|
|
První odvážná opravdická zpěvačka... (a taky rozhlasová moderátorka), co to se mnou na pódiu zkusila... přežít. Natočili jsme spolu živou desku v husitském kostele v Plzni. Pak už jsem ji nikdy neviděl. Ba ne. Občas na koncertech Znouzectnosti ;-) Skupina Navzájem je jakýmsi "bludným holanďanem" mezi kapelami potácejícími se na naší malé české popfolkověažtakřkarockové louži. Už dobrých "pár" desítek let, od roku 1989 ;-) se stále vynořuje a zanožuje, tu loví perly pod hladinou, tu zas, jak lítací ryba, pleská se chvíli na výsluní. Pravda, posádka se s postupujícím časem a mořskou nemocí poněkud obměňuje, ale kapitán Přéma (hraje ho Hugo Haas), ač častokrát větry rozerván, se nakonec z příboje vln vždy vynoří neomlet - a se svoji věrnou družkou, první důstojnicí (tu hraje jeho manželka Vlaďka), znovu vyráží neochvějně plnou parou vzad. Oba nehybní a stylově rozeznatelní. Při svých pravidelných pokusech zdolat Mys Hornův s protivětrem v zádech, už léta tito dva narážejí na věčného trosečníka a robinsona - kdysi také jednoho z "mužů přes palubu" na škuneru jménem Navzájem - Caina. Letos se ovšem nespokojili jen se společnou fotografií do National geografic music a s doplněním zásob soli, či sušeného mléka... Letos si všichni tři zavzpomínali na staré zlé časy, jo ho hó!... stylověji. Na malém voru se 1. ledna přebrodili podél vodního hradu Švihov (viz. reportáž), až za obzor, k novým písním i dobrodružstvím. Od té doby je nikdo nikde nespatřil. Až nyní... Vím, je zbytečné hned házet flašku se zprávou do vody, kdykoli se objeví na obzoru další "bludný holanďan", ale pár drobných informací zatepla - a zvlášť v naší zemi, pardon - louži - nebylo přece nikdy od věci ;-) Zatímco tedy o trosečníkovi toho bylo zde, do zelených útesů vůkol, vytesáno již mnoho, o kapitánovi a 1.důstojnici takřka nic. Takže... jenom takový malý výcuc z Wikipédie. Žbluňk! 
Vlaďka Haasová: Vystudovaný pedagog, klavíristka, jejímž muzikantským osudem se však častěji než rozmáchlé tóny křídla stal syrový zvuk akordeonu. Zakládající členka kdysi "kultovních" Navzájem, "kapely, o které všichni věděli, ale málokdo ji slyšel". Hostovala a podílela se při nahrávání celé řady projektů. Nenápadná, "klidná síla", tolerantní a pohodový hudební i člověčí parťák do slunce i nepohody se srozumitelným pohledem na svět. Zpěvačka něžného, jemného, dívčího sopránu, která ale dobře ví, o čem zpívá. Také členka řady pěveckých sborů i příležitostných komorních sdružení. Člověk s citem pro písničku a nedocenitelnou schopností být v pravou chvíli kotvou i větrem do plachet. 
Přemysl "Přéma" (Hugo) Haas: Plzeňský muzikant, zvukař (Avik, PyHa), aranžér. Člověk, který už spoustu let stojí v pozadí mnoha projektů nejen v regionu. V letech 1993-96 člen kapely Znouzectnost. Zakladatel a vůdčí osobnost Navzájem. Hostoval a pracoval s velkou řadou kapel a muzikantů včetně raného Trabandu (s ním pak k vidění a slyšení na DVD/CD Traband - 10 let na cestě). Autorsky spolupracoval i s Nezmary, Pavlínou Jíšovou, jazzmankou Vlaďkou Bauerovou ... S Cainem muzikantsky, aranžérsky i producentsky pracuje na všech dosud vydaných albech. Caine: " Přéma byl první člověk, který mi k mým písničkám kdysi řekl: Dělej to, má to smysl! A tím mi dodal odvahu s tímhle... i sám se sebou vylézt na veřejnost. To mu nikdy nezapomenu." Jiné citáty: "Přéma je realistický snílek, skeptik s věčným plamínkem naděje pro druhé a skrytou energií." "Jako člověk výbušný introvert nebo nenápadný extrovert... Nenápadná hybná síla... Hudebně pomohl nesmírnému množství lidí od muziky, i když si to řada z nich ani neuvědomuje..." "Multiinstrumentalista s velmi rozporuplným přístupem k vlastnímu živému vystupování". "Přéma" sám o sobě říká, že je dělník. A své pohybování se v hudebním světě bere s velikou rezervou a odstupem. Po dlouholeté spolupráci s Cainem se považuje hlavně za jakéhosi pracovníka letové kontroly, který pouští na provázku v podzimním větru papírového draka. Sám pevně s nohama v hlíně se snaží o to, udržet ho někde uprostřed mezi nebem a zemí tak, aby nespadl a nerozbil na strništi své snění... a zároveň aby se neutrhl, neulétl vzhůru... a zcela nezmizel lidem z uší.
Odedávna mám několik absurdních hudebních vizí. Třeba spojit hutný rock s tichem. Šanson s heavymetalem. Gospel s punkem... osamělé písničkaření s křovím. Ale jak sami uznáte, už jen podle toho, že mě vlastně vůbec neznáte (nebo jen jako bezvýznamného bubeníka nějaké legendární kapely) - moc jsem s nimi neuspěl. A teď si možná někteří přisadíte: Právem! Vždyť takové vize jsou absurdní! To je jako chtít spojit vodu a oheň, noc a den nebo... jako mít onu příslovečnou hospodu na mýtince! Patová situace - to dá rozum. No... nedal. A znáte tu písničku, v níž se patník marně pokouší stát poutníkem - ale nemůže, protože je patníkem - až nakonec zasáhne sám Bůh a pohne silnicí? Tak i v tomto případě nakonec zasáhl! (Ano, ano, nenechte se mýlit - náš Tatínek v nebesích má kupodivu řešení nejen pro špičkové, ale i pro patové situace!) Dva tvrdí - ale ne úplně - mladíci z punkové kapely Vrámci možností se totiž nedávno uvolili, mne, jinak velmi osamělého písničkáře, doprovázet na koncertech. Tedy ovšem za předpokladu, že z repertoáru vyřadím písně nepokrytě se hlásící k odkazu Jana Nedvěda! Říkali: Jiří Smrž, Petr Linhart.. budiž, každý máme nějaké své úlety, ale co je moc, to je i na rockera moc! No... byla to těžká volba... Nebudu vás dlouho napínat. Odmítl jsem. Ale pozdě, sekera už byla na kořeni. A tak teď oba ty dřevorubce nejspíš po nějakou dobu uvidíte a uslyšíte se mnou. Přinejmenším do té doby, než zase napíšu něco nového. ;-) 
Kdo mě zná od vidění, snadno si domyslí, která že kapela mě asi jako kluka nejvíc ovlivnila... na celý život. Ano, správně, podle té barvy - byli to Greenhorns. Zelenáči. Česká country kapela z přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého tisíciletí. Nejvýstižněji se o ní snad vyjádřil jeden ze soudobých skladatelů vážné hudby - pan Jiří Vyšata: "Jejich písnicky opravdu voněly kobylama, střelným prachem a potem. A horko v nich bylo opravdu horko!" Voněly. To je přesně ono. Ono totiž... každá hudba vlastně produkuje svoji vůni. Nebo smrad, jak je komu libo. Tu víc a tu méně prchavý. Troufám si tvrdit, že to je na ní dokonce to hlavní! Ta... vůně. Noty, styly, aranžmá, sdělení a tak... to všechno je až na druhém místě. Takže Zelenáči. Dodnes, když přivoním ke zvuku banja, klukovatím, klackovatím a raším. Zvláštní, jak hned od začátku... myslím už tehdy, jako prckovi, v těch devatenácti, dvacíti, sotva jsem si s muzikou lajznul něco sám začít... jak mi vždycky Pán Bůh naděloval přesně ty správné spoluhráče. Nejprve takové, co nic neuměli, abych to před nimi hned nezabalil, ale později i čím dál bytelnější muzikanty. A co mě taky dodneška fascinuje - alespoň z dochovaných nahrávek - vždycky to byli origináli. Ano, s měkkým i - protože vesměs měli měkké a životné srdce! Ale abych se dostal k pointě: Teď, naposledy, jsou to dva měsíce... bác ho! Další originál! Přéma Haas mě seznámil s originálním banjistou! Ne, s Lubošem Malinou ne, ale skoro ;-) Jen s jeho bratrem v nebluegrassovém banju. Tenhle se jmenuje Radim Huml a sotva jsem ho slyšel zapidlikat, má dětská country soulová duše, ukrytá pod letitým pláštíkem punk-folkových záplat - zaplesala! Ach, mít tak ještě někoho na havajskou kytaru... a třeba kontrabas... No nic - takže ta pointa: Založili jsme spolu... "Cainehorns"! Aby to bylo už jednou pro vždy vysloveno a Radim z toho nemohl tak snadno vycouvat. A aby bylo - alespoň od kořenů - už trochu jasno. Tím nemyslím od nás. Na nás je toliko, aby to vonělo a rašilo... aby nám to pak třeba nějaký Honza... neVyčítal ;-) Za duo Cainehorns (zatím duo) - ten bez banja. Caine, únor 2011
|
|||||||||
