Petr Plaňanský - Myšlenky mezi ranami 


Vždycky, když si znovu otevřeme knihu Genesis nad tím zdrcujícím záznamem o prvním svedení člověka, říkáme si: Ale vždyť je to pořád stejné! Člověk se snaží být dobrý, věrný a statečný, dokonce si i leccos "pojistí", osvojí si mnohé ze zákona a pro jistotu přidá i pár upřesňujících pravidel navrch. Když potom dojde k útoku, ke zpochybnění pravdy, k likvidaci správné věci... začne ji statečně bránit! Zprvu.
Apoštol Petr ve chvíli Ježíšova zatčení vytáhl dokonce kudlu a ťal hlava nehlava, až uši lítaly. Jenže za pár hodin už ho vidíme, jak zapírá a utíká.
Eva v rajské zahradě také nejprve statečně brání Boží slovo... když se na ní had obrátí s tou "prostomyslnou" otázkou:
Jé, a vy fakt nesmíte z toho množství plodů zahrady, z tolika chutí, vůní a barev nic jíst? Není váš Bůh trochu masochista? Nebo aspoň masorián? :-D
Jasně, ovoce dneska moc nefrčí, ale převeďme si to v Čechách třeba na pivo:
Jakže? Vy křesťánci fakt nesmíte (z takového množství chutí, vůní a barev) ani okusit? Copak vás Bůh opravdu přetrhne jako hada, když si dopřejete?
A my stejně zapáleně a osvětově jako tenkrát Eva kontrujeme:
Kdepak! My právě můžeme v Kristu všechno! Akorát... že ne všechno lákavé na pohled a dobré k jídlu... a pití (pro někoho :-D) je člověku nakonec ku prospěchu! V Bibli se píše, že si máme dát bacha a zkoumat věci v souvislostech. I v těch nadčasových. A nebaštit nikomu nic, co se zrovínka servíruje jako normální nebo dokonce zdravé, ačkoli je to v rozporu s Božím slovem.
Pouze o jednom "OVOCI" Ježíš prohlásil, že je fatálně smrtelné, že není jak ho o(d)pustit: O ovoci které nese pohrdání Božím Duchem! Pak už totiž není nikoho, kdo by nám mohl pomoci na té nejhlubší rovině!
Eva statečně brání Stvořitelovo slovo, ale o "pár" veršů dál už ji vidíme... stejně jako Adama, Petra, Jidáše... a koneckonců i nás samotné... zapírat a utíkat. A svádět vinu jeden na druhého, svorně pak na Boha:
Stejně za všechno můžeš Ty! Proč jsi takové zlé "ovoce" vůbec v "našem" ráji dopustil?!

A co se honí hlavou vám, když schytáváte rány? Ať už zjevné - od svých spolupoutníků či spolucestujících, od blízkých, od života... A nebo třeba "jenom" skryté - od... řekněme vlastního svědomí? Co vás v takových chvílích napadá a co pak skutečně uděláte?


Petr Plaňanský - Myšlenky mezi ranami 



Archiv pořadů naTWRdo



Zpět