Před vánocemi roku 1996 mi bylo nějak úzko, něco se ve mně lámalo, a tak jsem se z toho zkoušel vypsat a vyzpívat. A vypovídat. Shodou okolností ale jeden můj starý přítel, evangelický farář Ondra Pellar, na tom byl tou dobou ještě hůř, a tak nás spojilo zvláštní pouto vzájemně se podpírajících zoufalců. Písnička - Moje padlé ruce - to bylo takové naše společné souznění. A pak mi napadlo, co takhle těch písniček nahrát víc a dát je třeba k potěše i jiným zoufalcům, co jim tak kolem vánoc „jedna židle přebývá“.
Doma na kazeťáku jsem - systémem High noise - ještě větší a krásnější šum!, spáchal prvotní surovou demonahrávku a poté ji odnesl Přémovi Haasovi do studia, aby ji přece jen trochu odšuměl. Asi na tom také chlapec nebyl nejlépe, neboť šum zůstal, ale přibyla spousta dalších nástrojů, vokálů, nápadů... Zkrátka najednou z toho byla muzika... ..no, v rámci možností.
Moje padlé ruce
(Caine/Ondr.A.Pellar)
Docela často měním texty - a Ondrovy zvlášť. Dodatečně třeba cosi pochopím, získám nějakou novou zkušenost nebo jenom zjistím, jak to říci lépe - a musím to najednou přiznat, vyslovit. Zpívám si písničky spíš jako výpovědi a nesouzní-li mi s tím uvnitř, raději změním text, melodii, atmosféru... Vím, že to posluchač nesnáší, že jeho zkušenost se nemusela ubírat stejným směrem, ale já nejsem zpěvák ani textař. Píšu a zpívám, protože prostě nemůžu jinak.
Ty jsi obě ruce měla
já jsem o ně v bitvě přišel
a když jsi mě pohladila
zatrnulo mi až v břiše
Objímáš mě večer za dva
a já tu stojím jako kůl
Objímáš mě večer za dva a mě je
s tebou jenom půl
Všechny bitvy jsou tak krutý
tahle byla pro tvou krásu
a v ní obě moje ruce
zahynuly při zápasu
Objímáš mě večer za dva...
Nemůžu se ani pohnout
bezbranný jsem jako dítě
i když nemám čím se dotknout
aspoň chvíli - uvidím tě
Objímáš mě večer za dva...
Moje ruce padly v boji
o kousíček tvojí přízně
bez nich tady tiše stojím
a snažím se zbavit tísně
Objímáš mě večer za dva...
...a já tu stojím jako kůl
objímáš mě večer za dva a mě je
s Tebou
víc než půl
Žalm
(Caine/Caine)
Nazval jsem to takhle honosně, protože je to o Něm jako o někom blízkém. Chtěl bych se přiblížit, dělám pro to spoustu marných věcí, až zas nakonec padám na kolena úplně sám a beze všeho. No, a On mě zase zvedá a říká... ale to už je vlastně jiná písnička.
Dobrý kdo jsi dobrý
měj se mnou slitování
Soudný kdo jsi soudný
odpusť moje viny
Čistý kdo jsi čistý
omyj moje srdce
- nevím mám-li na to sám
Pořád se podbízím
ale pořád to neni jistý
pořád se nutím
ale neprobouzím čistý
- nakonec jsem zase
s Tebou sám
Moudrý kdo jsi moudrý
víš nejspíš jak to chodí
Silný kdo jsi silný
opatruj mý dětství
Všední kdo jsi všední
Tebe prosím zůstaň
jako světlo denní
- nevím mám-li na to sám
Pořád se podbízím...
... a s jedinou mou prosbou
tisíce mých přání
Sklepní
(Caine/Ondr.A.Pellar)
Ve sklepě naší fary
tam pod kostelní věží
zazděný ve výklenku
padesát let už leží
Pečlivě zabalený
natřený vazelínou
přikrytý starou plachtou
zaházený hlínou
Tak dlouho zahrabaný
samotný ve tmě tmoucí
bez očí slepě hledí
samotný nemohoucí
Ukrytý před slídily
tak jako naše víra
dobře ho uklidili
ať tiše do tmy zírá
Pro pravdu kdysi hořel
teď jenom ve tmě leží
pod haldou popela
a pevnou zděnou věží
Ukrytý před slídily
před hroznou smečkou vlčí
zavřená ústa smělá
nemluví trpce mlčí
Teď mistře Jene z Husi
teď by tě bylo třeba
srdce nám dohořela
a ty ležíš na dně sklepa
Neumím to vysvětlit
(Caine/Caine)
Neumím ti to vysvětlit
Kořeny stromů se pod zemí objímají
po parku se miluje červenožlutý listí
a podzimní slunce s borovicí
natruc veverkám - nevěrnicím
A najednou zas jako bys tu opravdu stála
a bylo ti právě nula let
Končil a začínal svět
Smiluj se... prosím
(Caine/Caine)
Opět prosba, protože život bez každodenního obživování je jen čekání a jenom čekání je nesnesitelné, jako písek na poušti, v zubech, v očích, uších, všude...
Čekání na život je jak
polykání písku
Bez tvaru
bez chuti
a s tíhou kamení
Prázdný čekání je jak
polykání písku
V zubech jen skřípe
ale sotva rozmělní
A když konečně přijde
přijde déšť
a zas svitne slunce
nic
snad kromě kaktusů
už v nás asi neporoste
A když žití uvnitř ztrácí
možnost růst
to člověk vysychá
a práší se mu z úst
Výkřiky do neurčita
(Caine/Caine)
To je taková procházka. Taková noční procházka mezi láskou s malým a velkým L. Včetně pocitů a obrázků z cest pod jasnou noční oblohou... tady na Zemi.
Noc spaluje stíny na uhel
výkřiky do neurčita
tisíc a jeden směr
a žádný smír - bohužel
Jen na duši vesmír
co pláče po svých láskách
Nezapomněl
a vysílá signály
co žádný radar nezachytí
Má náměsíčná, má bílá
tak jsem si ukrojil
kus jenom pro sebe a říkám
že jiné už není
Má náměsíčná má bílá
kde není láska
tam i víra se vzpírá
a o pomoc křičí
do neurčita
Jak ponocný bloudící
v oázách lamp
A z hranice mistr Hus
svý hořící výkřiky
Svítá!
do neurčita
A někdo nám do rána
okno otvírá
a jiný říká
To stačí!
Otevírání (d)uší
(Caine/Caine)
Jako otevírání studánek.
Uchop svůj saxofón
nevydá ani tón
není to v ústech tvých
ty ti sluší
Ni v klapkách zlatavých
či prstech bolavých
- je to v uších
Uši se zanesly
odpadem hluků a slov
s tóny se nesnesly
na burze zbytečnejch strof
Zkus nástroj rozehřát
v hořících dlaních
sedmdesátkrát sedmkrát
a znovu se sklání
Nabídne příběh
víc než klid zbraní
poví ti o stínech
i o prosvítání
Kdyby ses prodávala
a my byli němí - nezoufej
Pevně drž saxofon
až vydá první tón
bude i v ústech tvých
co dál ti sluší
i v klapkách zlatavých
i prstech bolavých
bude i v uších
Nezívej
Slunce svítí
(Caine/Caine)
Píseň na jeden akord. Někdy to je prostě prosté.
Slunce svítí modrýmu nebi
Slunce svítí zelenej zemi
Slunce svítí i u dna moří
Slunce svítí až k tvejm dveřím
a já věřím - i dál!
Písnička o Lásce
(Caine/Caine, Mirče)
Čeština, žel, nemá slovo pro Lásku jako rozhodnutí, jen pro Lásku jako cit. Aspoň něco.
Tak jako v obláčcích prachu
začíná vítr
na kamenech pouští
je největší žár
Někdo se dlouho tváří
že necítí bolest
a jinej neví
že v nitru je rváč
Podivný cesty jsou
a všechny těžký
plný jak trní tak rozvalin
Hledáš jen plamen
nalezneš bouři
a činy tvý jsou
pochybný
Tak jenom Láska je plamen
co svítí na cestu
bez něj je všude temnota
Kdo ho chce zkrotit
je jako blázen
a jeho svíčka třepotá
Mudrci bádali
do tlustejch knih zapsali
z čeho lze zlato vyrobit
Pořád jen pátráme
smysl si dáváme
leč všechno marnost jen
a větru svist
Tak jenom Láska je dar
dar v Tobě živý
bez Dárce chřadne - umírá
Kdo ho chce vlastnit
je jako blázen
na kopci vítr objímá
To co tě tolikrát
do neznáma nutí
jsou tvoje pouta otroka
Před nima ztrácíš
veškerou hrdost
víra je poslední
jistota
Tak jenom Láska jsou křídla
dar nad naše síly
bez Tvůrce větrem zmítaná
Kdo Ti je vrací
je pro druhý blázen
nahý a křehký odlétá...
... nahý a lehký odlétá
Tak jako v obláčcích prachu...
Nikdy se neboj - neboj bejt směšnej
nikdy se neboj - neboj bejt svuj
(Caine/Caine)
Mám doma plnou krabici všelijakých vzpomínek na dětství, obrázků, úvah, deníků, dopisů... Občas ji otevřu a vidím, nejen co už jsem toho namlel, ale hlavně taky, že sny žijou jen z touhy vzlítnout, než je zvládneš nazpaměť!
Na krabici z dětství sedí starej chlap
jako štvanec zahnanej na mrakodrap
a kouká se dolů do snů nazpátek
Mezi prsty se mu drobí slova
ze žluklejch stránek do nichž se kdysi
pokoušel vlisovat svět
Ale z odlitků jsou už jenom střepy
a ze starejch ran čas vyždímal krev
Mezi řádky sice vyrostly stromy
ale žádnej z nich jak doufal
do nebes
Tak tu zůstaly jen jako opilci spící
slova - a nejistá sezóna v nich
Nad krabicí z dětství prochází znova tu cestu
a diví se kolik už blbostí řek‘
diví se kolik už blábolů načal
a pak nedokázal nikdy vzít zpět
Stojí tu a z krabice dětství vrací se slova
všechno to rezolutní co komu kdy řek‘
- všechna ta touha a vztek!
Možná že v poznámkách gumoval vítr
možná sám tehdy použil šifrovanou řeč
aby odcedil šeď
Sny žijou jen z touhy vzlítnout
než je zvládneš nazpaměť!
Znám toho muže z dětství
s krabicí v ruce klopýtá po šutrech zpět
a za ním hoří mosty co neunesly tu tíhu
a před ním - celej svět
Nikdy se neboj - neboj bejt směšnej!
Nikdy se neboj - neboj bejt svuj!
A neříkej, že už to znáš
nazpaměť
Loutkový dívadlo
(Caine/Caine)
A kdo je vlastně horší? Ten kdo ke zlu vydává příkazy nebo ten, kdo je ochotně plní nebo ten, kdo se prostě jen dívá...
Tihle páni, páni... ti se maj‘
nic nedělaj jenom za nitky tahaj‘
Co tě to napadlo, jít na loutkový divadlo?
Tyhle loutky, loutky... ty se maj‘
nic nedělaj - jen poslouchaj‘
Co tě to napadlo, jít na loutkový divadlo?
Tyhle lidi, lidi... ty se maj‘
nic nedělaj - jen se dívaj‘
Co tě to napadlo
tohle není žádný divadlo!
- loutkový!
Panáčci s lucernou
(Caine/Caine)
Někdy tě uprostřed noci probudí světlo, tobě to nedá a vydáš se za ním. Dostaneš svou malou lucerničku a nové občanství ...a dál už to znáš.
Odedávna se trousí za tebou
ti co propadli oblohou
odedávna padaj‘ - už nemůžou
ale znovu si vzpomenou
znovu tě doženou
Panáčci s lucernou
svítěj‘ a brouzdaj‘ tmou
Už neví kolik je hvězd
jenom že jsou
Dívej se - nechtěj‘ tě vést
jdou za tebou
Dívej se - nechtěj‘ tě plést
jen nevíš čí jsou
Srdce maj‘ malinký s rozhlednou
bojej‘ se ale tobě ho otevřou
a to je všechno - víc už nemůžou
Ty schody před tebou
jsou schody co nereznou
Panáčkům s lucernou
souzeno svítat tmou
Nevědí kolik je cest
jenom že jsou
Dívám se, těžký je vést
boj s ozvěnou
dívám se, těžko utéct
sám před sebou
Víš možná až tě jednou nenajdou
budeš už sám někde padat oblohou
a po nocích nás šimrat na nohou
Budeš Panáček!
Budeš Panáček s lucernou
budeš čekat až
najednou...
Trosečník po chodbách
(Caine/Caine)
Mít takové zrcadlo, které by odráželo, co máme uvnitř. Co by jsme tam asi viděli? A byli by jsme z toho pokornější nebo by nás to ještě víc popudilo? Unavilo? Odradilo? A tak zatím pořád vidíme jen záhadně, v náznacích, jako ve starověkém zrcadle - v tom kusu vyleštěného plechu, ale máme slíbeno, že jednou...
Zrcadlo!
Zrcadlo pověz mi
kdo stojí za tvým prahem
a pátrá mou krajinou
Zrcadlo
- je tolik pohledů
a tak málo jistoty
před tebou
Tolik snažení v průvanu nahoty
a záplaty v šedinách nehřejou
Zrcadlo!
Já vím
až vzpomínky prosáknou do moře
v lodičkách ze vzdoru
než je vrátíme pokoře
zase budeme plout
Jenže já bych se chtěl plavit jenom tak
a nečekat pořád na zázrak
jak trosečník
po chodbách
Zrcadlo
ty moje zrcadlo
v klidu a samotě
až zase za nocí ze stěny sejmu tě
prozraď mi
jakou mám tvář
je to tvář blázna či proroka
tvář mělká
nebo hluboká
a řekni mi vůbec
- doroste někdy
do Syna člověka?
Poutníci
(Caine/Caine)
S touhou je to možná jako s hřivnama v Ježíšových podobenstvích. A hurá nad soumrak a ještě výš!
Jsme poutníkem do oblak
už slyším v tvý hrudi křik
tam vzpíná se bájný pták
či pláče nešťastník
Jsme štvaní hejnem strak
už nestačí nad chodník
- musíme nad soumrak!
A ještě ještě výš!
Jsme kaňky na piják
semínka? - nebo pouhý prach?
kolečka v hodinkách
- tak vzájemně nebo každý zvlášť?
Jsme stopaři po hvězdách
pár šlépějí u Tvých vrat
podél zdí padlý hrách
a přece víc než si svedem‘ přát!
(Žel, naše největší nesvoboda je v tom, že si ani nesvedem‘ přát víc!)
Křídla
(Caine/Caine)
Mrtví odcházejí, a co po nich zůstává? Myslím tady, na tomhle světě. Poeticky, nebo jak je libo - pateticky bych řekl - křídla. Po někom veliká, barevná nebo neviditelná,... někdy na nich ulítávají celé generace, jindy zůstane jen roztroušené peří... Mrtví odcházejí a já věřím, že na té poslední cestě je podpírá sám Král... Pustíme se všeho, co ve své smrtelné křeči svíráme, aby to neměl tak těžké?
Podivný stařík
hrst popela s láskou
dosyta živý
až na samé dno stár
Ještě ho vidím
větrem nad loukou
do tvého domu
ho podpírá Král
Podivní lidé
jak soudíme rychle
kde se to bere
ta nechuť a hlad!
Odejde člověk
a zbydou křídla
- podivná křídla
skrzevá čas
Zůstaň, posaď se, ptej se
(Caine/Caine)
Jsou věci, které se nedají ztratit, dá se jich jenom zříct...
Potkáváme se, ale jakoby
jsme už zapomněli
pozdravíme, ale raději
by jsme se už neviděli
vždyť všechny velký slova
jsme už beztak rozmělnili
tak odkud pořád ještě může znít to
Helou - Všechno co má cenu máš s sebou!
Dávno, už dávno
co jsme se pomodlili
a dobrodružný knížky
ze všech rukávů vytrousili
bolest si protrpěli
a den po dni zevšedněli
tak odkud pořád ještě může znít to
Helou - Všechno co má cenu máš s sebou!
Kolikrát
my jsme to úspěšně zatajili
kolikrát to vzdali
a potom záviděli
tolikrát
jsme svou největší šanci promarnili
tak odkud pořád ještě může znít to
Helou ...
Kdyby ses mě zeptal...a kdo jsem
kdyby ses mě zeptal...a kde jsem
kdyby ses mě zeptal...a zda jsem
kdyby ses mě zeptal...a...
kdyby ses mě zeptala!
Asi bych odpověděl
Nevím...
Ale docela určitě
by mě to hřálo
Nekonečno
(Caine/Caine)
Je-li Kristus skutečně Bohem, pak je zároveň v každém čase, a pak i to utrpení pro nás stále ještě prožívá. To žádné mé Děkuju! nezahojí. Leda by bylo nekonečné...
Zaťatý do kříže
pronajímáš sílu
Zaplakán do Písma
roubuješ nám víru
Zazpíván do Žalmů
hvězdama zdobíš tmu
Tisíckrát zmlčený
vyklován rozmetán
upálen vyklouben
a znovu sám
Pro život náš
to ještě prožíváš
Znovu to prožíváš
Zavržen do hrobů
přinášíš život věčný
Zapřažen do hřebů
svobodu za úsměv vděčný
Rozprodán do lidí
jednotíš nadějí
Tisíckrát zmlčený
vyklován rozmetán
upálen vyklouben
a znovu sám
Pro život náš
se ještě rodíš
Ještě umíráš
Po všem...
(Caine/Caine)
Odpuštění může být ten největší z každodenních zázraků.
Vyklepal jsem rohožku
s posledními hosty
Kapelu rozštípal mráz
Ve zbylém si ticho osladím
pomlkou
a budík zas prostrčím
o pár desítek minut blíž
k usínání
Tak hloupý
a už tak domýšlivý
Studený krápník lampičky bolí
dotykem o nahý papír
Čekám na zázrak
co je skrytý v usínání
Odpuštění
Hudba & texty – Caine (kromě písní „Moje padlé ruce“ a „Sklepní“, které otextoval Ondr.A.Pellar (PPLP) a „Písničky o lásce“, na níž se textařsky spolupodílelo Mirče (Ex-3 Dřeváci)
Caine – surová domácí nahrávka, základní zpěv a řev, 9-str. akust. kytara, 2-tone el. kytara, mandolína
Přéma Haas – zvuková úprava a veškerá studiová práce, aranže a všechny další nástroje a vokály
Zvláštní host: Vlaďka Haasová – zpěv
Titulní foto – Vojta Vlk
Kresby – Caine
Nahrávka vznikla na přelomu let 1996 - nekonečno
Upozornění: Toto CD bylo nahráno systémem High Noise, který umožňuje větší a krásnější šum celé nahrávky.
V roce 2003 vyšlo Nekonečno na CD jako bonus k albu "Tajemství na dálku stačí".
