Předehra

motto: Skutečně krásné věci přece nemusí být praktické! (Caine-Mi)

Děti si vlastně moc nehrají. Když staví hrad z písku, je to opravdický hrad a když jedou autíčkem na setrvačník, je to opravdický závod! Hrají si jen dospělí, hlavně ti předčasně. Ti také začínají dělit svět na "jako" a na "opravdu". Krásně to vyjádřil C.S.Lewis v jednom z Letopisů Narnie (citujeme volně, abychom to nemuseli hledat): "Víte, čarodějnice jsou hrozně praktické! To, co z jejich úhlu pohledu vypadá jako prakticky nevyužitelné, stává se pro ně prakticky neviditelné."
Jak to bylo tehdy s hraním (si) a všemi těmi samizdatovými aktivitami kolem Kuličkového Ložiska? Nakolik to bylo "dětské" a nakolik "dospělé"? To už musí posoudit jiní. "Mi" můžeme nanejvýš dát malinko nahlédnout a přivonět atmosféře té "tvůrčí" doby. Ať už byla "Rocková" a nebo "Folkova" (krátké a), jak ji v písničkách zachycují dvě "desky" téhle kapely, resp. vlastním nákladem "vydané" a následně pokoutně šířené magnetofonové kazety s výpravným obalem :-) Nebo ať už o té době svědčí jen dochované podivné artefakty, především obrázky, fotky, texty, samizdatové publikace, komiksy... ale třeba i sochy :-D No spíš sošky.
Ta nejpůsobivější z nich byla jistě Zešnekova "Socha socialistického realismu" z moduritu, neboli poctivou dělnickou rukou uchopená, sevřená a ždímaná hrouda... v tomto případě jen modelíny, ale zato takovou tvůrčí silou, až i tomu největšímu realistovi začala protékat mezi prsty! (Viz rubrika RelikMie)
K plánované realizaci v nadživotní velikosti sice nikdy nedošlo, ale třeba jednou, až se bude uvažovat nad nějakým dějinným pomníkem socialistického realismu, nám i tenhle nápad někdo ukradne a draze prodá ;)
Podrobně se věnovat jednotlivým samizdatovým "publikacím", dají-li se tak vůbec převážně na psacím stroji přes kopírák a průklepový papír rozmnožované "tisky" nazvat, a nebo dokonce věci kolující jen v jednom jediném originálním exempláři (protože to prý tehdy nevyžadovalo souhlas ministerstva vnitra a tudíž nebylo trestné), je asi nad rámec této ochutnávky.

Kuličkové ložisko se vlastně napřed jmenovalo Ball Bearing, a to proto, že platil nepsaný zákaz anglických názvů hudebních skupin, a tak to byla dobrá provokace. Je skoro až legrační, že dnes jsme došli - a nejen v hudební sféře - tak daleko, že naopak provokativní je, dávat si místo světově znějícího názvu něco tak pitomě českého jako Kuličkové ložisko.
Kapela vznikala pozvolna od roku 1979 v Plzni. Pozvolna proto, že dlouho nebylo jasné, zda to podomácku vyrobené něco, co používáme k akustickému tvůrčímu sebevyjádření, je už hudební nástroj a tudíž hra na něj hudbou, či zda to začíná být vážné až ve chvíli, kdy si opravdu alespoň někdo svůj vysněný instrument opatřil... A nebo dokonce zda jde o kapelu teprve až od chvíle, kdy zoufalí rodiče svým ratolestem (a tlupě jejich ještě hlučnějších kamarádů) raději opatří zkušebnu daleko od domova a tudíž ve vzduchu přestane viset ono věčné: Probůh synku! Tohle není hudba, ale antihudba!
Zde by bylo možná vhodné, pro lepší pochopení a vykreslení dobové situace, přečíst si nejprve vyprávění pod názvem: "Bylo nebylo".

Z dopisu Lucii M.

16. 12. 2014 14:04:51
Předmět: Historický výzkum - plzeňská hudební scéna

Dobrý den, Lucie, tady Caine.

Víte, když tak o tom přemýšlím, čím bych mohl přispět k Vašemu "historickému výzkumu", čím pikantním nebo aspoň faktickým obohatit mozaiku zachycující tu více, tu méně kostičkovaný obrázek Plzeňské hudební scény v letech 1968-1983, čím ho někomu zpestřit... na příkladu alespoň té jedné jediné hudební skupiny působící převážně v jednom bytě... v jednom kraji... na konci jednoho věku... moc mne toho nenapadá. Z té doby mi zůstaly totiž hlavně pocity a ty se do záznamového zařízení těžko vrývají.

Kuličkové ložisko se nikdy nezúčastnilo žádných přehrávek. Pravda... jednou jsme se přihlásili do hudební přehlídky, pořádané městským kulturním střediskem a avizované jako... jakési předpředkolo festivalu politické písně v Sokolově. Ha ha. My hrdinové! Bylo to neveřejné kolo. Teprve ten, kdo jím "prošel", postoupil do večerního programu a mohl být veřejností vůbec spatřen.

Ale ještě víc, než být veřejností spatřen, nás k muzice poňoukal jiný "adrenalin" - tvůrčí překonávání sebe sama a svých možností. To, že z ničeho vzniká najednou... skrze nás... "Něco". A to "Něco", že je plné energie, ale i... jak to říct?... osobní originality? Chtě nechtě je přece každý Bohem stvořený jako originál, ne?
Ano, byl to vlastně sport a zároveň proces... jako když malíř fixuje plátno a pak začíná míchat barvy... a objevuje jejich fascinující svět...
Dneska je hudba možná spíš o zábavě a nebo o umění, než o "sportovním procesu sebevyjádření"...

Lucie, nevím odkud a jak hluboké máte informace, ale my jsme opravdu na plzeňské scéně nikdy nic neznamenali! Nějaké "přehrávky" a kontakt s oficiálními strukturami pro nás byly tak vzdálené, jako pro kluka na louce s prvním drakem... lety do vesmíru! Jasně, beze snů o letech do vesmíru by drak pro kluka na louce nikdy nebyl tak přitažlivý, ale zároveň... vyprávějte o tom "normálnímu" dospělému posluchači, případně čtenáři! Řekne si nejspíš: A co má být? Draka já pouštěl taky! Mně zajímají vaše tryskáče, vaše raketa. Kam až jste dolétli! Cože? Nikam?

A Vám, Lucie? Bude Vám jako výpověď o tehdejší době stačit, že jsme psali vlastní písničky? Že jsme si natáčeli vlastní jakoby "desky"? (magnetofonové kazety). Že jsme vymýšleli vlastní koncertní show... která se nejspíš nikdy neuskuteční, a "kostýmy" pak schovávali před nepovolanými zraky... rodičů? Že jsme pořád jen zkoušeli a pilovali a jen velmi málo "hoblovali"? Protože to je přece to, co se dělá na skutečném pódiu, za svitu skutečných reflektorů :-)

Ano, pravda, později Kuličkové Ložisko vystoupilo i veřejně. Za svoji existenci celkem dvakrát. Poprvé a naposledy :-)
Poprvé... teď nevím... rok 1983? Zábava v jedné vesničce u Rokycan, na které hrála "art rocková!" kapela mého spolužáka. Jmenovala se Atol a na jednu "sérii" nás uvedli jako hosta. Jejich kapelník to tehdy neustál. Sedl do auta a odjel.
Poslední koncert si já už osobně nepamatuju - plnil jsem toho času státem předepsanou "dvouletou základní vojenskou povinnost". Ostatně jako můj bratr, rovněž zakládající člen kapely. V Plzni se tehdy konal odvážný pokus o Volbu miss. Do té doby věc vídaná jen na západoněmecké televizi :-) Zbylí dva členové Kuličkového ložiska se tam - nevím dodnes jakým zázrakem - vnutili, zahráli a zarecitovali první skladbu z komponovaného pořadu o letu na Měsíc v růžové raketě a byli nemilosrdně odsunuti ze sálu. Zbytek kompozice dohrávali na chodbě. Přítomný hudební publicista z Prahy se k tomu vyjádřil: U nás už jsme měli všechno možný... ale tohle tedy ne!
Památná slova :-)