Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: David Fazy2 () vloženo:14.12.2021 15:03:18 Dyk more, zase bych měl takovou votázku, určenou každýmu, kdo má zrovna náladu hrabat se v takový pseudofilozofii. Představte si, že někomu řeknu třeba "Já ti odpouštím". Ale ve skutečnosti s nim mam složitej vztah a vlastně mu uvnitř ještě pořád vyčítam nějakou křivdu a když to odpuštění vyslovuju, tak se u toho necejtim dobře, trochu jako bych kecal. Vyslovil sem to spíš proto, že si to tak nějak přeju a že mi připadá správný mu odpustit. Ale necejtim to tak, aspoň ne na 100%. Co má větší váhu? 1. To, že si to tak myslim, přeju, nebo se zkrátka rozhoduju vlastní vůlí mu odpustit a říct to? 2. To, jak to cejtim uvnitř? Takže sem mu vlastně neodpustil, jenom sem to řek a vim, že to je správný, ale necejtim to? 3. To, že ste to slyšeli vy, nebo prostě jinej človek, jednoduchá informace, že sem mu odpustil a vy si to teď můžete myslet a můžete si třeba říct "hele, to je hezký, že tendleten soudruh umí odpouštět"? Co z toho je jakoby ta pravda? Na čem z toho asi víc záleží Bohu? To je třeba vobčas v knížkách, věty typu: "Karel řekl -odpouštím ti-, ale ta slova mu šla těžce přes jazyk a někde v nitru cítil, že to není pravda". Vopravdu to jako neni pravda, když to ten člověk úplně necejtí, ale přesto má tu potřebu to říct, páč ví, že je správný odpouštět? Neni nakonec lepší se přemoct, racionálně to vyhodnotit a vyslovit to odpuštění, přestože s tim člověkem ještě úplně smířenej nejsem? Co kdybych teď jakože umřel a moh si vo tom promluvit s Bohem? Řek by mi něco jako: "Hele, s tebou kamarádit nebudu, ty v sobě neseš příliš hořkosti k tomuhle člověku a i když si několikrát řek, že mu odpouštíš a neustále ses o tom sám přesvědčoval, pořád v sobě máš tu nevraživost."? Nebo by řek spíš: "Hele kámo, to bylo dobrý, jaxi tomu týpkovi tenkrát řek, že mu odpouštít a jaxes snažil se s nim v duchu smířit, i když se ti to vlastně nikdy nepovedlo, zbavuju tě toho bordelu v hlavě/srdci a jdi v pokoji." Páč to někde v Bibli je takový to "Kdo se nesmíří se všema svejma "nepřátelema" tady na zemi, nemůže vejít do království nebeského" nebo něco takovýho, ne? Tu možnost 3 sem tam dal qůli tomu "člověka špiní to, co z něj vychází, ne to, co do něj vchází". Jakože bez ohledu na to, jak to já mam, tak prakticky ze mě vyloženě vyšlo to odpuštění, který slyšel ten můj hypotetickej dlužník a třeba i pár lidí okolo. Takže možná je tohle to hlavní - jak naše činy a slova ovlivňujou ostatní lidi a okolní svět. A Bůh by třeba řek "To je dobře, žes mu to odpuštění dal, i když si to tak necejtil, páč ho to posunulo zase kousek blíž k tomu, aby se taky naučil odpouštět." Ptam se taky proto, že se s tim asi náhodou poslední dobou setkávam docela často v seriálech a tak. Nevim, jestli je to nějakej novej trend, ale každou chvíli tam začne někdo filozofovat jakože "A proč to děláš, hlavní hrdino, proč pomáháš Pepovi, když ho nemáš rád, neděláš to náhodou jenom qůli sobě, že se cejtíš provinile, ha?" Nebo "Ty sice říkáš, že musíme držet při sobě, ale já vím, že tomu sám nevěříš, protože to tak necejtíš!" A ten hlavní hrdina se pak dycky zarazí a začne hloubat a dloubat a já mam pocit, že se mě ten seriál snaží nějak přesvědčit, abych vo něm taky začal pochybovat, ale já nikdy nechci, protože mi příde mnohem důležitější ten fakt, že se ten hlavní hrdina snaží někomu pomoct nebo říct ostatním něco užitečnýho, bez ohledu na to, jestli to sám tak cejtí, páč některý věci, co cejtíme, prostě nemůžeme v mžiku oka změnit. Tak halt pomáhá Pepovi, aby sám sobě něco dokázal, nebo protože se cejtí provinile, to je buřt, hlavně že pomáhá, ne? Je to člověk, může růst, dost možná si časem uvědomí, že jeho motivace nebyla úplně košér, nějak to zhodnotí, posune se dál. Kdyby to byl pravej člověk a ne postava ze seriálu, tak Bůh snad ocení, že pomoh, i kdyby jenom proto, že jediná alternativa je prostě nepomoct a to je většinou horší. A takovejch případů je nekonečno, nejde jenom vo odpuštění nebo motivaci k něčí záchraně, že jo. Já můžu třeba v práci tvrdit, že mam svojí práci rád a dělam jí s chutí a zároveň ale jí nesnášet a jenom se snažit jí mít rád, protože na základě nějaký logiky mi připadá fakt dobrá a já vim, že jí nesnášim spíš qůli svojí lenosti nebo tak. Nejde mi úplně vo to, když člověk lže, na to se teď úplně neptam, to je prostě lež, to sme tu už taky řešili. De mi vo ty případy, když se neshoduje vůle, vnitřní stav a výpověď, nebo dycky dvě z těch tří věcí. Funguje to i obráceně, já můžu říct "Můj bratr je pro mě cizí člověk", ale uvnitř toho trochu litovat, protože situace je opět složitější a přestože nejsme úplně jako bráchové, tak bych mu pomoh, kdyby se mu něco zlýho dělo a vlastně k němu necejtim vyloženě nenávist. A zase - 1.Sem zatvrzelej a neumim se 100% ovládat, tak to říkam takhle lhostejně a působim jako z kamene a dobrovolně se rozhoduju nemít ho rád, 2.Uvnitř vlastně cejtim, že chybuju a vlastně mi na tom bráchovi aspoň trochu záleží, 3.Slyšela mě matka a ta je teď z toho smutná a způsobil sem to já. Sem teď spíš parchant qůli tomu, co ze mě vychází? Nebo má větší váhu můj vnitřní pocit? Tady to zas vypadá, že by pro člověka bylo milostivější brát vážnějc tu jeho vnitřní stránku, kterou teda halt úplně neovládá, a tak pouští do okolí jed, ale Bůh ví, že neni úplnej parchant, a tak s nim má nějakej soucit. Možná píšu úplný kravíny a neni tomu rozumět, taxe dyžtak omlouvam za ztracenej čas, ale todle mi prostě už pár tejdnů vrtá hlavou. Čekal sem, jestli mi naskočí nějakej způsob, jak tu otázku vyjádřit a vyšlo mi tohle, nic lepšího ze sebe asi nevymáčknu. Vono na tom možná nakonec tolik nezáleží. Člověk je složitá bytost a Bůh to ví. Furt je tu ta Ježíšovo oběť, která by teoreticky mohla tydlety podrobnější vnitřní problémy řešit prostě z milosti, aspoň u toho, kdo je vochotnej jí přijmout (což je pro mě taky trochu hlavolam). Moje teorie (a odpověď, kdyby tuhle otázku někdo položil mně) by byla asi takhle. Když děláš/říkáš něco dobrýho, přestože to tak úplně necejtíš, tak je hezký, že si to uvědomuješ, že v tu chvíli jednáš tak nějak "proti sám sobě" a přesto tak jednáš, páč víš, že je to správný. Pod to se dá podepsat a já ti fandim, abys to dokázal jednou i tak cejtit. (To sem taky myslim chytil v nějakym NaTWRdu nebo přímo v Bibli, že když člověk jedná správně třeba jenom z poslušnosti k desateru, i když to sám tak necejtí tak je to furt jakoby v pohodě, jakože "aspoň tak", byť je to asi na dlouhej běh docela nepraktický). Je to možná podobný, jako když člověk cvičí, přestože je línej a nebaví ho to. To tělo to ocení i tak. No a když je to obráceně, tak teda je to škoda, že seš zatvrzelej a chceš kolem sebe plivat jed, přestože uvnitř vlastně zas takovej "čert" nejseš a cejtíš nějakou lítost (i když to my většinou nemůžem tak snadno odhadnout, co někdo jinej cejtí), ale fandim ti, aby ses z toho dostal a moh se doopravdy vyrovnat a aspoň pro sebe usmířit se svejma dlužníkama, páč se ti pak uleví. Jenom mam takovej trochu strach, jestli takový hodně zatvrzelý lidi nejsou prostě tak nějak ztracený, bez ohledu na to, jestli maj někde hluboko uvnitř schovanej kousek lítosti. Zas bych se vrátil k takovejm těm trpaslíkům v Narnii, nebo jak to bylo, jak nechtěli votevřít voči, protože si prostě nepřáli vidět ten ráj nebo co, a tak je ten lev nechal bejt, nebo jak to bylo. Když nechceš, tak nechceš...nebo kouká Bůh v tomhle případě třeba i na to, co je pohřbený a nevyslovený hodně hluboko uvnitř? Třeba ten druhej chlap, co byl ukřižovanej vedle Ježíše, ale byl zatvrzelej a nežádal vodpuštění, třeba taky někde uvnitř vlastně litoval a nedokázal to přijmout. No a pak ho zabili a je konec? Prostě to nestihnul? Taxi pak říkam, jestli by se třeba nechalo přihlídnout k okolnostem a Bůh třeba řekne "More, vem i tutoho, von je to sice parchant, ale to je hlavně proto, že měl vopravdu zlýho fotra a uvnitř neni tak špatnej."), což asi snad Bůh tak nějak dělá, myslim..? Ale to už je zase asi jiná otázka, kolik toho obsáhne Ježíšovo oběť a jak moc záleží na okolnostech a jestli je někdo doopravdy úplně ztracenej a tak, no, tak to třeba zase na jindy. od: Víťa L. () vloženo:10.12.2021 19:37:01 "K čemu to bylo, všechno to skládání, když stejně nikdo nic nepochopil, moje vlaštovky odlétly na jih a s těma co zůstaly někdo topil, jen jedna se vrátila a já jsem čekal jak blázen a věřil, že platí, že všechno co necháš, ať letí, jednou se k tobě určitě vrátí.." (V.Redl - Vlaštovka) od: Banjo () vloženo:04.11.2021 06:51:47 Jeden kamarád mi vyprávěl, jak jeho matce vadilo, že kolem 8-10 roku věku používal mateřštinu - no, řekněme v plné její barevnosti a košatosti. Ale bylo jí jasné, že zákazem by si nepomohla. Tak si s ním sedla a vysvětlila mu, že ta slova jsou krásná a vzácná, takže by jich neměl používat tak často, aby mu nezevšedněla. Že je lepší si je schovat pro speciální příležitosti. A celkem to zabralo. od: Ládík (Ládík) vloženo:03.11.2021 19:34:59 Tak co vy tady po letech zelenáčí, jak je Cainovi, vše ok? Měl jsem to na jaře a nechcus pracus dosáhl vrcholu nesmírného, i vzdálenost od nočního stolku s whisky do mých úst se zdála nepřekonatelná. Pozdravujte a ať se drží vy bando. od: David Fazy2 () vloženo:03.11.2021 09:15:52 Dyk more, sprostý slova sou téma, se kterym mam problém už od druhý třídy. Tenkrát to jeden cigoš přines do třídy a já a pár dalších sme se toho hned chytili. Já asi proto, že sem se nudil a chtěl sem bejt chytrej jako pán, že umim "zakázaný" slova, který maj umět jenom dospělý. Pamatuju si, že sem byl i trochu zklamanej, že ty slova vlastně nakonec nemaj žádnou tajemnou kouzelnou moc, jaxem si dycky myslel, protože mi bylo od malička vysvětlování, že sou špatný a špatný sou zakázaný. Asi největší bod zlomu pro mě ale bylo takový zpětný uvědomění, že ty dospělácí vlastně vehementně trvaj na tom, že některý slova sou špatný, přitom v tom ale oni sami mají bordel a nedbají na kontext. Sice sem to tenkrát neuměl takhle si říct, ale časem mi došlo, že to byl hlavní důvod, proč se ze mě ve druhý třídě stal dlaždič. Krátce před objevením tohoto "satanskýho slovníku" se mi totiž stala ve škole taková...nepěkný případ. Byla přestávka, dělali sme kravíny, no a klucí najednou vzali flašky, dali si je mezi nohy, stoupli si kolem mě a dělali, že na mě jaxi tento, že ano. Taxem se smál a řexem: "Co to děláte, vy čů...?" Měli sme z toho srandu a nikdo z nás tehdy ještě nevěděl, co to slovo vlastně znamená a že je špatný, nebo aspoň já ne. Učitelka, co stála za mnou, to ovšem věděla a byl z toho průšvih jako Brno. Já byl tehdy ukřivděnej až na půdu, páč sem přece neměl úmysl mluvit sprostě a ani sem nevěděl, že to dělam, ale to samozřejmě nikoho nezajímalo. Taxem o pár tejdnů později začal mluvit sprostě, jak to jenom šlo. Samozřejmě z toho pak byly další průšvihy, než mi táta ve čtvrtý třídě vysvětlil ze svýho pohledu, že v tom taky vidí jakýsi pokrytectví, nicméně jestli nechci jednou skončit u lopaty jako von, tak ať se prostě naučim aspoň dávat bacha, aby mě učitelky neslyšely. Vod tý doby tak nějak pohoda. Jaxem pak byl starší, taxem přestal ve sprosťárnách vidět takovou tu super cool rebelii, seznámil sem se s víc dospělejma, který ty slova používali úplně normálně jako součást jazyka, aniž by na ně kladli nějakej důraz a postupně sem k tomu vlastně přešel taky. Doma, v práci, ve zkušebně, prostě s lidma, který tak nějak znam a víme to vo sobě, taxme všichni sprosťácí, ale né takový ty okázalí, sou to prostě slova a nic víc. Paradoxně když nadávam, tak nikdy neřeknu takový to "Ježišmarjá", ani se neodvolávam na krucifixy a jiný podobný náboženský tentononcy, páč to sem už jako malej pro změnu vod matky přijmul, že to je braní božího ména nadarmo a je to trochu jako bych ho furt volal, ale nic smysluplnýho po něm nechtěl. Přiznam se, že mam i tendenci lidi opravovat, když ho moc často oslovujou, ale mluví třeba zrovna jenom se mnou. Takový to "PaneBože..." "Ano?" S tim je dycky sranda. Mnohokrát sem si lámal hlavu s tim, proč sou některý slova vůbec špatný a nemůžu si pomoct, vidim to úplně stejně jako dnes tak populární "slovní rasismus" a nový zakázaný slova, jako např. N-Word a tak dál. DE VO KONTEXT a kdo neni ochotnej ho vnímat, je robot. Teda jako né, že bych s tim chtěl bejt takhle bleskově hotovej a nazdar, tohle je moje a pravda a vy ostatní si můžete víte co, ale pro sebe to takhle zkrátka mam. Většinou se umim nějakym způsobem ovládat, a tak ty sprostý, i ty nový špatný slova vynechávam aspoň před lidma, který neznam. Při psaní mi taky připadá jednoduchý se jich zdržet, ačkoliv i u mě platí, že se můj ústní a psaný projev od sebe poněkud liší. Někdy mi příde směšný, když lidi nadávaj sprostě a někdy i otravný. To je právě když to dělaj okázale, jako já za mlada. Příde mi to takový dětský a hloupý, jakože podívejte na mě, jak umim pěkně nadávat! Jako by to dělali na odiv ostatním, aby zaujali. Pravda, je tam ta "šokující hodnota", která pár oči dycky otočí a nějakou tu pozornost si získá, ale i ta se dá dělat vtipně a originálně, když už je jí teda někdy potřeba. Ono už takový obyčejný slovo Ježíš kolikrát dělá divy, jak zde bylo párkrát psáno. Nebo mi vadí, když někdo někoho uráží, ať už sprostě či rádoby slušně. Jó, mezi kámošema ze srandy, proč ne, my to taky děláme a tlemíme se u toho. Ale ve zlym to je prostě úchylný, to snad neni potřeba vysvětlovat. Někdy se mi naopak líbí, když někdo třeba přidá schválně pár sprostejch slov do řeči nebo textu, kterej je už sám o sobě nějakym způsobem šokující nebo to téma je prostě takový tvrdý. Jako když se třeba Víťa svěřuje se svejma zážitkama s postiženejma lidma. To sou věci, u kterejch čumim jako blázen a řek bych, že tam k dokreslení situace nějaké to pozadí či prostitutka vůbec nepřekáží. Ale jindy mi to i od tebe, Víťo, připadá spíš jako tenkrát ve škole. Jenže to je halt nevýhoda psaný formy, člověk nevidí, jaxe druhej tváří a tak, no, těžko odhadnout, jestli je to upřímný nebo umělý. Ale jinak zůstávam u toho jakoby svýho přesvědčení, že sou to jenom slova a nic víc, žádná černá magie. Mít děti, nejradši bych před nima mluvil úplně stejně jako před kámošema, jenže vim, že by jim to dělalo problémy ve společnosti. Nicméně sem přesvědčenej, že kdybysme se najednou všichni ráno probudili s nějakou páčkou v mozku přehozenou, že žádný slova nejsou samy o sobě špatný a že de jenom vo to umět je používat správně, tak byl se vůbec nic špatnýho nestalo. Ještě bych dodal, že konkrétně tady na vzkazníku sám nevidim mnoho příležitostí a témat, kam by se tyhle hrubší slova hodily, takže nemam potřebu je sem moc dávat a nemusim se u toho vyloženě kontrolovat. Nějakym způsobem se tu pokoušíme mudrovat, hloubat a dloubat a to je prostě styl hovoru, kde asi uplatnění moc nenajdou, snad jen místy v podobě cimrmanovského šrapnelu, nebo při probírání opravdu "hustějších" témat, který ale já zase pro změnu úplně neumim, neboť sem dohromady zažil prd. <<  / >>  Celkem 4094 vzkazů