* Víš, mám tě moc ráda, jen mi někdy připadá… no… že by ses mi moh´ trochu víc věnovat… nemyslíš? Co kdybys toho teď nechal, ty tvoje ruce… pořád… co kdybys je na chvíli někam odložil… a byl tu jen tak… se mnou! * Rozhodně jsem nechtěl být sobec… ale když ono se to snadno řekne – odložil! Jak? Odjakživa jsem je nosil s sebou a odjakživa mě sváděly k tomu něco dělat! …svádí-li tě tvá ruka… utni ji… ať raději vejdeš do nebe zmrzačený… než vůbec! * Hele, máš mě vůbec rád? Asi moc ne, viď, asi víc sebe, co? Proboha snad nechci tak moc – hoďku, dvě…! * Po dobrém to nešlo ani náhodou… jenže za hoďku, dvě… už zase nešly zpátky! Ano, bylo to mé největší dosavadní vítězství nad vlastním sobectvím, ale… celkově to lepší nebylo! Začal jsem poněkud jalově přecházet po pokoji… sem a tam… * Bóže, to snad není možný! To musíš pořád tak courat? Nemoh‘ bys aspoň na chvíli ty nohy nechat na pokoji? * Těžko! Trmácely se se mnou životem už od útlého dětství přes tlustý střední věk… a teď… jako zralý muž… bez rukou… * Prokristapána, to chci tak moc? Pár společně v klidu strávených chvil… to je tak moc?! To je taková oběť, myslíš si to, jo?! * Ještě jednou jsem zaťal zuby, nechal nohy na pokoji a dokutálel se do kuchyně. Nebylo to lepší. Myšlenky… naráz jako by mi v hlavě explodovaly… * Posloucháš mě vůbec? Probůch, seš mimo nebo co?… No, to sem dopadla… Šíšikriste, už je mu zatěžko mě i jen vnímat! * Zkoušel jsem se soustředit… jenže ty tisíce nápadů, vzpomínek, myšlenek a slov jen čekaly, až jim zavelím do vět! * Uu úú! Já jsem tady! Tvoje zlatíčko, tvoje všechno – vzpomínáš? * Věděl jsem, co je má povinnost... koneckonců... i mnohem větší lidé už obětovali rozum pro mnohem menší cíle... Ležel jsem teď konečně vedle ní, pokojně a tiše, mlčky jí naslouchal, nic nedělal, nic si nemyslel... Jen cítil. Jen čím dál tím víc cítil! Až mi z toho bylo těsno k prasknutí a z hrdla se mi vydral nekontrolovatelný smích… a smutek. To zbylé prázdno hledalo… EXIT. * Poznala to. Trhla sebou a řekla: Ješiš… s tebou je fakt votrava!… Cítíš ke mně ještě vůbec něco? * Nevěděl jsem. Nedokázal jsem… zdroj všech vášní, všeho zla a nejpřevrácenější jest lidské srdce… * Bylo. Sotva jsem se pokusil oddělit rušivé vibrace a ponechat v činnosti jen tu část, co tloukla právě pro ni – zkolabovalo. * Zavolala doktora. Prokristovyrány! Že nemáš rozum sem veděla už vod začátku, ale že ani srdce!… * Nastrkali do mě nějaké hadičky a propojili s přístroji. Přežíval jsem. * Hele, ty ho máš pořád doma, jó? – zeptala se jí večer kamarádka ve fitnesu. Proč? * V noci mě vynesly v krabici na ulici. To kdyby o mě ještě někdo stál… * Nestál. * Jen On. Vlastně… se ani moc nedivil… jen pořád říkal: Chlapče můj, chlapče můj… takhle to přece nemělo být… * Když jsem pak znovu přišel k sobě – úmyslně říkám přišel, protože už jsem měl zase nohy a ruce, dokonce mi tlouklo i srdce a… pomyslel jsem si vlastním rozumem: ZÁZRAK! Ale co je to tady na podlaze za kus masa? * To nic, to je můj… Syn… víš, dal ti zatím svoje… * Nezmohl jsem se než vykoktat: Jenže… já… co když… nemůžu přece zaručit, že… * To je v pořádku… vždycky se s tebou chtěl… sblížit. * Ten den, přiznávám se, jsem uvěřil! *
A bylo mi, jako bych se znovu narodil.
Caine 2007-08-02
Pro jediný vlas víly
(Caine/Caine)
Jako jediný
Jako jediný vlas víly i slona táhne cestou k cíli
- jako jediný
jako malý kvítek bílý dává stromu smysl sílit
- tak i jediný
jediný hlas – ten Tvůj milý - láme kámen – pálí jíly
a s každým dalším douškem víry plaví plevy, prach a býlí
- jediný
Jako jediný
Neopouštěj, neopouštěj
Ať daleko či blízko jsem
Ať daleko či blízko jsem
Jako jediný
Jediný štěp neb zrnko viny a v nitru tiché, Boží mlýny
- stvoření
semelou nás (a tebe s nimi!) na hrst špíny, prach a stíny
- jsme ztracení
než jediný zas – Ten bez viny - povýší tě na hrst hlíny
tu, co v ní klíčí život jiný - s každým dalším douškem víry
- znamení
Vílí znamení
Neopouštěj...
Pro ten jediný
Pro ten jediný vlas víly ještě zpívám, ještě chvíli
- pro ten jediný
fanfáry a sláva v cíli odezní-li (odezní-li!)
- zbyde mi
zbývá ještě zrnko síly a Tvůj dotek (kdesi v cíli)
Zbývá ještě doušek víry a zatím za tím douškem příliv
- pramení
Ještě pramení
Neopouštěj...
Neopouštěj, neopouštěj – mě
Anděl
(Caine/Caine)
Ach není není zapomnění
to jen v hlubinách se zouvá z pout
jeden malý rytíř věrný
a touží
s Tebou spočinout
Snad má mou tvář i mé rysy
když zbraně skládá pod polštář
a něžnější je víc než kdysi
já...
skutečný spící lhář
Ach není není zapomnění
to jen v hlubinách se zouvá z pout
jeden malý rytíř věrný
a touží
s Tebou spočinout
Za květinou!
(Caine/Caine)
Někdy je slýchám - slova tak tichá
že nelze než věřit a doufat, že jsou
A jindy mi píchá do ucha pýcha
a křičí, že věří až v poslední soud
Někdy se smíchá - modlitba tichá
s žárem co může okovy kout
A jindy mi dýchá na paty hřích a
nahý a bosý - hořím na troud
Ale někdy tím - letím
tím vánkem - tak letním
jak z popela víl - motýl tmou
nad krajinou
Ale někdy tím - letím
tím vánkem - tak letním
jak z popela víl - motýl tmou
za Květinou!
Co bude dál?
(Caine/Caine)
Bývávaly doby, (alespoň se to traduje) kdy je mé názory zajímaly
a při případné konfrontaci
ty své - nesměle - obhajovali
Bývaly pak doby, kdy je mé názory nezajímaly
však při případné konfrontaci
ty své - jsem směle - směl obhajovat
Co bude dál?
Jako bych nápěv téhle písně znal!
Odněkud znal
Co bude dál!
Byly doby, kdy je mé názory už vůbec nezajímaly
takže při případné konfrontaci
mohli směle říci to své: To je irelevantní!
(a nebo: Hele, sklapni!)
Bylo a bude, dnes už jim o nějaké názory ani nepůjde
- při případné konfrontaci
jsou nebezpeční přeci - chlapci - v čele vždy jejich nositelé!
Co bude dál?
Jako bych nápěv téhle písně znal!
Odněkud znal
Co bude dál!
Bylo nebylo, to se nám to ještě radilo, dokud se
v hledišti sedělo a při případné
konfrontaci v cizí kleci - zlo soudilo
Jenže co bude, až to představení nebude, až zlo
bezzubosti pozbude a při případné
konfrontaci v té vlastní kleci - odejít nepůjde
Co bude dál?
Jako bych nápěv téhle písně znal!
Odněkud znal
Co bude dál!
Co bude dál?
Jako bych nápěv téhle písně znal!
Odněkud znal
Pa Pa Pa Pááá
Písnička pro parťáka
(Caine/Ondr.A.Pellar)
Rád tě tu vidím, milý bratře
věřím, že nejsi ten, který zapře
když ho tak vyrvou v noci z peřin
máš pět, čtyři, tři, dva, jedna vteřin
Odpověz na otázku tadyhle parťáka:
Volíš Losnu a nebo Mažňáka?
Odpověz na otázku tadyhle parťáka:
Volíš Losnu (volíš Losnu?) a nebo Mažňáka!
Tak rád tu vidím svou sestru milou
pojď s námi zápasit celou svou silou
za právo ženy si říci svoje
když muži se k pravdě přiznat bojej
Tváří v tvář otázce tadyhle parťáka:
Volíte Krista a nebo Mažňáka?
Tváří v tvář otázce tadyhle parťáka:
Volíte Krista (volíte Krista?) a nebo Mažňáka!
Tak milé děti, už je to tady
snad ani nejsme si vědomi zrady
a naše slovo si do tmy vyprchá
nikdy se nevrátí - kohout už kokrhá
Za třicet stříbrných a topůrko za tolar
nevolíme Krista, ale jen Superstar
Za třicet stříbrných a jiný za dolar
nevolíme Krista(nevolíme Krista..), volíme Superstár
Milí pozůstalí, máme v tom jisto
v hrobě zbylo jen prázdné místo
Tak ať se přizná, kdo za to může
sněd‘ tělo, vypil krev toho muže
Ať řekne do očí tadyhle parťáka:
Já volím Krista, ale ne Mažňáka!
Ať řekne do očí tadyhle parťáka:
Já volím Krista (já volím Krista!) a ty si nech
Mažňá...mažňá...mažňá...mažňá...kakakakakakaka...
Lávka
(Caine/Sasanka, Caine)
Snad budeš hřát a necháš mě snít
až budu si přát
jenom ta přání, co za dne v koutě mlčí
jak podél nočních kolejí třpyt
a spící máky vlčí
Tak podivná přání s pohledem nad sebe
když oheň nepálí a zima nezebe
Snad budeš stát a necháš mě jít
až budu si přát
jenom ta přání co i smírčí soudce křičí
když podél Baskervillských blat
svou úzkou lávku vztyčíš
Tak podivná přání s pohledem nad sebe
když oheň zapálí a zima zazebe
Tak podivná přání s pohledem nad sebe
až tam kde jsi v nebesích, až tam kde jsi vedle mne
až tam kde jsi v nebesích
až tam kde jsi vedle mne
jsme
Vyznání (bez vyznání)
(Caine/Sasanka, Caine)
Ty‘s vodotrysk a já (já, já)
jediná kapička
padám Ti z nebe
a klesám, klesám pod víčka
Ty‘s vesmírem a já (já, já)
pouhá jsem hvězdička
co chtěla sluncem být
žel, v dálce je v dálce maličká
Ty‘s prales v němž bloudím já - úzká
neznámá cestička
ráda by vedla Tě
z dálnice do svého srdíčka
Vždyť i na světle denním
Ty‘s takové snění
že dál už nic není
a člověk se probuzení
nedočká
Vyznání (s vyznáním)
(Caine/Caine)
Přicházíš tichá, vím, nepospícháš
nevelíš ústup ani netroubíš v boj
Sudá a lichá, jen cítím jak dýcháš
a rty že v pýše oblékly zbroj
dřív než bys chtěla, setřít mi z čela
tu touhu co zcela už nedá se smýt
Jak se to dělá, že zůstaneš celá
a přece tě budu i já kousíček mít
Pramínek záře, co se tmou páře
tam pod polštářem - náš první den
Jsi jako záře - je právě první den!
I kdybych byl kočí, tam kde svět končí
sotva sám stačím zpět koně své vést
Byť byly by ovčí, tvé kočičí oči
stejně mě zvlčí a toužím tě svést
Vzpurnou jak moře v židovské Tóře
vlny a bouře - náš třetí den
Jsi jako bouře - je právě třetí den!
A možná se zlobíš, že chtěl bych jak Mojžíš
(vždyť víš) ať se tu přede mnou rozestoupíš
A pak slíbenou zemi jen obcházím s těmi
co bojí se k nebi již přistoupit blíž
Jemná jak plátno, když barvy zlátnou
nebeské plátno - náš další den
Jsi jako plátno a na něm další den!
Teď už vím dobře, svět že byl stvořen
že v nebi je každá tou jedinou z hvězd
Z obou stran moře, sloup ohně bez kouře
takže jen vejít a jsem věrozvěst
A ty jsi ta chvíle tak blízko cíle
prostřená chvíle pro šestý den
Jsi jako chvíle ve které i já jsem!
Jsme jedna chvíle, jsme právě Adamem!
Jsme jedna chvíle a zbývá... sedmý den!
Kdo půjde
(Caine/Caine)
Na půli cesty mezi Martou a Marií
bál jsem se, že mě snad chytí a zabijí
Do Emaus daleko a stejně bych zabloudil
ať žil bych tu sebedýl do pouště vždy je to
jen co by ze zloby kamenem dohodil
Tady tě nevítá - kněz ani Levíta
jen zbitý Samařan - ten co‘s ho před chvílí
jestli se nemýlím - u cesty obešel sám
a tak se ptám: Kdo tedy půjde?
A koho že, Můj Bože, posíláš k nám?
A tak se ptám: Kdo tedy půjde?
A co když ho nepoznám? Co když ho nepoznám!
Joba či Jonáše? - byť hory by přenášel
stejně je na konci semelou podomci
ve volbách do téhož guláše
A s obilím olivy, fíky i révu
roznesou kopyta po lidském chlévu
s plevami, bodláčím - lopaty nestačí
a tak se ptám: Kdo...?
Ester či Ezdráše? - byť hory by přenášel
stejně je na konci navlečou zřízenci
na márách do téhož rubáše
A s čůráním do vody za soškou Svobody
kruhy jak ozvěny narazí do pěny
a toho kamení, co už je na dně dní!
a tak se ptám: Kdo...?
... a co když ho nepoznám?...
Poznáš ho, příteli - kdykoli, kdekoli
poznáš ho, příteli - půjdeš ty sám
Dnes už ne anděly - dnes půjdeš příteli
dnes půjdeš příteli se Mnou ty sám!
Podobenství o (osamělém) rozsévači
(Caine/Caine)
(Některá semínka vyrostou, jen když je zasadíš jako trosečník. A některé „věci“ můžeš přijmout, pochopit, uvěřit jim - jen jako trosečník Boží – jako uBožák)
Sbalil si věci, kousek velkýho nic
Nevnímal ty kecy, nevěděl co na ně říct
co na ně říct, co na ně říct?
Tatínku!
Semínkům taky se stává
malá jsou, odvanou, ptáci se vkrádaj‘
Vstávej!
Po krk měl závorek, zmínek a znamínek
slovíček stlačených ve sprejích vzpomínek - vztek
sgrafita myšlenek a pak si klek!
Tatínku!
Semínkům taky se stává
dopadnou, na holou, vezmou to zkrátka
Vstávej!
Horký a studený, hlavně ne znuděný
i má-li namále, jako dům na skále - stát
raději mlčet, raději řvát!
Tatínku!
Semínkům taky se stává
vyrostou, za hradbou, trní je zmáhá
Vstávej!
Na břehu příběhů, možná je trosečník
berlu má nebo hůl a bílý kapesník - „Dík!“
V plechovkách od zrní posílá dík!
Tatínku!
Semínkům právě se stává
vykvetou, dozrajou, úrodu dávaj‘
Vstávej!
Vstávej!
Vstávej!
Za desatero prohrami
(Caine/Caine)
Ne vždy celou duší
ne vždy celým srdcem jsem Tě miloval
A ne vždy jenom Tebe
a ne vždy jenom o Tebe jsem stál
vím, já vím - screen on screen!
Jméno tvé jsem nosil
a za ním taky skrýval pravou tvář
Tvou slávou se opil
a zvracel všude vlastní svatozář
vím, já vím - screen on screen
Být kým smím - neumím!
O co jsem se rval
a co jsem nejdřív vyrval ostatním
O co jsem se staral
a zestárli tu se mnou táta s mámou míň?
vím, já vím - screen on screen
Být kým smím - neumím!
Nezabil jsem, nekrad‘
v cizím loži nedražil Tvůj účet ztrát
Nezradil jsem za plat
prostě to tak nechal a šel spát
vím, já vím - screen on screen
Být kým smím - neumím!
Tolik jsem se snažil
a stejně vydal křivé svědectví
Pokorně se tvářil
i když jsem uvnitř pukal závistí
vím, já vím - screen on screen
Být kým smím - neumím!
A ty se přitom těšíš
ty se přitom těšíš až se probudím
A ty se přitom těšíš
tiše až se ráno probudím
Vím já vím a tímhle tvým
vším tím tvým těšením
smím být víc tím kým smím
smím být víc - smím být svým!
Screen on Screen in the Screen!
Staré lásky (z Lásky) nerezaví
(Caine/Caine)
Pátrám, tak tu pátrám po půdách a sklepeních
zvedám prach a hledám víc než relikvie z tanečních
hledám píseň jejíž nápěv zní:
Staré lásky z Lásky nerezaví
Pídím, tak se pídím, brodím ve zdech vezdejších
ti tvrdí stále tvrdí - to jen z ráje taje loňskej sníh
když slídím v šatnách lidí - v myšlenkách a příbězích
vznítí se a svítí na dně vzorců, ve verších
hledám píseň jejíž nápěv zní:
Staré lásky z Lásky nerezaví
Lovím, pak ji lovím v kalných vodách, v souvětích
házím kotvy frázím, pouštím sítě na dno knih
sírou ani vírou nejde vlákat do pastí
múzou ani hrůzou, ani dobrou pověstí
hledám píseň jejíž nápěv zní:
Staré lásky z Lásky nerezaví
Stejný, nápěv stejný hvízdal si prý Bůh už v den sedmý
a stejnou píseň cestou na rtech nosí i Syn s Nevěstou
a káže, o ní káže každá z tváří kalendáře
křížem, křížem krážem od úst k ústům různé ráže
že
Jednou pečeť sedmou rozlomí chór andělů
a zreznou, nejspíš zreznou všechny noty všech autorů
ale jedna píseň že právě proto zazní:
Staré lásky z Lásky nerezaví
Staré lásky
z Lásky
nerezaví
Na projížďce
(Caine/Caine)
Na projížďce s Měsícem
trávíme svůj všední sen
a ráno když se rozední
se sluncem den
nevšední
Však ať je noc ať všední den
jedno vždy světlo nám svítí všem
ať v bárkách plujem či korábem
vzhůru za svým
domovem
Bonus: Taneční protestsong
(Caine/Caine)
Lžete!
Lžete!
Kradete a zabíjíte!
Lžete!
Lžete!
Loudíte a závidíte!
Šidíte a podvádíte!
Bráníte a nebráníte!
a berete a žerete a hrabete a
Lžete!
Lžete!
Vykořisťujete a globalizujete
a nelegalizujete a otravujete
a otravujete mě a netančíte!
Lžete!
Lžete!
Netančíte! Lžete!
Netančíte! Lžete!...takže
Netančíte! Lžete!...ke startu
Netančíte! Lžete!...připravit
Netančíte! Lžete!...pozor
Netančíte! Lžete!...a všichni
Teď!
...happy!
Happy dance to happy trans!
Happy dance to happy trans!...
JMÉNEM ZÁKONA! TATO AKCE JE DOBROVOLNÁ!
TANČETE! ROZUMÍTE CO VÁM ŘÍKÁME?!
TAN-ČE-TE! LET‘S DANCE!
COMMON EVERYBODY! COMMON! LET‘S DANCE!
FREEDOM! HAPPY! DANCE! DANCE! DANCE!
Happy dance to happy trans!
Happy dance to happy trans!...
Lžete!
Hrají a zpívají:
Caine - hudba, texty (vyjma 5), zpěv, elektroakustická „mandola“, tamburína
Přéma Haas - aranže, kytary, basa, bicí, perkuse, programování rytmiky, klávesy, wind chimes, vokál, šepot, brum, hlášení, sbor
Vlaďka Haasová - akordeon, buben, zpěv, vokál, sbor
a další:
Bára Haasová - flétna (6)
Radim Huml - banjo (3)
Míša Röhrich - sbor (11), vokál (3)
Pavel Brom, Zuzka Röhrichová - sbor (11)
Nehrají a nezpívají:
Zuzka „Assa“ Matějovská - text (6, 7), webové stránky (www.caine-mi.cz), organizace koncertů
Ondr.A.Pellar - text (5)
Natočeno v letech 2006 až 2007 ve studiu PyHa Plzeň
Zvuk, mix, mastering - Přéma Haas; konzultace mixu - Pavel Brom
Sbory ve skladbách 3. a 11. natočeny ve studiu ExAvik Plzeň; zvuk - Pavel Brom
Obal a fotografie - Dana Matějovská
Minifoto - Honza Pouska, Ondřej Šrámek
Vydalo hudební vydavatelství SISYFOS RECORDS,
Sokolovská 129, 323 19 Plzeň
www.znc.cz, e-mail: sisrec@seznam.cz
