|
5.9.2024 - Knižní festival TaBook
Tábor
KDO PŮJDE
(Caine-Mi)
Na půli cesty mezi Martou a Marií
bál jsem se že mě snad chytí a zabijí
Do Emaus daleko a stejně bych zabloudil
ať žil bych tu sebedýl do pouště vždy je to
jen co by ze zloby kamenem dohodil
Tady tě nevítá kněz ani Levíta
jen zbitý Samařan - ten cos’ ho před chvílí
jestli se nemýlím u cesty obešel sám
A tak se ptám: Kdo tedy půjde?
A koho že, můj Bože, posíláš k nám?
A tak se ptám: Kdo tedy půjde?
A co když ho nepoznám?
Co když ho nepoznám
- a zůstane nepozván
Joba či Jonáše? - byť hory by přenášel
stejně je na konci semelou podomci
ve volbách do téhož guláše
A s obilím olivy, fíky i révu
roznesou kopyta po lidském chlévu
s plevami, bodláčím - lopaty nestačí
A tak se ptám: Kdo tedy půjde?
A koho že, můj Bože, posíláš k nám?
A tak se ptám: Kdo tedy půjde?
A co když ho nepoznám?
Co když ho nepoznám
- a zůstane nepozván
Ester? Či Ezdráše? - byť hory by přenášel
stejně je na konci navlečou zřízenci
na marách do téhož rubáše
A s čůráním do vody za soškou Svobody
kruhy jak ozvěny narazí do pěny
a toho kamení co už je na dně dní!
A tak se ptám: Kdo tedy půjde?
A koho že, můj Bože, posíláš k nám?
A tak se ptám: Kdo tedy půjde?
A co když ho nepoznám?
Co když ho nepoznám
Poznáš ho příteli
kdykoli kdekoli, poznáš ho příteli
půjdeš ty sám!
Dnes už ne anděly - dnes půjdeš příteli
dnes půjdeš příteli se Mnou ty sám
PÍSNIČKA O LÁSCE
(Caine-Mi)
Tak jako v obláčcích prachu začíná vítr
na kamenech pouští je největší žár
Někdo se dlouho tváří, že necítí bolest
a jinej neví, že v nitru je rváč
Podivný cesty jsou a všechny těžký
plný jak trní tak rozvalin
Hledáš jen pramen - nalezneš bouři
a činy tvý jsou pochybný
Tak jenom Láska je plamen
co svítí na cestu
bez něj je všude temnota
kdo ho chce zkrotit
je jako blázen
a jeho svíčka třepotá
Mudrci bádali - do tlustejch knih zapsali
z čeho lze zlato vyrobit
Pořád jen pátráme - smysl si dáváme
leč všechno marnost jen a větru svist
Tak jenom Láska je dar
dar v Tobě živý
bez Dárce chřadne, umírá
Kdo ho chce vlastnit
je jako blázen
na kopci vítr objímá
To co tě tolikrát do neznáma nutí
jsou tvoje pouta otroka
před nima ztrácíš veškerou hrdost
víra je poslední jistota
Tak jenom Láska jsou křídla
dar nad naše síly
bez touhy vzlétnout zlámaná
ještě to zkouší
anděl a blázen
dosáhnout na zem - kdo odlétá
Tak jenom Láska jsou křídla
dar nad naše síly
vánkem a touhou zmítaná
rozevře náruč
do tvaru kříže
vztahem bez tíže
kdo Tě rád má
Tak jako v obláčcích prachu začíná vítr…
PODOBENSTVÍ O ROZSÉVAČI
(Caine-Mi)
Sbalil si z krásy tvý kousek velkýho nic
Nevnímal ty kecy, věci který takhle v noci
prostě nejde říct
vlci a půlměsíc o tom asi vědí víc
Tatínku! Semínkům taky se stává
malá jsou, odvanou, ptáci se vkrádaj‘
Vstávej! Vstávej! Vstávej!
Po krk měl závorek, zmínek a znamínek
slovíčka stlačená ve sprejích do křivek
čmárá vztek
co nejvýš a do dálek... a pak si na zem klek
Horký a studený, hlavně ne znuděný
i má-li namále, jako dům na skále
zůstat stát
raději bez výhrad zmlknout... a nebo řvát!
Tatínku! Semínkům taky se stává
dopadnou na holou, vezmou to zkrátka
nebo vyrostou za hradbou, trní je zmáhá
Vstávej! Vstávej! Vstávej!
Na břehu příběhů možná je trosečník
semínka padají na zeď a na chodník
na prázdný sál
a přece hází dál a pokaždé volá: Dík!
Tatínku! Semínkům taky se stává
vykvetou, dozrajou, úrodu dávaj‘
Vstávej! Vstávej! Vstávej!
Vstávej! Vstávej! Vstávej!
Vstávej!
PO STUPNÍCH PŘÁNÍ
(Caine-Mi)
Po stupních vítězů chtělo
po stupních vítězů mé tělo
po stupních vítězů chtělo kráčet já
A bolelo touhou slov zkusit větu
tou touhou pukajících květů
Největší nepřítel
nejlepšího
není to špatné
ale právě to dobré
Prohlídla s' mě a řekla:
Víš, to je právě ono, že
dobrého je mnoho - ale nejlepšího?
Nejlepšího z toho, kolik by být mohlo
myslíš - dokud květy kvetou mají k větám blíž?
Největší nepřítel
nejlepšího
není to špatné
ale právě to dobré
Po stupních vítězů kráčí
po stupních vítězů vláčí
po stupních svá přání moje já
A bolí touhou slov po hláskování
po pukajících květech v době zrání
A bolí touhou slov po hláskování
po pukajících květech
až v době zrání
ZA KVĚTINOU!
(Caine-Mi)
Někdy je slýchám, slova tak tichá
že nelze než věřit a doufat, že jsou
A jindy mi píchá do ucha pýcha
a křičí že stačí neupadnout
Někdy se smíchá, modlitba tichá
s žárem co může okovy kout
A jindy mi dýchá na paty hřích a
nahý a bosý hořím na troud
Ale někdy tím letím
tím vánkem tak letním
jak z popela víl - motýl tmou
nad krajinou
Ale někdy tím letím
tím vánkem tak letním
jak z popela víl - motýl tmou
za Květinou!
ANDĚL POHÁDKÁŘ
(Caine-Mi)
Prý není míru bez válčení
a brnění se, zdá se, nedá zout
jeden malý rytíř pod ním
křídla ne a ne roztáhnout
i když o nich nikdo neví, on ví...
a tak se v boji bojí vysvléknout
válka před ním a za ním řvaním hrozí
pro každá křídla polní soud
Ale kdopak není bez brnění
a když hledí hledím, vidí jen zášť
zvlášť flame a štvaní, před pliváním
duši neochrání pršiplášť
stokrát nic je k umoření tak zvedá...
zbraň, pak ale náhle skloní tvář
stíná drakům hlavy každý snáz
než-li nese jejich ohňů
do vyhaslých krajů zář
Za bludným kruhem odsouzení
přešlapy a pády tančí step
od zábradlí k odpuštění
ustoupením pouhý krok, dva zpět
a ticho zralé na souznění lká...
trpělivě Boží Paraklét
odpoví mu zařinčení a rytíř
křídly cítí první let
Jak listy knížky po přečtení
už se neohlíží na tiráž
bez brnění, beze zbraní
je každý rytíř anděl pohádkář
dotekům se neubrání
rád... poletí i druhou míli
nastaví Ti druhou tvář
Nevím - jestli se něco z toho opravdu stalo
ale v mých vzpomínkách - všechno!
Jako malý rytíř jsem možná zůstal ve chvíli střetnutí věrný
jenže tam někde hluboko pod peřinou
na Tebe teď nemůžu zapomenout
I když navenek ještě statečně klamu tělem
uvnitř se už nebezpečně toužím vyzout z pout
přemostit boky tvé zemské přitažlivosti
a po stavu bdělém - přejít i do toho bez tíže
usnout - jako po skutečném boji - tváří v tvář
ať nikdo neví, že... za celou tou zbrojí - rádoby rytíře
je jen anděl - pohádkář
KOČKA
(Caine-Mi)
Včera mi zavolal z okrsku šéf
že kočka v rajónu pije mu krev
A v ranních novinách byl výčet ztrát
šéfů co kočka přišla už sežrat
Když drápy jsou ruce
když drápy jsou ruce srdce
stává se tvůrce
stává se tvůrce kupcem
stává se hrubcem
stává se hrubcem srdce
stává se stvůrcem
stává se stvůra z tvůrce!
Jsou ale hlupáci přátelé moji
nechaj se sežrat - kočky se bojí
Mrňavá kočka - já v plný zbroji
ve světě bezduchém - vítězí svaly!
Když drápy jsou ruce...
Až bude naříkat, až se dá k útěku
jediný pohled a sbohem od boku
Ulice prázdná - ještě pár kroků
překročit kanál - přeskočit sloku
Kouká se na mně očima svejma
Kouká se na mně očima zelenejma
Proč se tak zmenšuju a srstí chlupatím
"ŽE KRYSA SEŠ - V KRYSU SE OBRÁTÍŠ"
Hra je to divná - teď když jsem níž
doba je hnutá - kočka a my a myš!
Když drápy jsou ruce
když drápy jsou ruce srdce
stává se tvůrce
stává se tvůrce hrubcem
stává se hrubcem
stává se hrubcem srdce
stává se stvůrcem
stává se stvůra z tvůrce
Mňam!
SKLEPNÍ
(Ondr.A.Pellar a Caine-Mi)
Ve sklepě naší fary, tam pod kostelní věží
zazděný ve výklenku padesát let už leží
Pečlivě zabalený, natřený vazelínou
přikrytý starou plachtou, zaházený hlínou
Tak dlouho zahrabaný, samotný ve tmě tmoucí
bez očí slepě hledí, na lidi kolem jdoucí
na lidi kolem jdoucí!
Ukrytý před slídily, tak jako naše víra
dobře ho uklidili, ať tiše do tmy zírá
Pro pravdu kdysi hořel, teď jenom ve tmě leží
pod haldou popela a pevnou zděnou věží
Ukrytý před slídily, před hroznou smečkou vlčí
zavřená ústa smělá nemluví, trpce mlčí
nemluví trpce mlčí!
Teď mistře Jene z Husi
kdo zkusí pro pravdu třeba
nebát se dýmu lží, když hoří čela
a do torza mrzačí celá těla
Jiskra slov do tmy už vyletěla
ta vlaštovka jediná, co jaro dělá
i kdyby nám srdce všem dohořela
vzkřísí je!... i z pod popela
LÁVKA
(Caine-Mi)
Snad budeš hřát
a necháš mě snít
až budu si přát
jenom ta přání, co za dne v koutě mlčí
jak podél nočních kolejí třpyt
a spící máky vlčí
Tak podivná přání mívám z tebe
když oheň nepálí a zima nezebe
Snad budeš stát
a necháš mě jít
až budu si přát
jenom ta přání, co i smírčí soudce křičí
když podél Baskervillských blat
svou úzkou lávku vztyčíš
Tak podivná přání mívám z tebe
když oheň zapálí a zima zazebe
Tak podivná přání mívám z Tebe
když ledy roztají a žárem až zazebe
když ledy roztají a žár
i kdybych byl z kamene
vzplaneme
ODPUŠTĚNÍ
(Caine-Mi)
Vyklepal jsem rohožku
s posledními hosty
kapelu rozštípal mráz
ve zbylém si ticho osladím
- pomlkou
a budík zas
prostrčím o pár desítek minut blíž
k usíná..á...aá..ní
Tak hloupý a už tak domýšlivý
studený krápník lampičky bolí
dotykem o nahý papír
Čekám na zázrak
co je skrytý
v usíná..á...aá..ní
Odpuštění…
MADLA
(Caine-Mi)
Zírá Madla na hladinu jako ráno do zrcadla
žádné svaly - kde se vzaly, tu se vzaly - spousty sádla!
Tak ze zábradlí na zádi lodi si z madla dělá bradla
švih má - dlaněma mává - výmyk právě zvládla!
Blablabla blablabla nadlábla
blablabla blablabla nadlábla
nadlábla se Madla
bla bla!
Zírá Madla, že spadla z bradla rovnou do zdymadla
Ááááu! Ale opticky se, zdá se, možná vážně trochu spadla!
Jak zmáčená je celá, od svrchníku, až do spodního prádla
bublá a jéje - tak zalitá, a přece kapku zvadlá!
Blablabla blablabla nadlábla...
Hej hou, ale copak to zas dělá tahle dřív tak milá Madla?
Hej hou, rukou tou, co v životě nic nikdy neukradla
kajakářům brání dlaní v trénování a teď i bere pádla!
Topí se? Jů! Či jenom dál chce prostě cvičit bradla?
Blablabla blablabla nadlábla...
Hej hou, až zase půjde na loď Madla provětrat svá zavazadla
hej hou, i se svačinou hlouběji se vmáčkne do sedadla
Hej hou, dávno není na hlavu, tak jako byla padlá
svaly má… všude! No tak ticho bude!… všude místo sádla
jak vší silou… svírá Madla… počkej, to bys vážně neuhádla
jak vší silou… svírá Madla zlatý kajak a v něm… svého Kadla!
Blablabla blablabla nadlábla - blablabla blablabla nadlábla
nadlábla se Madla
Blablabla blablabla nadlábla - blablabla blablabla nadlábla
nadlábla se Madla - bla bla
JARO NA KŘÍŽOVÉ CESTĚ
(Caine-Mi)
Na Cestě našel jsem tě - vyprahlá jsi
ze všech těch románů - o počasí
na Cestě dlouhé tak - jak tvé řasy
mé nohy do něhy slzami - zmáčela jsi
A já ti lásko, lásko moje po levici
hřeby svoje do postroje nevrazím
já ti lásko, druhou líci, druhou míli
a tu chvíli, co nám zbývá, nezkazím
já ti lásko, jen ze samoty do samoty
odcházím
Na Cestě hořel jsem - dýmala jsi
házel hrách podél stěn - vykvetla jsi
tak rychle, kořeny však - neměla jsi
zradíš-li polibkem, kolikrát - zapřeš asi?
A já ti lásko, lásko moje po pravici...
Na Cestě padl jsem - nezvedla jsi
lámal a rozdával - rozlila jsi
dávno že zmizel jsem - myslela jsi
živá a neživá, tak daleko, tak blízko spásy
A já ti lásko, lásko moje nevěřící
hřeby svoje do postroje nevrazím
já ti lásko, druhou líci, druhou míli
a tu chvíli, co nám zbývá, nezkazím
já ti lásko, jen ze samoty od Golgoty
zamčenými vraty, ploty mezi světy, ostnatými dráty
a znovu a znovu a znovu a znovu a znovu a znovu....
přicházím...
A na cestě najdu tě
QUO VADIS
(Caine-Mi)
Zatímco nám z jinotajů trnou zuby, vyprávíš
kam kráčíš a za Tebou zvěd, "děd vševěd" svět
tím světlem vět vylovený ze tmy, jak neví
kudy teď, jak to zkouší na vlastní pěst
křížem cest a pak volá za Tebou:
Víš, chci si svobodně zvolit svou cestu
abych si moh' vybrat Tvou
chci si svobodně zvolit Tvou cestu
abych si moh' vybrat svou
A zatímco se o neděle lámou ledy
z pondělků a pátků ztrácejí se středy
kapsáři snů i co není plení
zůstává kniha Tvá - záhadný Tvůj deník
Víš, chci si svobodně zvolit svou...
Zatímco i rohlíkem nás můžou opít
chlebem Tvým vystřízlivím - vyzouvám víru z kopyt
i když cizí kroky ještě v botách tlačí
v náručí Ti bez řečí - už stůj co stůj vstříc kráčím
Víš, chci si svobodně zvolit svou...
A zatímco i žár tiše v klišé zebe
Ty Mi oblékáš svůj vlastní plášť - touhu Tvůrce nebe
Tak ať se klidně síly k cíli měří: "kdo dýl"
beztak jenom s Tebou cesta - může být i cíl
Quo Vadis? Dál? Quo Vadis? Blíž?
Quo Vadis? Čím dál blíž!
Víš, chci si svobodně zvolit Tvou cestu
abych si mohl vůbec vybrat
svou
MYŠIONÁŘI
(Caine-Mi)
Pro takovou práci si sám Bůh volí
povahy beránčí až bůvolí!
Myšionáři jedou pouští
starší občany sednout pouští
Myšionáři kluší buší
i v Tichomoří jim srdce buší
Myšionáři
Tam kde jiní musí lodí
oni suchou nohou vodou chodí
Kde jiní mají autobus
vlastní vlastní Velkej vůz!
Dobrou zprávu tutu nesou světu
konec světa brzy je tu!
Tak ať se nikdo nebojí
čte si Písma nebo jí!
Myšionáři Myšionáři
Myšionáři běží pláží
káží ale neuráží
ohněm tančí, ledem bruslí
přiučil by se i Bruce Lee
Myšionáři
Domorodci z nich mají strach
už vraj stoja a tlučú ich pri dverách
Když Antarktidou jdou polední tmou
světlo včíl vláčí za sebou
Víš, nevidíš-li je blíž, nejspíš spíš
jednou najdou i tvou tajnou spíž
pak hostinu svatební v ní
vyhlásí a všechno sní!
Myšionáři Myšionáři
Chleba dosti, vína dosti, jen ti hosti na slavnosti
nejsou prosti nelibosti nad tím, že je myši hostí
a tak se zlostí postí!
Chcem‘ jelita! Chcem‘ rozpeky! A chceme to tak navěky!
- řve nejvíc ten kdo nepřišel, žel a lže že o nic nepřišel
A chromí vidí, chudí chodí
slepí slyší, hluší tuší a mrtví nemaj‘ mindráky
A chromí vidí, chudí chodí
slepí slyší, hluší tuší a nazí už maj‘ tepláky
Myšionáři se ženou kolem
se ženou - pšenicí i koukolem
A Marie že má od Táty
něco pro katy i Piláty
Myšionáři
Marné na ně líčit pasti
a vymítat je jménem vlasti
Až pohostí celou zem
zmizí se svatebním průvodem
A pak i ty barvy přes mapy bílých míst
12 plných košů a jeden čistý list
i propadlá jízdenka na parník a sem tam uschlý...
fíkovník
NA PROJÍŽĎCE OBLOHOU
(Caine-Mi)
Za polárním kroužkem Měsíce
proklouzávám Ti nové snové střevíce
aby i ráno přiblížení
hlaďounké bylo jako pohlazení
neotřelý zázrak tření
Ač nazí - nás mrazí jen z oblečení
že každé zvlášť je, že spolu není
na hoře Proměnění
kde ledy tají a tají se dech
pomíjí věčnost i věčný spěch
nechám Ti všechno - jen si mě nech
Už pomalu po molu připlouvá den
spojí nás křížem...kráž... s Ježíšem
ač chodíme spolu každý jiným krajem
neproklouznem' neminem' se - budem v Něm!
Jinotaj noci mizí za obzorem
jediné Světlo - a tmu rozpouští všem
ať v bárkách plujem jen, či korábem
ať moře se vzdouvá za každým snem
Tobě se nezdám - pro Tebe jsem
pilotem v balónu a kapitánem
Tobě se nezdám - pro Tebe jsem skutečný
skutečný...
pilot... neskutečnem