Jméno: 
E-mail: 
Vzkaz:  
Opište  
prosím: 



od: Banjo () vloženo:04.11.2021 06:51:47
Jeden kamarád mi vyprávěl, jak jeho matce vadilo, že kolem 8-10 roku věku používal mateřštinu - no, řekněme v plné její barevnosti a košatosti. Ale bylo jí jasné, že zákazem by si nepomohla. Tak si s ním sedla a vysvětlila mu, že ta slova jsou krásná a vzácná, takže by jich neměl používat tak často, aby mu nezevšedněla. Že je lepší si je schovat pro speciální příležitosti. A celkem to zabralo.

od: Ládík (Ládík) vloženo:03.11.2021 19:34:59
Tak co vy tady po letech zelenáčí, jak je Cainovi, vše ok? Měl jsem to na jaře a nechcus pracus dosáhl vrcholu nesmírného, i vzdálenost od nočního stolku s whisky do mých úst se zdála nepřekonatelná. Pozdravujte a ať se drží vy bando.

od: David Fazy2 () vloženo:03.11.2021 09:15:52
Dyk more, sprostý slova sou téma, se kterym mam problém už od druhý třídy. Tenkrát to jeden cigoš přines do třídy a já a pár dalších sme se toho hned chytili. Já asi proto, že sem se nudil a chtěl sem bejt chytrej jako pán, že umim "zakázaný" slova, který maj umět jenom dospělý. Pamatuju si, že sem byl i trochu zklamanej, že ty slova vlastně nakonec nemaj žádnou tajemnou kouzelnou moc, jaxem si dycky myslel, protože mi bylo od malička vysvětlování, že sou špatný a špatný sou zakázaný. Asi největší bod zlomu pro mě ale bylo takový zpětný uvědomění, že ty dospělácí vlastně vehementně trvaj na tom, že některý slova sou špatný, přitom v tom ale oni sami mají bordel a nedbají na kontext. Sice sem to tenkrát neuměl takhle si říct, ale časem mi došlo, že to byl hlavní důvod, proč se ze mě ve druhý třídě stal dlaždič. Krátce před objevením tohoto "satanskýho slovníku" se mi totiž stala ve škole taková...nepěkný případ. Byla přestávka, dělali sme kravíny, no a klucí najednou vzali flašky, dali si je mezi nohy, stoupli si kolem mě a dělali, že na mě jaxi tento, že ano. Taxem se smál a řexem: "Co to děláte, vy čů...?" Měli sme z toho srandu a nikdo z nás tehdy ještě nevěděl, co to slovo vlastně znamená a že je špatný, nebo aspoň já ne. Učitelka, co stála za mnou, to ovšem věděla a byl z toho průšvih jako Brno. Já byl tehdy ukřivděnej až na půdu, páč sem přece neměl úmysl mluvit sprostě a ani sem nevěděl, že to dělam, ale to samozřejmě nikoho nezajímalo. Taxem o pár tejdnů později začal mluvit sprostě, jak to jenom šlo. Samozřejmě z toho pak byly další průšvihy, než mi táta ve čtvrtý třídě vysvětlil ze svýho pohledu, že v tom taky vidí jakýsi pokrytectví, nicméně jestli nechci jednou skončit u lopaty jako von, tak ať se prostě naučim aspoň dávat bacha, aby mě učitelky neslyšely. Vod tý doby tak nějak pohoda. Jaxem pak byl starší, taxem přestal ve sprosťárnách vidět takovou tu super cool rebelii, seznámil sem se s víc dospělejma, který ty slova používali úplně normálně jako součást jazyka, aniž by na ně kladli nějakej důraz a postupně sem k tomu vlastně přešel taky. Doma, v práci, ve zkušebně, prostě s lidma, který tak nějak znam a víme to vo sobě, taxme všichni sprosťácí, ale né takový ty okázalí, sou to prostě slova a nic víc. Paradoxně když nadávam, tak nikdy neřeknu takový to "Ježišmarjá", ani se neodvolávam na krucifixy a jiný podobný náboženský tentononcy, páč to sem už jako malej pro změnu vod matky přijmul, že to je braní božího ména nadarmo a je to trochu jako bych ho furt volal, ale nic smysluplnýho po něm nechtěl. Přiznam se, že mam i tendenci lidi opravovat, když ho moc často oslovujou, ale mluví třeba zrovna jenom se mnou. Takový to "PaneBože..." "Ano?" S tim je dycky sranda. Mnohokrát sem si lámal hlavu s tim, proč sou některý slova vůbec špatný a nemůžu si pomoct, vidim to úplně stejně jako dnes tak populární "slovní rasismus" a nový zakázaný slova, jako např. N-Word a tak dál. DE VO KONTEXT a kdo neni ochotnej ho vnímat, je robot. Teda jako né, že bych s tim chtěl bejt takhle bleskově hotovej a nazdar, tohle je moje a pravda a vy ostatní si můžete víte co, ale pro sebe to takhle zkrátka mam. Většinou se umim nějakym způsobem ovládat, a tak ty sprostý, i ty nový špatný slova vynechávam aspoň před lidma, který neznam. Při psaní mi taky připadá jednoduchý se jich zdržet, ačkoliv i u mě platí, že se můj ústní a psaný projev od sebe poněkud liší. Někdy mi příde směšný, když lidi nadávaj sprostě a někdy i otravný. To je právě když to dělaj okázale, jako já za mlada. Příde mi to takový dětský a hloupý, jakože podívejte na mě, jak umim pěkně nadávat! Jako by to dělali na odiv ostatním, aby zaujali. Pravda, je tam ta "šokující hodnota", která pár oči dycky otočí a nějakou tu pozornost si získá, ale i ta se dá dělat vtipně a originálně, když už je jí teda někdy potřeba. Ono už takový obyčejný slovo Ježíš kolikrát dělá divy, jak zde bylo párkrát psáno. Nebo mi vadí, když někdo někoho uráží, ať už sprostě či rádoby slušně. Jó, mezi kámošema ze srandy, proč ne, my to taky děláme a tlemíme se u toho. Ale ve zlym to je prostě úchylný, to snad neni potřeba vysvětlovat. Někdy se mi naopak líbí, když někdo třeba přidá schválně pár sprostejch slov do řeči nebo textu, kterej je už sám o sobě nějakym způsobem šokující nebo to téma je prostě takový tvrdý. Jako když se třeba Víťa svěřuje se svejma zážitkama s postiženejma lidma. To sou věci, u kterejch čumim jako blázen a řek bych, že tam k dokreslení situace nějaké to pozadí či prostitutka vůbec nepřekáží. Ale jindy mi to i od tebe, Víťo, připadá spíš jako tenkrát ve škole. Jenže to je halt nevýhoda psaný formy, člověk nevidí, jaxe druhej tváří a tak, no, těžko odhadnout, jestli je to upřímný nebo umělý. Ale jinak zůstávam u toho jakoby svýho přesvědčení, že sou to jenom slova a nic víc, žádná černá magie. Mít děti, nejradši bych před nima mluvil úplně stejně jako před kámošema, jenže vim, že by jim to dělalo problémy ve společnosti. Nicméně sem přesvědčenej, že kdybysme se najednou všichni ráno probudili s nějakou páčkou v mozku přehozenou, že žádný slova nejsou samy o sobě špatný a že de jenom vo to umět je používat správně, tak byl se vůbec nic špatnýho nestalo. Ještě bych dodal, že konkrétně tady na vzkazníku sám nevidim mnoho příležitostí a témat, kam by se tyhle hrubší slova hodily, takže nemam potřebu je sem moc dávat a nemusim se u toho vyloženě kontrolovat. Nějakym způsobem se tu pokoušíme mudrovat, hloubat a dloubat a to je prostě styl hovoru, kde asi uplatnění moc nenajdou, snad jen místy v podobě cimrmanovského šrapnelu, nebo při probírání opravdu "hustějších" témat, který ale já zase pro změnu úplně neumim, neboť sem dohromady zažil prd.

od: Víťa L. () vloženo:02.11.2021 08:36:24
Caine-Mi, to jste napsali moc hezky v těch "SaMimluvách". Položme si tedy otázku, jestli to nebyly právě ony vulgarismy, které vás vedly k tomu napsat tak podnětnou úvahu. Myslím, že byly. Jestli to není celý ten starý "punk", který jsme slýchali kolem, ukázat mnohdy myšlené tou nejpřímější a nejprimitivnější cestou, ale o to víc k jádru. Jestli není celý ten black a death metal jen ta nejprudší kulisa k tomu, že "něco tady možná přece, až tak nehraje", s o to větší naléhavosti k diskusi a nalezení odpovědí. Když se toulám po horách za doprovodu death metalové muziky v mikině Vomitory, kterou zdobí patero rozřezaných mrtvol a někdo mě zastaví a řekne: "Že ti není hanba!", povím jen, "a co je ti potom?". Pokud mě někdo zastaví a zeptá se "proč právě tohle?", můžeme v případě jeho zájmu strávit při rozsáhlé a podnětné diskuzi veliký čas, ať už v hospůdce útlé nebo v lese na pařezu u mraveniště. Nechci se plést, ale má níže vložená úvaha není tím, co by člověk měl číst právě kvůli těm vulgarismům. Je to povídka, vzpomínka, deník z hospodského nebo snad undergroundového prostředí. Není nic horšího, než když kdosi nahradí v podobně tematicky zaměřených dílech, snad ve snaze zavděčit se většímu počtu čtenářů, ony vulgarismy slovy "ježkovy oči" nebo "u všech rohatejch" a podobně. I tohle jsem viděl a knihu pak s díky zavírám. Protože takhle to není. Kdysi jsem snad jen pro pobavení poslal podobně zaměřenou povídku do jakési literární soutěže. Snad jen abych viděl, jak se k tomu odborně založená porota postaví. Za ta léta z vlastní praxe dávno vím, že poroty hudební i literární se podobných děl bojí. Protože neví, co s nimi. A jak to dopadlo? Přesně tak, jako vždycky. Nejvyšší počet bodů byl deset. Několikero porotců dalo plnou desítku, několik diplomaticky po pěti bodech a několik po jednom bodě, právě za ony vulgarismy. Takže jsem skončil jako vždycky někde uprostřed. To ale není vůbec podstatné. Podstatné je to, že mě cosi nutí ty myšlenky dostat ven, protože pak se třeba najdou nějací dva v jednom těle, kteří jsou schopni z toho udělat zase úplně jiný, hodnotný tvar a poslat jej do světa. A na závěr snad ještě to nejdůležitější. Primitiv tu povídku odloží, protože její poselství stejně nepobere. Sečtělý člověk ji dočte, nad jemu nevyhovující slova, které nemusí a nepoužívá se povznese a odnese si z toho na tu svou cestu aspoň kousíček. I kdyby to mělo být jen to, že těch vulgarit je tam příliš. Nikde není psáno, že nemá pravdu.

od: Víťa L. () vloženo:23.10.2021 11:10:59
"Vy mi nerozumíte! Normálně se šel z výčepu vychcat a už se nevrátil! Něco se stalo! Ezechiel.. Čtrnáct dnů jsem tam na něj čekal..". "Já Ti říkám, koukej kurva chrápat nebo tě přikurtuju jako toho, co tam leží s tebou". A plechové dveře se zavřely. Zabouchal jsem na ně tedy ještě jednou. "Taky jsem napsal.. báseň..". Za dveřmi už bylo ticho. Vrátil jsem se k mé posteli. Ten přikurtovaný zvedl hlavu, řekl: "Co je do piči?" a pak hned zase usnul. Tu noc jsem v hlavě stvořil píseň o Figuríně. Druhý den jsem ji dal do celku ve výčepu na účtenku. Přišli pro nás asi brzy ráno, ale mě se ta noc za luxfery a zamčenými dveřmi zdála nekonečná. "Vy ne", zastavila mě jakási příchozí sestra, "vás tady přivezla sanitka s doktorem a doktor vás taky odsud propustí." "Hoj, do piči", řekl můj spolunocležník, dveře se zase zavřely a já zůstal opět sám se svou písní. Čekal jsem dlouho. Venku už musel být den. "Opravdu nemám co dělat", doktor po několika hodinách za psacím stolem byl nevrlý, "chodit z oddělení na záchytku propouštět opilce. Takže.. Tancoval jste v hospodě s židlí, rozkopal několik popelnic, byl vulgární na policejní hlídku a v nemocnici napadl ošetřovatele. To by tak asi stačilo. Sebevražedné sklony nemáte?". "Ne. Mě se ztratil Ezechiel.. A přes noc jsem napsal báseň. Ještě musím vymyslet muziku". "Budeme si muset s vámi promluvit někde jinde. Teď půjdete domů, ale v pondělí se sejdem u mě v psychiatrické ambulanci. Sestřička vám poví víc. A policie bude chtít s váma pak také ještě hovořit. Složenka za pobyt u nás na záchytné stanici vám přijde poštou. Doporučuji ji zaplatit hned, jakmile vám přijde". Konec, tečka. Formality vyřízeny. Vrátili mi moje oblečení, mikinu se zaschlými zvratky jsem si hodil na sebe, spočítal v kapse drobné a vypadl konečně ven. Ušel jsem asi pět set metrů a zapadl do hospody "Na střelnici". Dal jsem si pivo, na které mi ještě zbylo a vzpomínal na jednoho mého tehdejšího klienta. Měl pouhých 38 let, ale už toho zřejmě stihl dost. Trochu se vymykal těm 39 dalším, o které jsem se tehdy staral. Poprvé jsem viděl někoho s klidem vypít naráz během dvou sekund pleskačku vodky, rozmlátit hned poté umyvadlo, pak si lehnout a jen tak koukat do stropu. Možná tam viděl všechny mapy světa. Psal básně a neustále koloval mezi blázincem a naším zařízením. Na stolku měl maličký domek ze sirek, který kdysi postavil se svým tátou, co za ním nikdy nepřišel. To byl veškerý jeho majetek. Pak ještě pár košil a zapalovač. Už je to dvacet let zpátky, ale jednou za noční služby mi přišel zarecitovat. Postavil se do dveří ordinace, uklonil se, vytáhl papírek s textem básně a zařval: "Kurva, piča, Sieg Heil!". Opět se uklonil a odešel. Pak pozvolna měsíc po měsíci mizel a díval se tak nějak stále více skrz mně. Nevím, kolik toho vypil tehdy, ale měl jsem ho nahého v koupelně na zemi, pod sprchou mu valilo vše ven ze všech tělních otvorů a na licích se mu tvořily posmrtné skvrny. "Nepřežije to", konstatovala osádka sanitky. Zase odjel a já myslel, že naposled. Za pár dní byl zpět, zaplínkovaný a ve stropě opět hledal všechny mapy světa. Po třech dnech se rozchodil, ale už nemluvil tolik jako tehdy a chřadnul čím dál víc. V té době mě požádal, že by rád poslouchal nějakou muziku. Přinesl jsem mu na kazetě Kreator ? Coma Of Souls. Když si nasadil sluchátka walkmana, po pár sekundách pronesl směrem ke mně "ty pičo" a už je nesundal. Celé noci sedával v přízemí v klubovně, sám, po tmě a poslouchal pořád dokola jednu a tutéž kazetu. Kdo ví, co vše v té muzice slyšel. Kdybych mu přinesl něco jiného, možná by slyšel jen hudbu. Ale když jsem mu přinesl tohle, tušil jsem, že buď ho to uhrane nebo mi kazetu vrátí. A pak časem přestal mluvit docela. Vytiskl jsem mu abecedu, kterou jsme se dorozumívali, až mi jednou na ní pohybem prstů ukázal slovo pohřeb. Druhý den jsem ho našel, krev mu šla z úst, nebyl to hezký pohled. Měl hrozně vytřeštěné oči, ze kterých šel strach. Sbalil jsem domeček ze sirek z nočního stolku a schoval mu ho pod plachtu, kterou jsem ho po umytí přikryl. Na pohřební službě jsou už na to zvyklí, často dávám lidem na poslední cestu věci, které měli rádi? "Páánko, dajte mi drobné, vy jste šťastný člověk, páánko, vás čekají velké věci", vynořila se odněkud v hospodě Na Střelnici postarší cikánka a začala mě tahat za dlaň. "Páánko, na pivečko".. "Na další už nemám, píšu píseň, nemáte tužku?" Ale cikánka se otočila. "Nevadí, však dá jiný? a vypadalo to, že půjde pryč. Ale ještě jednou se ku mně otočila. "Čekají vás velké věci... Nehledejte ho.." Vyběhl jsem ven za ní. "Kde je? Kde je Ezechiel?" stihl jsem ještě zakřičet. Málem jsem si rozbil hlavu o semafor. Nikdo jiný tam nebyl.. Na další pivo mi už nezbylo. Doma jsem objevil kufr, na který jsem léta nesáhl. Byl tam. Akordeon značky Weltmeister. Kdysi v první třídě jsem na něj hrával. Teď jsem s ním šel přes město a dali mi za něj tisíc korun. V zastavárně. Jako, že si pro něj do měsíce zase přijdu. Ale já už věděl, že zpátky ho už nikdy nepotáhnu. Peníze byly. Ani nevím, kde jsem to telefonní číslo našel. Asi v nějaké tehdejším fanzinu. Olda Neumann Plzeň. Pevná linka, prý do práce. Zapadl jsem do telefonní budky a číslo vytočil. "Ano moment", ozvalo se na druhé straně a za okamžik přišel ke sluchátku Golda. Pro mně magický okamžik. "Já jsem Víťa, mě se moc líbí vaše písničky". "To jsme rádi".. A dál už mě nic nenapadlo. Ale i tak nebylo nad to si s Goldou za pár korun v telefonní budce na chvíli pomlčet. On neznal mě a já jeho. Snad aby ukončil ono ticho, řekl, že ZNC má nové trika. Objednal jsem si raději hned dvě a pak telefon zavěsil. Když jsem je pár dní na to vytahoval z balíku, nevěřil jsem svým očím. Byly to trička k desce "Mé království" a tu kvalitu v jaké ten potisk na tu dobu byl, tu mohly jen tiše závidět všechny tehdejší české metalové kapely. Nejednou mě na koncertech někdo zastavil a ptal se, kde jsem k tomu přišel a kde se dá takové triko sehnat. Nejvíce zmatení byli v hospodě skinheadi, protože přijít tam tehdy například v triku N.V.Ú. bylo na okamžitou ránu pěstí. Ale Znouzectnost neznali a nevěděli, jaký k tomu zaujmout postoj. A pak přišel první koncert ZNC na Ostravsku v natřískané, legendární Cihelně. Já ho problil a prospal ve křoví, o tom jsem už psal mockrát. Ale ta noc mi tehdy zpívala tak nějak celkově. Tak jako mnoho dalších. Vůbec jsem tehdy netušil, že za bicí soupravou sedí člověk, který pro mě pár let na to udělá maličkost. Bude mi věnovat pár minut ze svého času. Zachrání mi život.


>>  Celkem 3897 vzkazů