🥁 TRAMTADADÁ! Na vědomost se dává... ehm, ono se to tedy už asi všeobecně ví, ale pro pořádek: Na vědomost se dává... i zde... odkaz na "Přémův" nový westernový klip "Vinetů na netu"! Měl premiéru minulou středu za účasti mnoha "herců" a tvůrců!
Díky, Víťo. Ano, to s těmi mnoha Ježíšovými jmény, to bylo přesné! Takhle nějak to nejspíš taky máme. A kdo ví, jestli ne někde ve skrytu každý. Taková "roztěkanost", nesoustředění se na Něj a oslovování Ho jen jakoby mimochodem, mezi vlastními otázkami. Tos vystihl ve zkratce úžasně poeticky! No, jak to umíš i v písničkách. A teď ještě navíc, když jsi dal nahlédnout do zákulisí celého rozhovoru, vkrádá se myšlenka: Jestli ta Ježíšova slova, co ti odpověděl-neodpověděl, nebyla záměrně taková jako... titulky za filmem! Co když věděl, že člověk po silném zážitku z právě "převinutého" děje obrazů a vzpomínek v mysli, už skoro ani nemůže věnovat pozornost "pouhým informacím". Víš, napadlo nás, že On k tobě možná častěji mluví právě nějakým tím příběhem a ne jen slovy! Něco jako když "tenkrát na východě" (rozuměj na blízkém východě :-D) vyprávěl hlavně příběhy, do kterých se lidé mohli vžít. Někde v evangeliu je přece psáno: ...a mluvil k nim jen v podobenstvích, jinak ne...
Mnozí staří židovští proroci, mj. zrovínka Ezechiel, zase předávali Boží poselství názorným předváděním - jakýmsi divadlem jednoho herce, vyvolávajícím "divné" otázky.
Víťo, ty máš dar vidět poezii, čistotu a naději přiblížení i tam, kde třeba "mi" zíráme jen na suchopárnou prózu, špínu a beznaděj oddělení. A navíc, když "nikdo" neposlouchá tvoje písničky, jsi ochoten jít dělat třeba i hudební rozhovory, jen aby to šlo ven! ;-)
Kolega písničkář Jirka Smrž si kdysi posteskl... něco v tom smyslu: ...vy se máte, v noci si klidně spíte, ale ve mně to, právě když utichne všechen denní šum, začne naopak křičet a nemůžu spát, musím psát...
Neměli jsme odvahu, vyptat se ho na podrobnosti přímo, a tak bylo nasnadě zeptat se přímo Ježíše :-)
Vždyť Ten tam s ním přece určitě každou noc je, stejně jako ve dne. Asi řekneš: Zvláštní, a na tohle odvahu máte?
No jo, když Ježíš se na nás kvůli "nepatřičným" nebo příliš sobeckým otázkám ještě nikdy nenaštval, zatímco lidé... různí... už ano :-D
A víš co nám řekl... (nebo aspoň co jsme rozuměli)?
"Boží vůle je to, co nelze neudělat".
Někdy se zdá, jako by skrze tvé otázky a verše nás učil nevynášet soudy příliš rychle... nebo nejlépe vůbec. Ne že ty bys sám mezi řádky vůbec nikomu žádný soud nepodsouval, to snad ani nejde, při takovém stavu světa by to bylo pak jenom tlachání, ale tím, jak tě mnohdy provokuje úplně jiná faleš než nás, jiná pověrčivost, jiná pomíjivost... člověk si chtě nechtě začíná klást i jiné, třeba právě ty tvoje otázky. A odpověďmi na ně prověřuje ne tvoje, ale hlavně svoje vlastní postoje.
Tak třeba zmíněná zrušená autobusová linka 666 v Polsku nás v myšlenkách přivedla k chybějícím třináctým patrům v hotelích, třináctým pátkům, trojímu klepání na zuby, šťastné sedmičce, ale i k přesným datům konce světa (jedním z nich jsme dokonce už sami prošli)... a o numerologii jako takové snad ani nemluvě...
Každý člověk podléhá moci pověr. Stačí se dobře rozhlédnout. Pro nás, rozuměj při našem obrácení se ke Kristu, byl třeba právě jeden z nejdůležitějších momentů Jeho příslib, že víra zahání pověry.
Promiň teď za trochu suchopárné teorie, ale připadá nám nezodpovědné, jak málo se o tom mluví:
Desatero "přikázání" nejsou v hebrejštině příkazy, i když v češtině to tak může vyznít, neboť se shoduje tvar rozkazovacího způsobu s oznamovacím ve druhé osobě jednotného čísla. V originálním jazyce tam ale rozkazovací způsob nebí, nýbrž právě oznamovací! Tedy už jen to první přikázání: "Nebudeš míti jiných bohů mimo mne", neznamená něco ve smyslu koukej zabrat a přestat být pověrčivý! Smyslem je zaslíbení: Se mnou nebudeš muset mít jiných bohů, se mnou se nebudeš muset klanět jiným mocnostem... Tedy dle našeho chápání by byl lepší překlad: Desatero Božích zaslíbení ;-)
No a tak nám zrušená třináctá poschodí, ale i autobusové linky vlastně pořád nastavují zrcadlo... jak jsme na tom ve skutečnosti s tou Boží blízkostí. Jasně královna ve Sněhurce raději zrcadlo rozbila, neunesla pravdu z očí do očí.
Všichni se někdy chováme jako pověstní pštrosi.
Ale tobě díky, že nám to připomínáš, Víťo. Evidentně jde o něco, co... prostě nemůžeš neudělat! ;-)
od: Víťa L. ()
vloženo:03.09.2023 10:59:29
Co může být hezčím dárkem, než když je muzikant jako Přéma, kterého posloucháte tolik let ochoten zodpovědět vaše otázky a když mi člověk (v tomto případě Dva v jednom), po tom všem, co jsme si vyměnili řadu názorů a myšlenek o úhlech pohledu, napíše: "Vítej doma". I když "z kapes sypu písek... ", jak se praví na kazetě, kterou mám celá ta léta v šupleti. Předchozí příspěvek jsem psal horlivě a rychle, obsahově jsem text formuloval do dvou postav, mně a Ježíše, v rozhovoru s Ním v jedné z restaurací. Protože jsem dělal rozhovory s kdekým, ale s Ním ještě žádný nezveřejnil. Hodně mě bavila ta má neustálá záměna jmen směrem k Ježíši, která značí mou nekonečnou a přílišnou horlivost sdělení s nemalým zájmem a radosti z posluchače, kde v překotném sledu slov vpodstatě míjím fakt, kdo naproti mě sedí. Jedinou vymyšlenou záležitosti je Ezechiel, toho jsem skutečně nikdy nepotkal. Je to jakási zjednodušená forma různých osobností, které jsem naopak potkával velice často, hlavně o nocích v nonstop pivnicích a na nádražích. Různé alkoholiky, feťáky, homosexuály v odstavených kupé, podivné cizince, kteří nevěděli, kam vlastně jedou, kapsáře, žebráky a další nevšední typy. Pak jsem se je snažil vtělit v příběhy a písně. Páteř celé úvahy může býti rozloučení s Ezechielem a pak, když se ohledně něj Ježíše tážu, zda je lepší "milosrdná lež nebo krutá pravda". Ve své horlivosti skáču v přímé řeči od tématu k tématu, zatím co Ježíš se zde drží většinou pouze jedné linie, což je poměrně škoda. Ježíš by v úvaze měl být daleko větším psychologem a namísto třikrát opakované fráze říci například "Týý jo, slyšíš tam ty škopky v těch AC/DC? To jede pořád stejně rovně, co na tom ti lidé slyší?". Bylo by zaděláno na další téma hovoru, ve kterém bychom nalezli opět jinačího přesahu a o tom by měl každý rozhovor býti. Ne vždy se to povede. Můj příspěvek měl přidrzlejší atmosféru, zvlášť zmínka o té církvi v Polsku. To jsem už raději nezmiňoval, že tamní autobusový dopravce PKS Gdynia musel na příkaz jistých kruhů přejmenovat linku č.666. Nejsem hoden mluvit o tom, co by měli tamní křesťané dělat, ale možná by neměli měnit čísla autobusových linek. Jednou budou mít třeba vliv rozhodovat o tom, které kapely ano a které nikoliv. Když se ohlédnu na prázdno kolem mě roku 2008, podnikl jsem tehdy snad jen, abych nezešílel, první rozhovor (se skupinou Alkehol). Hned s druhým rozhovorem jsem zamířil k Požáru Mlýna do tajemné Plzně a poznal nečekanou vstřícnost a ochotu Míry Císlera. Nikdo by se už například nikdy nedozvěděl, jak došlo při vystoupení Požáru k Prasopsovu seskoku na lyžích z Emilovo zad technikou telemarku, jak lze odzpívat celý koncert přes stočený smirkový papír, když si zvukař cestou na akci náhodou nepřibalí mikrofony atd.. Pak už to jelo fofrem - Aleš Brichta, Tanja, Radim Pařízek, Kern, Titanic, Törr, Petr Korál, Doga, Master's Hammer, Do řady!, Šanov a spousta dalších, o kterých bych si nikdy nepomyslel, že se jich budu moct vůbec někdy na něco zeptat. Baví mě poznávat, co oproti "malým" kapelám řeší ve své existenci taky velké světové skupiny, kde má sice hudebník na scéně vše nachystáno, k dispozici svého technika, ale zaroveň úderem první doby na něj míří stovky telefonů, záznam už visí druhý den na YouTube a chyby se neodpouští. Jak funguje žurnalistika kolem toho (zkracovat a zkracovat), kdy například podnětným názorem k zamyšlení od jednoho ze čtenářů ohledně Přémovo rozhovoru byla až příliš dlouhá délka odpovědí, v nichž se nezaujatý čtenář chvílema poztrácel. V papírovém médiu by tohle vzhledem k úspornosti místa zřejmě neprošlo. Jenže zkracujte slova člověku, od něhož jste rádi za každé slovo, každou píseň a každý tón a já jsem hlavně rád, že to Přéma pojal tak, jak sám chtěl. Na druhé straně přišel fanoušek death metalu, že ten Navzájem je docela fajn. Baví mě sledovat logistiku některých českých kapel, které vydají jedno mizerné EP o třech anglicky zpívaných skladbách v očekávání, že budou za dva měsíce a za nemalý peníz headlinovat všechny velké akce v okolí. Za dva roky se po nich taky možná slehne zem. Zajímavé poznatky má řidič, který vozí jak zahraničí, tak tuzemské kapely. Ty velké zahraniční jsou pět minut před odjezdem nastoupeny s kufrem před hotelem u auta. České řeknou "musíme ještě půl hodinky počkat, bubeník šel se psem". Ale jsou tuzemské kapely, které mají vše dotaženo do detailu. To je pak radost pracovat. Dá poměrně práci hledat kapely, zjišťovat fakta, najít čas pro sebe i zpovídané a vše formulovat tak, aby z toho všeho vyšlo něco víc, než jen otázky typu "v jakém roce jste vznikli, kolik máte desek, jaká je sestava" atd. To bych pak mohl dělat jako pásovou výrobu, což není mým cílem a je mi hlavně líto, že jinde si za tyto služby musí kapely zaplatit, když hlavně ty menší, pro které je propagace nejvíce důležitá, samy nemají v podstatě z čeho. Nikdy jsem za podobnou práci nevzal ani korunu a nikdy ani nevezmu. Největší odměnou je vždy zpětná vazba zpovídaných. Moc vám za ní děkuju, ani nevíte, co pro mě znamená. Děkuju a posílám vám za sebe alespoň jeden ze svých textů, snad ten nejhezčí, co jsem kdy složil, právě o jedné z těch nádražních existencí popsaných výše. ..... "Jsme spolu už devět dní, našli jsme se ve výtahu, já jsem jel do přízemí, ona zpátky do ústavu, ve výtahu na nádraží, pro osoby imobilní, od těch dob už jdeme spolu, jako teď, jako teď. Ujelo nám sedm vlaků a přibylo osm rumů, na zem spadla cigareta, když se shýbla pro korunu, oba hráli jsme to ráno, pak v podchodě na piáno, naši čtyřhru, pro dva prsty, nazpaměť, nazpaměť. Slyšíš noc už zase zpívá, ódu pro ztracené syny, co půl noci, to dvě piva, deci pláče, tuna viny, tři sedmičky na displeji možná někdo dneska chytí a nám zbývá jen kus noci, pět špačků a zbytek pití. Jsme spolu už deset dní, v opuštěném nástupišti, půlnoc přešla v mlčení, pirueta v kolejišti, kolej slepá končí v trávě, zmizíš jako cukr v kávě, teď už znám celou tvou píseň nazpaměť, nazpaměť. Slyšíš noc už zase zpívá, ódu pro ztracené lásky, ta naše zvětralá piva, schovejte mi do bandasky, zaplatím už mi to jede, ona se mi asi zdála, teď se z okna vlaku dívám, jestli přece nemávala.."
Víťa někde v před-předchozím příspěvku mluví o tom, zda-li onen můj "rozhovor" s ním (Czech Blade) znamenal něco zvláštního, zapamatovatelného i pro mne. Když pominu skutečnost, že to bylo a pravděpodobně bude povídání (ohledně mého namátkového "písničkaření") skoro jediné - a tedy snadno zapamatovatelné. Což není prosím pěkně projev ublíženosti ani pocitu nedocenění; to je více méně jen důsledek toho, že pro to, aby se někdo zajímal o to, co dělám, nedělám lautr nic. Bylo to pro mne překvapivé především tím, že někdo o tématu dost věděl, nebo si zjistil a hlavně přemýšlel o tom, na co se zeptá, co by chtěl ještě, minimálně pro sebe, "objevit". Což je pracné, časově náročné a tak dále. A zvláště u rozhovoru, který svým mediálním dopadem nemá žádný význam, neboť se zde jedná o respondeta prakticky zcela neznámého a nedůležitého. Z toho je zřejmé, že šlo i o zájem a pohnutky osobní. A pokud v těch přesycených lánech možností vůbec někoho zajímá, co a proč jsem dělal, případně dělám a ještě se o to chce podělit s dalšími - pak je to pro mě nesporně potěšující zjištění. A pokud jsem, tím co jsem dělal a občas dělám i teď, alespoň jednoho jakkoli oslovil, alespoň trošku pozvednul ze židle, jsem vděčný, nebylo to tedy zcela zbytečné a zapomenuté. Tak jak bych mohl já zapomenout?! Díky. S úctou Přéma.
od: Caine-Mi ()
vloženo:17.08.2023 12:00:00
Díky, Víťo a díky "Juro"... za vaše "samimluvy".
Legrační je, že "Mi" vůbec nevěděli, kdo stojí za tím rozhovorem s Přémou! I když, pravda, "hlubší ponor" než běžné "čeření vody" nám mohl napovědět. Ostatně i jiní si všimli. Opět je to potvrzení, že nejen nad odpověďmi, ale i nad otázkami se vyplatí přemýšlet. Co říkáš, "Janku"? Že v něm byla nezvyklá, promiň to "slangové" slovo, pokora, jakou jsme z Víťova psaného projevu předtím moc neznali, že jo? :-) Nu, evidentně všechny věci spolu souvisí víc, než jsme si ochotni připustit, a to nejen pokud jde o "počasí". Tají-li ledy v lidské duši a nedá se už dál jít jako pěší, je třeba křídel použít. A žít. Jak praví jedno (ne)známé severské přísloví.
Víťo, ve tvém včerejším vyprávění sice dál nechybí charakteristická provokace, ale... zdá se nám to jenom? Jakoby ti už víc šlo o nezodpovězené otázky, než o vyřizování si osobních účtů. Ještě do noci jsme si o tom zvláštním rozhovoru s "Joelem" povídali. Naznačuješ v něm, že je dobré přemýšlet, a to nejen nad správnými odpověďmi, ale právě i nad správnými otázkami. A nebát se nastavit druhou tvář tradičnímu argumentu reptající, neptající se většiny: "Hele, ty nad tím zbytečně moc přemýšlíš!"
Jako se velikost člověka neměří od hladiny moře, tedy jen v absolutních číslech, tak ani velikost autora se nikdy neodvíjí od počtu právě přítomných příznivců, velikost písničkáře od počtu momentálně zatleskajících. Proroci, pokud tedy nebyli zrovna falešní, museli často běhat po velmi osamělých - vnějších drahách jinak narvaného stadiónu. O tom ti Ezechiel jistě vyprávěl své. Všichni stojíme a padáme mnohem častěji s každodenními etapovými "rozběhy" než jednou za čas před kamerou na olympijských hrách. Ne každý má ale "mravenčí" výdrž. Dobrý analfabet nakonec možná ujde při diktování větší kus cesty, než špatný spisovatel během všech svých autogramiád dohromady. Tohle dilema, jak sis jistě všiml, je i náš problém a "Jeroným" se přitom tváří, že nic. Taktně mlčí ;-) Obvykle si na naší zkoušce jenom vezme do ruky jedno z dostupných bouchátek, ťukátek... a nejspíš, aby se neotravoval, raději si taky "hezky hraje" a nezlobí :-D Každá zkouška se tím ovšem mění i v malý koncert, protože na Něj zkrátka vždycky někdo z neviditelných andělských kruhů přijde. Jindy si ale nevybere ani jeden z dostupných instrumentů, jen mává tenkou kouzelnou dirigenskou taktovkou. A věř nevěř, tou to (oproti třeba klasickým bubenickým paličkám) skoro vůbec nebolí, když se navzájem odvážněji rozmáchneme :-D
Jiná z tvých otázek, co nás nenechala bez odpovědi, byla i ta, zda je správné přijímat dary od kohokoli. Asi je obecně znám "Etický kodex organizací poskytujících sociální služby" v naší zemi, že nebudou přijímat finanční podporu plynoucí z hazardu a nelegální činnosti. Ale jinde zase, v neporovnatelně chudších zemích, i jeptišky třeba přijmou na provoz své polní nemocnice nebo sirotčince dar od místního drogového bosse, který si tím může jen před sebou "vykupovat špatné svědomí". Co je správně? "Jurčo", mlčíš? Jasně, určitě nám chceš znemožnit to sepsání jasné, stručné a hlavně velmi dobře prodejné příručky, viď? Té, podle níž by se mohl každý rozhodovat správně i bez zbytečného přemýšlení a obtěžující zodpovědnosti. A ještě bychom se ani nemuseli "snižovat" ke kladení furt nějakých všetečných otázek, případně k "trapnému" čekání na Tvou odpověď.
UNISEJF s Bohumetem mají své odpovědi (a snad doufejme i otázky), my máme své. I když si stejně tu a tam zkoušíme představit, jak bychom se asi zachovali, třeba kdyby nám někdo, byť i jen v rámci hudebně zábavného šou, tvrdil o taťkovi a mamce, že ve skutečnosti nejsou našimi rodiči, jen pasákem a děvkou. Ale nikdo není dokonalý, že... tak tady máte od nás alespoň nějaké to procento z honoráře, jako příspěvek na jejich bydlení, plyn, elektřinu a tak. Jenže co kdyby rodiče už v tom "baráku na odstřel" umírali zimou a hlady a my sami žili v podnájmu na čestné slovo. Kdo ví?
Každopádně díky za dobré, osobní, otázky! A nejen za ně. Ještě víc za odvážná rozhodnutí, ve kterých si můžeme aspoň vzdáleně rozumět, protože jsme je taky... aspoň trochu prožili.
Jo a Víťo - vítej doma! (Nebo aspoň jako doma ;-))
