Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: PVV () vloženo:15.08.2017 15:50:10 Jo a pro Víťu. Barde z Ostravy. Děkuju, že si opravdu urazil takovou dálku. Bylo pro mě překvapující tě poznat. Poznat někoho, kdo mi posílá vzkazy po hvězdách. Tak Víťo myalím, že teď jim budu rozumět daleko víc. Tak pokoj, radost, lásku vám všem. PVV od: PVV () vloženo:15.08.2017 15:43:33 Díky hoboes. Tak jsem si vás nakonec všechny pojmenoval já.Baví mě číst si, co to komu přineslo. A dělá mě to ne-li přímo šťastným, tak urdčitě nadšeným a spokojeným. Za sebe říkám, že jsem daleko víc než minulý rok prožil vaše písničky. Objevoval jejich hloubku a naléhavost. Dokonce si troufnu říct, že nevím jestli se mi líbily ( bylo to tak pestrý, že to těžko pojmenovávám), ale rozhodně mi pomohly uvidět, aspoň trochu, váš svět. A tím i nahlédnout do vašich srdcí. A ta se mi líbí. Děkuju, že jsem vás všechny mohl uvidět, poslouchat a i trochu sledovat. Je ve vás všech hodně hezkých věcí a hlavně světlo, které pohlcovalo i mě. Součást duhy, kterou jsme se tak na chvíli všichni stali. Bůh žehnej a opatruj všechny hoboes. Dá-li Pán tak za..........rok? PVV od: David Fazy2 () vloženo:15.08.2017 09:01:01 Dámy a pánové, dyk more... Taky sem si říkal, že bych něco napsal, ale trvalo mi to, páč sem se obával, že to zase bude příšerně dlouhý. Když sem v sobotu vyjížděl, ani sem nevěděl, co mam čekat. Minulej rok to bylo příjemný odpoledne, něco, co bych si jednou ročně rád zopakoval. No a letos to bylo takový, že bych to nejradši opakoval každej tejden. Jenom my, nástroje a příroda. Je to krásnej pocit, když víš, že si můžeš promluvit s každym a ještě si poslechnout slova jeho písní a přitom víš, že se vopravdu něco dozvíš nebo se i zasměješ, že to nebude jen tak pro prachy nebo z dlouhý chvíle. Caine-mi, kteří mi donekonečna tvrdili, abych si zapamatoval, že míň je někdy víc, to měli tak nahuštěný, že uspokojili i mýho náročnýho hudebního ducha, kterej si libuje v hudební pestrosti, až přeplácanosti. Fakt, ty vaše nástroje sou živý, neni to jenom otrockej doprovod, aby tam něco hrálo, je to vlastní melodie a když umíš číst mezi tóny a údery, tak i vlastní sdělení. Karel je kovboj. To je to první, co mě napadlo, když sem ho slyšel - divokej západ z pohádky, ráno, na zápraží malýho domku sedí postarší, zkušený kovboj s kytárou a vysvětluje několika chytře trefenejma slovama něco, co mně trvá dvakrát tak dlouho. Na Petra sem se těšil dopředu, protože si pamatuju, jak sou jeho písničky silný. Je mi líto, jak to teď je s tou továrnou, ale jak si říkal, dal ses do toho z vlastní vůle a až z toho pekla vyjdeš, budeš pořád sám sebou a život před sebou. No a na závěr můj objev roku. Normálně, když sem poprvý čet Víťovo slova tady na vzkazníku, říkal sem si, že toho týpka bych chtěl potkat, že bysme si mohli rozumět. Postupně sem zjstil, že hraje a nakonec sme se teda i viděli/slyšeli. Jak to říct, to je přesně muzika podle mýho gusta, je to tvrdý, vtipný, vážný, upřímný... a máš parádní přesvědčivej hlas, to má málokdo. Takže my se prostě určitě musíme zas brzo sejít a zahrát si na plný pecky a pokecat prostě, to bude nářez. Teď tady u toho posloucham ten Blind Guardian, dost dobrý. Takže vám všem moc děkuju, dodáváte mi naději, že ten náš svět neni jenom temně šedej a mrtvě prázdnej, že sou tu lidi, který PŘEMEJŠLÍ o životě a neni jim jedno, kam je čí ruka zejtra dovede/hodí. Ne, že bych žádný jiný neznal, ale tady nás bylo víc pohromadě a byl to silnější zážitek. A Petře, ještě jednou děkuju za nocleh, bylo mi ctí, máš to tam nádherný, ve tvym případě jako kdyby člověk nakonec fakt patřil do přírody, což je dneska skoro nemožný vidět. Mít odvahu odpoutat se od pozlátka moderní doby, šel bych do něčeho takovýho taky. Druhej den sme byli se Zuzkou podívat se za jejíma kamarádama. Docela sem se na to těšil. Zezačátku to byla celkem sranda, město pěkný... No a pak už to bylo 4 hodiny v kuse jenom "To sem se jednou vožral... Pak sme to dali na fejsbůk... Pak sem jí vohnul... vožral... fejsbůk... vohnout... hu hu hu... chro chro chro... A tak pořád dokola. Ne, nechci někoho urážet, ty kluci mají v sobě určitě víc než jenom tyhle tři věci, ale ten den to tak působilo, až mi to ani nepřišlo smutný, ale spíš nudný, neoriginální, až sem se jich i zeptal - More, to se ten život fakt neskládá z ničeho jinýho, než z těchhle třech věcí? Neni to už trochu ohraný? Hahaha, nic no. Ale smutný to je, protože to jinak nebyli žádný tupci, celkem jim to pálí, kdyby to chtěli využít, mohli by se v životě i nějak bavit třeba. No a Zuzka se mnou na Vechtru nebyla a já sem jí nepřesvědčil, že to bylo lepší, než poslouchat dva dobrovolný sebevrahy, který se v tom sebeničení vyžívaj a pomoc nechtěj. Ale to, co sem jí pouštěl, se jí líbilo. Je hodná, jednou už jednomu sebevrahovi pomohla z raqe ven. Třeba nakonec jednou přijede se mnou a budem zase tým. Ještě jednou vám všem moc děkuju. Brzy nashledanou! Dyk more. od: Banjo () vloženo:15.08.2017 06:19:00 Hezky to Víťa napsal. Nějak nemám moc co dodat, snad jen díky... od: Víťa L. () vloženo:14.08.2017 18:04:38 Přátelé, kamarádi, indiáni z Vechtrova.. Nezdálo se mi to. Mám tady na stole kamínek. Od Vechtra. Pravím synkovi: "Ten kámen svítí. Stačí se podívat proti slunci. Dal mi ho jeden hodný pán z konce světa a povídal mi to. Za to, že jsem tam za ním přijel. Ale protože je dnes zataženo, nemůžem to vyzkoušet". Synátor mlčí, nic neříká. Šel jsem tedy vařit něco k jídlu a tu synek přivalí do kuchyně, v ruce kámen a volá: "Podívej tati, svítí!" V ruce držel baterku, svítil na kámen a to světlo skrze nerost šlo. To světlo mi bude svítit celý následující rok, až budu mít třeba zase tu čest chvíli s vámi pobýt. Tak silný koncert v jednom odpoledni jsem ještě neslyšel. Petr Von Vechtr, který nám dokázal ve svých písních a svém příběhu, že to v tom dnešním světě přece jenom jde. Bez výmluv, bez nekonečných návratů, rovnou na dřeň a pryč od hukotu měst. Jediné možné vítězství. Jako vždy klidný a přemýšlivý Kája, který v té půl hodině svého vystoupení s přehledem sdělil zajímavou myšlenku v každé ze svých slok. Ten zase dokázal, že není třeba křičet a o to víc ta sdělení.. křičí. Mé první setkání s Fazym, jeho neskutečná slovní zásoba a schopnost vyjádřit se poutavě ke všemu. To vše mu můžu jen tiše závidět. Přijel jsem neotřele, folkově oděn a hned jeho první věta po prvním stisku ruky na mé vlčí tričko mě odrovnala: "Jóó, Sonata Arctica, zrovna tahle deska je moc fajn". A pak nezbylo než jen poslouchat povídání, například o jeho účinkování v legendární Bradavici, kapele, kterou jsem poslouchal ještě koncem osmdesátek společně se Znouzí, byť na to šla Bradavice s poetikou svých textů krapet jinak, než o něco křehčí ZNC. Caine-Mi v tomhle odpoledni zněli tak nějak více úderněji, punkověji. Možná to bylo zřejmě rozšířenou bicí soupravou a s každým úderem rostoucí Sasankou. I dvě struny na Caineho elektromandole nebo jak se správně zove onen nástroj, odešly během koncertu do věčných lovišť. Tak silné to bylo nasazení. No a Banjo, hezky elektricky punkově na závěr ve svých písních jen potvrdil to, že takových pozoruhodných a přátelských osobností jako on, schopných rozhovořit se a rozezpívat o čemkoliv, si je třeba vážit. Možná je najdete jen tam na konci světa. Díky vám jsem to místo našel a až zde si uvědomil, jak je strašně jednoduché nastolit před rozjařeným publikem s kelímky v rukou na svém kombu z Číny volume doprava a hrnout to tam v rachotu v pěti lidech najednou, to co se od vás žádá s elektrickou kytarou, která nejeden přehmat a špatně položený akord skryje a jak je strašně těžké bojovat na zahrádce vedle kytek a pumpou od studny s tichem, když každé špatné zmáčknutí struny je slyšet, každá popletená slabika v ničem nezaniká a před dvěma mikrofony jsem jen - já sám. I kamarádovi Pavlovi jsem vzdal hold, protože vstávat ještě za noci, jet přes celou republiku, zaplatit sedm set za jízdenku, aby to mohl vidět a večer zase zpět, to je dnes, co se koncertů týče, už moc nevídaný jev. Pak si začali s Fazym povídat se zjištěním, že aniž by to dříve tušili kdo jsou, tak přes net si dopisují už dávno. Skutek opět rovnající se zázraku. A tak jsem se pokoušel hrát a díval se do lesa. Hledal jsem mezi těmi stromy. Vlčí oči. Nebyly tam. Když jsem odjížděl, ještě jednou jsem se ohlédl. Nebál jsem se. K ohni nepřijdou. I když si to tu po nás zase jednou všechno vezmou. A tak je tedy čas na metalové okénko a kapelu z trička, která nemusí čekat na konci světa, jestli kolem nepůjde třeba houbař, co by se zastavil. Na kus řeči. Možná těm vlčím písním lidé více rozumí, než nám. Píseň z repertoáru Sonaty Arcticy, kde se mimo jiné praví: "Tvé oči vyprávějí příběh, nebudu se ptát znova..": https://www.youtube.com/watch?v=_kQUuR0Zn_k <<  / >>  Celkem 4094 vzkazů