|
"Rock and roll je jen tehdy pořádnou muzikou ve všech svých odrůdách, když za ní stojí rebel"
Na počátku byla vzpoura. V Plzni jako kdekoliv jinde.
Rok 1978
Divoké zaržání punkové kytary přeťalo kanál La Manche i pevné komunistické hráze. Kterási zeď uprostřed nás rupla napříč a vroucí krev mladých a přece už ke chladnutí předurčených těl, dala písty života do pohybu. Generační problém? Doufám, že víc. Touha po svobodě od diktátu jak režimu, tak i módy... praskla živelností, a to co vytéká, není jenom hnis. Rodí se křídla. To přeci musíte taky znát! Očima našich patnácti, šestnácti let: Veselá mládež o berličkách chlastu, tupost na kolečkách populárních zábav, mastňáci nad věcí i pupkáči uvnitř... všechno se nám za černobílými brýlemi naivního rebelantství jevilo ještě víc pokřivené a neupřímné, sobecké, prozaické a šosácké. Vlastně jsme nemuseli ani tak moc hluboko pro škleb, ironii, výsměch, recesi a hlavně pro nelogickou společnou živelnou radost. První éra punku v Plzni byla na světě. (A tvrdost? Sprostota i surovost - té bylo přece vůkol už takhle dost, bylo načase vzbouřit se i proti ní!).
Rok 1979
Po jedné z plzeňských ulic si směle vykračují čtyři deváťáci: Moustašek, Dracula, Děs a Babička. "Založíme skupinu!" Těžko určit, kdo z nich dostal ten nápad.
Vedení se ujal Děs : "Já budu sólák".
"To by to dopadlo," smál se Moustach, "vždyť neznáš ani jak se ladí, natož akordy!"
"To je jedno, ale mam doma kytáru".
"Tak to já budu... basák", zařval Moustašek, který na tom byl o to hůř, že basovku viděl pouze několikrát v televizi. Ještě chvíli si vymýšleli, ale pak padl večer a "muzikanti" se rozešli. Nápad usnul ve tmě a spal až do dne, kdy k nám domů přišel Děs se španělkou. Posadil si jí na klín a začal do ní řezat. A protože mu občas upadla, pochopil, že musí udělat... (španělka byla kytara, to je snad z kontextu a malého š jasné)... udělat něco jako akord, aby si ji udržel. Zmáčkl tedy všechny struny ukazovákem podepřeným ostatními prsty. Zvuk se sice zakalil, ale Děsovi to stačilo k tomu, aby stvořil svou první píseň. Resp. spíš nápěv k pozdější písni Krkavec (viz níže). A po pravdě řečeno, sklidil značný potlesk. Jak ode mne, tak i od mého bratra Moustacha. Ten v té době už mohutně roznášel po základní škole nové "učení" tzv. českého "kašparpunku", které pochytil od Démy, největšího punkového kašpárka v celém širém okolí. Narážel sice na stoický odpor rockových "drsňáků", ale přesto se mu podařilo získat na svou stranu (patrně díky jisté punkové antieleganci) alespoň dva třídní strašáky - Draculu a Děsa. Bylo zaděláno na kapelu :-)
Tenkrát po tom Děsovo extempore u nás v pokojíku jsem totiž "s hrůzou" uvědomil, že takový talent a takovou příležitost si prostě nesmíme nechat ujít! Určil jsem termín první zkoušky. Bylo to někdy v říjnu.
zleva: Dracula, Moustach, Déma, Babička a Děs
Přišli všichni, tedy abych upřesnil - já a Moustach jsme nikam chodit nemuseli, protože zkušebna byla zřízena u nás doma... díky chabému odporu rodičů. A hned jsme to rozjeli. Na Děsovu melodii jsem napsal text a refrén byl acapella, takže bez dalších zbytečných hudebně instrumentálních komplikací vznikla první písnička: "Krkavec je plný věcí". (Krkavec byla tehdy ještě veřejně přístupná skládka pevného odpadu kousek za Plzní, kam jsme jezdívali na koloběžkách ven z města "trampovat". A somrovat)
Teď však před námi vyvstal úkol složitější - vymyslet, lépe řečeno dohodnout se, kdo na co bude hrát. U Děsa to bylo víceméně jasné. Měl vlastní "ruskou španělku". Dracula si zabral bubny, protože jediný uměl logicky vysvětlit, jak a z čeho si je vyrobí. No a já s bráchou jsme se vrhli na starou, trochu rozeschlou kytárku z chaty. Praskalo to v ní a chrčelo... jak probíhal boj, až jsem si nakonec lišácky vzpomněl, že Moustašek má přece moc dobrý hlas přes mikrofón, jak víme z rodinného archivu, a tak se brácha chtě nechtě stal zpěvákem. (Později se jeho výrazný hlas přes mikrofon opravdu potvrdil... jen s intonací to bylo horší)
Tak a teď tedy ještě vymyslet název. Něco hodně blbého a libozvučného. V komoře přilehlé k dětskému pokojíku - naší zkušebně - jsem to našel! Kuličkové ložisko! Ale anglicky - Ball Bearing, to bude provokace! Zkoušku přerušili rodiče. Otec nám řekl zcela otevřeně, že děláme antihudbu a máma nás poslala na půdu. Brzy však přišla nahoru s prosíkem, neboť akustické schodiště starého baráku udělalo své...
Příští zkouška (nebo také trénink, jak jsme s oblibou říkali) odhalila některé elementární nedostatky. Například to, že hluk Drákulových bicích (šikovně zkonstruovaných ze stojánku na květináče, lavoru a dvou menších plastových kyblíků z nedalekého pískoviště, to vše hustě omotané vrstvami kobercové pásky) předčil všechna očekávání a po chvíli euforie začal být nesnesitelný. Jakmile Dracula spustil rytmický doprovod, bylo už docela jedno, kdo na co hraje, co zpívá a proč. Navíc rodičovské ultimatum hovořilo jasně:
"Buď bicí nebo všichni!"
Od té doby Dracula při zkouškách jen rušil... pobíháním a hlasitým hovorem.
Můj problém zase tkvěl v tom, že jsem nestačil zpívat, basovat a sólovat zároveň a k tomu ještě poslouchat, co ostatní hrají, abych je mohl případně opravit a usměrnit, jak jsem si původně vytyčil, a to mě deprimovalo! Dnes už to mohu přiznat - nejen mne. S řešením přispěchal Moustašek. Všiml si totiž, ževmají ve třídě jistého slušného tichého chlapce, vždy pečlivě učesaného na patku, který je prý také muzikant. Dokonce že snad cvičí krom kytary i na harmoniku a na... zobcovou flétnu? To snad ne! To bude punk! A možná by k nám do party i rád šel. A taky že jo! Sice ne rád, ale šel. Dali jsme mu jméno Sáčko pro jeho stylové a přitom úsporné punkové oblečení. Už brzy nás však všechny překvapil svou činorodou aktivitou. Nejprve koupil Draculovi v hračkářství za 15 korun "tichý bubínek" s gumovou blánou a posléze i seznámil s tzv. laděním kytary!!! - věcí pro nás dosud nevídanou a tajemnou.
Bohužel na to, že se musí také všechny nástroje sladit mezi sebou, jsme přišli až mnohem, mnohem později.
Na další zkoušce jsme založili "společný bank" - revoluční to čin - kasičku, do které musel každý člen platit povinně sumu pět korun "na hlavu a zkoušku" + pokutu za cokoliv. Kvůli tomu nám taky Déma dal potupný alias "Hliněný prasátko", který se naštěstí neujal.
zleva: Sáčko, Moustach, Děs
A pak už to začalo! Rock and roll! Vzpomínám na doby, kdy Děs nechtěl slyšet nic jiného než proklamované tři akordy Sex Pistols, popřípadě jiný řízný pra-punk rock, co se k nám dostával různými neoficiálními cestami z nedalekého Západního Německa. Kdekdo k nám chodil poslouchat a tančit. Až na decentního Sáčka. Ten jen poslouchat. Byl totiž synkem z učitelské rodiny a vychováván přísně v duchu "staré hard rockové školy": Led Zeppelin, Deep Purple, Black Sabbath, ovšem taky Blue Effekt a J.S.Bach. My jsme však na magneťáku žhavili Damnedy, Stranglers, Vibrators... a mohli se zbláznit štěstím!
Pak přišel Pepp. Opět díky punkovému věrozvěstu Démovi "šílenej pumpkáč"! A navíc měl... zdálo se nám to až neuvěřitelné... opravdovou basovku! No, proti té mé improvizované... z akustiky a čtyř stejných "nejtlustších strun" - hotový zázrak! Každý jsme si chtěli sáhnout a Peppa okamžitě přijali do skupiny. Tím se ovšem můj nástroj stal přebytečným a Sáčko si ho rozebral domů na experimenty. Já sám se pak několik zkoušek snažil prosadit coby "bzučič na hřeben" (což byla dostupnější varianta tehdy exotického kazoo). To už ale byla na světě naše hitovka "Parta bláznů" a Dracula se rozloučil, jelikož mu námi zakoupený náhradní "hluchý" gumový bubínek ve srovnání s původní bicí soupravou nebyl dost dobrý... za ty peníze co do "nás" strká. Pro mne to však bylo zásadní. Od té doby jsem se stal bubeníkem!
S příznačnou písní "Rozmlácená tvář" nakonec odešel i Moustach. Nechtěl platit pokutu... asi za neostříhané nehty, pozdní příchod nebo tak něco. Pokuta byla vždy striktně vyžadována a ostatními spoluhráči v podstatě i kvitována, neboť to byl jeden (ne-li jediný) z našich prvobytně geniálních způsobů, jak si rychleji ušetřit na nástroje a "aparaturu". Staré lampové rádio, vhodné jako zesilovač pro kytaru, se tehdy dalo ve vetešnictví pořídit za lidovou cenu dvacet korun československých!
Moustach se odebral k Démvi do Zruče u Plzně, zakládat skupinu "Šrot." O sólový zpěv u nás se tedy podělil Sáčko a Děs. Ten také přinesl naše první elektronkové rádio s neodmyslitelným nápisem Punk a já mu do něj zapojil předzesilovač od spolužáka Yveese. Viděli jsme to u jednoho kytaristy a dělalo to "fakt schopnej kravál"... i jenom na španělku se snímačem. Poté Děs nastudoval tři "baré akordy" a na světě byla poněkud zjednodušená první půlka našeho... ehm... "kazetového elpíčka". Pak si Sáčko koupil v hračkářství sovětské varhany Pille za 180 Kčs a už nic nebránilo tomu, aby vznikla i druhá půlka: Kompozice "Slabikář". Skládalo se tím způsobem, že já napsal text a ostatní ho zhudebnili. Potíže nastaly až když jsem se odvážil text si i sám nazpívat. Všichni se tak divně ošívali... jako kdyby to do těch skladeb nějak vůbec nepasovalo. Teprve později mi kdosi z kapely soukromě, mezi čtyřma očima prozradil, že i zpívání má "určitá pravidla"... vzhledem k doprovodu, a že prý existuje i něco jako harmonie, ale to už neví, co je. Potom už následoval jeden šok za druhým...
Děs koupil "sólici"! Sólovku... zkrátka elektrickou kytaru. Nemohli jsme z toho ani usnout. Samozřejmě, že Sáčko nezůstal dlouho pozadu a já... vlastně taky ne! Všechny mé úspory z vkladní knížky, co mi rodiče našetřili, plus ještě babičky finanční výpomoc padla tehdy na prastaré Amati bubny za dva tisíce a situace začínala dostávat vážnou tvář. Sehnali jsme další lampová rádia. Něco bylo od stařečků z Červeného kříže, něco z bazaru, stojan z Krkavce atd. Zbývala už jen místnost, kde hrát, aby všechny tyhle vymoženosti nemusely ležet ladem. Mamka byla zdravotní sestra na infekci a jednoho dne mezi nás záměrně přivedla pacienta (už vyléčeného), kterého jsme pojmenovali "dobrý Fée", jelikož jeho otec vlastnil hospodu v přilehlé vesnici Kozolupy... a sál byl na světě! Jeden náš sen se vyplnil a udělal tak místo dalším - odvážnějším.
zleva: Sáčko, Caine, Děs a Moustach - ve zkušebně v Kozolupech
Po prvních zkouškách v sále jsme se však vraceli maximálně zklamáni. Elektrika a rachot paradoxně všechny chyby, nepřesnost a rozladěnost zesílily ne přehlušily! A tehdy podlehl malomyslnosti Pepp. Na jeho místo se vrátil - světe drž se - Moustach! Přinesl s sebou nejen basovku od Démy, ale i spásnou myšlenku - sladit všechny melodické nástroje i mezi sebou vzájemně! To bylo něco! Žádné elektronické ladičky tehdy neexistovaly, každý si ladil jak chtěl podle jedné ze svých strun... Často z obavy před pokutou už doma. Ta myšlenka sladit se i vzájemně byla převratná! Dokázali jsme to! Opravdu naše snažení začalo mít stopové prvky hudby!
Další dva z nekonečné řady snů se nám splnily záhy. Zahráli jsme si pro někoho a zahráli jsme si poprvé v životě na opravdické zesilovače. Bylo to v Klatovech. Na pozvání skupin G 9,81 a Extáze jsme jim ve zkušebně přehráli celý svůj dosavadní repertoár, obohacený ještě o náznaky dvou "převzatých"... no lépe by snad bylo říci "parafrázovaných" skladeb od kapel P.I.L. a Fools. Měli jsme hroznou trému. I největšímu kliďasovi z nás - Sáčkovi - se tak třásly ruce, že mu neustále padalo trsátko, já už ani nedělal, že zpívám - jen jsem chrochtal a co se týče textů, ty nám dočista vypadly z hlavy a nezbylo tedy než písničky vždy přerušit a vystřídat se o jeden kolující sešit "blbovník." Přesto Rossi, bubeník G 9,81, nás po celou dobu produkce povzbuzoval tak nadšeně, že jsme to nevzdali a neutekli. Nakonec byla zkušebna našlapaná publikem z ulice, které přilákal hluk pronikající skrz sklepní okénko ven. Je sice pravda, že bylo víc smíchu, než potlesku, ale ten smích nebyl pohrdavý. Odjížděli jsme s pocitem... ehm... špatně vykonané práce, ale dobře vykonané hudby.
Časem jsme mezi sebe vzali ještě "trumpetistu", zpěváka, písničkového hitmakera od Pána Boha, a navíc tehdy i nehudebními nápady velmi inspirativního člověka - ano, Dému - tátu "kašparpunku." Bohužel nepobyl dlouho. Nedokázal se vyrovnat s mým poněkud despotickým řízením kapely. Cheapa, bývalého vyznavače kosmetické skupiny Kiss, který se mezitím zcela přeorientoval na novou vlnu, jsme vzali, když už z naší výbavy vymizela stará rádia a nahradily je čtyřicetivattové (!!! to bylo něco) lampové zesilovače. Cheap si ovšem představoval svět jako Hurvínek pacifismus a když se kýžená slávana rande s námi nedostavila, zklamaně se vytratil po pár zkouškách...
Ale zkoušky plynuly dál, jako po bohatém luštěninovém obědě a kdo by to byl tušil, že z hrachu zprvu jen tak hozeného pro zábavu na zeď, vzejde taková obluda. Najednou chtěli všichni víc přebírat cizí skladby a do těch vlastních měli čím dál menší chuť. Převzaté věci možná zdokonalí techniku hry, ale také nějak mění smysl a podstatu hraní. Najednou jakoby začínalo jít víc o pouhý prostředek k sebevyjádření - tedy o hudbu samotnou - a méně o to vlastní sebevyjádření. O náš svět. Možná vymyšlený a dětsky nepraktický, ale tvůrčí. Jakmile noty zvítězí nad výpovědí, hrozí konec... nejen "kašpar-punku.
Shodou okolností jsme museli právě v té době vnitřního názorového tříbení taky vyklidit i vnější zkušebnu a všechno se během několika měsíců sesypalo. Děs a Sáčko se vrátili ke svým úředním jménům a založili "normální zábavovou" kapelu Fáze Y. Přemluvil jsem bráchu a spolu jsme to zkusili znovu postaru. A jak už to v pohádkách, které se opravdu žijí, bývá, kde se vzal, tu se vzal, z jahody přímo na znak... nebo na značku... nám spadl Zešneka. A s ním vzápětí Laplach a Dolly z hvězd a taky tajemný Tom... A dál je to vlastně pořád stejný příběh. Jenom název se zpátky počeštil, kulisy, kostýmy, aranžmá a nástroje trochu obměnily :-)
zleva: Zešneka, Dolly a Tom
Já vlastně nikdy nebyl skutečný muzikant, nejen že jsem zůstal hudebním analfabetem, ale dodneška i ve Znouzi tím největším diletantem. Co mě však už tenkrát učarovalo, bylo nejspíš nějaké tajemné dobrodružství umožňující trochu víc se připodobnit svým někdejším komiksovým hrdinům z Pif-gadget a taky se stávat nějak lepším, hlouběji radostnějším a vděčnějším, snad i odvážněji odvázanějším ve věcech, které se přece v mém věku... uvnitř ani vně... "nenosí". Prostě dokázat se uchovat hravějším a možná i praštěnejším, než jak by tomu bylo bez toho dobrodružství. Zkusit něco nepraktického, třeba úplnou blbost... naučit se psát levou rukou, vymyslet si vlastní hudební nástroj...
Jooo - dvojčata! Dvě nové mandolky jsou na světě
Člověku je stejně uvnitř nějak jasné, že se to pozvolné zevšedňování nedá z vlastní síly zastavit, že dřív nebo později půjde "o peníze v neposlední řadě především" a že stokrát nic jednou přemůže i sebeodhodlanější Pyrrhova vítězství a neřízené střely pošklebování jednou musí zasáhnout i Achillovu patu a tnout do živého. Vždycky jsem tušil, že je lepší, když nás na to bude víc. Proto jsem pořád kolem sebe shromažďoval lidi, co uměj blbnout i bez piva a tak, co se dokážou nadchnut i pro věci v životě nepraktické a nestydět se za to.
Založil jsem kapelu, protože to tehdy byl asi nejlepší způsob odvazu, vzpoury i výpovědi. Ale čím víc se hudba kolem nás stává slouhou zábavy a kulisou kratochvíle, tím víc člověk objevuje, že je třeba jít dál. Dál za noty. Možná proto tu teď všechny tyhle starodávné legrační věci vyprávím, až jsem z toho celý posentimentálněný. On je nakonec každý způsob tvorby krásný, pokud vede k Tvůrci s velkým T, Tomu jehož jsme obrazem, a pokud nás, Jeho žáky, spojuje jako jednotlivé nástroje v kapele. Tak jako dokáže i triviální píseň na jeden, dva, tři akordy... stvořit z party Partu, Klub, Bratrstvo... a nebo dokonce hudební skupinu.
Kdekoli ve vesmíru ;-)
Caine-Mi ve Star treku
Zpět