Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: David Fazy2 () vloženo:09.01.2022 00:52:04 Inu, minule sme stihli část Rokycan i následnou zkoušku, takže bych to i tentokrát docela viděl, jenom teďka zrovna úplně nevim, jak přesně. Poptam se, chtěl-li by mě tam někdo vzít jako spoludoprovodníka. od: Caine-Mi () vloženo:08.01.2022 20:02:02 Nazdárek vespolek! Ozval se velebný pán Ondr.A.Pellar s termínem zimního Plug'n'pray festiválku na faře v Rokycanech. Neděle 20. února. Nějací zájemci? od: David Fazy2 () vloženo:07.01.2022 09:14:13 Jo! Někdo další přijmul vánoční výzvu! Moc pěkně zahraný to je, voba nástroje. od: Caine-Mi () vloženo:19.12.2021 21:21:21 Ahoj kluci. Díky. To je milé po té dlouhé době zase s vámi vkročit do téže řeky. Díky, Víťo, ostražité indiánské hlídky nám sice zabránili číst si tě od začátku, ale jak řekla Ježíšovi jedna holka z nevěřící rodiny: I psi se přeci mohou sytit z drobků, co spadnou pod stůl 🙊 Tak možná zas o kousek víc rozumíme tvé výtce z kdysi, že bychom měli spíš vyprávět své vlastní příběhy, než ty slyšené. A možná o trochu víc i té tvojí neuhasitelné touze po jakémkoli indiánském kmeni, kterému bys mohl být dobrým náčelníkem. Škoda, že se to nedá prolomit a nechat znovu srůst. Je to tak smutný, až se člověk stydí, i když ani neví proč. Ale ruka "Manitouova" není krátká a rozum zatemněný. Nerozumíme, víme jenom, že u Indiánů platívalo - čím větší zkouškou projdeš, tím větším náčelníkem můžeš být. To není laciná útěcha, to je... vyčtený. Nebo slyšený? 😉 Pšt! A díky, že i když tě to musí prudit, vycházíš vstříc naší prudérnosti🐿 Díky, Banjo, víš že na tvoje komentáře se vždycky těšíme nejvíc... i když pokaždé s trochou bázně a třesení (řečeno biblicky), z čeho že nás skrze tvá smířlivá slova zase Velký Duch usvědčí 😇 Fazy, to tvoje "přemýšlení nahlas" je fascinující. Jak odvážně se dáváš všanc proudu doby, aby tě smetl svým universálně umlčujícím: Ty nad tím zbytečně moc přemýšlíš! Ne, naopak! I kdyby k tomu nebylo už žádného dalšího (instantního) řešení, je to občerstvující a je to inspirující. Aspoň pro nás! Svou trochou abstraktní reakce na vaše povídání jsme se odebrali počmárat samotku SaMimluv. od: Víťa L. () vloženo:15.12.2021 16:35:38 "Kurva, kde´s byl?" Sedl si bez jediného slova, jako by mezi tím, co si odskočil na malou neuplynulo více než dva týdny. "Jak dlouho tu na tebe budu čekat? Jsem byl i na záchytce, si představ.. Musím ti něco říct, je to důležité". Objednal jsem mu pivo a sobě taky. Dovedl sedět u jednoho piva celou noc, tak mi to nevadilo. Jen občas řekl slovo "Kebar". Byl to Ezechiel a potřebuje se dostat zpět do Kebaru. Až tam může dokončit to, pro co byl vyvolen. Jednou za noci v Ostravě Vítkovicích mi to řekl. Že je prorokem. Pak zase zmizel, asi na dva týdny. "Musím ti říct něco moc důležitého.. Dokud je ještě čas". Dal jsem si dlaň před pusu, aby nás nikdo neslyšel, i když kromě dvou automatů v rohu místnosti nikdo nikde nebyl. "Jsem poslední indiánský náčelník". Chytl jsem ho za ruku. "Prosím tě, nikomu to neříkej, stejně by mi to nikdo nevěřil, ale je to tak". "Co tu hučíš do prdele", objevil se pingl, postavil přede mně dvě piva a na lístek udělal dvě čárky. "Sedíš tu celý večer proti zdi a hučíš. Hlavně, že si objednáváš dvě piva". "Ticho", zvedl jsem ukazováček a ukázal před sebe. "Kamarád, čekal jsem na něho dlouho". Hospodský mávl rukou a odešel. "No, Ezechieli poslouchej, tenkrát, jak jsem ti vyprávěl, jak jsme si jako malí hráli na indiány, to byly moje nejhezčí prázdniny. Však jsem o tom napsal asi tři písně. My těma Foglarovkama a Mayovkama fakt žili. Měli jsme asi deset totemů, chýše, ohniště, celou vesnici jsme za ty dva měsíce postavili. U ohně v noci drželi hlídky a kdybys viděl ty hvězdy. Ty hvězdy Ezechieli, ty stejné hvězdy uvidíš ze země jak v Eufratu, tak v Babylónu. Vždyť to víš. Ale víš co Ezechieli? Já jsem poslední indiánský náčelník. Já už vím.. Já už vím, že to ty děti tehdy udělaly schválně. Že mě zvolily náčelníkem jako posledního, těsně před koncem prázdnin. Protože pak.. Pak pro ty děti začaly přijíždět auta a odvážet je zpátky k městu. Tehdy jsem si uvědomil tu hroznou skutečnost. Že pro mě žádné auto už nepřijede. Do poslední chvíle jsem si říkal, že mě tady nemůžou nechat. Nechali. V chalupě moje máma, která někdy nedovedla udělat ani krok. A naříkala. Každou noc naříkala a modlila se. A pak zase plakala. Ta tma, ta hrozná tma jaká tam po nocích byla a ten pláč.. Na to nikdy nezapomenu Ezechieli. Domů jsme se už vrátit nemohli. Měli jsme sebou jen to, co jsme si té noci stihli pobrat. Policie o sobě dala párkrát vědět a jako malého fakana se mě na služebně vyptávali a nebylo to nic moc, svědčit proti vlastnímu tátovi. Je to čtyřicet let nazpět a nebyl den, abych se nezeptal proč.. Bylo mu tenkrát o tolik let méně, než je dnes mi a po celou tu dobu přemýšlím jak to pojmout. Jak odpustit. Co když jen nebyl připraven.. Nebo to neuměl, mít rodinu, mít mně.. Někdy, jako bych si to v sobě urovnal a smířil se s tím a pak zase to přijde.. Ezechieli, já jsme poslední náčelník. Dostal jsem na starost naši indiánskou vesnici.. Akorát v ní už nikdo nebyl. Několik měsíců jsem tam u těch stromů stál a díval se z kopce dolů. Jestli přece jen.. A to ticho. To strašné ticho.. Pak jsem až pochopil, že už nikdy nikdo nepřijede. Do školy ve městě, kam jsem chodil jsem už nikdy nepřišel, kamarády jsem už nikdy neviděl, něco jako telefon nebo internet bylo scifi. Občas se ze sociálky někdo přišel podívat, přepsali mě do jiné školy dole ve vesnici a pravidelně probíhaly nějaké soudy. Ach, komu dnes povídat, že jsme před tím listopadem mohli říkat, co jsme chtěli, kolikrát jsem před těmi policajty plakal, ale nebylo to nic platné. Tehdy někdy jsem si řekl, že zešílím. Že cesta ven neexistuje. Do obchodu to bylo dolů tři kilometry, občas se objevila nějaká teta a párkrát jsem se mohl u někoho doma osprchovat. A tak to šlo až do listopadu 1989. Hned poté proběhl další a poslední soud. Mohli jsme si do našeho bytu přijet pro věci a hlavně jsme dostali byt. Náš vlastní byt! Že byl prázdný? Maličkost.. Ty mé indiány jsem už nikdy pořádně neviděl. Vlastně jo, jednoho jsem rok po revoluci ve městě potkal. Podal mi svou vizitku.. Kdyby na ni bylo pod jeho jménem napsáno pekař nebo zedník.. Byl bych hrdý. Ale tam bylo napsáno nákup/prodej. A tehdy jsem Ezechieli pochopil. Všechno jsem to pochopil. Že bude zle a ono je. Pak jsem je viděl už jen v televizi. Jeden seděl vedle Špidly, druhý něco v obleku hovoří z obrazovek o Evropské unii, třetí se přátelil, až někde s Rumlem.. Ale já musím dokončit to, proč jsem tady, stejně jako ty Ezechieli. Já jsem poslední náčelník a budu-li mít na hlavě jediný vlas, tak bude dlouhý a budu-li vidět na nebi jednou hvězdu, tak půjdu za ní. Ani jsem si v té polovině devadesátých let neuvědomil, že pří své výšce vážím 63 kilo. Chtěl jsem jednoho dne sejít se schodů a už jsem to nedokázal. A tak jsem se zhroutil.. To ti dovyprávím jindy, teď musíme jít. Dopijeme tady to pivo a půjdeme. Tady jezdí tramvaje i přes noc. Kousek dál je Ostrava Svinov.. Něco pojede.." Seděl a nic neříkal. Z jeho sklenice ubylo asi dva centimetry piva. <<  / >>  Celkem 4081 vzkazů