| Člověče, Petře, těší mě, že můžu na takovou otázku odpovědět někomu, kdo tomu nejspíš bude i rozumět. Krátká odpověd: Srdce. Dlouhá odpověď... Písnička, to je kouzlo. To je taková trapná věta, ale bez ní by to asi nešlo. Tady asi všichni zhruba chápou, jak hlubokej vztah může člověk s písní mít. Já se ke svý smůle pohybuju často ve společnosti, kde píseň má přesně takovou hodnotu, kolik se vybere peněz od "platících". Jo, sem tam se nějaká některýmu tomu hráči tak trochu líbí, baví ho, nebo mu aspoň nevadí, ale žádná láska se nekoná. To je taky jeden z důvodů, proč je na světě tolik odhozenejch písniček, který prostě nevydělávaly nebo už přestaly bavit. No a já některý písničky prostě jednoduše miluju. Některý se mi jenom tak nezávazně líbí, pak je jich spoustu, který sem jen tak mimochodem zaslech a třeba si na ně někdy vzpomenu a seznámim se s nima blíž, no a pak sou ty, se kterejma mam dlouhodobej vážnej vztah. Těžko takovej vztah popsat. Já je vlastně skoro miluju jako lidi, i když se to takhle vlastně říct nedá. Ale ty pocity to ve mně vzbuzuje podobný. Písničky sou jako mý kamarádi. Moje, i od jinejch autorů. Některý mi slouží vyloženě jako modlitby. Proč je mam tak rád? Protože mi pomáhají. Pomáhají mi objasnit věci, kterejm nerozumim. To když někdo napíše o něčem, co zrovna i já prožívam a pojme to z úhlu pohledu, kterej mi do tý chvíle byl skrytej. Jiný písničky mě povzbuzujou, jiný zas vyjadřujou soucit nebo rovnou soustrast, některý provokujou a jiný třeba jenom pobaví neotřelym vtipem, což taky neni k zahození. Tyhle věci mají v mym životě obrovskou hodnotu. Snad je to i proto, že je málo vidim mezi lidma. Hodně vycházim ze svýho mládí, kdy každá smysluplná věta byla hodně vzácná a veškerý rady do života (jiný než "kašli na to, dej si pivo") sem nacházel právě v písničkách. Navíc když sou tyhle všechny prvky vyvedený nějak zajímavě básnicky a s neodfláknutou hudbou, cejtim v nich určitou sílu. Člověk v běžnym hovoru je často neohrabanej, že jo, často ani neni čas k někomu mluvit jako nějakej automatickej básník. V tý písni si člověk může dopředu prosmyslet, jak sdělí to, co chce sdělit. Toť má láska k písni. A k tomu ještě považuju píseň za jistej druh vyjádření něčeho, trochu jinej než mluvený slovo. Písní se dají vyjádřit věci, který by jako mluvený slovo nikdo moc neposlouchal. Je tam ten prvek toho umění, kterej trochu může odvést pozornost od toho, že v hlavní roli je to sdělení. Ale na druhou stranu, ta umělecká složka, ta samotná hudba, to je taky něco, co mi hodně dává. Nutno přiznat, že instrumentální věci, nebo písničky, u kterejch nerozumim textu a nedokážu najít překlad, pro mě mají menší hodnotu. Ještě tak když se k nim váže příběh, třeba když je to soundtrack ze hry, která má dobrej příběh, kterej mi něco dal, to pak i ty skladby posloucham moc rád. No a píseň bez hudby je vlastně báseň, že jo. Ty se mi do drápů zas tak moc často nedostanou a dostanou-li, nejspíš je čeká zhudebnění. Ale upřímně míněnou básní nikdy nepohrdnu. No a pak máme písničky, kde o žádný sdělení ani o zajímavou hudbu nikomu nikdy nešlo, že jo. Trochu mi to dělá v hlavě bordel, já sem zvyklej písničky obecně brát dost vážně a snažit se v nich hledat nějakou hloubku, třeba i u úplný začátečnický práce...Ale když mi někdo předloží tři ohraný akordy a k tomu úřední sdělení typu "jeli sme na Tahiti, protože tam je sluníčko a hezký holky", tak si s tim nevim rady. Už mam za ty roky docela naposloucháno a troufnu si říct, že někdy poznam "vykrádačku" nebo prvoplánovej popěvek, kterej má hlavně vydělávat. Pak moc záleží na tom, jak je to odprezentovaný. Začátečníkovi sežeru leccos, skromnými hudebníkovi bez honoráře taky, ale jakmile je to v rádiu třeba nebo prostě je na tom nalepená cenovka, nemohu se ubránit dojmu, že už se nejedná o píseň, ale o produkt. No ale zpět k otázce a k písničkám, který miluju. Je jich hodně. Některý mi připadají opuštěný a mně je jich líto. Je mi jich vyloženě líto, jako by mi bylo líto opuštěnejch lidí. Pamatuju si, jak mi pomohly a chtěl bych, aby mohly pomáhat i někomu dalšímu. Je mi líto, že hlas, kterej mi třeba kdysi tolik pomoh, teď mlčí. Chci ho zas rozeznít. Dokud je autor aktivní a existuje šance, že se k těm starším kouskům někdy namátkou vrátí, nebo pokud skládá dál v podobnym duchu, tak nemam tu potřebu se mu v tom hrabat. Nebo pokud aspoň ty moje lásky dostaly v "době svý největší slávy" opravdu hodně prostoru, hodně lidí je slyšelo, sou třeba někde kvalitně nahraný a dobře dostupný, taxe s tim taky eště dá žít. Písničky, který se snažim oživit a snažit se jejich kouzlo předat lidem, to sou takový, který nikdy nebyly moc známý, nehrály se moc dlouho a jejich autoři dneska buď nehrajou, nebo nehrajou vlastní tvorbu. Je to samozřejmě případ vod případu, že jo. S tou kapelou Od nás zázrak nečekej hrajeme písničky z 5 různejch zdrojů s různym osudem. Tři zaniklý kapely, členové neaktivní, po smrti, nebo aktivní hudebně úplně jinak, převážně známý převzatý věci. Pak jedna stále hrající kapela, ale změněná takřka k nepoznání (překvapivě hrajou hodně známejch převzatejch věcí). A pak jedna dětská kazeta s písničkama z pohádky, který byly asi úplně první, co mi kdy opravdu výrazně pomohly. Všechno sem to do tý kapely přines já. Ostatní taky mají tu možnost, ale nic nepřinesli, dost možná proto, že takhle prostě o písničkách nikdy neuvažovali, a tudíž nemají zásobu opuštěným písní, který by chtěli zase rozeznít. Je to takovej divnej paradox. My hrajeme písničky, autorů, který hrajou písničky jinejch autorů, který nám nic neříkaj. Já nemam nic prosti "Highway to hell" od AC/DC třeba, ale nic moc to se mnou nedělá, ten text mi opět připadá jako suchý sdělení, hudba pěkná, ale oproti tomu, co složili ty mí oblíbenci, dost jednoduchá. Někoho halt zlákaly rychlý prachy, ale minimálně jeden autor mi řek, že bude mít dycky radši Black Sabbath, než svoje písničky. A svym způsobem ho chápu, to je zas něco, na čem vyrůstal von, že jo, navíc to, co mně připadá "suchý", bylo tehdy vlastně dost revoluční a průkopnický a ty písničky, co se líbí mně, tim byly inspirovaný...akorát teda prostě pak opuštěný, když autor přešel rovnou ke "zdroji". S touhle mojí láskou k písničkám souvisí i ta moje nedávná Vzkazníková buzerace slavnejch kapel, co vydaj písničky a pak je nehrajou. Je mi jich prostě líto a nechápu to. Pak je tu ten můj revival Bradavice, kterej si vlastně jednou viděl, Petře. To je částečně pořád to samý moje zamilovaný oživování, protože i v Bradavici se nachází spousta hlubokejch textů, který dlouho mlčely. Ale z veliký části je to moje zalíbení v parodii. Ty vtipný prasečinky z průběhu historie Bradavice mi připadají jako taková parodie na takovou tu "hospodskou kulturu". Písničky o pivu, sexu, pivu, práci, rumu, pivu a tak, ale vyhnaný úplně do extrému, k tomu s naprostou svobodou v hudebním vyjádření. Takhle nějak to chápu. Nejspíš to chápu blbě, protože ty písničky málokdy vznikaly jako cílevědomá parodie a už vůbec nevznikaly za účelem zesměšnění tohohle počínání, ale já si je k tomu používam a vyhovuje mi ten styl humoru. Je to něco, na čem se můžu vyjádřit s kytarou a trochu si zašaškovat a prostřednictvím toho šaškování se pokusit místy zase něco někomu sdělovat, co by bez těch sprosťáren nebyl ochotnej poslouchat. No a pak je tu ten Cainovo archaickej Slabikář. To je další dlouho opomíjený klenot plzeňského undergroundu, který by neměl dále mlčet. Kdo ví, kdy se k němu dostanu. Učim se na klávesy, nejen abych nedělal Ondřejovi ostudu, ale taky abych jednou moh bejt soběstačnej a nemuset se spolejhat na lidi. A pak snad dojde i na Kuličkové Ložisko, protože já prostě nemam s kym to hrát, komu bych si troufnul to svěřit, nebo koho bych tim nezahltil. Snad jen tu svojí věrnou Paní, bez který bych už dávno nedělal vůbec nic. Nu, a tak dále, kdo ví, co ještě objevim a budu chtít oživit. Do toho bych taky rád nějakou tu vlastní tvorbu...Už teď je toho tolik, že všechno, co mam rád, prostě hrát nemůžu. To je tak všechno. Díky za zprávy, Petře, hlavně za ten náhled do tvojí tvorby. Moc mě těší, když se někdo vyjadřuje o svých písních s nějakým citem a ně jako o zboží. |
