Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: Víťa L. () vloženo:15.12.2021 11:41:59 To je tak složité téma, až si někdy říkám jestli je vůbec v naší kompetenci, silách a možnostech takto odpouštět. Nějak za tím cítím ono to "povinné" křesťanské odpouštění, jen proto, že by to tak mělo být. Když někomu odpustit nedokážu, jdu dál, nebudu se mu plést do cesty ani dělat naschvály, prostě to vypustím. Odpuštěním totiž zlému člověku mohu uškodit daleko více, protože si řekne: "Vida, tamten mi odpustil, asi není tolik špatné to, co se stalo a může mi odpustit i tamten druhý". A nebo vinný opravdu prozře natolik, že pakliže je mu odpuštěno, pozná tím blíže Boží přítomnost a pochopí. Ale to my prostí opravdu nedovedeme jen tak zhodnotit. Jak už zde bylo řečeno, odpuštění je to, že jsem to ze sebe opravdu shodil, což je velice těžká věc. od: Banjo () vloženo:15.12.2021 07:12:41 Jo, Fazy, to máš složitý. To je několik rovin - dobré slovo s dobrým úmyslem kontra vnitřní pravdivost. To je vlastně dvojí boj - první uvnitř sebe, abys sám sebe přesvědčil, a druhý ve vztahu k tomu viníkovi, abys vůči němu nějak neprojevil, že sis to vevnitř ještě nedobojoval. Z hlediska vnitřní pravdivosti by bylo lepší tu hlášku o odpuštění nechat na dobu, kdy ti uvnitř "neblikají všechny varovné kontrolky". Pak tu máme ten dobrý úmysl odpustit, že si to odpuštění vlastně přeješ. To je myslím si z hlediska vztahu k sobě a k Bohu vlastně to klíčové - jak moc obtížné to v tom konkrétním případě je a jak moc upřímně do toho jdeš. A taky jestli ta snaha o odpuštění pokračuje i po tom prohlášení - ten tvůj vnitřní boj. Já věřím, že Bůh zná možnosti, motivy a úmysly každého člověka a podle nich nakonec posoudí, jak moc dobře si v tomhle vedl. Čili obecnou odpověď nemám. Na tohle těžko použít nějaký mechanismus, který by vážil míru viny, míru lítosti, míru odpuštění. Bůh tohle nejspíš umí, já ne. od: David Fazy2 () vloženo:14.12.2021 15:03:18 Dyk more, zase bych měl takovou votázku, určenou každýmu, kdo má zrovna náladu hrabat se v takový pseudofilozofii. Představte si, že někomu řeknu třeba "Já ti odpouštím". Ale ve skutečnosti s nim mam složitej vztah a vlastně mu uvnitř ještě pořád vyčítam nějakou křivdu a když to odpuštění vyslovuju, tak se u toho necejtim dobře, trochu jako bych kecal. Vyslovil sem to spíš proto, že si to tak nějak přeju a že mi připadá správný mu odpustit. Ale necejtim to tak, aspoň ne na 100%. Co má větší váhu? 1. To, že si to tak myslim, přeju, nebo se zkrátka rozhoduju vlastní vůlí mu odpustit a říct to? 2. To, jak to cejtim uvnitř? Takže sem mu vlastně neodpustil, jenom sem to řek a vim, že to je správný, ale necejtim to? 3. To, že ste to slyšeli vy, nebo prostě jinej človek, jednoduchá informace, že sem mu odpustil a vy si to teď můžete myslet a můžete si třeba říct "hele, to je hezký, že tendleten soudruh umí odpouštět"? Co z toho je jakoby ta pravda? Na čem z toho asi víc záleží Bohu? To je třeba vobčas v knížkách, věty typu: "Karel řekl -odpouštím ti-, ale ta slova mu šla těžce přes jazyk a někde v nitru cítil, že to není pravda". Vopravdu to jako neni pravda, když to ten člověk úplně necejtí, ale přesto má tu potřebu to říct, páč ví, že je správný odpouštět? Neni nakonec lepší se přemoct, racionálně to vyhodnotit a vyslovit to odpuštění, přestože s tim člověkem ještě úplně smířenej nejsem? Co kdybych teď jakože umřel a moh si vo tom promluvit s Bohem? Řek by mi něco jako: "Hele, s tebou kamarádit nebudu, ty v sobě neseš příliš hořkosti k tomuhle člověku a i když si několikrát řek, že mu odpouštíš a neustále ses o tom sám přesvědčoval, pořád v sobě máš tu nevraživost."? Nebo by řek spíš: "Hele kámo, to bylo dobrý, jaxi tomu týpkovi tenkrát řek, že mu odpouštít a jaxes snažil se s nim v duchu smířit, i když se ti to vlastně nikdy nepovedlo, zbavuju tě toho bordelu v hlavě/srdci a jdi v pokoji." Páč to někde v Bibli je takový to "Kdo se nesmíří se všema svejma "nepřátelema" tady na zemi, nemůže vejít do království nebeského" nebo něco takovýho, ne? Tu možnost 3 sem tam dal qůli tomu "člověka špiní to, co z něj vychází, ne to, co do něj vchází". Jakože bez ohledu na to, jak to já mam, tak prakticky ze mě vyloženě vyšlo to odpuštění, který slyšel ten můj hypotetickej dlužník a třeba i pár lidí okolo. Takže možná je tohle to hlavní - jak naše činy a slova ovlivňujou ostatní lidi a okolní svět. A Bůh by třeba řek "To je dobře, žes mu to odpuštění dal, i když si to tak necejtil, páč ho to posunulo zase kousek blíž k tomu, aby se taky naučil odpouštět." Ptam se taky proto, že se s tim asi náhodou poslední dobou setkávam docela často v seriálech a tak. Nevim, jestli je to nějakej novej trend, ale každou chvíli tam začne někdo filozofovat jakože "A proč to děláš, hlavní hrdino, proč pomáháš Pepovi, když ho nemáš rád, neděláš to náhodou jenom qůli sobě, že se cejtíš provinile, ha?" Nebo "Ty sice říkáš, že musíme držet při sobě, ale já vím, že tomu sám nevěříš, protože to tak necejtíš!" A ten hlavní hrdina se pak dycky zarazí a začne hloubat a dloubat a já mam pocit, že se mě ten seriál snaží nějak přesvědčit, abych vo něm taky začal pochybovat, ale já nikdy nechci, protože mi příde mnohem důležitější ten fakt, že se ten hlavní hrdina snaží někomu pomoct nebo říct ostatním něco užitečnýho, bez ohledu na to, jestli to sám tak cejtí, páč některý věci, co cejtíme, prostě nemůžeme v mžiku oka změnit. Tak halt pomáhá Pepovi, aby sám sobě něco dokázal, nebo protože se cejtí provinile, to je buřt, hlavně že pomáhá, ne? Je to člověk, může růst, dost možná si časem uvědomí, že jeho motivace nebyla úplně košér, nějak to zhodnotí, posune se dál. Kdyby to byl pravej člověk a ne postava ze seriálu, tak Bůh snad ocení, že pomoh, i kdyby jenom proto, že jediná alternativa je prostě nepomoct a to je většinou horší. A takovejch případů je nekonečno, nejde jenom vo odpuštění nebo motivaci k něčí záchraně, že jo. Já můžu třeba v práci tvrdit, že mam svojí práci rád a dělam jí s chutí a zároveň ale jí nesnášet a jenom se snažit jí mít rád, protože na základě nějaký logiky mi připadá fakt dobrá a já vim, že jí nesnášim spíš qůli svojí lenosti nebo tak. Nejde mi úplně vo to, když člověk lže, na to se teď úplně neptam, to je prostě lež, to sme tu už taky řešili. De mi vo ty případy, když se neshoduje vůle, vnitřní stav a výpověď, nebo dycky dvě z těch tří věcí. Funguje to i obráceně, já můžu říct "Můj bratr je pro mě cizí člověk", ale uvnitř toho trochu litovat, protože situace je opět složitější a přestože nejsme úplně jako bráchové, tak bych mu pomoh, kdyby se mu něco zlýho dělo a vlastně k němu necejtim vyloženě nenávist. A zase - 1.Sem zatvrzelej a neumim se 100% ovládat, tak to říkam takhle lhostejně a působim jako z kamene a dobrovolně se rozhoduju nemít ho rád, 2.Uvnitř vlastně cejtim, že chybuju a vlastně mi na tom bráchovi aspoň trochu záleží, 3.Slyšela mě matka a ta je teď z toho smutná a způsobil sem to já. Sem teď spíš parchant qůli tomu, co ze mě vychází? Nebo má větší váhu můj vnitřní pocit? Tady to zas vypadá, že by pro člověka bylo milostivější brát vážnějc tu jeho vnitřní stránku, kterou teda halt úplně neovládá, a tak pouští do okolí jed, ale Bůh ví, že neni úplnej parchant, a tak s nim má nějakej soucit. Možná píšu úplný kravíny a neni tomu rozumět, taxe dyžtak omlouvam za ztracenej čas, ale todle mi prostě už pár tejdnů vrtá hlavou. Čekal sem, jestli mi naskočí nějakej způsob, jak tu otázku vyjádřit a vyšlo mi tohle, nic lepšího ze sebe asi nevymáčknu. Vono na tom možná nakonec tolik nezáleží. Člověk je složitá bytost a Bůh to ví. Furt je tu ta Ježíšovo oběť, která by teoreticky mohla tydlety podrobnější vnitřní problémy řešit prostě z milosti, aspoň u toho, kdo je vochotnej jí přijmout (což je pro mě taky trochu hlavolam). Moje teorie (a odpověď, kdyby tuhle otázku někdo položil mně) by byla asi takhle. Když děláš/říkáš něco dobrýho, přestože to tak úplně necejtíš, tak je hezký, že si to uvědomuješ, že v tu chvíli jednáš tak nějak "proti sám sobě" a přesto tak jednáš, páč víš, že je to správný. Pod to se dá podepsat a já ti fandim, abys to dokázal jednou i tak cejtit. (To sem taky myslim chytil v nějakym NaTWRdu nebo přímo v Bibli, že když člověk jedná správně třeba jenom z poslušnosti k desateru, i když to sám tak necejtí tak je to furt jakoby v pohodě, jakože "aspoň tak", byť je to asi na dlouhej běh docela nepraktický). Je to možná podobný, jako když člověk cvičí, přestože je línej a nebaví ho to. To tělo to ocení i tak. No a když je to obráceně, tak teda je to škoda, že seš zatvrzelej a chceš kolem sebe plivat jed, přestože uvnitř vlastně zas takovej "čert" nejseš a cejtíš nějakou lítost (i když to my většinou nemůžem tak snadno odhadnout, co někdo jinej cejtí), ale fandim ti, aby ses z toho dostal a moh se doopravdy vyrovnat a aspoň pro sebe usmířit se svejma dlužníkama, páč se ti pak uleví. Jenom mam takovej trochu strach, jestli takový hodně zatvrzelý lidi nejsou prostě tak nějak ztracený, bez ohledu na to, jestli maj někde hluboko uvnitř schovanej kousek lítosti. Zas bych se vrátil k takovejm těm trpaslíkům v Narnii, nebo jak to bylo, jak nechtěli votevřít voči, protože si prostě nepřáli vidět ten ráj nebo co, a tak je ten lev nechal bejt, nebo jak to bylo. Když nechceš, tak nechceš...nebo kouká Bůh v tomhle případě třeba i na to, co je pohřbený a nevyslovený hodně hluboko uvnitř? Třeba ten druhej chlap, co byl ukřižovanej vedle Ježíše, ale byl zatvrzelej a nežádal vodpuštění, třeba taky někde uvnitř vlastně litoval a nedokázal to přijmout. No a pak ho zabili a je konec? Prostě to nestihnul? Taxi pak říkam, jestli by se třeba nechalo přihlídnout k okolnostem a Bůh třeba řekne "More, vem i tutoho, von je to sice parchant, ale to je hlavně proto, že měl vopravdu zlýho fotra a uvnitř neni tak špatnej."), což asi snad Bůh tak nějak dělá, myslim..? Ale to už je zase asi jiná otázka, kolik toho obsáhne Ježíšovo oběť a jak moc záleží na okolnostech a jestli je někdo doopravdy úplně ztracenej a tak, no, tak to třeba zase na jindy. od: Víťa L. () vloženo:10.12.2021 19:37:01 "K čemu to bylo, všechno to skládání, když stejně nikdo nic nepochopil, moje vlaštovky odlétly na jih a s těma co zůstaly někdo topil, jen jedna se vrátila a já jsem čekal jak blázen a věřil, že platí, že všechno co necháš, ať letí, jednou se k tobě určitě vrátí.." (V.Redl - Vlaštovka) od: Banjo () vloženo:04.11.2021 06:51:47 Jeden kamarád mi vyprávěl, jak jeho matce vadilo, že kolem 8-10 roku věku používal mateřštinu - no, řekněme v plné její barevnosti a košatosti. Ale bylo jí jasné, že zákazem by si nepomohla. Tak si s ním sedla a vysvětlila mu, že ta slova jsou krásná a vzácná, takže by jich neměl používat tak často, aby mu nezevšedněla. Že je lepší si je schovat pro speciální příležitosti. A celkem to zabralo. <<  / >>  Celkem 4081 vzkazů