Křesťanství a punk mají společné kořeny

Caine, bubeník proslulé skupiny Znouzectnost, bezesporu patří k nejznámějším plzeňským muzikantům. On sám by se asi téhle větě zasmál. Ale jestli je muzika stále ještě synonymem k napínavé objevitelské cestě plné překvapení (a já doufám, že je), pak pro mě Caine zůstává jedním z nejlepších hudebníků s nadšením a zápalem kluka z foglarovky Dobrodružství v Zemi nikoho. Takových je u nás jako šafránu.

Jak ses vůbec dostal k muzicírování? Jak se to stalo, že se tím dneska živíš?
To je pro mě samotného záhada. Asi v tom hraje roli ta odvěká lidská touha po jakémsi kroku navíc: Ten kdo je upoután na vozíček touží po volné chůzi, kdo může volně chodit, touží létat a kdo nemá hudební sluch, touží zpívat a hrát...
Už učitelka hudební výchovy mě na základní škole označila za beznadějný případ a když se zpívalo a tleskalo do rytmu, raději mě ani neznámkovala, aby mi nekazila vysvědčení. Pamatuju si, jak rodiče trpěli, když jsem jim zpívával školní a posléze i jiné hity. Jak mě i vyháněli v létě do lesa a v zimě na půdu. Vůbec jsem nechápal co myslí tím, že zpívám falešně. To jako že nějak špatně vyslovuju?
Pomohlo mi až v deváté třídě vyučování fyziky, když tehdy soudružka přinesla do hodiny dvě veliké rezonanční ladičky, taková účka, co se všelijak zaškrcovala a tím se měnila jejich frekvence. Tehdy jsem to totiž poprvé uslyšel! Uslyšel jsem v čisté laboratorní podobě, co se stane, když spolu dva zvuky ladí: Nic se jakoby nechvěje! Zatímco když to spolu neladí, tak se něco v tom zvuku chvěje!
Ó, jak prosté. Tohle by se tedy mělo učit v hudebce a ne nějaké ty vaše absurdní noty! A vůbec! Kdo ví, co všechno je v tomhle státě ještě prohnilé! Ano, myslím, že tenkrát, aniž bych to sám býval tušil, se během jediné hodiny fyziky započala nejen má muzikantská, ale i punková kariéra.
Pravda, nějakou dobu mi to ještě trvalo, těžko říct přesně kolik let, už je to dávno, ale zkrátka po důsledné průpravě, kdy jsem fakt doma seděl s kytarou na klíně a na obou jejích strunách náhodně vymačkával pražce a přitom vyl, jsem nakonec zvítězil! Svým hlasem jsem docílil výše popsaného ladičkového efektu! Prakticky to sice ještě nemělo žádné využití, neboť náběhová konstanta mnohdy přesahovala dobu znění vlastního tónu kytary, ale něco se s tím přece jen už podnikat dalo. Založil jsem svou první kapelu: Ball Bearing. (Podrobnosti viz: www.znc.cz Rubrika: Bylo nebylo). A naším heslem bylo: Kdyby muziku směli dělat jen talentovaní a nějak k tomu předurčení lidé, tak to by byla pěkná nespravedlnost!
Když jsme pak po pár letech s klukama dávali dohromady Znouzectnost, hlásali jsme něco podobného: Hýčkejte si nás - když dokážeme dělat hudbu my, bude už moci každý! Však nás taky muzikanti moc rádi neměli...
Ale jak to, že se tím dnes dokonce živíme, to už je prakticky nevysvětlitelné. Kritika to tehdy taktně obešla sdělením, že jsme spíše sociální jev a já jediné logické vysvětlení vidím v tom, že Bůh si asi může vyvolit i to, co je světu bláznovstvím, aby zahanbil... mocné.

Vím, že je to zčásti Tvoje osobní tajemství, ale prozraď čtenářům aspoň v náznaku, jak jsi se ve svém životě dostal k Bohu... Nebo On k tobě? Jak to bylo?
No, rozhodně On ke mně. Něco jsem o tom naznačil už do bookletu „svého“ CD a asi by bylo hloupé to tu opakovat, ale mám napsané i pokračování, které se tam pro samé ty texty už nevešlo. Ovšem, je to spíš tak na dlouhé zimní autorské čtení u praskajícího krbu...
...Čeština se žel příliš nezabývá tříděním pojmu láska, takže se v něm dá nalézt ledacos. Já mám teď, pro vyprávění, na mysli tu náhlou sžírající i křídla propůjčující touhu - snad zamilovanost, kdyby to neznělo tak houskovitě. Zkrátka chci říct, že ani mne v jisté době neminul "onen nepopsatelný stav duše i těla“, kdy už to nejde ani spát, ani jíst natož se nějak předpisově chovat...
A tehdy, o bezesných nocích, mě navštívil anděl. Takový ten posel z vnitřního světa, o kterém si člověk nikdy není stoprocentně jist, zda opravdu existuje a nebo zda je mu už jen tak smutno, že sní. A teď jsem tedy zase po létech cítil jeho blízkost.
Anděl mi dal své nové jméno, jiné než tehdy v dětství, a už mě ani v obrazech nevedl tam - k sobě, ale tady normálně ven. Opravdu ven. A tak normálně venku, kdykoli jsem jeho přítomnost vnímal, bylo všechno nějak méně normální... Začal jsem raději jezdit na koloběžce.
Pochopitelně – trochu jsem v tom taky šťoural. Jak je to asi „doopravdy? A jak to mají ostatní? Jak se tyhle věci mimo chápání a uchopování vůbec dějou?
Putoval jsem podivnými útržky rozličných nábožensví, brouzdal se po hladině všelijakých myšlenek a do toho všeho přišla muzika a Déma s punkem...
Setkání s křesťanstvím mi nebylo právě nejpříjemnější. Dva roky jsem na vojně snil o tom, jak až se jednou vrátim, konečně rozjedu tu kapelu, časopis, divadlo... a když jsem se vrátil, najednou nebylo s kým. Pár kamarádů, pravda, stále ještě tvrdlo na vojně, někdo se, jak už to bývá, vrátil do normálu a ti zbylí byli ...křesťani. Hrůza! Co se to s váma stalo, řval jsem na ně, kde jsou naše sny, dokázali jsme tak blbnout bez pomoci jakýchkoli berliček a teď? Neni ta vaše Bible náhodou jenom jiná forma chlastu? Nebo už budete pořád jenom vážný? A co to posloucháte za muziku? Vždyť v ní není žádná energie. A tyhle barevný mazanice - to se vám fakt líbí? Jo ták, komiksy už vám nevoní?...
Nedovedl jsem pochopit, proč nějaké společné stanovy pro duchovní svět. Proč "nemůžou" jít v neděli dopoledne hrát fotbal a proč se jim zdají scifi knížky najednou málo scifi. Tak dlouho jsem do nich ryl, až se jednou jeden naštval a řekl mi: Hele, tak víš co, když je ten tvuj svět tak skvělej a svobodnej, tak nás do něj pozvi! Sdílej s náma to co cítíš, čemu věříš, co víš! Náše řeči se ti zdaj‘ křečovitý a plný pravidel, tak fajn, budeme mluvit tvym jazykem, máš-li nějakej. Tak pověz, jakej je ten tvuj anděl? Odkud přišel a kam tě vede? Už si to zjistil nebo tě zajímá jenom když je ti zle... Pozvi nás dovnitř a uvidíme, jestli nebudeš náhodou taky v křeči!
Nechtěl jsem nikoho zvát dovnitř. Bylo mi, jako bych měl vyprávět někomu detaily o svojí holce. A tak jsem taky nikoho nezval. Ale v hlavě mi to pořád vrtalo. Dobrá, jestli tedy křesťanství umožňuje sdílení a přitom zachovává intimitu vnitřního světa pak... dejme tomu... eventuelně... by mohlo být i akceptovatelné.
A tak se mi i jednoho dne stalo! Ale ještě před tím, jsem prožil "opravdový" zázrak - nebo pro někoho tedy dost neuvěřitelnou náhodu. Klasický scénář: Něco jsem zvoral a potřeboval moc pomoct, tak jsem zase spustil, jak už to obvykle podvědomě děláváme: Pane Bože, ať tuto a tamto... jenže pak mi nějak byla hanba nebo co a přidal jsem ještě - já bych tě vážně chtěl poznat a jestli opravdu jsi tak hodnej, jak mi říkali ti kašpárci, jestli fakt všechno můžeš a jestli mi fakt chceš pomoct, tak já ti dám to jediný co prý mám - svoje rozhodnutí!
No, nechoval jsem se právě nejpokorněji, uznávám, ale i tak se mi to neříkalo snadno. Chtěl jsem svoje slovo dodržet a nevěděl jsem k čemu se tím vlastně zavazuju. Co když Bůh, je-li tedy, opravdu změní nějak radikálně můj život. Co ztratím? Co budu muset opustit...
Pak věci nabraly rychlý spád. Napřed znamení na obloze - meteorolog by si to nanejvýš vyfotil, ale pro mě to bylo neuvěřitelně výmluvné znamení - a pak se vyplnila i sama má prosba.
Ten večer jsem proseděl s jedním starým přítelem pod starými stromy u kostela v jednom starém cizím městě a měl takovou radost, že se snad ani nedala vměstnat do jediného člověka. Tak jsem o tom pořád mlel dokola a vyskakoval do výšky... A on pak, když jsem se konečně uklidnil, mi vyprávěl příběh biblického Joba a jak mluvil, já najednou věděl, že už nemusím mít strach o to, jestli ztratím. Ta krajina z dětství se právě kouskem prolnula. A já byl přitom.
Byl jsem na počátku...
Miminko.

Jak je patrné hlavně z rané fáze ZNC, důležitým hudebním a vlastně i názorovým základem se ti stal punk. Co pro tebe po těch letech tohle slovo znamená?
Punk nás inspiroval, protože byl hodně o energii a - alespoň jak jsem to tehdy vnímal - o humoru! A taky pochopitelně o revoluci proti životním i hudebním klišé. Punk- rock nás utvrdil v přesvědčení, že je klidně možné skládat i jednoduše a že síla sdělení není odvislá od počtu akordů! Asi jsme taky měli štěstí v tom. jak jsme vůbec nerozuměli původním textům a tak jsme si vlastně ten svůj punk museli vysnít. Ale to bylo všechno ještě dávno před Znouzí. Potom už jsme samozřejmě věděli víc, jak se věci mají a tak to ani nešlo brát se ještě v tomhle ranku vážně. (Odtud asi i ten „znouzí“ úšklebek).

A jak jde dohromady punkový nihilismus s křesťanskou vírou? Zbyly ti nějaké punkové hudební vzory?
Křesťanství a punk mají společné kořeny. Nevidí budoucnost našich hodnot na tomhle světě moc růžově.
Ale je tu jiný problém, stejný jako za dob Ježíšových: Zlo „nevěstek a celníků“ je jasné, každý s ním počítá, ale zlo spořádaných občanů je jaksi skryto a pořád nás překvapuje.
A co se týče mých punkových vzorů? Ztvrdnul jsem u klasiky z konce sedmdesátých let. Stranglers, Generation X, Ramones… dokud to bylo hodně o písničkách. A k těm koneckonců, byť v tišší a akustičtější podobě tíhne moje srdce stále.

Kromě ZNC hraješ ještě v dalších skupinách a teď jsi navíc vydal sólovou desku. Není toho moc? Proč ti nestačí jedna domovská kapela? Co tě popichuje, abys skládal a pracoval ještě na dalších věcech?
Je to prostší, než si myslíš. Za tím vším je pořád jen to jediné původní puzení: psát, skládat a zpívat. A tak když ty svoje představy už nedokážu zrealizovat u Znouze, stavím pořád další kapely a když to pak nejde ani v nich, hraju si svoje věci prostě sám. A během toho všeho snažení vznikají vztahy a svazky o které se mi nějak nechce přijít...

Tvým dalším koníčkem jsou komiksy. Kreslíš ještě? Plánuješ vydat alespoň ty starší věci nebo tak něco?
Stále ještě věřím, že se k nim jednou vrátím. Občas to i zkouším, ale dělat komiks, to je taky do krve, jako dělat muziku. Oči pálí, venku svítá a já to nedokážu pustit, dokud nejsem alespoň zoufalým vítězem nebo beznadějně poraženým. Kolikrát jsem už takhle do rána hledal správný „ksicht“, pohyb, gesto a přitom neustálým gumováním prodřel čtvrtku!
Jsem samouk. A tak stejně jako v muzice i tady pořád pracuju jen tou velmi neefektivní metodou: pokus - omyl. Obvykle nevidím na krok dopředu, jen poznám, že takhle ne! G‘olda tomu říká: Cainova metoda postupných „Pyrrhových vítězství“.
A tímhle způsobem to zkrátka nejde dělat obojí... takže zatím raději nic konkrétního nechystám.

Být otcem rodiny a živit se hudbou – to je náročné. Jak to u vás zvládáte?
Bůh mi dal statečnou ženu. Po špatných zkušenostech, co jsem tak za těch pár desítek let sám se sebou udělal, to říkám záměrně takhle natvrdo: Je to zázrak a důvod ke každodenním díkům.
Ale abych tu nepřiživoval nějaké mýty - živit se Znouzectností není až zas tak náročné. Tedy alespoň pro mě, jako řadového bubeníka ne. Déma coby lídr, skladatel, skladník a hlavní závozník to už má těžší, ale určitě nejtěžší to má kapelník G‘olda. Ale i pro něho je to živení se muzikou, myslím, pořád ještě veliký zázrak. Koneckonců to každý, kdo se v téhle „branži“ pohybuje, rád či nerad potvrdí.

Člověk občas potřebuje vysadit. Jak si nejlíp odpočineš?
Jsem rád sám A když je to ještě někde na kopci v lese, je babí léto, zapadá nebo vychází sluníčko a já mám co jíst, co číst, čím psát, na co hrát... Nejvíc si asi odpočinu sněním.

U Tvého syna Karlíka to vypadá na nějaké hudební sklony. Budeš ho nutit chodit do „lidušky“ nebo ho necháš jít „punkovou cestou“, ať si ten svůj nástroj najde sám?
Chtěl bych dokázat ho nenutit. Chtěl bych, aby si vybral nástroj svého vyjádření sám. Takže vůbec to nemusí být nástroj hudební. Zvládnout věci po formální stránce je dobrá věc, ale mě vždycky spíš fascinovali „originálové“. Chtěl bych zkrátka, aby si své poklady vykopal sám. Já bych mu jen rád ukázal ty mé hromady suti, co se tak třpytila, ale zlato to nakonec nebylo. A pak taky nějaké ty perly, co se zase třeba hned netřpytily, protože rostly pomalu a uvnitř křehounkých schránek....
Navíc, dneska už živá hudba vůbec nehraje tu - troufnu si říct - osvětovou a dominantní roli, jako tomu bývalo kdysi. Už je to mnohem víc o zábavě a méně o revoluci či poezii.

Jaké máš mínění o tzv. „tuzemské křesťanské hudební scéně“? Je zde někdo, kdo ti připadá inspirativní, někdo, kdo má šanci promluvit i k lidem mimo křesťanské kruhy? Je termín „křesťanská hudba“ nesmysl nebo má svoje opodstatnění?
Jako každá berlička nebo škatulka má termín „křesťanská hudba“ (podle mého) opodstatnění tam, kde člověk trochu tápe a hledá spřízněné duše. Pochopitelně je-li Bůh živý, pak s námi jedná i mimo všechny škatulky a styly a Duch si vane různými hrdly a rozeznívá i struny jinověrců, že. Jenže mě to třeba zajímá, jak se kdo popasuje s tím vyjádřením univerzálně nevyjádřitelného vztahu s Kristem. Chtěl bych se dozvědět něco víc o tom, jak tím ten dotyčný interpret žije, jak ho to poznamenává, mění, baví a co cítí v nejrůznějších situacích když "věří že...". Vždyť právě hudba tohle nevyjádřitelné poměrně dost umožňuje přenést...
Samozřejmě, její označení Křesťanská ještě vůbec nehovoří o tom, že se mi bude líbit, že nebude plná klišé a stokrát omletých frází... ale přece je to pro mne jakási směrovka s cedulí - pozor zde někdo kope poklad!
A když už se ptáš na konkrétní inspiraci, tak určitě mě hodně poznamenaly Otcovy děti, Sváťa Karásek, Zuby Nehty, Oboroh, Noi a Veselá Zubatá, PPLP Ondřeje Pellara...Teď mě nejvíc baví, jak se s duchovními tématy vyrovnávají právě písničkáři. Hlavně ti osamělí…

Petr Wagner
HUSITA Časopis Pražské diecéze CČSH (číslo 1, ročník 2), 19.4.2004

Písničkářům nesahám ani po kotníky

Caine, bubeník Znouzectnosti, vydal na konci loňského roku sólové album Tajemství na dálku stačí. Z textů je patrný autorův křesťanský pohled na svět, hudba vychází z dobré tradice rockového písničkářství.

Cítíš se vůbec být písničkářem?
Lichotilo by mi to, ale necítím se být písničkářem. Za totality pro mě písničkáři byli lidi, kteří za nás dokázali formulovat naše myšlenky. Nahrazovali vlastně osvětu, v jejich koncertech byly zprávy z domova i ze světa. Byli to pro mě takoví renesanční lidé a já mám pocit, že jim nesahám ani po kotníky. Ale cítím se - a to se asi zasměješ - být spíš básníkem, který zpívá své výplody.

Napíšeš tedy nejprve text jako báseň a teprve potom jej zhudebníš?
Většinou to tak je. Ale nedávno jsem dostal kapky od svého kamaráda a od hudebního producenta alba Přémy Haase. Ten mi totiž neustále vysvětluje, že písničky musím dělat jako písničky. Že je moc hezké hrát si ty básně doma, ale že když je chci předvést širšímu publiku, musím jim dát písničkovou formu. Totéž slyším koneckonců i od kluků z kapely Znouzectnost. Po těch letech mi to pozvolna dochází, a tak se teď snažím dělat zároveň hudbu i text.

Tajemství na dálku stačí je tvůj druhý sólový projekt. Předcházelo mu demo Caine 96, které je teď přiložené k novince jako bonusový disk.
Správně se to jmenovalo Nekonečno. Ale nebylo to původně myšlené jako nějaký hudební projekt. Já jsem v té době měl už hodně písniček a měl jsem přátele, kterým bylo tehdy o Vánocích nějak zle. A tak jsem si řekl, že by bylo hezké něco jim natočit. Přéma Haas mi navrhl, že by se z toho mohlo udělat takové demo pro širší okruh lidí.

Co tě jako člena známé kapely vůbec vede ke skládání vlastních písniček?
Co mě k tomu vede, nevím, ale zatím nemůžu jinak. V dobách začátků "Znouze", kdy to bylo mnohem víc o drzosti, jsem si svoje věci prostě do kapely procpal, jenže mí kolegové Golda a Déma jsou mnohem plodnější a lepší autoři. Není snadné s nimi udržet krok, natož se prosadit. Zvlášť když se tu na srozumitelnosti mých písní podepisuje pořád i ten "křesťanský" akcent. Prostě mi to nejde, mluvit osobně a přitom tuhle zkušenost tajit... Takže já vždycky založím nějakou další kapelu, do které ty své písničky procpávám, a to obvykle až do té doby, než v ní vyroste jiný, schopnější autor a než mně začne připadat, že svým prosazováním ji jen brzdím. Posledním příkladem jsou třeba Tři dřeváci. No a tak logicky nakonec, abych ty své věci vůbec udal, hraju je sám (respektive momentálně v duu s Jitkou Rusovou z Prahy).

Na desce tě doprovází "kapela" Haasband... Co tedy všechno na albu dělal Přéma Haas, bývalý člen ZNC a jinak především lídr kapely Navzájem?
V podstatě měl na starosti celou hudební stránku a pomáhal mi i s výběrem písniček. Přéma je především dobrý kamarád a především to byl první člověk, který se za ty písničky nějak postavil. Byl první, kdo mi řekl: Dělej to, má to smysl. Pomohl mi v prvních krůčcích na veřejnost a já si ho za to moc vážím.

ROCK&POP 2004, číslo 4., Rubrika Interview

Rozhovor pro příbramský reklamně kulturní věstník

Většina lidí tě zná jako bubeníka skupiny Znouzectnost. Ale hostuješ i v jiných kapelách. Například hraješ a zpíváš s Plzeňskými Třemi Dřeváky. A dokonce máš svůj sólový projekt. Tyto aktivity jsou poněkud různorodé. A tak se nabízí otázka, co je pro tebe v hudbě vlastně nejdůležitější?
Právě tím jsem se poslední dobou hodně trápil. Já jsem se vlastně do muziky pustil z totální neznalosti a s naivní urputností, že změním svět. Tedy samozřejmě ne ten velký širý svět, ale co nejvíc ten malý, ten svůj a kolem sebe. Byl jsem tak skálopevně přesvědčen, že hudba je především o sebevyjádření, že jsem si ani příliš nedělal hlavu s formální stránkou věci, natož abych se pokoušel pochopit nějaké zákony „šoubyznysu“. Jenže pak se mi dostalo té výsady, že jsem se hudbou mohl začít živit a to si člověk najednou připustí, přinejmenším že není v kapele sám. A pak se čím dál tím více vkrádá nepříjemná otázka: Když už si za to někdo platí, neměla by být i hudba spíš o službě? Jenže, já asi nejsem dobrý sluha. A tak to „pytlíkuju“ na obě strany. Ve Znouzectnosti se snažím sloužit, nebo alespoň nepřekážet, a jako solitér zas sebevyjádřit. Sebevyjádřením, tím myslím takové to odbednění vlastního nitra nebo dříve se tomu asi říkalo - otevřít srdce. Je to vždycky trochu riskantní, ale může tím vzniknout...jak to nazvat...kontakt? Vnitřní propojení? Souznění? Dochází-li písničkou k přenosu něčeho podstatnějšího, než co se dá zapsat do not a do slov, něčeho co zůstane i po pobavení se a po odchodu domů - děje se to, co v hudbě hledám. To nejdůležitější.

Tvoje sólové desky se vyznačují poměrně dost hlubokými texty. Někdy připomínají více básně, než slova písní. Nebojíš se, že v době reklamních sloganů a reality show, kdy značná část našeho národa přestává číst i prózu, budou tvoje písničky nesrozumitelné?
Bát se můžu, ale to je asi tak všechno, co s tím nadělám. Být popovým zpěvákem a říkat takové to: Jak se máte, jste fakt skvělí, super, dejte si pivo a bavte se, vaše město je fakt nejlepší, tleskejte teď! - to je těžká věc. Vyžaduje to určitou míru duševního sebezapření a nebo náturu, kterou nemám. Ale už párkrát, když mi bylo hodně teskno, zaslechl jsem tichý Boží hlas: Hraj dál, já poslouchám, mně se to líbí.
Tak to pozvolna přestávám řešit a hraju, skládám a zpívám si.

Mě jenom zajímal tvůj názor. Osobně si myslím, že jsou poměrně srozumitelné. Ale je pravda, že se na ně musí člověk trošku víc soustředit...
Mám takový vzor - Jiřího Smrže. Jeho písničky můžete slyšet po sté a stejně vás znovu překvapí něco nového, dojde vám tam souvislost, která zatím unikala. Procházet se krajinami jeho textů je zážitek. Dobrodružství. Podobně to mám i s krajinami Petra Linharta..., Karla Vepřeka..., Karla Diepolda…, Jana Zubryckého…, Jana Buriana…

...varuji tímto čtenáře, že Cainova hudba není vhodná jako kulisa například při luxování ˘. Ovšem na relaxaci a odreagování se, případně i zamyšlení je přímo ideální. Mně mimo jiné zaujala píseň Závodníci. Je pravda, že asi každý z nás, si jako závodník někdy připadá. Viděl jsi někdy na té dráze, při jejím skládání, také sebe?
Právě že všude! Snad krom toho opilého startéra, s pistolí... Ale kterýkoli z těch odpadávajících běžců na kterékoli pozici jsem i já. A někdy i tím cílovým rozhodčím, co ztrácí smysl života, když do cíle nikdo nedobíhá. I tím divákem, co nakonec odchází, aby zapomněl. A snad i tím posledním zřízencem, co vidí stadion pozvolna pod svýma rukama trouchnivět...

Chystáš se po albu „Myšionáři“ natočit další CD?
Ano, to bych moc rád. Každá nová písnička, co se vyklube, je pro mě takový malý zázrak. Jako bych dostal dárek z nebe. Tak dá-li Bůh a bude-li mít můj dvorní aranžér a hudební režisér Přemysl Haas čas... a chuť. Snad napřesrok.

Jak často ti vůbec zbývá čas na veřejnou produkci tvých sólových písní?
Tak v průměru 2x do měsíce. Nedávno mě vzal pod svá ochranná křídla Jan Burian a jeho volné sdružení „osamělých písničkářů“. A to jsem se najednou ocitl v jiném světě a koukal jak Alenka v říši divů, okouzlen, co je u nás zajímavých a v podstatě neznámých písničkářů... ale ne, to by bylo na dlouhé povídání... Podstatné je, že máme teď i vlastní pravidelnou scénu v Praze v Divadle Na prádle. A taky „se mi našla“ jedna dobrá víla, která se nyní o mé pravidelnější koncertování stará. Stejně jako o internetové stránky a vůbec všechno to praktické, úřední a pro mě tolik nepříjemné kol muziky.

Můžeme se těšit na tvou návštěvu i v našem regionu?
Těšit, to je silné slovo, ale v Příbrami bych měl zahrát 9. listopadu v Gallery Café, spolu s akustickým projektem skupiny Vrámci možností.

Chtěl bys lidem, kteří vydrželi číst až do konce něco vzkázat?
Jakoby nějakou moudrost? Od pastora Karla Řežábka jsem nedávno slyšel o principu duchovní entropie: Nevynaložíš-li úsilí na pohyb vpřed, automaticky nastává pohyb vzad.

Zuzka Maršálková, září 2006, Příbram

Co poslouchá Caine

Caine von ZNC Plzeňská Znouzectnost je dnes už řazena k legendám domácí scény - zanedlouho oslaví na pódiích dvacet let. Patří k průkopníkům DIY principu u nás, koncem loňského roku si vydali vydařené album "Ad Astra". Zatímco u jiných part zůstává bubeník "tím vzadu", u ZNC za bicími sedí Caine, kterého prostě nepřehlédnete. V minulosti byl k vidění i jako člen kapel Navzájem, Disharmonici či Tři dřeváci, a čas od času vystupuje i sólově jako písničkář, což je ke slyšení už na několika albech. Sám sebe považuje za staromilce, a svůj hudební výběr poslední doby nazval příznačně ironicky: Caine na vlastní (d)uši...


Jiří Smrž - Poslední láska (Ji-Ho Music 2005)

Po letech mám od Jirky Smrže snad vše, co bylo možné z něj vydyndat. Je to neuvěřitelný básník, písničkář, filosof, člověk... Jeho písničky se dají poslouchat pořád dokola, znovu a znovu a člověk hledající v nich stejně pokaždé najde tolik dalšího, překvapujícího, silného, mrazivého a hřejivého zároveň, že už to snad ani nemůže být jen o hudbě... Jako by mi někdo otvíral okno a já se díval rovnou ven. Ale tahle deska je myslím i objektivně, tedy hudebně vzato mimořádná. Jestlipak za ní dostane anděla?


Majerovy Brzdové Tabulky - Gabréta (Indies rec. 1996)

Podobně u Tabulek už kolik let si přehrávám jejich staré desky a přece mě zas dojímají a vtahují do krajiny, byť úplně jiné poezie, než je ta Smržova, ale stejně neoprýskané. Mám rád ta díla, z nichž není a nikdy moc nebylo poznat, před jak dávnými a dávnými časy vznikla. Petr Linhart a jeho MTB, ti mi také otvírají okno a já se dívám rovnou do pohádky.


Čp.8 - Čerstvý vzduch (Indies rec. 2001)

I od Čp.8 mám snad vše co se dalo sehnat, včetně těch "kilometrů" zašuměných koncertních záznamů... I na těhle dvou CD jsou jen z atmosféry vypreparované živáky... A stejně mám znovu pocit, že v čísle popisném osm jsem strávil dětství… a dveře zpátky, že jsou stále ještě otevřené.


Robert Křesťan a Druhá Tráva (Bonton 1991)

Bylo to první CD, které jsem si kdy koupil, nemajíce v té době ještě ani zdaleka přehrávač. Tahle deska je celá o vztazích muže a ženy. Leccos mi dochází až teď, po čtyřicítce, ale že je tahle první deska Druhé Trávy hudebně dokonalá, tedy dle mého, dokonalá a že je taky nějak mimo čas, mi došlo už tenkrát. Prostě že je správně věčně zelená. (Nebo modrá?)


Sparks - The Best Of Sparks 1974-76 (Island rec. 1990)

Kdybych si měl vzít na opuštěný ostrov nějakou desku v jazyce kterému nerozumím, asi by to byli staří Sparks. Tolik s gustem vyzpívané energie, nápadů a radosti pohromadě, v jednom "kotlíku", jsem za těch 30 let co je znám, pro sebe nikde neobjevil.


Jonathan Richman and the Modern Lovers - Mega Hits (Castle Communications 1991)

Nevím o čem tenhle chlapík zpívá, ale kdybych měl dneska kapelu, takhle bych chtěl, aby hrála. Veselá nostalgie!


Johnny Cash - American IV: The Man Comes Around (American rec. 2002)

Vyrůstal jsem na starých Zelenáčích a Cashe jsem znal jen coby country autora a zpěváka, a proto byla tahle deska pro mě opravdu šok. Dokonalost obvykle člověka zasáhne nejvíc ve své prostotě a důvěryhodnosti. Jak silně může působit jen španělka s pouhým basujícím piánem a k tomu hlas člověka pár měsíců před smrtí. Hlas zpěváka který už toho udělal dost, už nemusí honit vodu. Najednou to chápu, že to co mi v muzice obecně tolik schází - je právě důvěryhodnost!

Tonda Kocábek, www.musiczone.cz, 11.4.2006

Jak Caine - "včerejší muž zítra" vidí folk dnes

Ahoj muzikanti.
Oslovuji Vás s jednou malou žádostí. Píši diplomovou práci na téma sociologie hudby se zaměřením na folk. Kromě sbírání dat na festivalu Mohelnický dostavník, kde oslovuji posluchače tohoto žánru, bych ráda oslovila i Vás, muzikanty.
Mám tu několik otázek, na které když mi odpovíte, pomůžete mi ujasnit si některé věci v oblasti folkové hudby.
Děkuji moc za odpovědi. Pokud by Vás zajímalo, jak reagovali ostatní, shrnu vše do závěru, který může být přínosný i Vám. Ráda Vám tento závěr na podzim pošlu (pokud si o něj požádáte).
Ahoj někde na festivalu
Petra


Ahoj Petro. Jsem jen podvraťák. Víš to? Nejsem čistokrevný... folkař. Jsem křížený s punkáčem. Na kříži Kristově. Ale pokusím se... tak do toho.

1.Myslíte si, že folk má dnes na lidi ještě nějaký vliv (ptám se na srovnání s dnešní dobou a s lety komunistického režimu)?
Myslím si, že vše má ještě vliv ;-)
Jen je trochu rozdíl hledat jehlu v kupce sena a nebo třeba na talíři. Oproti komunismu se totiž talíře všech zemí spojily... a vznikla hodně veliká kupka sena. Takže "vliv", který máš asi na mysli, je nesrovnatelně menší a cesty k němu vedou po jiných, instantnějších obchvatech.
Jen hudebníci, kteří o něj usilují zůstávají... neméně chápaví ;-)

2.Myslíte si, že se posluchači za posledních 20 let nějak změnili? Jak?
Myslím si, že se posluchači za posledních 20 let změnili. V tanečníky. (Amatérské).
Úžasnost, jedinečnost, všudypřítomnost... a agresivita všech smyslových vjemů je dnes rovněž nesrovnatelná s dobou před dvaceti léty, takže posluchač má zákonitě buď čím dál větší problém se soustředěným poslechem nebo poté s následnou filtrací. "Podprahová" sdělení, která bývávala ve folku, jakýmsi bonusem navíc, tak zůstávají... utajena. A kdo by se s nima pak teda piplal, že?
Ano, i folk a jeho folk se vrací ke svému přirozenému - bavit (se). A tanec je způsob celkem bezbolestného spojení s hudbou ;-)

3.Máte pocit, že folk je záležitost jen sezónní (myšleno zde letní festivaly)?
Mám pocit, že vše je čím dál více záležitostí sezónní ;-)
Jakoby ochranná slupka na povrchu úrodné země v každém posluchači houstla... jako v tom Ježíšově podobenství o rozsévači... a ubývalo kořenů. Tedy ne těch... ale těch... chápeš. Vše rychle klíčí ale nezakoření.
Já vím, letní festivaly... Nevím...

4.Kdybyste měli neomezené množství peněz, myslíte si, že byste se dokázali v naší zemi dostat na vrchol? (Je i folková hudba záležitostí peněz?)
Myslím si, že takový Jiří Smrž, nositel ceny Anděl 2005 za folkovou hudbu, člověk o jehož uměleckých kvalitách "se sotva dá s úspěchem pochybovat", by se nedostal na pomyslný mediální (lidový, folkový masový... nevím jak to říct) vrchol, ani kdyby ho zaštítil nějaký grand... nebo grant.
Ale obecně jsem v této věci skeptický. Ano, s neomezeným rozpočtem je asi možné dostat se na vrchol i ve folku i v popu i v populitice. Jenže... viz výše - letní festivaly a klobouky pomíjejí :-)

5.Když vyhrajete nějakou soutěž, znamená to pro Vás větší zájem publika?
Nevyhrál jsem.

6.Kterými zásadními body se podle Vás vymezuje folková scéna oproti ostatním hudebním žánrům?
Text a melodie jako základní stavební materiál celé písničky! Materiál, který musí obstát i bez velkého hlasu, zvuku a aranžmá.
Pro mne osobně, byl folk asi nejzásadnějším právě kvůlivá textu. Fascinovalo mě na něm to "písničkářství"... že se za muzikou mohl člověk dopídit vlastního názoru tvůrce, tedy nějaké osobnosti... a ještě se s ní případně i živě setkat.
Jinak mě nenapadá žádný zásadní vymezující bod. Snad jen ten důraz na akustický zvuk. Ale samohrajky jsou všude... o dvou kůrkách ;-)

7.Co je pro Vás folk?
Hudební žánr z druhé poloviny minulého století :-)


Petro, budu rád, když mi pošleš ten výsledný "eintopf". Zajímám se o poslední věci člověka... i folku.

Dobrý oheň!

Caine 22.8.2009

Folk a elektronika? Co na to Caine?

Vnímáte propojování zvuku akustických nástrojů s elektronickou hudbou jako životaschopný trend ve vývoji folkové hudby, nebo jako slepou uličku? Proč?

Milan Tesař (anketní otázka pro časopis FOLK)


Elektronika je dobrý sluha, ale velmi zlý pán. Zatímco třeba strunné akustické nástroje, jsou-li naladěné, pak i v rukou hudebního megalomana v podstatě nenadělají mnoho škody, či jsou dokonce sami o sobě krásné, elektronika vrstvená touž rukou - působí na (mé) lidské ucho značně destruktivně.

Ale otázka byla po propojování. Snad svůj postoj vystihnu tímhle přirovnáním: Líbí se mi kovové šperky na kůži. Ale ne kůže na robotovi!

Životaschopné je, myslím vše, do čeho tvůrce vkládá svůj život. Takže v rukou skutečného tvůrce, může být elektronika neskutečným požehnáním. Něco jako křídla...

Žel, jako všude ve světě, hladinu stojatých vod vždy brzy pokryjí plastové padělky a napodobeniny... ty ostatně také díky své etické nezatíženosti surfují na módních vlnách poměrně snadno. Naštěstí... všeho do času. Přicházejí ženci... pardon... vodohospodářští pracovníci a pak sítě a skládka...
V době, kdy už se nevydělává na prodeji desek a kdy tedy každý kapelník píše a skládá pokud možno sám, aby ušetřil za skladatele a textaře - a aby případně něco trhnul na OSA, připadá mi, že se vše spíš elektronikou jen jaksi "omatlává". Aby to dobře znělo, pěkně na všech kmitočtech, a... ehm... aby nebylo tolik poznat, že melodie a text v tom alegorickém průvodu, vzadu, poněkud pokulhávají... Levné a v době počítačů všem dostupné řešení. No a pak taky ještě odpadají ty věčné problémy s hudebním sluchem a hlavně... ty roky dřiny na nástroj!
Elektronika je vůči klasickým nástrojům jako z jiné planety. Ale to se přece o mužích a ženách říká také Můj názor tedy? Elektroniku mám rád, lahodí mi nebeské a kosmické zvuky. Akustiku mám rád. Lahodí mi a voní poctivé dřevo. A Přitahují mne ženy, i když jim nerozumím. Ale z pasáků a prostitutek je mi úzko.

Caine 18.2.2010

Duchovní rozměr rockové hudby

Zdravím Tě uctivě, Caine. Tak konečně posílám nějaké ty otázky, kterými bych se Tě chtěl poptat na téma rockové hudby a duchovna. Snažil jsem se při jejich kladení být co nejvýstižnější a srozumitelný. Doufám tedy, že je tomu tak i doopravdy :-) Pokud se Ti podaří nějak odpovědět, stačí pak tuto přílohu poslat zpět.
Také jsem Tě chtěl poprosit o svolení k tomu, abych mohl následně Tvé odpovědi použít v diplomové práci, pro kterou toto všechno vlastně začalo.
Předem Ti děkuji za Tvou otevřenost, čas a důvěru, kterou tomu věnuješ. S přáním klidného a pokojného prožití svátků Velikonočních. Karel Kočner

Ahoj Karle, konečně posílám nějaké ty odpovědi... ohledně hudby, duchovna a tak. I já jsem se snažil, při všem tom soustavném odkládání, být co nejpohotovější a nejsrozumitelnější :-)
Můj souhlas k jakémukoli zneužití dle tvého vlastního vědomí a svědomí tímto uděluji a předem děkuji za Tvou práci, čas a ochotu, kterou k tomu budeš jistě potřebovat. S přáním klidného a pokojného prožití věčného života.
Cejn suchozemský, a místy až vzdušný

***

Rád bych o Tobě napsal něco sám, ale pro jistotu to raději nechám na Tobě, aby nedošlo k omylům a dohadům. Mohl bys tedy o sobě něco říci? Jaká je Tvá hudební minulost apod.?
To je hned na úvod legrační otázka. Může vůbec člověk sám o sobě vydávat nějaké svědectví? No, zřejmě může, ale jak to pak vypadá. Ale... koneckonců, čas ukáže.
Má hudební minulost se zvolna rodila z té antihudební - to jak zvolna ubývalo hlasů nazývajících to, o co jsem se pokoušel antihudbou a tu a tam, zvolna začalo přibývat hlasů všelijak spřízněných. Čas a mé šediny by ovšem neměly nikdy zakrýt fakt, že jsem byl opravdu hudebně hluchý jako...nechci říct poleno, ale určitě aspoň jako ty pověstné parkety v budově konzervatoře. Muziku jsem vnímal toliko intuitivně - hlavně přes její originalitu, energii a z mého omezeného pohledu - důvěryhodnost! Už jsem to omílal v rozhovorech vícekrát, jenže zdá se mi to pořád tak podstatné - hlavně pro všechny ty stále začínající a odmítané, ty věčné paraolympioniky v čemkoli - že ti teď svůj příběh přecituji ještě jednou:
Ten kdo je upoután na vozíček touží po volné chůzi, kdo může volně chodit, touží létat a kdo nemá hudební sluch, touží zpívat a hrát...
Už učitelka hudební výchovy mě na základní škole označila za beznadějný případ a když se zpívalo a tleskalo do rytmu, raději mě ani neznámkovala, aby mi nekazila vysvědčení. Pamatuju si, jak rodiče trpěli, když jsem jim zpívával školní a posléze i jiné hity. Jak mě i vyháněli v létě do lesa a v zimě na půdu. Vůbec jsem nechápal co myslí tím, že zpívám falešně. To jako že nějak špatně vyslovuju?
Pomohlo mi až v deváté třídě vyučování fyziky, když tehdy soudružka přinesla do hodiny dvě veliké rezonanční ladičky, taková účka, co se všelijak zaškrcovala a tím se měnila jejich frekvence. Tehdy jsem to totiž poprvé uslyšel! Uslyšel jsem v čisté laboratorní podobě, co se stane, když spolu dva zvuky ladí: Nic se jakoby nechvěje! Zatímco když to spolu neladí, tak se něco v tom zvuku chvěje!
Ó, jak prosté. Tohle by se tedy mělo učit v hudebce a ne nějaké ty vaše absurdní noty! A vůbec! Kdo ví, co všechno je v tomhle státě ještě prohnilé! Ano, myslím, že tenkrát, aniž bych to sám býval tušil, se během jediné hodiny fyziky započala nejen má muzikantská, ale i punková kariéra.
Pravda, nějakou dobu mi to ještě trvalo, těžko říct přesně kolik, už je to dávno, ale zkrátka asi po dvou letech důsledné průpravy, kdy jsem fakt doma seděl s kytarou na klíně a na obou jejích strunách náhodně vymačkával pražce a přitom vyl, jsem nakonec zvítězil! Svým hlasem jsem docílil výše popsaného ladičkového efektu! Prakticky to sice ještě nemělo žádné využití, neboť náběhová konstanta mnohdy přesahovala dobu znění vlastního tónu kytary, ale něco se s tím přece jen už podnikat dalo. Založil jsem svou první kapelu: Ball Bearing. A naším heslem bylo: Kdyby muziku směli dělat jen talentovaní a nějak k tomu předurčení lidé, tak to by byla pěkná nespravedlnost!
Když jsme pak po pár letech s klukama dávali dohromady Znouzectnost, hlásali jsme něco podobného: Hýčkejte si nás - když dokážeme dělat hudbu my, bude už moci každý! Však nás taky muzikanti moc rádi neměli...
Bůh si asi může vyvolit i to, co je světu bláznovstvím, aby zahanbil... mocné.


Jaké jsou Tvé hudební popř. jiné vzory? Jakou hudbu máš rád?
Nejprve pár jmen, které asi nikomu mnoho neřeknou, ale jsou takovými mými milníky na téhle hudební cestičce:
Zelenáči 71, 72
Synkopy 61
Simon & Garfunkel
Queen
Sparks
Kinks
Stranglers... a pak celá ta plejáda první punkové a nové vlny konce sedmdesátých let počínaje Ramones a konče třeba až německými Trio...
Jonathan Richman & the Modern Lovers
Jacques Brel
John Cale
Jára J. Ježek a Čp. 8
Otcovy děti
Jiří Smrž

Takhle nějak to šlo po sobě, a jak vidíš, čím dál tím víc mě zajímají „písničkáři“. Tedy dřeň. Jádro. Melodie, text, hlas. Síla a autentičnost, jedinečnost projevu. Poezie.


Proč hraješ? Co Tě na hudbě motivuje, baví, vábí?
Proč vlastně hraju? Kolikrát si ještě budu muset tuhle otázku položit a kolikrát ji ještě zahlídnout v očích svých blízkých! Nevím proč. Nevím. Nemůžu jinak.
Všechny ty kapely, co jsem kdy zakládal, zakládal jsem z idealismu, že si tak snad víc uchovám (a uchováme!) to „rychlošípácké“ dětství v nás a že i když se nám třeba nepodaří změnit svět kolem sebe, alespoň on tak snadno nezmění nás. Ach jo, tak proč to tak často končívá jen ustupováním a přejímáním „dospěláckejch“ postojů a těch: „aby se nám nesmáli!“...
Když má snaha o vnější dokonalost kořeny ve vnitřním odcizování je to smutné. Stárnu a začínám si natvrdo (s Izajášem) myslet, že to fakt jen a jen Božím zázrakem ještě nabýváme nových sil a vznášíme se jako orlové, i když mladíci klopýtají a jsou mdlí...


Kde nacházíš inspiraci k tomu, co tvoříš?
Nevím, padá to na mě. A najednou toho mám uvnitř plno! Nemůžu ani na nic jiného pořádně myslet. Pořád si to tak v hlavě přemílám a zoufale se snažím najít třeba jen jediné správné slovo. Dřepím s mandolou do noci a lovím jediný správný tón, akord. Den, noc, den, noc, den... Někdy to vzdám a taková písnička pak vzniká třeba roky... Ve vlnách.
Ano, z pohledu zvenčí je to velmi neefektivní, až nesmyslná činnost. Vím, že bych měl dělat něco užitečnějšího, ale...


Co Tě vede k tomu, že ve svých textech a hudbě otevřeně mluvíš o víře, naději, nekonečné lásce, o Kristu, o Bohu?
Protože „...ústa přece mluví, čím srdce přetéká...“ nebo v mém případě alespoň k čemu se srdce zoufale upíná.


V čem vidíš smysl toho, co děláš? Co to přináší Tobě?
Asi pěti, až šesti lidem to prý dělá dobře...
Já jsem ten sedmý.


Co ve své tvorbě považuješ za stěžejní?
Sdělení! Začíná to u textu, tedy obvykle u myšlenky, verše, pocitu... a pak se to přes náladu prolíná s hudbou. Poslední dobou se hudbě, nebo spíš formální hudební stavbě písničky začínám věnovat cílevědoměji. (To asi ty stáže u producenta Přémy Haase). Ale za stěžejní nakonec považuju hlavně, abych s tím byl sám spokojen a mohl to zavíčkovat, zavařit a uchovat na horší časy.


Myslíš, že hudba, kterou hraješ, přispívá k lepšímu pochopení toho, co chceš zvěstovat? Jakým způsobem? Co k tomu může ještě více přispět?
To bych také rád věděl, věř mi.


Myslíš, že je duchovní téma pro posluchače zajímavé? Jaký v tom pro ně vidíš přínos?
Pořád se nemohu zbavit dojmu, že si mě trochu (dost) idealizuješ. Nejsem sociolog, ba co víc, já ani nejsem dobrý člověk, natož autor - vždyť já na posluchače při skládání takřka nemyslím! To mě přece zajímají duchovní témata, respektive to co jeden konkrétní člověk v hloubi duše opravdu prožívá, co ho povznáší, očišťuje... Ale copak se to vůbec dá žít s vědomím, že je Bůh a přitom se o něj nezajímat!!! Vždyť je to Stvořitel všeho, i můj! Vždyť je to můj Táta, Máma, Brácha, největší Přítel, u něj přece začíná moje rodina, vztah k druhým lidem i smysl všech věcí. To od něj pochází a přichází schopnost mít rád i milovat... Ukaž mi na jediného člověka, kterého by nic z toho nezajímalo!
Jiná věc je, jestli mým „duchovním“ výlevům vůbec někdo rozumí...


Myslíš, že je v rockové hudbě dostatečný prostor pro vyjádření duchovních myšlenek?
Obecně si myslím, že rocková nebo ještě jinak - populární hudba obecně slouží spíš k uvolnění přebytečné energie a emocí, k odreagování, prolomení zábran. Tedy spíše k prosté komunikaci, než k vyjadřování nějakých duchovních myšlenek. Nadměrný hluk, smrad, opiáty a černé špinavé prostory - nouzová útočiště mnoha hudebních klubů - navíc ještě často tu prostou komunikaci devalvují na primitivní. A přece právě na koncertech za mnou nejvíc někdo přichází a chce si povídat „víc do hloubky“...


Co bys řekl, že je na tomto hudebním směru duchovní?
No, jako všude - lidé. Člověk, i když by třeba někdy i rád, přece jen není jenom maso.


rocková hudba nějaký duchovní přínos? V čem ho můžeš konkrétně vidět Ty, jak u sebe, tak u posluchačů?
V komunikaci, souznění, společenství, tvoření.


Myslíš, že lze v rockové hudbě najít inspiraci pro duchovní život? Je to dostatečný zdroj?
Myslím si, že v ničem, kromě Boha samého nelze najít dostatečný zdroj a inspiraci pro duchovní život.


Myslíš, že rocková hudba, která má v sobě obsažena duchovní témata či je nějak sděluje, se nějak vymezuje, nebo je otevřená všem tématům života a způsobům projevu? Dá se taková hudba poznat? Jak? Je odlišná od ostatních rockových, řekněme neduchovních projevů?
Nemám dostatek informací ani zkušeností. Anglicky neumím, ve světě jsem nebyl a tady v Čechách si netroufám vyslovit jediné jméno „duchovní“ rockové skupiny. Já jen mám zkušenost, že ryzí se od padělku poznává obvykle dost těžko a dlouze. (Pokud padělatel tedy není nějaká šmíra). A další věc: V rockové hudbě, zdá se mi, hraje zásadní roli energie, zatímco v duchovním poznávání hodně pokora a zkušenosti. A máme tady opět generační problém.


V čem spatřuješ potíže s vyjadřováním duchovních témat v rockové hudbě? Mám na mysli např. obavy hudebníků před fiaskem, nezájem publika, nemožnost s tímto tématem konkurovat apod.
Největší potíže spatřuji, tak jako všude, v povrchnosti, neosobitosti, sterilitě vyplývající ze snahy o bezbolestnost a universálnost a taky v nedostatku vytrvalosti.
Fiasko a nezájem, pocit nemožnosti konkurovat se svým pojetím a z toho plynoucí pocit marnosti a bezúčelnosti, se přece vznáší nad každým člověkem, nejen nad umělcem či tvůrcem. Proto je tak zásadní, abych to, co dělám, dělal v radosti. Aby se mi to chtělo dělat - ne že musím! Bůh přece žehná radostnému dárci!


Myslíš, že by v rockové hudbě neměla existovat tabu nebo by přece jen jisté věci měly zůstat skryty? Mám na mysli projevy násilí, sexu, pohodlí apod. Jak se stavíš k těmto vyjádřením?
Obvykle říkám, že prasata mám raději ve chlévě než na pódiu...


Myslíš, že na hudebníky, kteří svou hudbou a texty zvěstují duchovní věci, jsou kladeny vyšší nároky? Proč a v čem?
Obecně na člověka, který cosi hlásá, jsou kladeny vyšší nároky. Protože se zároveň očekává, že podle svého hlásání bude také sám žít. Politici nejsou větší hajzlíci než my - jen toho namleli víc a pak nezvládli větší pokušení.
V době, kdy to „nejlepší a nezbytné a instantně dostupné pro náš život“ se na nás hrne tak, že už tomu ani nevzdorujeme, v době, kdy slova devalvují závratným tempem a „in“ je ten, kdo vším tak trochu pohrdá, kdy být - zvlášť mezi mládeží - pozitivní, rovná se být směšný, plakat rovná se být slabý, v době, kdy být sám sebou a svobodný je halasně adorovanou modlou, ale běda když se o to pokusíš - rázem je z tebe vyvržený outsider, v takové době jsou kladeny vyšší nároky na každého člověka.


Myslíš, že si rockoví umělci uvědomují a naplno přebírají odpovědnost za svá tvůrčí vyjádření?
Přebírá vůbec někdy člověk naplno odpovědnost za svá vyjádření?


Je známo, že mnoho nejen rockových hudebníků má či mělo problémy s drogami a jinými závislostmi. V čem zde vidíš příčinu problému? Co k tomu podle Tebe tyto lidi vede? Proč podle Tebe k tomuto fenoménu dochází?
Každému je někde přidáno a někde ubráno. A extrémní život přinášívá extrémní problémy a pokušení.
V jednom ruském filmu jsem viděl scénu, jak fronta lidí na poušti čeká u pramene, až z něj nakape každému voda do jeho džbánu či vědra. Podle výrazů čekajících - asi se to tu tak už dělo desítky, snad stovky let. A přijeli nějací vojáci a neunesli představu, že by tu měli čekat třeba celý den, možná týden. Vzali granát a odpálili tu skálu, ze které pramének vyvěral. Tu vystříkl veliký vodotrysk a každý si naplnil svoji nádobu za pouhých pár minut. Pak pramen zmizel docela a už se nikdy neobjevil. Kdo zůstal, nejspíš zemřel.
Drogy jsou klíčky od hydrantu našeho těla. Věci se jimi dají urychlit, jistě, ale... co jsi promrhal nad rámec svého „podzemního“ skrytého přídělu, ti bude scházet. Jasně že málokdo dokáže té možnosti nevyužít, zvlášť když má svůj granát na dosah. Zvlášť v prostředí, kde jsou okamžité stavy a výsledky tak žádoucí a kde se navíc traduje, že vlastně zas tak o moc nejde. Že člověk má přece na to s tím skoncovat, když bude chtít. Ano, má na to, jen se zapomíná dodat, že to, čeho se mu nebude dostávat, je právě to chtění. Polopravda ve funkci lži. Spolehlivé už od Adama a Evy v Ráji.


Existují věci, kterých by se hudebníci ve své tvorbě měli vyvarovat? Jaké a proč?
Aha, tady by to asi chtělo nějaký seznam, že? Je mi líto - měli by se vyvarovat zlého!
A ještě něco. Volně slovy apoštola Pavla: ...vše mohu v Kristu... ale ne vše prospívá.


Myslím si, že k těmto věcem, a vždy tomu tak bylo, neodmyslitelně patří i kritika. Jak vidíš vztah mezi hudebníkem a kritikem?
Zatímco umělcem či alespoň tvůrcem se může stát v podstatě každý, kritik by měl být ten, komu to přemýšlí a kdo dokáže své myšlenky řádně formulovat - a navíc ještě také dokáže mít rád! Ne-li, pak je to jen řečník.
Vztah mezi oběma bych viděl v optimálním případě jako vztah syna a otce.


V čem spatřuješ podstatu hudební kritiky? Jaký je její význam?
Kritik by měl vidět věci v souvislostech, pokud možno širších, než jak je vnímá autor či interpret. Kritiky typu: „S tím se jděte vycpat, to se hrálo před čtyřmi lety“, mi přijdou zbytečné. Od hudebního kritika bych kromě lásky k hudbě a hudebníkům, očekával i přísnost a spravedlnost. Byl bych rád, kdyby mě přiměl k přemýšlení.


Myslíš, že se nějakým způsobem proměňoval předmět uměleckého hledání v rockové hudbě od 50. let až po současnost? Jak a proč? Měl na to nějaký vliv světový vývoj? Jaký?
Zase - budu obecný neb na to, abych byl konkrétní, jsem příliš zkušeností a rozumu nepobral:
Myslím, že prostředí, ve kterém žijeme, má na nás velký vliv. Vždycky mi přišlo legrační všímat si, jak majitelé psů se svými miláčky „srůstají“, jak se začínají jeden druhému podobat. A stejně tak i manželé po létech společného soužití jakoby jeden do druhého vrůstali. I prostředí a situace, ve které žijeme, se do nás nějak vepisuje, do toho, co děláme, jak přemýšlíme, co hrajeme, co v hudbě hledáme... Teď se mi třeba zdá, že to je u nás v kultuře obecně hodně o zábavě.


Vnímáš posun umělecké a duchovní úrovně hudebníků od zlaté éry 50. – 60. let?
Vnímám hlavně posun v tom, že dnes už může dělat hudbu v podstatě na profesionální úrovni nejen hudební analfabet, ale právě i člověk s velmi zakrnělým hudebním sluchem. Stačí dobrý počítač a píle. A nápady. Ty svou hodnotu neztrácejí v žádné době. Do jisté míry je v tom velká, úžasná svoboda pro tvůrce, ale čím dál tím větší degenerace pro konzumenty.


V čem jsou podle Tebe dnešní hudebníci odlišní, rozdílní od umělců let 50. – počátku let 90.? Jak a kam se posunul jejich zájem?
To si vůbec netroufám posuzovat, tak starý přece jenom zas ještě nejsem. I z těch devadesátých let totiž jednou čas odnese plevy, jako to udělal s těmi padesátými...


Poslední dobou vnímám jistou přehlcenost hudební scény různými žánry a styly. Samozřejmě jsem si vědom toho, že lidem se nemůže násilím nic podsouvat ani je od něčeho odtrhávat. Na jednu stranu uznávám, že to posluchači přináší možnost širšího výběru, ale na stranu druhou si myslím, že to může vést k nekritickému přijímání – konzumérství a otupělosti. Co o tom soudíš Ty?
Totéž.


Co bys vzkázal lidem, kteří přijdou na Tvůj koncert, na koncert Tvé kapely nebo si koupí Tvou nahrávku?
Děkuji, měl jsem vás rád. Ale třeba se ještě někdy potkáme...

Caine pro K.Kočnera - 28.4.2005