Na počátku byl takový malý plyšový pejsek. Když mi bylo smutno, svěřoval jsem se mu a nějak přirozeně cítil nebo věřil nebo věděl, že mi naslouchá. Pak, když jsem byl větší a zabili Vinetůa, moc jsem brečel a nikdy se s tím nesmířil. Pořád jsem na něj myslel a přemejšlel, jak ho zachránit. Chtěl jsem aby... nebo jinak - cítil jsem, věřil nebo věděl, ...že přece nemůže jen tak umřít. Zmizet. A kam vlastně?
Myslel jsem na něj tak často, až za mnou jednoho dne opravdu přišel. Tedy alespoň jsem - cítil, věřil... věděl!... že ho vidím. A slyším. Ležel jsem v posteli a přece to nebylo ve snu. Ještě dneska si přesně vzpomínám na to místo, kousek od dětského pískoviště, kde se mi tenkrát ukázal. A byl celý v zářivém "zlatém" obleku - a to setkání s ním změnilo nadlouho moje sny, moje snění, zkrátka to, co člověk vidí skrz zavřené oči, před tím než usne.
Zavedl mne do zvláštního světa a já cítil -> věřil -> věděl ...že je! Ten svět. "Dobří" v něm žili v překrásné, horami chráněné, nedobytné krajině a "zlí" s "normálními" zas tam venku. Ačkoli na hranicích takřka neustále probíhal boj, to jak se ti mí zlí snažili dostat dovnitř, já - strašpytel - neměl strach. Snad možná jen cosi jako příjemné mrazení z dobrodružství na chodidlech. Cítil jsem -> věřil -> věděl ...že tady nelze opravdu prohrát. A umřít....
Chtěl bych teď popsat, co se dělo dál, ale nevím jak - nemám-li použít tradiční křesťanský slovník...
Setkal jsem se "tam" totiž s Někým, komu celé to území patřilo - a teď to přijde - a nějak se jím sám zároveň stal. Jako Bastien v Nekonečném příběhu.
A protože to neumím popsat, skládám o tom pořád dokola písničky...
Věnování:
Panu Jiřímu Smržovi, jehož tvorba mě zasáhla jako blesk z čistého nebe! Stejně jako kdysi hlas a písničky Járy Ježka a Čp.8 nebo Jardy Svobody a Otcových dětí...
Jako
(Caine/Caine)
Jako
vzdušné zámky zpustlé planou řečí
co nenaštve tě ještě a už nerozbrečí
Jako pod líčidlem ochočené vrásky
jako správné odpovědi bez otázky
Jako východ slunce ve vězení
jako chůze s cizí rukou na rameni
Tak divná zdá se víra - bez lásky a kříže
plná zadních dvířek
malá mořská víra a sama
Jako když sůl náhle ztratí svou chuť
jako v teploměru když usedá rtuť
Jako duha nad obzorem černobílá
jako všechna kdyby co tu ještě zbyla
Jako když ti domů vejde bez pozvání
agent s desaterem dalších přikázání
Tak prázdná zdá se víra - plná zemské tíže
na burze starých knížek
malá mořská víra a sama
Jako když chci vejít tou úzkou branou
protože už nemám na vybranou
Jako bezmocní když jen získají moc
jako další den po němž přichází noc
Jako ticho bez dechu a světlo v dálce
jako držet hubu, krok a tajně palce
Tak pouhá zdá se víra - bez živého Krista
jenom čísi busta
malá mořská víra a sama
Kéž bych byl - kéž bych byl
ten který tě neodradil
Jako spící zámek a v něm Ta co čeká
odvahu a políbení od člověka
Jako Ten kdo píše na tvář tiché hlásky
jako živé odpovědi na otázky
Jako východ slunce po setmění
jako první společné rozednění
Tak jiná zdá se víra - když prolomí mříže
když nemá zadních dvířek
a malá šťastná víla je s náma
Jako když sůl jídlu dá tu správnou chuť
jako v teploměru když procitá rtuť
Jako duha která obzor otevírá
a za posledním kdyby - první křídla
Jako když ti domů vejde znenadání
ta nejkrásnější ze všech přikázání
Tak blízká zdá se víra - jak vůně z dětských knížek
dálka zeměpisných šířek
když malá šťastná víla je s náma
Jako když jsem prošel svou úzkou branou
a za ní celý vesmír na vybranou
Jako bezmoc která přemáhá svět
jako slovo na počátku světelných let
Jako hory když se dmou a moře zpívá
a štěrbinou hvězd padajících On se dívá
Tak mocná zdá se víra - když ji poznáš jménem
a Ona ti dá věnem
všechno pro co žila - Tvá víra
Kéž bych byl - kéž bych byl
ten který tě neodradil
On a Ona
(Caine/Caine, Ondr.A.Pellar)
On a Ona = Ty a Ty
Dole v domě dveře práskly
zas je odtud slyšet křik
sousedi už radši zhasli
nikdo nechce s tím nic mít
Slušní lidé v čisté zóně
přece neházejí kamenem
tak nemaj‘ střepy na balkóně
jen pohrdání za oknem
Když Ona jeho On jí tříská
prostě řeknou - A co má být
nejspíš za to může whiska
a vůbec - kam až máme právo jít
Jenže jednou náhle ztichly hádky
žádný rány, nezní křik
kdekdo se však drží zpátky
nejistota je železný zvyk
A přece se teď oba snaží
On se na ní usmívá
a Ona jiná - s vlídnou tváří
odpouští i přijímá
Možná zní to až moc mírně
snad naivitou to i čpí
když jdou věci tiše klidně
kdo by v nich hledal poselství
Už léta to zní stejně divně
i naivitou to dál čpí
co se stalo v cizím domě
pro ten náš je poselství
Jedni druhých neste břímě
vždyť jedině tak netíží
a rozdupou-li perly svině
Láska přesto darovaná - vydrží
Oči uši možná zradí
a srdce za zdí okorá
ale k čemu všechno harampádí
tomu kdo sní o horách
Už léta to zní stejně divně
kdo může ať pochopí
Rozsévač hází svoje símě
po Lásce pozná - roste nebo spí
Na dálku
(Caine/Caine)
Na dálku je tajemství jako magnet. Někdy stačí a někdy jen k tomu, abys ještě víc toužil.
Bez Tebe mám jenom kapsy naplněný
spoustou slupek z vyprázdněnejch dní
námořníků zakletých do čtyřech stěn
lodička houpá se a je vzhůru dnem
Zkus trošku, trošku sám
a zbytek už ti dám - s sebou
Malé ráno v rákosí
Tvých velikých přímořských očí
Bůh sám nejlíp ví co zakrýt
tajemství na dálku stačí
Zkus trošku, trošku sám...
Když kotelník Slunce Tě ráno vítá
vlažnou snídaní ve dvou
kousek blíž obzor už po nebi stéká
za mnou - a do sepjatých dlaní jde zkratkou
Zkus trošku, trošku sám...
Den se láme v náznacích
tvých útesů pod příbojem vlasů
Bůh sám nejlíp ví
jak proplout mělčinou
do hlubších časů
Zkus trošku, trošku sám
a zbytek už ti dám - s sebou!
Tajemství
(Caine/Caine)
Hudba, to nejsou jen souřadnice harmonických pravidel, stupnic a hmatů. Hudba, to je kouzlení.
Hudba je zvláštní řeč. Zvláštní dorozumívací způsob. A jako takový může sloužit i ubližovat, sbližovat i rozdělovat, být prázdným tlacháním i vyjádřit nevyslovitelné věci.
Hudba začíná už u pouhého mlácení do kýblu, jako u první slabiky mimina. I já jsem tak začínal. Každý tak začínal, jen někdo dřív a někdo déle. A někdo nepřestal.
Kdo vydrží zvítězí!
Kolem osmý hodiny ráno chodí víly spát
a kolem osmý večer se zase probouzí
Zato skřítkové
to jsou spíš takoví malí lidičkové
co ráno dlouho vyspávaj‘
a v noci zase dlouho ponocujou
Vzpomeň si kdy sis naposled hrál - hrála
věřil - věřila a bral - brala do dlaní
kytky z jejich rukou
Vůbec nejde o to před kolika měsíci
- nebo snad léty ? - to bylo
Jde jen o to, jestli to nebylo dávno
... moc dávno
Odpověď
(Caine/Caine)
Panu Jiřímu Smržovi, jehož tvorba mě zasáhla jako blesk z čistého nebe a skrze jehož písničky dodnes prožívám cosi jako „modlitbu v jazycích“....
Na počátku bylo Slovo
na konci je odpověď
Proč je ráno tráva zelená
proč se večer slunce červená
když stejně žádná noc
ty barvy nikdy nevnímá
A na konci vět - tak tři tečky zpět
někdo zas čeká na mou odpověď
a právě teď
bez ní jen tolik zbytečnejch vět
Proč bylo včera nebe modravý
proč bylo dneska nebe modravý
když stejně každý zítřek
jednou oprýská a zrezaví
Snad na konci vět - tak tři tečky zpět
někdo zas čeká na Tvou odpověď
a právě teď
bez ní jen tolik zbytečnejch vět
Ptáš-li se proč
přenáší láska i hory nevděku
ptáš-li se proč
tolik je touhy v jedinym člověku
až zaplétá se do nití
po kterých život sotva šplhá k přežití
A na konci vět - tak tři tečky zpět
někdo zas čeká na mou odpověď
a právě teď
nic už nelze vzít - zpět!
Hlas
(Caine/Ondr.A.Pellar)
Ležel jsem v poušti na kamení
a možná čekal znamení
že pořád ještě v plameni - zní hlas
Tichý jak vánek co ševelí
jako dech dítěte v posteli
čekám až z nebe zavelí - nahlas
Opánky zuj si a pojď dál
teď jako bys tu svatý stál
tak čeho by ses vlastně bál - říká hlas
Já z moře stvořím suchou zem
zastavím slunce nad břehem
já přece Jsem ten který jsem - říká hlas
Jen neboj se - vždyť cíl už znáš
i cestu po které se dáš
tak ve zmatku rozpoznáš - můj hlas
Já přece Jsem, ten který jsem
to Slovo spjaté s životem
a k tobě zní i pod křížem - můj hlas
... Poušť zůstala - i kamení
ale padly brány vězení
už není třeba znamení - zní hlas
Slon
(Ondr.A.Pellar/Caine,Ondr.A.Pellar)
Bojíte se, že jste opravdu vznikli z opice? Nevadí! U nás na faře je dost místa pro všechny!
Má milá se změnila
včera večer v slona
od té doby jenom troubí
na chobot - a stoná
Nechce ležet v posteli
vbíhá na silnici
a tam troubí smutný blues
a plaší - nevěřící
Tů tů tů...
Proč jenom se změnila
milá právě v slona
vždyť já mám doma porcelán
a teď je - tam i ona!
Jak býti řádným křesťanem
a správně volit slova
lidem všem jít příkladem
a přitom - vodit slona!
Tů tů tů...
A tak jsem jí v neděli
doved‘ do kostela
ať pan farář poradí
co s ní - máme dělat
Pan farář se zamyslel
- no co s ní budem dělat
nechte mi ji tady
zkusím vyhnat slona z těla!
Tů tů tů...
A od té doby na faře
netrhnou se dveře
prý radostně a ve víře
tu může žít třeba i to
sebenejvětší zvíře!
(Tak máte-li strach třeba, že
vy z opice jste vznikli
neváhejte - přijďte k nám!
tady už jsme zvyklí)
Pohádka tisíce a jednoho dne
(Caine/Caine)
Píseň kategorie E!E! - evangelizačně erotická
Přisedla ke mně jako duch v kostelní lavici
ticho se splašilo a vylétlo zvonicí
Tak jako v pohádce kde tisíc a jeden den
stává se autor sám svým vlastním příběhem
Mluvila o lásce, ale já viděl jen zašlou krev
na rozbitých zádech, zápěstích a rtech
Prý otevřít srdce je jak opustit vlastní rám
vystoupit z bárky a jít po vlnách sám
Až jediné stéblo nadosah tonoucích životů
promění naději na chuť a ochotu
A všechny ty příběhy, co se čtou do noci
stanou se v jediném způsobu pomoci
Tak jako v pohádce kde tisíc a jeden den
ožívá cesta, aby i patník byl poutníkem
V tom varhany na kůru roztáhly stříbrné čelisti
Jeden muž k transportu!
- řekl jsem a předal své služební závisti
Jen ticho se vrátilo a s pusou dokořán
tlouklo mi na čelo - Věřit už musíš sám!
Kdo naslouchá příběhům svíček, ví že jsou o vzkříšení
na trochu tepla a světla vždycky se promění
A tančí v nich víly a zpívají andělé
na konci ulice - Kristovi v kostele
Tak jako v pohádce kde tisíc a jeden den
není už bláznů - každý je básníkem
V rozlitém vosku zasychá včerejší noc
samota je v tom že chceme buď málo nebo zas moc
A ve slově SBOHEM! dál pod nánosem loučení
zní - „...za trochu lásky šel bych i po vlnách k ní!...“
Oknem už prosvítá a v dálce štěká mráz
vítr si ve dveřích zívá - srdce odbíjí čas
Někdy se zdánlivě vůbec nic neděje
než patník vykročí a cesta ožije!
Tak jako v pohádce i ve světě nad ránem
sněžily hvězdy a já vyšel ven
sněžily hvězdy a já...
Tragégie
(Caine/Caine)
Moje žena vždycky říkávala: Zahraj mi tu autobiografickou!...
„Z váženého mistra zůstala jen podobizna!“
„Pouze jeho dílo mistra nepřežilo!“
Antická socha z cihel
žel materiál záhy zmizel
však tato plátna čistá
ta nesou pečeť mistra
i znalci už ruce mnou si
a umělci rvou si vousy
Nikdo se nebrání
tak všichni přehání
projevy uznání
a znovu připijou si
(a znovu připijou si)
„Z váženého mistra...“
Tak dlouho bylo tabu
ta tvárnice támhle vzadu
to je stylově čistá
kubistická busta
- autoportrét mistra
prý bez rozmáchlých gest
Dokonáno jest!
Jen jitra jsou zde tichá
když usne k ránu pýcha
A z váženého mistra zůstane jen podobizna!
Za dva...
(Caine/Caine)
Jakákoliv podobnost se jmény skutečně existujícími je čistě náhodná. V podstatě mi šlo právě o to, trefit se do Vašeho jména.
Za dvacet let pohne se i skála
velké věci rodí se i z mála
Když kámen padá ze srdce
tak může zůstat díra
Přejeme ti ať zaplní ji
bratře Petře - víra
Za dvacet dní bude dálka blízko
i velké trámy byly jednou třískou
Když nebe zdá se nadosah
a přece se ti stýská
Nevím co se stane - Jane
ale vím co přitom získáš
Za dvacet hodin splní se ti přání
i ranné plody mají svůj čas zrání
Čím však rostou rychleji
tím snáz je vítr skácí
Na tobě je - Marie
ať svá přání nepoztrácíš
Za dvacet minut bude z tebe kráska
i velká slova začíná jen hláska
Až tě celou ozdobí
a půjdeš za svým králem
Ze všech sester - milá Ester
buď nejkrásnější s málem
Za dvacet vteřin můžem být už v cíli
i velké starty trvají jen chvíli
I ticho má svá nadoraz
když ještě kousek zbývá
Ta stále stejná slova
jenže náhle - Pavle - živá
A za jak dlouho vyjde člověk z módy
až oblékne si i genetické kódy
Za dvacet našich století
čas nesmyl tenhle zázrak
Teď!
Bylo to tak jisté - Kriste
rád tu světu půjdu za blázna
Jablíčko
(Caine/Caine)
I krása se kazí zevnitř. Někdy to není zvenčí hned poznat, ale po okoštování...
Jablíčko spadlý se stromu
vyhlo se větvím vyhlo se kamenu
dopadlo do trávy
a nic už mu nebrání
zůstat hebounkým
děťátkem svítání
Kdosi se uklání
a z dlaní do dlaní
putuje vůně
a zpívání
O to je strašnější
pod leskem zevnějším
když malinká hvězdička
v jadérku jablíčka
stesk hnilobou
zahání
Děvče z nároží
(Caine/Caine)
Až vám někdo bude tvrdit takovou zlomyslnost, jako že tyhle „věci“ rozšiřujou vědomí, pak vězte - Ano, ale ne vaše! To, co tak zdánlivě naplno prožíváte, totiž už nejste vy! Uvnitř se vám zrodil parazit, který začíná žít z vašeho času váš život, zatímco vy sledujete jen stále více se zrychlující trojrozměrnou projekci. A jednou vás vytuneluje úplně!
Pohledy na řasách
ti ulpí jako mour
rány se zacelí
a přesto zůstanou
Pláště splývaj‘ do noci
tvář po větru obrací
a drobný
se nevrací
Tak mi nějak zhořkla
umělohmotná krása figurín
Čísla povyrostla
pod make-upem hlodá cizí splín
Jsi jako vábnička
lákavá ale falešná
opilá holčička
už si na nic nevzpomínáš
Tváře splývaj do noci
nevím jak mám ti pomoci
a drobný
se nevrací
Drobný
se tady poztrácí
Fosilní nálezy
(Caine/Caine)
Takovej malej kluk
asi tak dvanáct, třináct let
vnutil se mi domů
že prej chce vidět ten můj svět
Prstem projížděl hřbety knížek
To už si všechno čet?
párkrát bouchnul do bubnů
drnknul do kytary
Tak co!
Co dělaj tvoje ideály
Trochu trapný ticho
mraženej jsem zůstal sedět
No no !
Co ty o tom vlastně můžeš vědět
Můj příběh nikdy nekončí
vypráví o partě
snech a věčnym klukovství
vypráví o indiánech
z knížek Karla Maye
o Rychlejch šípech
o zlatejch zrnkách
co ulpívaj v sítech
Vypráví o strachu z nicoty
ze světa dospělejch
a slovech vyvřelejch
z ústupků za ploty
Fosilní nálezy
mých vypůjčených let
Máš pravdu - jdu do toho
prolínám
Před oltářem
(Caine/Caine)
Můžeš dělat věci podle návodu, ale uvnitř? Dokud tě to nezačne od podstaty proměňovat, dokud se krajina nezačne přibližovat, dokud nevznikne vztah, ten nejúžasnější vztah, jaký kdy člověk může mít, dokud... je to jen forma.
Stál jsem sotva o patro výš
stál tam a bál se
že nepůjdeš blíž
a cítil srdce jak mi buší
jak se chvěje
napětím
jako v ten den kdy si přeješ
ačkoli neumíš přát
kdy se ptáš
ačkoli nemíníš dát
kdy máš pestrý šaty
a vedle tebe já
jak trestanec - černá a bílá
naivní uprchlík
z rodokapsů
A možná jen poutník co mizí
od neznáma k nedohlednu
- jenom obrys
Stál jsem sotva o patro výš
stál tam a věděl že
jednou porozumíš
až stvoříš ticho
a projdeš tmou
jediné - Sbohem! - a v něm
Nashledanou!
A cítil srdce jak mi buší
jak už chvěje
podhradím
A stejně tě nezradím!
Caine & Haasband
zpěv - P. Haas - hudební nástroje
akustická - Ř. Haas - aranže
kytara - E. Haas - odborná spolupráce
mandolína - M. Haas - zvuk
mandola - A. Haas - tanec
Hosté:
Vlaďka Haasová – akordeon (7)
Emalena Kohušová – zpěv (10)
Lenka Slámová – flétna (10)
Štěpánka Pindurová – housle (10)
Hanuš Klůš – baskytara (7, 14)
Natočeno ve studiu PyHa v Plzni l.p. 2002
Zvuková režie, mix, mastering – ing. Přemysl Haas
Obal – G’olda, Miroslav Šmucr
Foto – Dana Matějovská
Kresby – Caine
Vydalo hudební vydavatelství SISYFOS RECORDS,
Sokolovská 129, 323 19 Plzeň
www.znc.cz, e-mail: sisrec@seznam.cz
