Protože proces zrození tohoto klipu od scénáře a "storyboardu" až po jeho finální podobu je pro mně opravdovým zázrakem, nedá mi to, abych se znovu nepoklonil všem tvůrcům a zúčastněným. Od Pavla Schneidera, režiséra, kameramana, střihače a autora zásadní části scénáře se svými asistenty, Vládi Kožíška, který vytvořil krásnou světelnou atmosféru, podílel se na střihu a barevných korekcích, Pavla Měřínskéhého s dronem, skvělou vizážistku Ivanku Pešek až po Jirku a Lízu Kohoutovi, kteří nás dva a půl dne nechali "řádit" v prostorách jejich West Parku včetně zapůjčení kostýmů víceméně jen tak, z kamarádství. A pak také všem těm "bezejmenným hrdinům doby", od profesionálních i amatérských herců a komparzistů, přes produkci, manželky, příbuzné a kamrádky, které se postaraly o občerstvení (jak my filmaři říkáme catering) a dobrovolné šoféry (obou pohlaví!!), kteří za odměnu mohli transportovat též zadarmo svými vlastními vozidly ... raději už s výčtem skončím, andělů bylo fakt hodně.
Ale jde mi zde nejen o poděkování za klip přesahující domácí poměry (a ještě pro hudebníka, který zúčastněným nepřinese ani zaslouženou slávu ani lukrativnější nabídky). Totiž, byl jsem a jsem stále překvapen a proč se nepřiznat, skutečností, že i v dnešní uštvané a rozhádané době, majoritně bombardované domnělými či skutečnými špatnými zprávami se najde tolik lidí, kteří věnují svou energii, drahocenný čas a nadšení na něco takového. Z kamarádství, zvědavosti, chuti zkusit něco jiného a nového ...
Dává nám to naději, že nejsme tak špatní, sobečtí a ziskuchtiví, jak to prostřednictvím médií a "sociálně" odosobněných sítí vypadá.
Děkuju!
PS: A tak jako si některé písně a texty musíte pustit vícekrát, tak i tento klip je na více shlédnutí, aby jste si všimli různých vedlejších akcí, detailů a postav, které Vám napoprvé unikly. Já vím, že "nestíháme", ale stojí to zato.
od: Caine-Mi ()
vloženo:03.10.2023 00:11:22
🥁 TRAMTADADÁ! Na vědomost se dává... ehm, ono se to tedy už asi všeobecně ví, ale pro pořádek: Na vědomost se dává... i zde... odkaz na "Přémův" nový westernový klip "Vinetů na netu"! Měl premiéru minulou středu za účasti mnoha "herců" a tvůrců!
Díky, Víťo. Ano, to s těmi mnoha Ježíšovými jmény, to bylo přesné! Takhle nějak to nejspíš taky máme. A kdo ví, jestli ne někde ve skrytu každý. Taková "roztěkanost", nesoustředění se na Něj a oslovování Ho jen jakoby mimochodem, mezi vlastními otázkami. Tos vystihl ve zkratce úžasně poeticky! No, jak to umíš i v písničkách. A teď ještě navíc, když jsi dal nahlédnout do zákulisí celého rozhovoru, vkrádá se myšlenka: Jestli ta Ježíšova slova, co ti odpověděl-neodpověděl, nebyla záměrně taková jako... titulky za filmem! Co když věděl, že člověk po silném zážitku z právě "převinutého" děje obrazů a vzpomínek v mysli, už skoro ani nemůže věnovat pozornost "pouhým informacím". Víš, napadlo nás, že On k tobě možná častěji mluví právě nějakým tím příběhem a ne jen slovy! Něco jako když "tenkrát na východě" (rozuměj na blízkém východě :-D) vyprávěl hlavně příběhy, do kterých se lidé mohli vžít. Někde v evangeliu je přece psáno: ...a mluvil k nim jen v podobenstvích, jinak ne...
Mnozí staří židovští proroci, mj. zrovínka Ezechiel, zase předávali Boží poselství názorným předváděním - jakýmsi divadlem jednoho herce, vyvolávajícím "divné" otázky.
Víťo, ty máš dar vidět poezii, čistotu a naději přiblížení i tam, kde třeba "mi" zíráme jen na suchopárnou prózu, špínu a beznaděj oddělení. A navíc, když "nikdo" neposlouchá tvoje písničky, jsi ochoten jít dělat třeba i hudební rozhovory, jen aby to šlo ven! ;-)
Kolega písničkář Jirka Smrž si kdysi posteskl... něco v tom smyslu: ...vy se máte, v noci si klidně spíte, ale ve mně to, právě když utichne všechen denní šum, začne naopak křičet a nemůžu spát, musím psát...
Neměli jsme odvahu, vyptat se ho na podrobnosti přímo, a tak bylo nasnadě zeptat se přímo Ježíše :-)
Vždyť Ten tam s ním přece určitě každou noc je, stejně jako ve dne. Asi řekneš: Zvláštní, a na tohle odvahu máte?
No jo, když Ježíš se na nás kvůli "nepatřičným" nebo příliš sobeckým otázkám ještě nikdy nenaštval, zatímco lidé... různí... už ano :-D
A víš co nám řekl... (nebo aspoň co jsme rozuměli)?
"Boží vůle je to, co nelze neudělat".
Někdy se zdá, jako by skrze tvé otázky a verše nás učil nevynášet soudy příliš rychle... nebo nejlépe vůbec. Ne že ty bys sám mezi řádky vůbec nikomu žádný soud nepodsouval, to snad ani nejde, při takovém stavu světa by to bylo pak jenom tlachání, ale tím, jak tě mnohdy provokuje úplně jiná faleš než nás, jiná pověrčivost, jiná pomíjivost... člověk si chtě nechtě začíná klást i jiné, třeba právě ty tvoje otázky. A odpověďmi na ně prověřuje ne tvoje, ale hlavně svoje vlastní postoje.
Tak třeba zmíněná zrušená autobusová linka 666 v Polsku nás v myšlenkách přivedla k chybějícím třináctým patrům v hotelích, třináctým pátkům, trojímu klepání na zuby, šťastné sedmičce, ale i k přesným datům konce světa (jedním z nich jsme dokonce už sami prošli)... a o numerologii jako takové snad ani nemluvě...
Každý člověk podléhá moci pověr. Stačí se dobře rozhlédnout. Pro nás, rozuměj při našem obrácení se ke Kristu, byl třeba právě jeden z nejdůležitějších momentů Jeho příslib, že víra zahání pověry.
Promiň teď za trochu suchopárné teorie, ale připadá nám nezodpovědné, jak málo se o tom mluví:
Desatero "přikázání" nejsou v hebrejštině příkazy, i když v češtině to tak může vyznít, neboť se shoduje tvar rozkazovacího způsobu s oznamovacím ve druhé osobě jednotného čísla. V originálním jazyce tam ale rozkazovací způsob nebí, nýbrž právě oznamovací! Tedy už jen to první přikázání: "Nebudeš míti jiných bohů mimo mne", neznamená něco ve smyslu koukej zabrat a přestat být pověrčivý! Smyslem je zaslíbení: Se mnou nebudeš muset mít jiných bohů, se mnou se nebudeš muset klanět jiným mocnostem... Tedy dle našeho chápání by byl lepší překlad: Desatero Božích zaslíbení ;-)
No a tak nám zrušená třináctá poschodí, ale i autobusové linky vlastně pořád nastavují zrcadlo... jak jsme na tom ve skutečnosti s tou Boží blízkostí. Jasně královna ve Sněhurce raději zrcadlo rozbila, neunesla pravdu z očí do očí.
Všichni se někdy chováme jako pověstní pštrosi.
Ale tobě díky, že nám to připomínáš, Víťo. Evidentně jde o něco, co... prostě nemůžeš neudělat! ;-)
od: Víťa L. ()
vloženo:03.09.2023 10:59:29
Co může být hezčím dárkem, než když je muzikant jako Přéma, kterého posloucháte tolik let ochoten zodpovědět vaše otázky a když mi člověk (v tomto případě Dva v jednom), po tom všem, co jsme si vyměnili řadu názorů a myšlenek o úhlech pohledu, napíše: "Vítej doma". I když "z kapes sypu písek... ", jak se praví na kazetě, kterou mám celá ta léta v šupleti. Předchozí příspěvek jsem psal horlivě a rychle, obsahově jsem text formuloval do dvou postav, mně a Ježíše, v rozhovoru s Ním v jedné z restaurací. Protože jsem dělal rozhovory s kdekým, ale s Ním ještě žádný nezveřejnil. Hodně mě bavila ta má neustálá záměna jmen směrem k Ježíši, která značí mou nekonečnou a přílišnou horlivost sdělení s nemalým zájmem a radosti z posluchače, kde v překotném sledu slov vpodstatě míjím fakt, kdo naproti mě sedí. Jedinou vymyšlenou záležitosti je Ezechiel, toho jsem skutečně nikdy nepotkal. Je to jakási zjednodušená forma různých osobností, které jsem naopak potkával velice často, hlavně o nocích v nonstop pivnicích a na nádražích. Různé alkoholiky, feťáky, homosexuály v odstavených kupé, podivné cizince, kteří nevěděli, kam vlastně jedou, kapsáře, žebráky a další nevšední typy. Pak jsem se je snažil vtělit v příběhy a písně. Páteř celé úvahy může býti rozloučení s Ezechielem a pak, když se ohledně něj Ježíše tážu, zda je lepší "milosrdná lež nebo krutá pravda". Ve své horlivosti skáču v přímé řeči od tématu k tématu, zatím co Ježíš se zde drží většinou pouze jedné linie, což je poměrně škoda. Ježíš by v úvaze měl být daleko větším psychologem a namísto třikrát opakované fráze říci například "Týý jo, slyšíš tam ty škopky v těch AC/DC? To jede pořád stejně rovně, co na tom ti lidé slyší?". Bylo by zaděláno na další téma hovoru, ve kterém bychom nalezli opět jinačího přesahu a o tom by měl každý rozhovor býti. Ne vždy se to povede. Můj příspěvek měl přidrzlejší atmosféru, zvlášť zmínka o té církvi v Polsku. To jsem už raději nezmiňoval, že tamní autobusový dopravce PKS Gdynia musel na příkaz jistých kruhů přejmenovat linku č.666. Nejsem hoden mluvit o tom, co by měli tamní křesťané dělat, ale možná by neměli měnit čísla autobusových linek. Jednou budou mít třeba vliv rozhodovat o tom, které kapely ano a které nikoliv. Když se ohlédnu na prázdno kolem mě roku 2008, podnikl jsem tehdy snad jen, abych nezešílel, první rozhovor (se skupinou Alkehol). Hned s druhým rozhovorem jsem zamířil k Požáru Mlýna do tajemné Plzně a poznal nečekanou vstřícnost a ochotu Míry Císlera. Nikdo by se už například nikdy nedozvěděl, jak došlo při vystoupení Požáru k Prasopsovu seskoku na lyžích z Emilovo zad technikou telemarku, jak lze odzpívat celý koncert přes stočený smirkový papír, když si zvukař cestou na akci náhodou nepřibalí mikrofony atd.. Pak už to jelo fofrem - Aleš Brichta, Tanja, Radim Pařízek, Kern, Titanic, Törr, Petr Korál, Doga, Master's Hammer, Do řady!, Šanov a spousta dalších, o kterých bych si nikdy nepomyslel, že se jich budu moct vůbec někdy na něco zeptat. Baví mě poznávat, co oproti "malým" kapelám řeší ve své existenci taky velké světové skupiny, kde má sice hudebník na scéně vše nachystáno, k dispozici svého technika, ale zaroveň úderem první doby na něj míří stovky telefonů, záznam už visí druhý den na YouTube a chyby se neodpouští. Jak funguje žurnalistika kolem toho (zkracovat a zkracovat), kdy například podnětným názorem k zamyšlení od jednoho ze čtenářů ohledně Přémovo rozhovoru byla až příliš dlouhá délka odpovědí, v nichž se nezaujatý čtenář chvílema poztrácel. V papírovém médiu by tohle vzhledem k úspornosti místa zřejmě neprošlo. Jenže zkracujte slova člověku, od něhož jste rádi za každé slovo, každou píseň a každý tón a já jsem hlavně rád, že to Přéma pojal tak, jak sám chtěl. Na druhé straně přišel fanoušek death metalu, že ten Navzájem je docela fajn. Baví mě sledovat logistiku některých českých kapel, které vydají jedno mizerné EP o třech anglicky zpívaných skladbách v očekávání, že budou za dva měsíce a za nemalý peníz headlinovat všechny velké akce v okolí. Za dva roky se po nich taky možná slehne zem. Zajímavé poznatky má řidič, který vozí jak zahraničí, tak tuzemské kapely. Ty velké zahraniční jsou pět minut před odjezdem nastoupeny s kufrem před hotelem u auta. České řeknou "musíme ještě půl hodinky počkat, bubeník šel se psem". Ale jsou tuzemské kapely, které mají vše dotaženo do detailu. To je pak radost pracovat. Dá poměrně práci hledat kapely, zjišťovat fakta, najít čas pro sebe i zpovídané a vše formulovat tak, aby z toho všeho vyšlo něco víc, než jen otázky typu "v jakém roce jste vznikli, kolik máte desek, jaká je sestava" atd. To bych pak mohl dělat jako pásovou výrobu, což není mým cílem a je mi hlavně líto, že jinde si za tyto služby musí kapely zaplatit, když hlavně ty menší, pro které je propagace nejvíce důležitá, samy nemají v podstatě z čeho. Nikdy jsem za podobnou práci nevzal ani korunu a nikdy ani nevezmu. Největší odměnou je vždy zpětná vazba zpovídaných. Moc vám za ní děkuju, ani nevíte, co pro mě znamená. Děkuju a posílám vám za sebe alespoň jeden ze svých textů, snad ten nejhezčí, co jsem kdy složil, právě o jedné z těch nádražních existencí popsaných výše. ..... "Jsme spolu už devět dní, našli jsme se ve výtahu, já jsem jel do přízemí, ona zpátky do ústavu, ve výtahu na nádraží, pro osoby imobilní, od těch dob už jdeme spolu, jako teď, jako teď. Ujelo nám sedm vlaků a přibylo osm rumů, na zem spadla cigareta, když se shýbla pro korunu, oba hráli jsme to ráno, pak v podchodě na piáno, naši čtyřhru, pro dva prsty, nazpaměť, nazpaměť. Slyšíš noc už zase zpívá, ódu pro ztracené syny, co půl noci, to dvě piva, deci pláče, tuna viny, tři sedmičky na displeji možná někdo dneska chytí a nám zbývá jen kus noci, pět špačků a zbytek pití. Jsme spolu už deset dní, v opuštěném nástupišti, půlnoc přešla v mlčení, pirueta v kolejišti, kolej slepá končí v trávě, zmizíš jako cukr v kávě, teď už znám celou tvou píseň nazpaměť, nazpaměť. Slyšíš noc už zase zpívá, ódu pro ztracené lásky, ta naše zvětralá piva, schovejte mi do bandasky, zaplatím už mi to jede, ona se mi asi zdála, teď se z okna vlaku dívám, jestli přece nemávala.."
Víťa někde v před-předchozím příspěvku mluví o tom, zda-li onen můj "rozhovor" s ním (Czech Blade) znamenal něco zvláštního, zapamatovatelného i pro mne. Když pominu skutečnost, že to bylo a pravděpodobně bude povídání (ohledně mého namátkového "písničkaření") skoro jediné - a tedy snadno zapamatovatelné. Což není prosím pěkně projev ublíženosti ani pocitu nedocenění; to je více méně jen důsledek toho, že pro to, aby se někdo zajímal o to, co dělám, nedělám lautr nic. Bylo to pro mne překvapivé především tím, že někdo o tématu dost věděl, nebo si zjistil a hlavně přemýšlel o tom, na co se zeptá, co by chtěl ještě, minimálně pro sebe, "objevit". Což je pracné, časově náročné a tak dále. A zvláště u rozhovoru, který svým mediálním dopadem nemá žádný význam, neboť se zde jedná o respondeta prakticky zcela neznámého a nedůležitého. Z toho je zřejmé, že šlo i o zájem a pohnutky osobní. A pokud v těch přesycených lánech možností vůbec někoho zajímá, co a proč jsem dělal, případně dělám a ještě se o to chce podělit s dalšími - pak je to pro mě nesporně potěšující zjištění. A pokud jsem, tím co jsem dělal a občas dělám i teď, alespoň jednoho jakkoli oslovil, alespoň trošku pozvednul ze židle, jsem vděčný, nebylo to tedy zcela zbytečné a zapomenuté. Tak jak bych mohl já zapomenout?! Díky. S úctou Přéma.
