Čím víc do té historie strkáme nos, tím hlouběji se boří, dna nenalézaje. A to je pak těžké se od něj odrazit a vrátit zpátky do reality. Natož ještě odtud z hlubin zapomnění vynášet nějaké dávno ztracené poklady. Jaký to má vůbec smysl? Svět je už takhle dost veliká skládka...
Vidíte, a stejně nám to nedalo a nakonec jsme tu válečnou... lopatku svého dětství vykopali. A začali se přehrabovat dobou, kdy pro nás ještě "přezdívky" měly větší váhu, než nějaká úřední jména. (Uff! A někomu to, díky Bohu, zůstalo dodneška ;-)) Vždyť pojmenování je přece součástí tvoření! A když nemůžete změnit svět kolem sebe, koukáte alespoň, aby on příliš neměnil vás! Tvoříte a pojmenováváte... dokud tvoříte! Tehdy jsme se tím chtěli uchovat trochu víc takoví, jací jsme byli. Nevím, jestli se to podařilo... ale i kdyby moc ne, každopádně bylo docela zábavné pozorovat, jak i obyčejná, v podstatě nic neříkající, vymyšlená jména dokážou pěkně otřást páně úředníkovým myšlením... :-D

Zpět