Dlouho jsem nechápal, jak mohl někdo prohlásit větu - Já jsem ta cesta... nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Teď, po létech snad už trochu chápu. Nějaký domorodec třeba může o sobě prohlásit, že on je ta cesta, když mne povede krajinou, kde už žádné viditelné cesty není...
V jednom "hustém" křesťanském časopise (ZoD) rozebírali následující problém: Může se člověk vůbec svobodně rozhodnout pro Boha? Co když toho lidstvo po Adamově rozvodu už vůbec není schopno! Co když bez Stvořitele v nás přestává fungovat svoboda rozhodování mezi dobrem a zlem. Co když se naše řízení stává bez Boha neovladatelným a táhne nás to pořád k jedné straně, tedy do pangejtu. Tedy ke zlu. Zkrátka, co když ta zlatá střední cesta mezi, ta jakási vytoužená nezávislost, tu sice pořád je - ale my jí nejsme schopni! Autor dodává - pak prostě patříme buď Bohu a nebo Ďáblu! Jasné a černobílé jak binární kód.
Dočítám a přitom mi vyvstávají opět hlasy na mysli, hlasy ruských dobrovolníků, co šli zachraňovat Černobyl s lopatou a „vyhrnutejma rukávama“, hlasy co neustále opakují - nic tady není... žádný záření tu nevidíme! A k tomu se přidává Gagarin se svým proslulým - poslušně hlásím, tak jsem tady a Bůh nikde!
Moment, tohle je pro mě důležitá věc! Všechen ten mumraj zkušeností, co s sebou vláčím mě přece usvědčuje, že "věci nejsou takové, jak se zdají být"! A nebo ne?
Tak jaké opravdu jsou?!
Pomalu. Říkali mi v kostele, že nejdůležitější je vztah! Mít svůj osobní vztah s Bohem, to je to, co proměňuje a naplňuje smyslem všechno co děláme... Ale proč se mnou tedy ten článek tak cloumá?...
Proto, že jsem automaticky předpokládal, že se pro něj - pro ten vztah, pro Boha, může prostě každý rozhodnout sám? Že zkrátka postačí dostatečný přísun informací a argumentů a vjemů...?
Ale co když, jak píše ten autor článku, opravdu ne! Co když je to jako s tou naší vypečenou evolucí, co v ní stačí nekonečně dlouhá doba a náhodnou kombinací písmen na počítači jednou musí vzniknout Shakespearův Hamlet! Logické? Jen do té doby, než si připustíš, že i ten nejprimitivnější "textový editor" má jedno podstatné tlačítko - DELETE! Tak jako ho má vesmír, jako ho má všechno uvnitř nás. Všechny fyzikální zákony ho mají! Ano, jako kdyby někdo hodil mrtvolu do vesmíru a čekal, že za miliony let...
A co když je to s tím naším, s tím mým "evangelizováním" taky tak. Co když je to jako kázat na hřbitově o tom že stačí udělat jen jediný krok k Bohu a budeš žít věčně! Ale copak může někdo v hrobě udělat byť jen jediný krok?
Takže se člověk opravdu nemůže sám rozhodnout, že odteďka už bude věřit? A mít vztah? Dá se to vyslovit, dají se dělat věci podle návodů, ale uvnitř... Dokud se krajina nepohne a cesta neožije, patník se poutníkem zkrátka nemůže stát! Tak jo, fajn, ale jak to, že se jím tedy přece zas a znovu stává? Zázrak! Prostě Boží zázrak! Na každý pád. Na každém kroku!
(Na každom kilometri).
Omlouvám se, ale to je to co jsem nejdřív musel říct... ehm, úvodem.
(Milý Bože, bez Tebe mám jenom kapsy naplněný spoustou pinožení a šlupek od správných slov... Prosím Tě za všechny, kterým je hlásána tvá radostná zvěst - udělej ten zázrak "znovuzrození". V každém člověku zvlášť.)
Nekonečno
(Caine/Caine)
Zaťatý do kříže
pronajímáš sílu
Zaplakán do Písma
roubuješ nám víru
Zazpíván do Žalmů
hvězdama zdobíš tmu
Tisíckrát zmlčený
vyklován rozmetán
upálen vyklouben
a znovu sám
Pro život náš
to ještě prožíváš
Znovu to prožíváš
Zavržen do hrobů
přinášíš život věčný
Zapřažen do hřebů
svobodu za úsměv vděčný
Rozprodán do lidí
jednotíš nadějí
Tisíckrát zmlčený
vyklován rozmetán
upálen vyklouben
a znovu sám
Pro život náš
se ještě rodíš
Ještě umíráš
Na dálku
(Caine/Caine)
Bez Tebe mám jenom kapsy naplněný
spoustou slupek z vyprázdněnejch dní
námořníků zakletých do čtyřech stěn
lodička houpá se a je vzhůru dnem
Zkus trošku, trošku sám
a zbytek už ti dám - s sebou
Malé ráno v rákosí
Tvých velikých přímořských očí
Bůh sám nejlíp ví co zakrýt
tajemství na dálku stačí
Zkus trošku, trošku sám...
Když kotelník Slunce Tě ráno vítá
vlažnou snídaní ve dvou
kousek blíž obzor už po nebi stéká
za mnou - a do sepjatých dlaní jde zkratkou
Zkus trošku, trošku sám...
Den se láme v náznacích
tvých útesů pod příbojem vlasů
Bůh sám nejlíp ví
jak proplout mělčinou
do hlubších časů
Zkus trošku, trošku sám
a zbytek už ti dám - s sebou!
Pohádka tisíce a jednoho dne
(Caine/Caine)
Přisedla ke mně jako duch v kostelní lavici
ticho se splašilo a vylétlo zvonicí
Tak jako v pohádce kde tisíc a jeden den
stává se autor sám svým vlastním příběhem
Mluvila o lásce, ale já viděl jen zašlou krev
na rozbitých zádech, zápěstích a rtech
Prý otevřít srdce je jak opustit vlastní rám
vystoupit z bárky a jít po vlnách sám
Až jediné stéblo nadosah tonoucích životů
promění naději na chuť a ochotu
A všechny ty příběhy, co se čtou do noci
stanou se v jediném způsobu pomoci
Tak jako v pohádce kde tisíc a jeden den
ožívá cesta, aby i patník byl poutníkem
V tom varhany na kůru roztáhly stříbrné čelisti
Jeden muž k transportu!
- řekl jsem a předal své služební závisti
Jen ticho se vrátilo a s pusou dokořán
tlouklo mi na čelo - Věřit už musíš sám!
Kdo naslouchá příběhům svíček, ví že jsou o vzkříšení
na trochu tepla a světla vždycky se promění
A tančí v nich víly a zpívají andělé
na konci ulice - Kristovi v kostele
Tak jako v pohádce kde tisíc a jeden den
není už bláznů - každý je básníkem
V rozlitém vosku zasychá včerejší noc
samota je v tom že chceme buď málo nebo zas moc
A ve slově SBOHEM! dál pod nánosem loučení
zní - „...za trochu lásky šel bych i po vlnách k ní!...“
Oknem už prosvítá a v dálce štěká mráz
vítr si ve dveřích zívá - srdce odbíjí čas
Někdy se zdánlivě vůbec nic neděje
než patník vykročí a cesta ožije!
Tak jako v pohádce i ve světě nad ránem
sněžily hvězdy a já vyšel ven
sněžily hvězdy a já...
Poutníci
(Caine/Caine)
Jsme poutníkem do oblak
už slyším v tvý hrudi křik
tam vzpíná se bájný pták
či pláče nešťastník
Jsme štvaní hejnem strak
už nestačí nad chodník
- musíme nad soumrak!
A ještě ještě výš!
Jsme kaňky na piják
semínka? - nebo pouhý prach?
kolečka v hodinkách
- tak vzájemně nebo každý zvlášť?
Jsme stopaři po hvězdách
pár šlépějí u Tvých vrat
podél zdí padlý hrách
a přece víc než si svedem‘ přát!
Závodníci
(Caine/Caine)
Vítězství - a pak bloudíš po nocích
v ulicích všude samej start a cíl
Potkáváš závodníky ztracený
v každém z nich klíčí divák s rozhodčím
I já - i ty...
Sotva zazněl výstřel ten v krajní dráze pad‘
to startér se prej opil a málo zvedl zbraň
málo zvedl zbraň
První kterej běžel to dlouho nevydržel
a druhej bez prvního často ztrácí směr
ztrácí správnej směr...
Třetí chvíli běžel, ale potom dlouho ležel
a v zádech měl nespočet děr - záda měl od treter
jó jó od treter
Čtvrtej ztratil číslo a tak na dráze jenom překážel
pátej jak kolo u vozu brzdil dokud se nezadřel
jó a zanevřel...
Šestej strachem zapomněl a sedmej se rozbrečel
když místo bot jim v depu přezuli prasečí tvář
jó jó jojojó...
Někomu selhal doping a jinej dostal hlad
ten s třináctkou se snažil, ale kvůli smůle vzdal
jóó - a tak dál...
Muž s kostkovanou vlajkou v cíli marně se po smyslu života ptá
Předposlední závodník se vrátil domů
a poslední závistí puk‘
Diváci se hlučně valí z tribun stadion zdřevěněl a shnil
A cílovou páskou bez potlesku
probíhá další včerejší sen
I já - i ty ...
Po stupních přání (po dvaceti letech)
(Caine/Caine)
Po stupních vítězů chtělo
po stupních vítězů mé tělo
po stupních vítězů chtělo kráčet já
A bolelo touhou - a bolelo touhou
tou touhou pukajících květů
Největší nepřítel nejlepšího
není to špatné, ale právě to dobré!
Prohlídla‘s mě - a doporučila nezištně
abych si nechal vyoperovat
abych si nechal amputovat
to slepý básnický
slepý básnický střevo!
Největší nepřítel nejlepšího
není to špatné, ale právě to dobré!
Po stupních vítězů kráčí
po stupních vítězů a vláčí
po stupních svá přání - moje já
A bolí touhou - a bolí touhou
po pukajících květech
v době zrání
Za dva...
(Caine/Caine)
Za dvacet let pohne se i skála
velké věci rodí se i z mála
Když kámen padá ze srdce
tak může zůstat díra
Přejeme ti ať zaplní ji
bratře Petře - víra
Za dvacet dní bude dálka blízko
i velké trámy byly jednou třískou
Když nebe zdá se nadosah
a přece se ti stýská
Nevím co se stane - Jane
ale vím co přitom získáš
Za dvacet hodin splní se ti přání
i ranné plody mají svůj čas zrání
Čím však rostou rychleji
tím snáz je vítr skácí
Na tobě je - Marie
ať svá přání nepoztrácíš
Za dvacet minut bude z tebe kráska
i velká slova začíná jen hláska
Až tě celou ozdobí
a půjdeš za svým králem
Ze všech sester - milá Ester
buď nejkrásnější s málem
Za dvacet vteřin můžem být už v cíli
i velké starty trvají jen chvíli
I ticho má svá nadoraz
když ještě kousek zbývá
Ta stále stejná slova
jenže náhle - Pavle - živá
A za jak dlouho vyjde člověk z módy
až oblékne si i genetické kódy
Za dvacet našich století
čas nesmyl tenhle zázrak
Teď!
Bylo to tak jisté - Kriste
rád tu světu půjdu za blázna
Kapitán Kirk (30 let poté)
(Caine/Caine, Loran)
Dobrá tedy, ať puknou ledy - říkali mi kápo Kirk
kapitán, jo, kapitán James - kapitán James T.Kirk
Momentálně admirál - mám řadu řádů a tak dál
a kdysi stál jsem, kam ty bál ses - kam se dosud nikdo nevydal
Ale co na tom záleží - ale co na tom záleží!
když... povýší tě - a odloží!
My házeli hvězdný hrách
galaxiím po stěnách
a s Klingonama na patách
zametali vlastní práh
Kostro, Spocku, Scotty, víš...
vesmír možná končí blíž!
...možná tam kde vystoupíš
Ale jo, mám vilu luxusní - tam ve čtvrti noblesní
jenže se v ní cítím sám - po zašlých časech čenichám
Tam v báru zvaném Galaxy - kde scházejí se staří psi
tam rozdám ještě autogram - tam rozdám ještě autogram!
žel... jenom v hloučku starých dam
My házeli hvězdný hrách...
Za replikátorem na flaxy je okno - z báru Galaxy ven
však žádný koráb, žádné hvězdy - fronta na taxi jen
Já snímám a Spock rozdává - vydrží kdo vyhrává
zpívá Sulu, zpívá v duru a Chekov tančí po stěnách
až ze skafandrů na zdech padá prach - až ze skafandrů na zdech padá prach!
Tak... jenom ten náš odchod už je ve hvězdách
My házeli hvězdný hrách...
K ránu mívám deprese - tak televize zapne se
Musí tam být něco... přece - Musí tam být něco... přece!
Ale ne!
STAR TREK - „Nová Generace“!
Křídla
(Caine/Caine)
Podivný stařík
hrst popela s láskou
dosyta živý
až na samé dno stár
Ještě ho vidím
větrem nad loukou
do tvého domu
ho podpírá Král
Podivní lidé
jak soudíme rychle
kde se to bere
ta nechuť a hlad!
Odejde člověk
a zbydou křídla
- podivná křídla
skrzevá čas
O věčném hladu
(Caine/Caine)
Doktor věd a všech nápověd
pozval mě včera na oběd
a já sněd‘ celej svět
Vtipnou kaši napřed, pak těsto snů
od snůšky dat je kousek k nesmyslům
a teď už snad zaženu hlad
Ale má chuť s jídlem rostla víc a víc
táhlo mě to dál, dál do ulic
ohlodat rub, vykostit líc
Sám - jak na schůzi vycpanejch - vycpanejch stěn
Sám - jak v den hrůzy, když utečeš - utečeš ven
Návnady erární zábavy
záplaty a klíny do hlavy
já se cpal pořád dál
Toužení na dně kostelů
svědomí holek z bordelu
všechen med, všechen jed
Moudrosti, makety věčnosti
slova, slova, slova o štěstí
až jsem sněd‘ i smysl vět
Sám - jak v neznámu, když není co - není co dál
Sám - jak na dně džbánu, když utichá - utichá kal
Zábradlí na konci jistoty
život, smrt, všechny hodnoty
tak jsem zblajz‘ nebeskej špajz
Přírodu co byla od věků
budoucnost včetně STAR TREKu
celej svět - a co teď?
Pár vesmírnejch siločar
už ani světlo, ani ze tmy cár
vůbec nic by bylo víc
Mám - svět ve chřtánu a jsem trochu - tak trochu plonk
Sám - ve vzduchoprázdnu a kde se vzal - tu se vzal On!
"Čau!" - povídá, "Tak jakpak ti oběd chutnal?"
„Fajn, tak zase zejtra!“
a pak mi prst do krku dal...
Odpověď
(Caine/Caine)
Na počátku bylo Slovo
na konci je odpověď
Proč je ráno tráva zelená
proč se večer slunce červená
když stejně žádná noc
ty barvy nikdy nevnímá
A na konci vět - tak tři tečky zpět
někdo zas čeká na mou odpověď
a právě teď
bez ní jen tolik zbytečnejch vět
Proč bylo včera nebe modravý
proč bylo dneska nebe modravý
když stejně každý zítřek
jednou oprýská a zrezaví
Snad na konci vět - tak tři tečky zpět
někdo zas čeká na Tvou odpověď
a právě teď
bez ní jen tolik zbytečnejch vět
Ptáš-li se proč
přenáší láska i hory nevděku
ptáš-li se proč
tolik je touhy v jedinym člověku
až zaplétá se do nití
po kterých život sotva šplhá k přežití
A na konci vět - tak tři tečky zpět
někdo zas čeká na mou odpověď
a právě teď
nic už nelze vzít - zpět!
Panáčci s lucernou
(Caine/Caine)
Odedávna se trousí za tebou
ti co propadli oblohou
odedávna padaj‘ - už nemůžou
ale znovu si vzpomenou
znovu tě doženou
Panáčci s lucernou
svítěj‘ a brouzdaj‘ tmou
Už neví kolik je hvězd
jenom že jsou
Dívej se - nechtěj‘ tě vést
jdou za tebou
Dívej se - nechtěj‘ tě plést
jen nevíš čí jsou
Srdce maj‘ malinký s rozhlednou
bojej‘ se ale tobě ho otevřou
a to je všechno - víc už nemůžou
Ty schody před tebou
jsou schody co nereznou
Panáčkům s lucernou
souzeno svítat tmou
Nevědí kolik je cest
jenom že jsou
Dívám se, těžký je vést
boj s ozvěnou
dívám se, těžko utéct
sám před sebou
Víš možná až tě jednou nenajdou
budeš už sám někde padat oblohou
a po nocích nás šimrat na nohou
Budeš Panáček!
Budeš Panáček s lucernou
budeš čekat až
najednou...
Písnička o Lásce
(Caine/Caine, Mirče)
Tak jako v obláčcích prachu
začíná vítr
na kamenech pouští
je největší žár
Někdo se dlouho tváří
že necítí bolest
a jinej neví
že v nitru je rváč
Podivný cesty jsou
a všechny těžký
plný jak trní tak rozvalin
Hledáš jen plamen
nalezneš bouři
a činy tvý jsou
pochybný
Tak jenom Láska je plamen
co svítí na cestu
bez něj je všude temnota
Kdo ho chce zkrotit
je jako blázen
a jeho svíčka třepotá
Mudrci bádali
do tlustejch knih zapsali
z čeho lze zlato vyrobit
Pořád jen pátráme
smysl si dáváme
leč všechno marnost jen
a větru svist
Tak jenom Láska je dar
dar v Tobě živý
bez Dárce chřadne - umírá
Kdo ho chce vlastnit
je jako blázen
na kopci vítr objímá
To co tě tolikrát
do neznáma nutí
jsou tvoje pouta otroka
Před nima ztrácíš
veškerou hrdost
víra je poslední
jistota
Tak jenom Láska jsou křídla
dar nad naše síly
bez Tvůrce větrem zmítaná
Kdo Ti je vrací
je pro druhý blázen
nahý a křehký odlétá...
... nahý a lehký odlétá
Tak jako v obláčcích prachu...
Jabloňové koně
(Ondr.A.Pellar/Ondr.A.Pellar)
Jabloní a koní horkej dech
podkovy zazvoní na schodech
Poschodí hromadí koní pach
Zapomeň, zapomeň, zapomeň na svůj strach
Zatím tiše v kleci sedím
se závažím starých vin
přemejšlím a pořád nevím
jak překročit vlastní stín
jak překročit vlastní stín!
Kvetoucích jabloní barevnost
potvrdí svou vůní tichou moc
zas a zas šeptá hlas v korunách
Zapomeň, zapomeň, zapomeň na svůj strach
Zatím tiše v kleci sedím...
Po hrázi odchází koní proud
naposled ho musím doběhnout
Svobodou zavoní v korunách
nemám už, nemám už, nemám už žádnej strach
Až z nebe zazní hlas ten tichý:
I ty jsi můj milý syn
pod kopyta shodím hříchy
a překročím vlastní stín
a překročím vlastní stín!
Natočeno 12.12.2004 v kostele CČSH na Husově ul. č. 1 v Plzni
Caine – zpěv, elektroakustická „mandola“, chřestítko
Jitka Rusová – zpěv, kazoo
Hudba a texty – Caine, vyjma písně „Kapitán Kirk“, jejíž text vznikl ve spolupráci s francouzským umělcem, tvořícím převážně v ilegalitě, pod pseudonymem Loran (toho času úspěšným obchodním cestujícím, cestujícím převážně pod svým pravým jménem Laurent Bazac-Billaud) kdesi v Asii;
a dále „Jabloňové koně“, jejímž autorem je sám Ondr.A. Pellar, t.č. „velebný pán“ z Rokycan.
Úvodní a závěrečná věta – Mgr. Miroslav Palčovič, farář
Záznam a úprava zvuku, střih, nápověda – Ing. Přemysl Haas
Obal – G‘olda, Miroslav Šmucr
Foto – Vláďa von Strakonice, Ukulele, K.H. Roudenský
Vydalo hudební vydavatelství SISYFOS RECORDS,
Sokolovská 129, 323 19 Plzeň
www.znc.cz, e-mail: sisrec@seznam.cz
