Jméno:  E-mail:  Vzkaz:   Opište   prosím:  od: Caine-Mi () vloženo:16.04.2018 14:24:34 Ano, ticho... ale co teprv takové jmelí! Všimli jste si, co se letos urodilo "jmelí"? Celou svou historií, jakoby se lidstvo pokoušelo nějak umlčet výčitky svědomí. Nejlépe uzákonit, že to, čeho se dopouštíme, je vlastně normální a nebo alespoň přiměřené (společenské) situaci. Ale vždycky, když se nám pak někde v nitru ozve Boží hlas a prolomí to už krásně zahlušené ticho... a nebo i zvenčí, když se vzduch rozechvěje Jeho blízkostí, to jakoby neviditelný meč naráz rozťal i ten nejbližší svět. Když promluví On, hned se ukazuje, která pouta jsou pevná, křehká, ohebná a nebo dokonce lepkavě kašovitá. Když On promluví, ve švech praskají i církve, natož přátelství či pouhá spojenectví. Jako staré (kožené) měchy plněné novým vínem... jak to syrově vysvětlil Ježíš tehdejším vinařům. A tak před Božím hlasem znovu utíkáme, znovu děláme, že neexistuje. Schováváme před Ním i před sebou navzájem kým ve skutečnosti jsme. Za různé listy... "knížek" nebo tu více, tu méně "tanečních" křoví. Znovu jako Adam s Evou na počátku, první rozdělení spojenci. Ale rozdělil je opravdu Bůh tím, že k nim promluvil? Vždyť před tím "jabkem" k nim mluvil kolikrát a nic! Ne, Boží hlas nerozděluje, rozděluje nás naše vina. A vina není jenom to, co jsme udělali špatně, ale i to, co jsme mohli udělat dobře, ale neudělali. Vina... dluh... byť 100x pohřbené a zakopané hluboko pod nános nových jistějších vztahů, hustších zážitků, barevnějších futrálů na věci... stejně kdykoli Bůh znovu promluví, všechno se to drobí a řítí k zemi. Jako mocné brány Jericha. A tohle nakonec vede lidstvo buď k postupné ignoraci, až zapřísáhlé nenávisti vůči Bohu, který do toho (moc) mluví, a nebo k bezvýhradné kapitulaci před Ním: Zase jsem prohrál... se svým vztekem či zbabělostí, chtíčem nebo nechutí, záští anebo závislostí... Kriste, jestli opravdu jsi, jestli jsi opravdu přišel pro to, abys z nás sňal to neunesitelné břímě, jak říkají naivní, pošetilí "křesťánci"... pak Ti chci svůj malomocný život dát už ne jenom do další opravy, ale ke znovuzrození! Já chci poznat Boha, který mluví-li, je to lepší, než když mlčí! Prosím nemlč! Mluv! (K zamyšlení nás inspirovala minutová úvaha Petra Stoye - Je lepší, když Bůh mluví.... V rubrice naTWRdo.) od: Víťa L. () vloženo:13.04.2018 16:50:01 Ticho? Tak ticho :( https://www.youtube.com/watch?v=ywM-VHUCWnI od: Banjo () vloženo:05.04.2018 06:35:34 Já tu do toho nechci vstupovat víc, než je nutné. Ona slova jsou docela ostré zbraně a mnohé výrazy, které mi připadají prakticky tupé, můžou jiného bodnout dost hluboko a projet až na kost. A k dotazu - z Aquinského jsem četl v podstatě akorát Summu theologicu. Ale je to už delší doba, co jsem to louskal. Připadalo mi to zajímavé a dobře strukturované, leč dlouhé. Ale bacha - je to středověk, čili pokud tam hledáš něco jako Heideggera, Halíka nebo Teilharda de Chardin, takový modernista to zase není. Dál už od něj znám jenom české překlady jeho písniček z Kancionálu. od: Víťa L. () vloženo:04.04.2018 23:39:46 Banjo: Díky, docela mi chybí zdejší debaty s Tebou, ale chápu, že třeba není čas ani chuť. Tom z Aquina pravíš? Od tohoto myslitele si taky rád něco přečtu, něco jsem už nalezl v knihovně. Doporučíš něco? Fazzy: Tady aspoň vidíš, kolik toho lze nalézti pod pojmem metal. Progresivita Blind Guardian, sblížení s vážnou hudbou Rhapsody, klasický heavík Judas Priest, veselé "halekačky" Korpiklaani i temnota Master's Hammer, všechno to lze v metalu nalézt a mohli bychom takto pokračovat do rána, zajímavých kapel jsou stohy. Namátkou Tom Araya ze Slayer nebo i legendární Alice Cooper jsou věřící lidé. Alice Cooper podřezává na pódiu panenky, seká hlavy na gilotinách, debutoval už v roce 1969, ale mě nebere. Takové to promakané, cirkusové zlo, s manažery za oponou a půlročními turné po celém světě... Možná jsi četl, jak jsem zde psal o namakaných muzikantech, kteří jdou hrát tříakordový black metal. Celkem nicotné. Prvotní dema Master's Hammer na které se ptáš, vznikly koncem osmdesátých let. Těžko si kapela s touhle tvorbou mohla dovolit něco někde u nás oficiálně nahrávat. Podmínky mizerné a každý byl rád za všechno. Co je nejdůležitější, že kapela sama přiznává, že v podstatě nikdo na nic neuměl hrát. Takových kapel je rovněž hodně a třeba i ZNC nejsou výjimkou. Proto to pro mě má hodnotu, že i přesto se sejde parta lidí, kteří jdou na věc. Natlačí to tam a konkrétně zde, v black metalu a na této nahrávce není hudebně více než síla ničícího větru. Obrazně řečeno. Musíš uznat, že se to kapele povedlo. V záhrobí není prostor pro umění. Díky tomu vynikne to, o čem se vlastně "zpívá" a díky této nahrávce jsem se prvně dozvěděl o tom, kdo to je Astaroth, Belial, Asmodeus nebo Leviathan. No a pak internát, vyvolávání  duchů, první cesty s kazeťákem International na rameně za levným čůčem, výpravy na hřbitovy a mládí, které tak rychle proteklo mezi prsty. Jsem za něj rád, i za každou kapelu, kterou jsem poznal. Kdybych si opravdu liboval ve zle a násilí, poslouchal bych death metal, smutnil zase s doom metalem nebo ujížděl na grind core. Ale to nevyhledávám a když třeba vyšli v roce 1988 první Carcass s texty: "Uvařili jsme si polévku z malého dítěte.. atd.." bylo mi z toho spíše smutno. Black metal měl aspoň tehdy pro mě "duchovní rozměr", křesťanská vychovatelka na internátě se chytala za hlavu ze mně neustále, počmáral jsem pentagramy skříně a hajzly, po nocích jsme lehávali do úložných prostor postelí co by rakví, přikrývali se prostěradly a hráli si na mrtvoly a právě ta vychovatelka mi ukázala cestu do toho křesťanského sboru, co jsem tu už kdysi psal. Následovala životní cesta, až jsem skončil na Vechtru. Takže kdyby nebylo toho black metalu a metalu obecně, nikdy bych se třeba takto "nenasměroval". Samozřejmě je ale nesmysl říct, poslouchej black metal, dostaneš se ke Kristu. V případě Mistrova kladiva o žádné muzikantské umění nejde a ani to nebylo smyslem nahrávky. Caine-Mi: Ono to (nemyšleno zle) jde z Vaší tvorby hodně poznat. To oprašování každého slovíčka, ta velká práce za tím vším. Já dělat dvě sloky měsíc, asi bych se z toho zcvok už nadobro. Svým textům neříkám ani tak písně jako Boží vzkazy. Něco načmárám, ještě ten večer si řeknu, že to nestojí za nic, ráno si to přečtu a buď mě to osloví nebo ne. Někdy si říkám, že to není možné a vznikne píseň, jindy text zahodím jako nesmysl. Nechávám to tak, nic neopravuji a třeba v případě "Ztracené ovečky" je zvláštní, jak se mi v té poslední sloce rozsypal rým. Ale já jsem líný se v tom nějak šťourat a spravovat to, tak to nechám tak a hudebně se s tím nějak poperu, ať se to tam vejde a na Vechtru písničku zahraju. No a muziku tu už neřeším vůbec. Melodie mnou proletí, napískám si ji v tramvaji na mobilní telefon a do toho pak nějak doplním ten Boží vzkaz. To je celé. Co je ale hlavní, že jsem rád, že z toho vznikne něco, co bych si i já sám rád doma pustil. Jinak by to nemělo cenu. Jóó, jinak text "Ztracené ovečky" jste pochopili naprosto přesně. Ještě bych doplnil, že prostitutku samozřejmě rozčtvrtí ve křoví, protože si předtím poslechl píseň Arakainu "Jdi a zabíjej". Ale to dá rozum, né?             od: David Fazy2 () vloženo:04.04.2018 20:43:04 Tedy, já jenom sírám. Teď sem to tu vůbec nestíhal číst, páč Ultramarin hrál, my sme hráli, Sifon hrál... Ale hlavně sem zase jednou objevil další nejlepší knížku na světě. Místy mi uniká, co jako Víťo všechno vidíš, když se díváš svym zrakem na ty věci, vo kterejch tu píšeš. Posloucháš určitý písničky, čteš knížky a vnímáš z toho něco úplně jinýho, než my všichni tady. Ale dovedu to respektovat, páč přece jenom - moje oblíbená současná knížka je vlastně přepis a oprava tisícídílné pohádky o Pokemonech. Píše to nějakej chudej amerikánec, když zrovna nehákuje. No a v tomhle já cejtim Boží blízkost, poučuje mě to a taky to spolehlivě udržuje mojí pozornost daleko od toho, čemu se chci vyhnout. Takže asi do jistý míry chápu, že někdo halt potřebuje vidět temnotu, aby ocenil světlo. Nebo tak nějak. Ale ta muzika, to mi prostě nedá. Kámo, některý věci, co posloucháš, to bych taky sněd. Ale někdy sem dáš takový věci... Třeba to Finished, jo, dyť neni to takový zbytečně monotónní? Jako to tý kapele šlo jenom vo nějakou atmosféru a bylo jim úplně jedno, jakou to má hudební úroveň? Mě by zajímal ten příběh za tim, jako to se sešli klucí ve zkušebně a řekli si "BORDÉÉÉL!" a jeli? Žádný jakože nechtělo by to trochu střídat zvuky, techniky nebo tak? Na mě tak působí spousta kapel (skoro všechny), že jenom jako vytváří nějakou atmosféru, nějaký dílo, který sice na povrchu je krásný, ale hloubku to nemá a ta kapela to tak sama popisuje, jakože "to nás ňák napadlo no, tam v tom žádný sdělení nemá bejt". Na druhou stranu Duch Svatý může působit kudy chce, že jo, dyť je to tu Jeho, tak třeba prostě na Tebe působí skrz něco, co ani autor nebral moc vážně, třeba. Kdo ví, jak vážně kdo bral moje oblíbený japonský písničky, předělaný němcema a přeložený Panem Tůčkem, žejo. Ani náčelník Ultramarinu asi neskládal ty svoje kouzla s určitym záměrem, jako to zkoušim já (i když ten to aspoň nedělal jenom qůli atmosféře). A přesto mi to dává sílu. Tak možná v sobě i ty na první pohled povrchní atmosféričtí skladatelé mají v sobě skrytý hloubky, vo kterejch neví, nebo je neumí popsat, ale když tvoří, tak sou znát. Ale líp se mi tahle teorie myslí, když v tom slyšim aspoň nějakou snahu a ne jenom rachot bez melodie a bez umění (mimo začátečníků, který jinak neumí, ty respektuju víc, proto prostě bumbumbum mýho Jindřiše je pro mě 100x víc muzika, než 30 let stejný drnkdrnk nějakýho supermuzikanta Petra Jandy například). Tak je to prostě zajímavý, že Ti to něco dává, i když to třeba ani původně nebylo v plánu a ty muzikanti to (možná) odflákli. Možná ne, neznam žádný z nich. A zároveň Ti ale hodně dává i opak, např. Blind Guardian. <<  / >>  Celkem 4094 vzkazů