Nekonečno

Sólová nahrávka bubeníka Znouzectnosti nemá s tvorbou jeho mateřské formace překvapivě moc společného. Obsahuje totiž osmnáct krátkých, poměrně křehkých skladeb v podstatě folkového a folkrockového charakteru. Caine svůj nezaměnitelný pěvecký projev doprovází roztomile amatérskou hrou na akustickou kytaru a jen občas jej podporuje dalšími nástroji Přemek Haas z Navzájem (donedávna také Znouzectnost). Zadumané věci jasně převažují nad rozvernými, nicméně všechny lze shrnout do jedné kategorie: inteligentní písničky, zhusta prodchnuté křesťanským nazíráním na život. Některé pak disponují vysloveně nádhernými melodiemi (Moje padlé ruce, Sklepní, Písnička o lásce, Panáčci s lucernou, Žalm, Nekonečno).

KORÁLKY - Rock&Pop 1997, č.4, str.118

Nekonečno aneb laskavé punkové vyprávěnky

Pro ty, kdo neví, kdo je "Caine, i když velmi pochybuji, že se někdo takový najde, hned na začátku připomenu, že se jedná o bubeníka plzeňské kapely "ZNOUZECTNOST" a tvůrce mnoha různých projektů, z nichž obzvláště vyniká toto CD, které si i přes "punkovou" energii zachovává průzračnou jemnost sdělení. Celé CD se poslouchá více než dobře, nálady jsou dokonale rozvrstveny a celá nahrávka (ačkoliv vznikla na koleně) je úctyhodně vyvážená, a navíc přispěla k pohodě vánoc (2 000) v rodině K.H.Roudenského, která do té doby snesla v celokruhu jen poslech písní pánů UHLÍŘE a SVĚRÁKA. Mně osobně se nejvíc líbí skladba "Panáčci s lucernou" ( tím nechci říct, že ostatní písně nejsou dobré!) a osobně budu dávat dobrý pozor, abych nějakého panáčka nezašlápl, byla by ho škoda, když už je o nich napsaná taková hezká písnička.
Materiál skoro celého nosiče stvořil sám Caine, a to včetně bookletu, který nese jeho výtvarný projev, a jenž je velmi dobře graficky upraven, obsahuje ukázky textů, to vše v pěkném ručním provedení, včetně titulní strany, kde se autor objevil na fotu VOJTY VLKA.
Písně "Moje padlé ruce" a "Sklepní" otextoval ON.DR.A PELAR (P.P.L.P.) a na skladbě "Písnička o lásce" se podílelo MIRČE (3 DŘEVÁCI). Na CD zní CAINE: domácí surová nahrávka, základní zpěv a řev, 9str. acc. kytara, 2tone el. kytara, mandolína PŘEMEK HAAS: zvuková úprava, aranže, všechny další nástroje, vokály VLAĎKA HAASOVÁ jako speciální host.

K.H.Roudenský, www.vplzni.cz/kultura/recenze, 2001

Tajemství na dálku stačí

Milým překvapením je CD Caina, bubeníka plzeňské Znouzectosti, která času navzdory stále zůstává jednou z nejoblíbenějších kapel české středoškolské mládeže. Jde vlastně o dvojdisk, protože Caine ve spolupráci s dalším legendárním plzeňákem Přemou Haasem ke své novince připojil ještě zremasterovanou kazetu z roku 1996 nahranou poloamatérským způsobem za použití systému"high noise", který umožňuje "ještě větší a krásnější šum nahrávky", jak autor vtipně komentuje v bookletu. Cainovy písničky jsou dalším ze vzácných příkladů, jak bez křeče spojit žité evangelium s muzikou, v tomto případě folk-country-rockovou. Tak dobré a přitom co do křesťanských motivů velmi otevřené texty tu nebyly ke slyšení už velmi dlouho: "Jako vzdušné zámky zpustlé planou řečí, co nenaštve tě ještě a už nerozbrečí / Jako pod líčidlem ochočené vrásky / Jako správné odpovědi bez otázky / Tak divná zdá se víra, bez lásky a kříže, plná zadních dvířek." Co na tom, že Caine není žádný velký zpěvák, v refrénu "Kéž bych byl, kéž bych byl ten, který tě neodradil", se k němu s chutí připojíte. Caine to zpívá za všechny křesťanské interprety, kterým, narozdíl od něj, sebereflexe chybí.

Petr Wagner, Universum 1/2004, 13.2.2004

Myšionáři

Hned dvě alba v jednom boxíku vydal na sklonku loňského roku zpěvák, bubeník, hráč na mandolu, skladatel a textař Caine, jinak též člen populární Znouzectnosti. První pod názvem Myšionáři natočil se svéráznou víceméně jednočlennou kapelou Haasband, druhé nazvané Živě pak se zpěvačkou Jitkou Rusovou.
Každá z desek zní jinak, má odlišné aranže, atmosféru, nástrojové obsazení, přístup. Jedna je rocková, druhá spíše folkovější. A přesto mají obě alba něco společného. Tím něčím je Caineho osobnost, která s upřímností a přesvědčivostí otevírá svoji duši a nabízí svá nenápadná, ale o to cennější poselství. Nenutí je, nevnucuje, pouze skromně a nezištně předkládá.
Živé album zachycuje loňský koncert v plzeňském kostele Církve československé husitské. Caine na něm společně s Rusovou zahrál písně ze svých starších nahrávek a v duu vyznívají mnohem komorněji a sevřeněji. To ale neznamená, že by se jednalo o nějaký klidný folk, Caine se umí opřít do své mandoly, Jitka Rusová zase do vokálu. Oba hlasy se výborně doplňují, zpěvákův živelnější je vhodně prokládán jemnějším ženským.
Myšionáři vyznívají živěji, temperamentněji a i Caineho muzika je rockovější, rozevlátější, světštější. Vedle sdělení mu jde i o pobavení posluchačů. Kromě dominantního rocku jsou osvěžující prvky folku, rapu (Duchovní zážitek) či jakéhosi mixu country s technem (Byl to sen). Na desce převažují rychlejší písně Advent, Hrdina nebo Právo na návrat, nechybějí však ani pomalejší Snění v zastoupení či francouzsky zpívaná Qui guide mon cheval.
V textech si Caine zakládá na chytrém humoru, slovních hříčkách a neotřelých významových spojeních. Nepoučuje, neradí a pokud na něco negativního poukáže, tak s velkou noblesou a nadhledem (O rybách a lidech). Stejně noblesní je i celý boxík, který reprezentativně zachycuje tvorbu jednoho z nejosobitějších českých písničkářů. Tvorbu, která určitě stojí za pozornost.

Karel Souček, www.golias.cz, 17.1.2006

Písničkoví myšionáři

„Už je mi víc než kdy bylo Mozartovi/už je mi víc než kdy Vysockému\", zpívá Jiří Smrž v první větě svého nového alba Poslední láska. Ne aby „závistivě vyhlížel své jméno na nebi“, ale aby vyznal „od každé myšlenky chybí mi vždy kousek/jenž třeba domyslet, však jako by nebylo dost času“ a dosvědčil „jak to bolí/nemoci brečet, smát se znova/nemoci přidat k dobrému už ani slova“.

Píseckého rodáka nepřiblížilo širší veřejnosti ani mimořádné folkrockové oratorium na text Ondřeje Fibicha Královna severních záskoků, ani podstatný podíl na jedné éře Minnesengrů. Stále patří k „osamělým písničkářům“, jak je pojmenoval a houfuje do velice volného sdružení Jan Burian. Minulý pátek přišli do Kaštanu pokřtít Poslední lásku v tak roztodivné sestavě, že jejím společným jmenovatelem mohl být jen vztah k Jiřímu Smržovi. Vlastní šedesátiny si zde odehrál Vladimír Merta a improvizoval folklorní téma s volností a objevností, jaká ho znovu vynáší na vrchol tvořivého folku, třeba vedle Dáši Andrtové-Voňkové. Zpívala tam také, plná laskavosti, v té chvíli nejpříhodnějšího daru. Vystřídali se i Pavlína Jíšová, Petr Lutka, Smržovi spoluhráči z alba, pochopitelně Jan Burian a také Jaroslav Caine Matějovský, pro mne zcela nový. Asketicky vyzáblý, milý kytarista, jinak bubeník punkového tria Znouzectnost, zvesela vychrlil, co pak ve mně přeznělo do motta nejen toho večera, ale všeho osamělého písničkářství: „Myšionáři běží pláží, káží ale neuráží - ohněm tančí, ledem bruslí, přiučil by se i Bruce Lee.“
Právě energické, roztančené Cainovo myšionářství se mi vybavilo na druhý den, kdy dorazila zpráva, že zemřel Wilson Pickett, úchvatně dravý zpěvák i výjimečný autor. Objevil jsem si ho a okamžitě zamiloval na koncertním albu Apollo Saturday Night z roku 1963 - a s ním i Otise Reddinga a vůbec tehdejší černošský soul. Prolnutí chrámové velebnosti s rytmickou živočišností do mě vniklo stejně samozřejmě jako do mladých Američanů i Britů. V tom jsem si neporozuměl s Jethro Tull, kteří soulovou módu nenáviděli, ani s Beatles; ti ji dokonce zesměšnili názvem svého alba Rubber Soul, Gumová duše. Zatímco Redding ženy o lásku většinou prosil, Pickett se k ní sebevědomě protancoval skrze hity In The Midnight Hour, Land Of 1000 Dances nebo 634 – 5789. Ať jsem kterýkoli slyšel na první zahraniční diskotéce svého života v Antverpách nebo od mladého Michala Prokopa, husí kůže mi signalizovala výjimečnou radost těla i ducha. Pickettovi bylo na rozdíl od jeho vzoru Sama Cooka i největšího konkurenta Otise Reddinga osudem vyměřeno svou slávu přežít. Třebaže už nikdy nenalezl písničky stejné, okamžitě strhující síly, ještě se uměl poměřit i s beatlovskou Hey Jude. A stále měl svůj nezaměnitelný hlas. „Kde jiní ječáci jenom křičí zvuky, tam Pickett ječí tóny,“ pověděl to nejlépe producent Jerry Wexler.
Do rock´n´rollové dvorany slávy uvedli Wilsona Picketta v roce 1991. Až ho andělé přivítají ve věčné zemi tisíců tanců, mohou mu s pozemskými soulovými bratry zpívat refrén ná-nanana-ná a radovat se, kolik podob může mít hudební myšionářství.

Jiří Černý, www.nacerno.cz - Týdenní komentáře, 23.01.2006

Caine - profil

„Písničkář, myšionář a tajemník se statky nehmotnými“, tak sám sebe charakterizuje člověk, který se představuje jako Caine. Má samozřejmě i své civilní jméno, ale říká o něm, že sloužilo po většinu jeho života spíš úřadům než jemu. Písničkářem se stal poté, co prý s příchodem punku do Čech zjistil, že síla hudebního sdělení není odvislá od počtu akordů. „Vzal jsem do ruky paličky a buben a začal skládat“, uvádí na svých webových stránkách. Zakládal různé punkové kapely, dnes se živí jako profesionální bubeník ve skupině Znouzectnost. K punku prý dlouho přistupoval jako k něčemu velmi dobře slučitelnému s obdivem k Mirkovi Dušínovi, ale pankáči si myslili, že si z nich utahuje a přátelé mu vysvětlili, že by měl to, co dělá přece jen charakterizovat nějak jinak. Snad by se tomu, co skládá a zpívá na svých sólových koncertech, dalo jednoduše říkat duchovní písně. Caine dokonce prohlašuje, že každá jeho píseň je o jeho vztahu k víře, ale museli byste si ho k tomu opravdu poslechnout, abyste si nemyslili, že je to nějaký hodný hoch z nedělní školy. Je to dryáčník plný strhující energie a emocí, jeho „civilní zaměstnání“ bubeníka se na něm projevuje i když hraje na strunný nástroj. Původně používal mandolínu, pak si nechal postavit mandolu, ale přestože byla vyrobena slovutným mistrem, cítil potřebu si ji celou přestavět a přizpůsobit. A tak předělal pražce, vyměnil struny, naladil mandolu úplně jinak a zapojil ji přes krabičky tak, aby, jak říká – nemusel tahat vlakem tři nástroje, ale jen jeden, v nemž by byly ostatní obsaženy. „Každý nástroj tě inspiruje k jinému hudebnímu přemýšlení“, dodává.
U nezávislých distributorů nebo přes internet si můžete objednat Cainovy nahrávky. Ve dvou obalech najdete celkem čtyři alba: Caine, Tajemství na dálku stačí, Caine a Rusová „Živě“ a Myšionáři. „Animálně-evangelizační píseň Myšionáři,“ říká Caine, „vypráví o tom, co by se stalo, kdyby nám evangelium přinesly myši. Vím, jak dámy reagují na myši a často se mi zdá, že když chci někomu něco ze svého prožitku víry sdělit, jsou reakce podobné“.

Myšionáře ani jiné Cainovy písničky v rozhlase téměř neuslyšíte. O to větší překvapení vás čeká na koncertech inzerovaných většinou na jeho webových stránkách www.caine.wz.cz nebo v oddělení sólistů na webu skupiny Znouzectnost. „Vždycky jsme se s kapelou hlásili k tomu, že nechceme měnit svět, že stačí, aby svět nezměnil nás“, pověděl mi Caine nedávno. „Ale když vidím, jak nás ten svět stejně mění, začínám tvrdit, že písničkou něco změnit jde. Alespoň v tom smyslu, že všechno, co člověk vysloví, nějak svět mění, i když třeba jen v jeho blízkém okolí.“

Jan Burian, Týdenník Rozhlas, 2.5.2007

Pro jediný vlas víly

Muzikant Caine si od své domovské kapely Znouzectnost, kde s vervou buší do bicích, čím dál častěji odskakuje ke své písničkářské dráze. Skládá, textuje a zpívá nenápadné, křehké, něžné, skromné, ale svým vyzněním nesmírně silné písničky. Po albech Nekonečno, Tajemství na dálku stačí, Myšionáři a Živě nyní přichází s novinkou nazvanou Pro jediný vlas víly.
S výjimkou vybočujícího bonusového Tanečního protestsongu nabízí deska třináct skladeb o víře, Bohu, lásce, naději, přátelství, domovu, hledání. Ubírají se ve folkrockovém rytmu, někdy rockově energičtějším (Pro jediný vlas víly, Vyznání s vyznáním, Podobenství o rozsévači), jindy folkově klidnějším (Anděl, Lávka, Kdo půjde). Většinou však oba styly míchá a vytváří jednoduché, přímočaré, melodické písničky se zpěvnými refrény.
Caine není žádným velkým zpěvákem s ohromujícím rozsahem, ale v jeho případě nahrazuje pěveckou techniku zápal, emoce a energie, s nimiž rozdává svá nenásilná poselství o podstatných věcech člověka a života. Nikomu nic nenutí, nepoučuje, jen předkládá své vidění světa. Zpívá s obrovským nasazením a zaujetím a tyto stavy se díky jeho upřímnosti a bezprostřednosti daří přenést na posluchače.
Písničkář se doprovází na elektroakustickou mandolu a tamburínu, s dalšími nástroji (kytary, basa, bicí, perkuse, klávesy) mu pomáhá jeho souputník Přemysl Haas, Vlaďka Haasová se ujala akordeonu, bubnu a občas si i zazpívá. Na flétnu hostuje Bára Haasová, na banjo Radim Huml. Dávají písním barevnější kabát, čímž deska vyznívá pestřeji.
„Jediný hlas – ten Tvůj milý – láme kámen – pálí jíly.“ Caineho písně mají duchovní, náboženský rozměr, ale k víře autor nepřistupuje nijak ortodoxně. Pod jediným hlasem si klidně vedle Boha lze představit lásku, přátelství, pomoc. Jeho pocitové texty se zabývají svárem mezi dobrem a zlem, pokorou a pýchou, poctivostí a hříchem. I přes úskalí se snaží šířit dobro a nebrání se ani přiznat své slabosti. „Tolik jsem se snažil a stejně vydal křivé svědectví. Pokorně se tvářil, i když jsem uvnitř pukal závistí.“
Caine natočil poctivou a upřímnou desku, která spojuje příjemné melodické písničky s nosnými a zajímavě podanými myšlenkami.

Karel Souček, www.golias.cz, říjen 2007

Mise lehkonohého poutníka

Caine je hlavní hudební profesí bubeník od Znouzectnosti. Je ale i výtečný písničkář, snažící se své duchovní úvahy vtělit do písně nepřetíženě. Nové album je autorsky až na jeden text čistě jeho, zpěvácky především jeho, muzikantsky pak zásadním partnerem jeho mandole je ex-kolega z kapely Přéma Haas s kytarou, bicími i dalšími nástroji, Vlaďka Haasová s akordeonem a k nim pár epizodních hostů. Od předchozího titulu se album liší asi větší energií výrazu, což rozhodně neškodí, a možná trochu větší myšionářskou explicitností. Zůstává textařská hravost a záliba v slovních hříčkách a schopnost spojit duchovní tématiku s až taneční melodií, aniž by měl člověk pocit, že jde o mesalianci. Některé Caineho postřehy jsou geniálně lapidární, například to, že člověk v úzkých snáz najde cestu k Bohu a souvislost se slovem uBožák. Caineho interpretace víry je chvályhodně osobní a není prvoplánově agitační. Spíš domýšlí, co z křesťanství vyplývá pro osobní život a vidění světa. Vznikly tak písničky schopné obstát i bez hloubání nad texty čistě hudebně, ale zároveň posloužit jako vstupní brána k vlastním meditacím. S vírou, že jediný vlas víly utáhne slona, nebo chcete-li, že kousek duchovního přesahu převáží materiální svět, se ztotožňuji, tím to je pro mne osobně lehčí. Ale tu víru má v sobě hluboko doufám vlastně každý. Caineho dialogy se světem, vertikálou i posluchačem tak doufám alespoň někdy padnou na úrodnou půdu (jako v Podobenství o (osamělém) rozsévači) i u mnoha posluchačů, kteří zrovna neprožívají nic přelomového, jen si chtějí při poslechu muziky v sobě uklidit. K meditaci napomůže i pohled do vkusného výtvarného bookletu.

Jiří Moravský Brabec, Folk&Country, únor 2008

Byl to Caine, písničkář z neznáma

Stále častěji se v Třebíči objevuje někdo z nejmladší generace folkových skupin. Například v pátek 18. ledna vystupovala v ZŠ Na Kopcích Epy de Mye a ve stejný den v čajovně katolického gymnázia duo Nestíháme. Spolu s dvojicí Jan Řepka - Petr Ovsenák si tam na pozvání studentského klubu Halahoj zahrál také písničkář, který má naopak už něco za sebou. Říká si Caine a přijíždí ze západu, konkrétně od Plzně, kde je také bubeníkem punkové skupiny Znouzectnost.
Je mi jasné, že mezi mladými jasně vítězí Nestíháme, mám ale své důvody, abych se věnoval nenápadnému a v našich končinách téměř neznámému Cainovi. Poprvé jsem ho slyšel naživo a zároveň viděl velmi zblízka ten den, kdy Jiří Suchý, legenda Semaforu a české písničky vůbec, slavil pětasedmdesátiny. Dramaturg večera v Salesiánském divadle Ivan Kott připravil silnou sestavu hostí, od vokálního souboru Voxtet, přes písničkáře Jiřího Smrže, čerstvě oceněného Andělem za album Poslední láska, a uznávaného bratislavského šansoniéra Zoro Laurince, až k Soně Jányové, absolventce JAMU, největšímu muzikálovému talentu posledních let, zpěvačce, která strčí do kapsy všechny superstáry. Úpravou programu na poslední chvíli se stalo, že Caine musel vystoupit až jako poslední a naopak těsně před oslavencem Suchým. Předtím, než šel na pódium, byl přesvědčen, že v takové konkurenci nemůže uspět, že se octnul ve společnosti, do které nepatří a smál se tomu jako bláznivému žertu. Jak ale čtenář tuší, opak byl pravdou. Natolik zapůsobil kontrast Cainova skřehotavého hlasu, jednoduchého doprovodu na nepříliš dobře naladěnou mandolu a perkuse připevněné k botě, a vůbec celé vzezření zarostlého vlasatého dlouhána tiše a zajíkavě rozprávějícího mezi písněmi nedokončené historky. Obecenstvo živené po celý večer formální dokonalostí mu nadšeně aplaudovalo a Caine se nečekanému úspěchu smál jako bláznivému žertu.
V čajovně katolického gymnázia sice neměl v zádech žádnou legendu, před mladým publikem však vystupoval stejně plaše a skromně, ale zároveň radostně, aby i tady šířil své písničkové evangelium. Caine je totiž nejen punker, ale zároveň věřící. Použijeme li podobně jako v titulku (Caine, písničkář z neznáma = srovnej Shane, jezdec z neznáma - kniha od Jacka Schaeffera) westernové přirovnání, je to takový Pobožný střelec. V lecčems se podobá Sváťovi Karáskovi a Karlu Vepřekovi, ale ještě víc je svůj, západočeský svéráz, sám sebe označující za myšionáře (viz titul jeho alba z roku 2005) a tajemníka se statky nehmotnými.
Pro Třebíč si připravil především skladby z čerstvé, na podzim vydané, desky Pro jediný vlas víly. Kromě titulní z ní zahrál také Anděla (v žertu věnováno kamarádovi Jiřímu Smržovi = viz výše), Za desatero prohrami, Písničku pro parťáka (Koho volíš, Krista nebo Mažňáka? = tak se může ptát opravdu jenom evangelík) a jako jeden z přídavků Taneční protestsong. Myšionáře připomněl skladbou Byl to sen či Gastronomickými zprávami, svou první nahrávku Nekonečno z roku 1996 zase Loutkovým dívadlem. Mezi tím zařadil jedinou převzatou píseň - Motýlka od Jaroslava Ježka z neprávem zapomenuté karlovarské skupiny Čp.8. Mezi jeho vlastními možná trochu zapadla, jak ale sám předznamenal, setkání s muzikou mladičkých Čp.8 ho před více než dvaceti lety povzbudilo k tomu, aby začal skládat a vystupovat jinak než jako punker, u něhož z podstaty nevadí, když hraje a zpívá falešně.
Jak jsme se v pátek v čajovně mohli přesvědčit, Caine na své vzory nezapomněl. Jestliže Ježkovi Čp.8 byli v první polovině osmdesátých let možná nejsilnější generační revoltou, Cainův Taneční protestsong, v němž zupáckým hlasem nařizuje všem, aby byli šťastní a svobodní, nás varuje před něčím, co nám ještě moc nedochází. Ale to je úděl písničkářů z neznáma, myšionářů, pobožných střelců a tajemníků se statky nehmotnými.

Milan Zeibert, Horácké noviny, 25.1.2008

* * *

Písničkový misionář Caine v čajovně

Folkové duo Nestíháme hrálo v čajovně katolického gymnázia na pozvání studentského klubu Halahoj už vícekrát. Naposledy společně s Australanem Jamisonem Youngem, tentokrát s sebou přivezlo písničkáře skutečně originálního. Říká si Caine a stejně jako slavnější Radůza nechce, aby bylo známé jeho skutečné jméno. Pochází z Plzně a kromě toho, že vystupuje sólově, hraje na bicí v punkové skupině Znouzectnost. Caine je nejen punker, ale zároveň věřící, což dodává jeho písním zvláštní kouzlo. V lecčems navazuje na evangelické písničkáře jako je Sváťa Karásek či Karel Vepřek, tolik veselosti jako on však do skladeb s duchovními tématy asi nedostal nikdo. Přitom nejde o žádné znevažování, Cainův humor je laskavý, jako třeba v asi nejznámějších Myšionářích (Myšionáři běží pláží, káží, ale neuráží - ohněm tančí, ledem bruslí, přiučil by se i Bruce Lee), kteří v zhruba hodinovém vystoupení bohužel nezazněli. Svérázný muzikant, který svůj krákoravý zpěv doprovázel na mandolu, se víc věnoval novému albu, které se jmenuje Pro jediný vlas víly. Kromě titulní písně zahrál i Anděla (věnovaného Jiřímu Smržovi, jenž Anděla jako cenu od hudebních publicistů skutečně dostal), Za desatero prohrami či Písničku pro parťáka, v níž pokládá otázku povědomou čtenářům foglarovek: Koho volíš, Krista nebo Mažňáka? V zásadě šlo ale o skladby vážnější stejně jako v případě jediné převzaté, totiž Motýlka od Jaroslava Ježka, bohužel předčasně zemřelého zpěváka karlovarských Čp.8. Tato, dnes pohříchu zapomenutá, skupina inspirovala před dvaceti lety mladého Caina k tomu, že začal sám skládat a vystupovat. V závěru vydařené třebíčské premiéry se přece jen vrátil k albu Myšionáři (Byl to sen a Gastronomické zprávy) a v přídavcích dokonce ke své první nahrávce Nekonečno (Loutkový dívadlo). Přechod od zamyšlenějších věcí k ostřejším reakcím na realitu života vyvrcholil Tanečním protestsongem, v níž zpěvák hlasem policejního poddůstojníka rozhánějícího nepovolenou demonstraci vyzýval publikum aby tančilo, bylo „happy“ a „freedom“. Tento kousek má na to, aby se stal, co se týče obliby, nástupcem Myšionářů, kteří jedou pouští a starší občany sednout pouští...

Milan Zeibert, Třebíčské noviny, únor 2008

Jako bych nápěv téhle písně znal

(Caine: Pro jediný vlas víly. Caine & Sisyfos Records, Plzeň 2007)

Caine vydal loni na podzim novou desku.

V dobré společnosti
Osobní klíč k ní jsem našel v songu Co bude dál, v jejímž refrénu Caine zpívá "Jako bych nápěv téhle písně znal!". A právě tato skladba mi zní jako nějaký Merta, Nohavica, Třešňák, Kalandra nebo taky Petr Fiala ze skupiny Mňága & Žďorp. Když Caine začíná "Bývávaly doby, kdy je mé názory zajímaly", mám někde vzadu v hlavě "Kdysi jsem tě vídal ohozenou fajn" = český text Dylanovy Like A Rolling Stone, pro mě písně písní. Nemyslím to tak, že by Caine od výše uvedených autorů opisoval, jen ho čistě soukromě řadím do jejich dobré společnosti. Stejně jako oni umí napsat jednoduché, ale silné písničky, které nesou poselství, jemuž jsem schopen uvěřit. Cainova pravda nešustí papírem, protože její autor si moc pěkně umí poradit s češtinou. Ve třinácti textech (čtrnáctý mu napsal Ondřej A. Pellar) najdeme řadu neotřelých poetických obratů, ale taky pár úderných sloganů, které by reklamní agentury platily zlatem. Vážné myšlenky se správně shazují drobnými vtípky (včetně hudebních – viz "čínský" sbor na konci skladby Za desatero prohrami).

Nikdo nezazpívá Caina tak dobře jako Caine
Další důležitou věcí je, že Cainův zpěv je stejně nezaměnitelný jako u pánů, kteří mi evokují onen povědomý nápěv. Jejich písně mají největší sílu v autorském podání, neboť - jak se praví na obalu jedné staré desky – "Nobody sings Dylan like Dylan". A tak si Caine vesele i smutně skřehotá v písničkách křehkých a vážných (Anděl, Lávka, Vyznání bez vyznání, Kdo půjde?, Na projížďce), hymnicky zpěvných (Pro jediný vlas víly, Za květinou, Co bude dál) rozverných a rozjuchaných (Píseň pro parťáka, Vyznání s vyznáním) i v rozjetém bigbítu (Podobenství o osamělém rozsévači), vyslovené hitovce (Staré lásky z lásky nerezaví) nebo zdánlivé ptákovině (Taneční protestsong).

Trochu mu pomohou kamarádi
Pro jediný vlas víly je sice deska autorská, ale jak to má být, Cainovi trochu pomáhají kamarádi. Na dvou textech spolupracovala Zuzka "Assa" Hájková, ten se sloganem "Koho volíš, Krista nebo Mažňáka?" v Písničce pro parťáka přidal už zmíněný Ondřej A. Pellar (jako evangelický farář si to může dovolit), ve Vyznání bez vyznání zpívá Vlaďka Haasová, Přema Haas hraje hned na několik nástrojů, Bára Haasová na flétnu, Radim Huml na banjo, Míša a Zuzka Röhrichovi a Pavel Brom tvoří sbor.

Hledá píseň, jejíž nápěv zní…
V bookletu s fotografiemi Dany Matějovské jsou otištěny texty všech písní a já se nemůžu rozhodnout, co z nich vybrat na ukázku. Něco z Anděla, v němž v hlubinách se zouvá z pout jeden malý rytíř věrný, co touží s tebou spočinout a co má mou tvář i mé rysy, když zbraně skládá pod polštář? Nebo z Lávky vztyčené podél Baskervillských blat? Nebo první sloku ze Starých lásek "Pátrám, tak tu pátrám po půdách a sklepeních, zvedám prach a hledám víc než relikvie z tanečních, hledám píseň, jejíž nápěv zní: Staré lásky z Lásky nerezaví"? Tu mám vůbec nejradši. Na co slovutný Ital Umberto Eco potřeboval přes čtyři sta stran v krásné knize Tajemný plamen královny Loany, pořídil Caine ze západních Čech přesně za tři minuty a pět vteřin. Navíc se mi verš "Hledám píseň, jejíž nápěv zní" hodí k nadpisu "Jako bych nápěv téhle písně znal".

Buďte dobrovolně šťastní a svobodní
A tohle si ujít nenechám. Báječné album končí Tanečním protestsongem, v němž zpěvák nejprve vykřičí celému světu do tváře ta nejglobálnější obvinění, načež oznámí, že akce je dobrovolná, a jménem zákona nekompromisně vyzve posluchače, aby byli happy a freedom. To mám stejně. Jak mě někdo začne roztleskávat, nacpu si ruce do kapes. Ale na Cainovi bych tančil, i kdyby to bylo zakázané.

Milan Zeibert, 2008

Desky na burze

... Teď tu máme další sólové album muzikanta, který je známý především z působení v různých hudebních formacích. Caine (občanským jménem Jaroslav Matějovský) působí jako bubeník v punkové kapele Znouzectnost, také ve skupině Vrámci možností, často ho můžeme slyšet i jako písničkáře.
Právě tak se představuje i na své nové desce Pro jediný vlas víly. S nábožensky laděnými (a hlavně hodně špatnými) texty tohoto písničkáře se vnitřně ztotožnit nemohu, dokonce jsem se přistihl, že mě iritují natolik, že pro mne písničky nezachrání ani melodická muzika se zpěvnými refrény.

Milan Jablonský, Folk&Country, březen 2008

Když hraje Caine a jeho hudební myšionáři

V pátek 15. ledna vystoupil v čajovně studentského klubu Halahoj třebíčského katolického gymnázia plzeňský písničkář a hráč na mandolu Caine a spolu s ním i jeho přátelé ze skupiny Vrámci možností (to není chyba = oni to schválně píšou špatně). Caine v čajovně už jednou hrál sólo, tentokrát byl jen součástí trojkoncertu, který začal zpěvák a hráč na bouzouki Fífa, pokračovala dvojice Caine a Fífa, nyní už hrající na cajon, a zakončili Vrámci možností, což byl opět Fífa a s ním kytarista Radek Dvořák.
Od Cainova předchozího koncertu se páteční večer poněkud lišil. Ubylo Cainovy osobité poetiky, zato přibylo humoru a hudebně byl celý pořad svižnější. Vzhledem ke složení publika tvořeného převážně okruhem přátel Halahoje to bylo naprosto v pořádku, a tak jsem byl asi jediný, kdo by z krásného Cainova alba Pro jediný vlas víly rád slyšel víc než úvodní skladbu Kdo přijde, jíž Caine s Fífou také zahajovali. Zato se několikrát dostalo na songy z CD Myšionáři: Gastronomické zprávy, Moje žena je věřící, Ku vlaku a především titulní píseň s úžasnými slogany: „Myšionáři běží pláží, káží, ale neuráží, ohněm tančí, ledem bruslí, přiučil by se i Bruce Lee…“ Kdyby Caine nebyl takový boží člověk, usměvavý vlasatý a vousatý dlouhán ve vytahaném svetru, nepochybně by se velmi dobře uživil jako autor úderných textů nějakých stupidních reklam. Jenže fór je v tom, že ten chlap, jindy bubnující s punkovou skupinou Znouzectnost, by něco takového neudělal. Dost velkým ústupkem bylo, když vyhověl svým spoluhráčům Fífovi a Radkovi Dvořákovi, že při společném vystupování pod názvem Heart & Heavy, vyřadí z repertoáru písně připomínající Jana Nedvěda. Jestli se tím myslely ty nádherné věci z desky Pro jediný vlas víly, nevím, pro mě je od Caina k Nedvědovi zatraceně daleko. Rozhodně bych na medvědí koncert neběžel zasněženým a zledovatělým městem, abych stihl aspoň druhou a třetí třetinu.
Za noční běh jsem byl odměněn také Slonem či písní Za dva… (obě z CD Tajemství na dálku stačí), zatímco Loutkový dívadlo z Cainovy prvotiny Nekonečno bylo výslovně určeno pro syna pořadatele koncertu, jenž v páteční večer slavil své třetí narozeniny. A ještě jednu věc musím zmínit. Jestliže Cainovy vlastní skladby většina publika asi neznala, při Motýlkovi, čtvrtstoletí staré písni Jaroslava Ježka z nespravedlivě zapomenuté skupiny Čp.8, se z několika míst ozvalo tiché pobrukování. Cainovo přihlášení k Čp. 8 je známé, neboť často zařazuje jejich písně, reakce publika pak je pro někoho, kdo jmenovci a také příbuznému slavnějšího Jaroslava Ježka v mládí fandil, nečekaná, o to však příjemnější.
Po pauze přišel čas pro Vrámci možností, čili opět Fífu a konečně také zpěváka a kytaristu Radka Dvořáka, který do té doby jen zdatně hýkal v publiku. Původně měl nastoupit jako třetí do onoho Heart & Heavy, nestalo se, v poslední části večera si to vynahradil do sytosti. Vrámci možností jsou totiž věrni svému názvu. Rádi by hráli elektrický punk, ve dvou toho však moc nepořídí, pročež z nedostatku udělali přednost a smaží punk jako akustické duo. Asi jako kdyby ho hráli vesničani, což není úplně pravda, když víme, že Fífa je z Litoměřic a Radek z Tábora. Snad z výjimkou Fífovy skladby Další kyd z války jsou Vrámci možností veselí chlapíci jednoduše veršující o Housenkách, Teploměru, Zvířátku, Sáňkách či Ditě z holobytu ( v 1. pádu = Dita z holobyta). Stojí za to vědět, jak se nebohá dívenka Dita do takové nouze dostala: Všechny peníze utratila za cédéčka skupiny Vrámci možností. Jak říkám, jsou to veselí chlapíci, nebo lépe podle Caina - hudební myšionáři. Určitě i pro ně platí další verše z nábožensky rozjásané písně: „Myšionáři jedou pouští, starší občany sednout pouští…“ a taky „Kde jiní mají autobus, vlastní vlastní Velkej vůz…“

Milan Zeibert, Třebíčské noviny, únor 2010

Nadosah - Cainovo nenásilné myšionářství

Známý plzeňský myšionář Caine (Jaroslav Matějovský) táhne se svými přáteli svoji karavanu dál. Bez ohledu na hudební trendy si kráčí svojí neprošlapanou cestičkou a skládá další a další inteligentní písničky, které podle potřeby obléká do folkového, rockového, popového, punkového, ska či metalového kabátu.
Působí tak trochu jako Hrabalův pábitel, který pokorně, skromně a neokázale šíří svoji křesťanskou víru, aniž by moralizoval, kázal či někomu něco vnucoval. Pouze předkládá a je jen na posluchačích, zda se k němu přidají. Pokud ne, nic se neděje, Caineho muzika potěší a dobrou náladou nakazí úplně všechny.
Nové album Nadosah nabízí patnáct skladeb a oproti předešlým nahrávkám Tajemství na dálku, Myšionáři nebo Pro jediný vlas víly působí veseleji a pestřeji. Jsou na něm zastoupeny snad všechny hudební styly, ale přesto deska drží pohromadě. Díky písničkářovu originálnímu skladatelskému i textařskému rukopisu, jeho poetice a nezaměnitelnému zpěvu.
Úvodní skladbička Zapomněla se nese v duchu jakéhosi trubadúrského folku, který v Instrumentálce přechází do drsného rocku, až metalu. Vtipně strašidelná píseň. Ve druhém stádiu Zapomněla se Caine vrací k motivu první písně, Kolumbus vypráví v melodickém a hravém poprockovém stylu o tom, jak je důležité plout proti proudu a neuhýbat ze svých postojů.
Folk rock v Tak přece zpříjemňuje jemná flétna, Gangster-ska svým stylem odkazuje k názvu písně, i když stejně blízko má k dechovce. Důležitější než škatulky je však její radost, optimismus a nakažlivá touha po svobodě a rozletu. Folk s punkovým nábojem přináší Všeho dočasu, melancholie zdobí Včerejšího muže zítra.
Ve stejně pestrém duchu se ubírá i druhá polovina desky. Křehký, lyrický folk střídá skáčko, houpavý rytmus melancholické pasáže. Hodně tomu napomáhá multiinstrumentalista Přemek Haas a flétnistka Bára Haasová. A také Caineho vlastnoručně vyrobená elektroakustická „mandokytara“, která umí opravdu věci.
Caineho zpěv je hodně přírodní. Před technikou dává přednost výrazu, působí velice pozitivně, otevřeně, přesvědčivě a uvolněně. Své texty o podstatných věcech typu svobody, lásky, hledání, souznění či víry zpívá s obrovským nasazením. A vůbec není důležité, zda v textech hledáme skryté symboly a myšlenky (těch podnětných je tam skutečně dost), nebo se jimi necháme volně unášet. Obojí je hodně příjemné.

Karel Souček, www.golias.cz, leden 2011

Nadosah - Víra, folk a punk

Svoboda v hudbě je důležitá bez ohledu na žánry. Každý, kdo najde odvahu se k ní postavit bez ohledu na to, že dělat věci zavedeným způsobem je nejen pohodlnější, ale většinou posluchačů přijímáno daleko vstřícněji, si zaslouží obdiv a úctu. A není vlastně důležité, jestli už má kus cesty za sebou a nebo právě znovu začíná.

Zdaleka nejen příznivci a posluchači plzeňské letité party Znouzectnost vědí, že její členové mají i další boční projekty, kde zužitkovávají své autorské puzení. Je to i případ bubeníka, kterému už léta nikdo neřekne jinak než Caine. Paralelně své spády ukájí jako písničkář (již delší dobu je i členem volného sdružení Osamělí písničkáři, organizovaného Janem Burianem), a jeho sólová tvorba rozhodně v konfrontaci s mateřskou kapelou nepůsobí jako popelka. Důkazem může být i jeho čtvrté album.

Cainova nová deska zdaleka není tak temná jako její obal. Začátek ještě může zviklat svou rozpačitostí - dvě křehké sympatické miniatury Zapomněla jsou poněkud divoce odděleny křečovitou skladbou Instrumentálka, která nejenže má nelogický text, ale především je aranžována v duchu značně schematického, tisíckrát omletého bigbítu s rádobypunkovou tvrdostí. Navíc se pokouší o humor, což se jí evidentně nedaří. Trošku odrhovačkově působí i následující trojice, kde doprovod válcuje vlastní písničky, ale počínaje další písní-zkratkou Všeho dočasu začnou růžky vystrkovat už jen samá pozitiva.

Caine je silný v hrátkách s češtinou, při kterých pracuje s fonetikou i zvukomalebností, poetikou slov i kontrastem jejich významů. Prosté věci, jako je svoboda, víra či pozitivní přístup k životu, pak do vydařených textů propašovává nenásilně a ještě mu zbývá energie na řadu postřehů a ocenitelných myšlenek. Svědčí mu tak mnohem víc sólová poloha. Ale i když v dalších písních zaznívá k jeho pěvecky neumělému, svou upřímností však stoprocentně uvěřitelnému a přirozenému projevu aranžérsky i nástrojově složitější doprovod, dominantní roli si už vzít nedá. Přesto však je mnohem silnější v křehkém, intimním a skromném podání než v (díky tomu, s jakou kapelou hraje) očekávaném dryáčnictví.

Album Nadosah plzeňského písničkáře svým pojetím tak trochu tlačí z polohy folkového sólisty do role frontmana folk-rockové kapely, ale díky tomu, že má co sdělit a zároveň nepropadá pocitu mesiáše sdělujícího historické pravdy, i to na nové desce Caine ustojí nadmíru dobře. Stejně jako dokáže ukorigovat míru patosu, který by zrovna jemu mohl snadno zlámat vaz. Díky tomu je přesvědčivý a za pomoci zdařilé produkce Přemysla Haase přihodil na hromádku českého folku další desku, u které - pakliže vás tento druh hudby oslovuje - by bylo vážně škoda ji přejít s nevšímavostí.

Antonín Kocábek, www.tyden.cz, leden 2011

Nadosah - Porce osobitého písničkářství

Jaroslava Matějovského, kterému ovšem nikdo neřekne jinak než Caine, lidé znají hlavně jako bubeníka populární Znouzectnosti. Už léta se však prezentuje také jako svébytný písničkář. Počítaje i někdejší (demo)kazetu Caine 96, později přejmenovanou na Nekonečno, má na svém kontě již pět sólových počinů – včetně koncem loňského roku vydaného, na tomto místě recenzovaného CD.
Drtivou většinu nástrojů na něm natočil Cainův dlouholetý kamarád a spolupracovník Přemek Haas (skupina Navzájem). Stylově je tu kormidlem otáčeno od folku až po parodii na metal (Instrumentálka) a celkově by se dalo říct, že nahrávka působí o něco rockověji než starší Cainova alba. To ale není příliš podstatné. Důležitější je něco jiného. Totiž to, že Caine nadále píše jak hluboce lidsky moudré a procítěné, tak hravé a zábavné písničky, které je radost poslouchat a nemusíte přitom od sebe odhánět neodbytný pocit banálnosti či infantility, byť se někdy v tomto směru pohybují na samotné hraně.
Nehledě na to, že Caine coby zpěvák disponuje naprosto charakteristickým, nezaměnitelným projevem a občas ze sebe dokáže vyždímat tak neuvěřitelnou vroucnost a naléhavost, až z toho člověku mrazí v zádech...

Petr Korál, www.muzikus.cz, únor 2011

Nadosah

Tak jako revoluce musí začít zdola a nikdy ne z vrchu, kde jsou ti poslední, co by si nějakou podobnou legraci přáli, tak i malé skutky napohled bezvýznamné maličkosti časem stvoří mozaiku věcí, které jsou velké a důležité. Teď jde jen o to správně je uchopit. Jenže jak "uchopit něco, co nemá ucho?", pěje ve svých písních například neuchopitelná Jablkoň. A přitom je to docela "Nadosah". Přesně tímhle slovem se totiž jmenuje zatím poslední řadové CD písničkáře, který si říká Caine. Kdo by snad přeci jen nevěděl, o koho jde, je to mimo jiné bubeník plzeňské skupiny Znouzectnost.
Co je tedy vlastně nadosah? Na to vám s jistotou neodpovím. Nejsem si jistý, že po prvotním poslechu Cainových písní, budete mít jasno ve věcech i vy. Nejspíš ne. Tyhle písničky totiž vyžadují nejen soustředěný poslech, ale jsou to hlavně textové hříčky, kdy si říkáte: "Co to má vlastně znamenat?". Při druhém poslechu vás napadne: "Jaký jsem to hlupák, vždyť je to jasné, všechno tady je", a při dalším zase: "Aha, tak ne, tohle spojení jsem dřív nezaznamenal, tak je to asi nějak jinak".
Žádná prvoplánová a jasná sdělení. Ani žádné těžko rozluštitelné šifry na zdech pyramid. Jen obyčejná slova. A přitom můžou znamenat tolik... Jako "obyčejné zázraky".
O čem může pojednávat například skladba "Včerejší muž zítra"? Můžu být tak včerejším už zítra? Co může stát za "Těžkou chvílí lehkého děvčete", skladbou, kterou otextovala dívka, jež se zove Sasanka, která konečně došla po letech k odvážnému rozhodnutí doprovázet Caina zpěvem a hrou na jakýsi podivný bicí nástroj i na pódiu? Udělejte si pomocí těchto písní výlet do jiných světů. Možná nakonec zjistíte, že to jenom tak vypadá a není třeba nikam jít, protože pořád stojíte zde na zemi. A všechno je nadosah.
Zajímavostí na desce je mimo jiné jakési pokračování kultovní Cainovy skladby "Právo na návrat", která dostala jméno "Právo na návrat a dál". Melodie skladbě zůstala, byla ale rozšířená o pár dalších slok. V bookletu jsou všechny texty, abychom si mohli všimnout zdánlivých maličkostí. Třeba, že v této skladbě začíná slovo pátek velkým písmenem.
Caine se svou elektroakustickou mandolou a se svými neobyčejnými písněmi je pozoruhodná osobnost. Rozlučme se tedy kratičkým textem skladby "Všeho dočasu": "Snad každý svetr se jednou obnosí, i tajné přání se jednou vyprosí, má nová píseň se jednou dozpívá, mám trochu strach, že už moc nezbývá..."
Ale já bych teď mohl psát ještě dlouho. V první větě jsem napsal cosi o revoluci. Caine mi věnoval svou první kazetu v roce 1998. Tu revoluci mi tím díky jeho písním a životním názorům pomohl udělat. Stala se někde uvnitř mne. Určitě jsem nebyl jediný.

Víťa Liboška, www.hardmusicbase.cz, březen 2016