Od mé víry k Víře
(z dopisu S.)

Má blízká!... Píšu o smutných nebo bolestných věcech asi právě proto, abych jejich odhalením a pojmenováním sám došel odpuštění. Ale snad nejen já. Občas mi připadá, že vlastně všichni prožíváme podobně smutné i krásné zkušenosti, jen v síle, v intenzitě že se liší.

Připadám si jako průvodce, který pojmenovává a popisuje krajinu niterných pocitů a domnívá se, že tě tak může přivést až k samotnému dárci toho odpuštění i Lásky. Jenže ani sám přesně nevím, kde přebývá. Jen vím, že mi nechává znamení, že je blízko. Né že já už jsem blízko, ale On. A někdy, někdy dokonce, když tak v té krajině trochu bloudím a nebo naopak strnu v úžasu nad její krásou a velebností, cítím, jak míjím všechny ty turistické ukazatele bez povšimnutí. V takových chvílích totiž člověk zapomíná na svou průvodcovskou domýšlivost a jen se tak nechává sám za ruku vést.
Dlouho jsem nechápal, jak mohl někdo prohlásit větu - Já jsem ta cesta... nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Teď, myslím si, trochu chápu. Nějaký domorodec třeba může o sobě prohlásit, že on je ta cesta, když mne povede krajinou, kde už žádné viditelné cesty není...

...Máme společný klíč k té tajemné bráně tam do vedle. Krasosmutnění.
Brána do světa víry. Cítíš to, ale nevidíš. Vlastně bych asi po všech těch špatných zkušenostech sám se sebou neměl odvahu použít tvůj obrat - víra v sebe - spíš - v sobě! Ale snad mluvíme o tomtéž. Najednou ucítíš blízkost světa, kde to hřeje a nepřestává. Světa kde barvy získávají na barvě, vůně na vůni, vztah na vztahu, ticho na hlase... Je to svět, který není útěkem, protože si ho člověk přináší sem, aby ho tady rozdával, aby se tady o něj mohl dělit. Je to studánka, ze které pijeme.
Měl jsem krásné dětství a kol sebe dostatek moudrosti i lásky, ale asi jsem měl přecitlivělé srdce, protože každá křivda, zrada, ubližování, to mě přivádělo k zoufalství. Neuměl jsem dost dobře rozlišit, co je jen film, hra, a co tzv. realita. Když zabili Vinetůa, bylo to pro mě jako by dobro prohrálo i tady, všude kolem. Já vím, dětská malichernost v porovnání s tragédiemi, co se každý den dějí ve světě i s tím co's prožívala třeba ty. Ale Bůh vidí až do nitra srdcí, věřím tomu, a taky věřím, že proto neměří našimi měřítky. Slitoval se nade mnou, slitoval se nad tebou - věřím, že by se chtěl nad každým. Každého vzít tam k sobě mezi "Anděly" do toho zvláštního světa za oponou.
Prosím, teď pokud možno neber následující řádky jako agitaci, jen dovyprávím příběh. Můj příběh.
To co jsem směl objevit a prožívat, ta víra, ta blízkost... už bych nechtěl být bez ní. Ve světě tady bez toho vědomí světa a Přátelství tam. Jenže, jak sdělit někomu, byť blízkému, že Vinetů vlastně žije! Sama sis to vyzkoušela, jak je to nepřenosné. Je to zázrak.
A pak jsem uslyšel Evangelium - neboli po česku - Radostnou zprávu. Po pravdě, ono to chvíli trvalo, než jsem ji zaslechl přes všechny ty nánosy všelijakých výmyslů, různocírkevních pouček, interních směrnic, předpisů dogmat, rituálů... no ale zkrátka, když mi došlo o co tu jde, co že se to tenkrát stalo a teď děje, když mi seplo, že nejen "Vinetů" opravdu žije! ...a že jsme byli dokonce na tuhle chvíli dlouhá léta připravováni, aby jsme ji neprošvihli, aby jsme si vůbec všimli... že žije!… zkrátka, když kus toho světa za našimi přivřenými víčky vstoupil až sem - na dotek (i pro nevěřícího Tomáše!), aby jsme tu nebyli jen jako plující ostrovy, (On říkal ovce bez pastýře), aby jsme spolu mohli mluvit, vyslovit to a pojmenovat... ano, aby i ti méně přecitlivělí směli vstoupit bez hrůzy a utrpení do Kristova příběhu, kde slova, kde proměnění učedníků (i odpůrců), zkrátka všechno to, co se dělo tehdy ve spojení s tím co se děje i dnes… ano - i s těmi zázraky, které jsi taky prožila... pořád je prožíváme... když tohle se na mě vyvalilo, víš, nějak jsem nemohl nepřijmout.
A v souvislosti s tím víra pak je jakýsi způsob komunikace s Ním. Nebo možná né způsob, ale je mocí, moc důležitou pro komunikaci s Ním. Ten, jehož hlas smíš zaslechnout jako ten nejtišší, nejbližší, nejsladší, ať ve spícím kupé nebo nocí šustícím lese, nebo kdesi v hloubce v těle svého muže, až tam na dně, kam ani on sám možná už nedohlédne... Ten, po kom ve skutečnosti nejvíc toužíme a jehož tvář se zračí ve tvářích jeho Andělů poslaných k nám a někdy i v očích nás samých, když se podíváme roztouženě, něžně a s láskou... Ten, jenž je Králem našeho znovuobjevovaného vnitřního světa a taky tvým i mým největším přítelem... a i pravým... rodičem, to je právě Ten, jenž tu kdysi běhal po zemi pod jménem Ježíš a s povoláním být Kristus.
Říkám to, ačkoli se můžu mýlit, ale na nic lepšího, jsem, věř mi, zatím nepřišel.
Promiň, pořád mluvím dost zmateně na to, že tohle již mnozí dávno dokázali formulovat logicky, ale chtěl jsem Ti to vyprávět… vlastními slovy... A taky mám pořád možná ještě pochyby, jestli Ti to vůbec vyprávět, vždyť tyhle věci někdy působí jako meč…
Ale nakonec vyprávím, protože kdyby kdysi se mnou někdo takhle přímo nemluvil... ze svého dnešního pohledu - by mi to bylo líto...
Ahoj – At Honore Jesus!


Proč jsem odešel

REDAKTOR: Jak to, že jste odešel? Proboha proč?
C: Představte si, pane redaktore, že na vás v novinách milují jen tohle sako. Představte si, že ve chvíli, kdy ho odložíte, se vás najednou začnou ptát - a kdo jste a co tady chcete? A ve chvíli, kdy cokoli řeknete, vám pak už zcela neosobně odpoví: Ale to by přece mohl říct každý! Dokažte to!
Vezmete si tedy sako, jenže v tu chvíli je už zase všechno v pořádku, při starém... takže vás už zase vlastně ale nikdo neposlouchá. Vnímají vaše pěkné sako a to zbylé jsou jakási slova, slova... maximálně pocity a dohady.
Naštěstí váš šéf je dobrák a vy letitý zaměstnanec, takže, pokud to nepřesáhne určitou mez, vaše samomluva je trpěna. Můžete se dál těšit ze společného stolu a ponecháte-li si sako i přes noc - ze společného lože...
Jenže jak dlouho? Jak dlouho to může vydržet než se sako rozpadne nebo než se s ním prostě ztotožníte a stanete se víceméně obnošeným hadrem? A s tím se samozřejmě vtírá ještě další otázka: Kým vlastně jsem? - Bez saka!
Různí přátelé vám odpoví různě: Víš co, ty bys měl bejt vděčnej, že jsi sako! Řekne ti ponožka. Neumíš si představit ten každodenní puch! A slipy tě jen ujišťují: Víš vůbec jaký to je žít ze dne na den a nevědět, co bude zítra, jestli o tebe bude ještě někdo stát...? Hele, neblázni, na kabát máš moc tenkou kůži. Nevydržel bys nepřízeň počasí! Tak radí zkušenější obleky a obvykle i obratem dodávají, ať nevěřím těm nesmyslům, o tom že košile je prý bližší než kabát! Možná je i blíž a v závětří, ale nemysli si, ono to věčný žehlení taky na zdraví a charakteru nepřidá!...
Občas vás z toho, pane redaktore, může chytit rapl: Já přece nejsem žádnej oblek! Chci bejt člověk! Křičíte.
Snílku! Blázne! Co je to člověk? Jen vánek pouhý! A k čemu je dobrý?
Budete-li mít dobré parťáky, jako měl já, ani vám moc nenatrhnou klopu. Párkrát vás možná nechají v šatníku plném molů a hniloby, to jo, ale žádné násilí, prostě jen abych viděl jaká je realita.
A dovedete si představit, pane redaktore, že jednoho dne za vámi přijde Bůh a řekne - Sundej si to sako, chci s tebou mluvit! Absurdní, že? Kdo vlastně jsem? A možná na to taky nebudete mít odvahu, svlíct se? (Tady na veřejnosti - před Ním?) - a tak ještě dodá: Když jim ho tu necháš na ramínku, oni ani neutrpí takovou ztrátu. A já ti nabízím, že bys mohl ještě někomu posloužit - jako Ty!
Tak pro Boha, proto, pane redaktore.

Caine, 2006


O telepatii

Proč občas funguje telepatie? Takové to, jako že zničehožnic na někoho pomyslíš a on ti v tu chvíli zavolá? Nebo ho pět minut na to zahlídneš přes ulici. Prostě takové ty drobné nevysvětlitelné události, malé každodenní zázraky. Určitě k nim patří i to, že najednou vás dojme nějaký tón, melodie, kousek písně, něčí výraz, kytka, tvar mraků, nevím... nějaké slovo, ale pak už se to nedá zopakovat. Na druhý pokus to už nefunguje. Ano, možná náhoda. Jako v loterii. Správná čísla zapadnou ve správný čas do správné jamky. Možná. Ale já si stejně myslím, že je to vzduchem. Hned vysvětlím.
Představte si obchodní dům plný televizních a rozhlasových přijímačů. Nepřeberné množství přístrojů všemožných typů, značek, barev, technologických generací, v rozličných cenových relacích. Na některých běží právě české programy, na jiných video, na jiných stovky satelitních kanálů... prostě maglajs. Na první pohled to vypadá, že všechny ty pořady jsou někde uvnitř každé té televize, každá jakoby si žila svým vlastním životem. Ale to je přece hloupost. I malé dítě už dneska ví, že ty programy někde někdo vysílá. Dobře, někdo je vysílá, ale kde jsou mezitím, kde jsou, když je zrovna nikdo nepřijímá? Když se zrovna díváme na jiný kanál!
Ve vzduchu! Jsou prostě "ve vzduchu". Jsou všude a nikde. Jak rychle vznikají, tak rychle zanikají. Jak se nám zamane. Podle naší libovůle jsou na obrazovkách buď vidět a nebo nejsou. Proletí vzduchem a... minou! Zmizí. Navždycky. No, nebo přinejmenším, do příští reprízy.
K tématu, prosím! Co tedy ta slíbená telepatie? A co tyhle řeči o televizích mají vůbec s náma společného?
No, abych pravdu řekl, vlastně už nevím. Zapomněl jsem myšlenku.
Ale škoda, byla to dobrá myšlenka! O nás, o Bohu, o vzduchu... o komunikaci... a vůbec.

Caine, 24.1.2005


Úvaha nad Krajinou půlnočních stínů
(z dopisu Vikingovi)

Vikingu ... jeden pán z Brna mi dal přečíst komixovou knihu, co vyšla tady u nás, tedy v češtině. Jmenuje se "KRAJINA PŮLNOČNÍCH SNŮ" a jako hlavní autor je uvedenej nějakej J.Michael STRACZYNSKI. Přečetl jsem jí jedním dechem a pak bulil jako malej kluk... nebo prostě jako normálně. Ale chci říct, že je to opravdu po dlouhej době komix - román, který v člověku cosi zanechá - možná navždycky. Je to hodně silnej příběh i když pravda, takřka do poslední chvíle jsem lavíroval na pomezí dočíst? - či zahodit a spálit jako kacířskou knihu? To druhé nepřicházelo v úvahu především proto, že kniha nebyla moje a navíc stála rovných 999 Kč,- což není - převedeno na Pifi - málo. Zkrátka přišel jsem, viděl jsem, bulil jsem a pak přemýšlel. Dlouho. Poměrně dlouho. Mám to někomu doporučovat nebo nemám? Víš, nemám moc rád současné "pseudoduchovní" trendy, zmocňující se bezostyšně křesťanských kulis a atributů, činíc z Boha tak trochu tajnůstkáře, tak trochu popletu, z ďábla štvance a oběť mystických okolností a z člověka někoho, kdo ten duchovní svět prostě pomáhá dávat zase trochu dopořádku... Já vím, k věci:
Příklad: když pochopíš něco třeba z teorie relativity, už nemůžeš některé sci-fi brát tak vážně - nebo naopak jiné tak na lehkou váhu. A stejné je to i pro člověka, který nějakým způsobem nahlédl (a nahlíží) do vojenské mapy... nebo tomu alespoň dostatečně věří. Takovému "věřícímu" je pak těžké procházet se jen tak mezi kulisami a nezávazně obdivovat krajinu, nechat se strhávat úchvatnými přírodními scenériemi a přitom dělat, jako že nevím nic o minách rozmístěných v tomto sektoru. Naopak člověku, pro kterého je Bible jen knížka bájí "starého a nového Izraele", ale přitom je duchovnímu vnímání světa docela otevřený, chápu, může jít pohádkové překreslení toho jednoho základního Příběhu a tím i odstranění některých křesťanských fundamentů kamsi za oponu, docela k duhu. Jak se říká.
Uf, to jsou souvětí, co? O to horší, že ty nejspíš ani netušíš která mi bije. To nic, nevšímej si toho. Jen se pokouším vzbudit v Tobě zvědavost. Snad se mi to podaří. Jako se podařilo něco výjimečného i panu J.Michaelovi STRACZYNSKému - totiž napsat tak silný a přitom (věřím, že každému) tak blízký příběh, že přenese i nejedno pobouřené a uražené a nedůtklivé srdce až kamsi za hranice všedního parcelování, pinožení střežení dobitých pozic.
Na začátku téhle úvahy jsem si položil otázku:
Existuje opravdu jenom jeden Příběh? A to všechno ostatní co v umění vzniká je už jen variace na dané téma? Čím bližší originálu a přitom vlastními "slovy" odvyprávěný příběh, tím silnější dojem? Tím vzácnější umělecké dílo? Já si troufám tvrdit, že ano. Že to tak je. I tahle knížka mě v tom nakonec utvrdila. Náboženští představitelé byli tehdy, když na zem přišel Ježíš v prekérní situaci. Je-li Bohem a oni ho utají, vytěsní ho a zlikvidujou - jsou v průšvihu. Není-li Bohem a oni ho nechají lidem dál blbnout hlavu, jsou v průšvihu dvojnásob, protože jejich úkolem bylo přece i starat se o své ovečky tak, aby je nesežrali vlci!
Tohle základní dilema jsem si teď tedy musel řešit i já, neboť se považuji do jisté míry za církevního "představitele". A věru moc nerad bych ten slíbený druhý příchod Krista sem na zem taky propás. Jako mnozí z "církevníků" a hlídačů "svaté čistoty" tehdy. No, každopádně... na to odpuštění spoléhám...
Dobrou!
Cejn

P.S. Vikingu, prosímtě - abych tě neuvedl v omyl, ten komix není vůbec o "náboženství". Odehrává se to v současnosti v L.A. a New Yorku a slovo Kristus se tam nevyskytuje ani jednou. Jen jsem tím vším chtěl naznačit, že to má víc vrstev. A že tam možná najdeš i svůj vlastní příběh. Tak jako já ten svůj. Fakt. Půjč si to.

Caine, 8.4.2005


Úvaha o muzice a víře

(Úvod. Pro osamělé písničkáře a hudebníky školou povinné:)

Muzika je způsob komunikace. A víra taky. Abys mohl ochutnat hudbu, musíš věřit, že na druhém konci je někdo živý, že ji neudělal jen počítač náhodnou kombinací dle vložených programových možností. Podvědomě hledáš na druhém konci duši. Spřízněnou. Někoho kdo vyjádří tvé pocity, zkušenosti, touhy, sny, přání, úzkosti, radosti... prostě všechno to, čím jsme byli při svém stvoření tak nepochopitelně obdarováni.
A s vírou je to vlastně stejné. Taky hledáš na druhém konci někoho. A možná právě rovnou skladatele. Stvořitele. A jako se nikomu ještě nepodařilo najít tu správnou formulku na tu zaručeně fungující a všechny oslovující hudbu, tak se zatím nikomu nepodařilo vytvořit ten správný kult, zaklít víru do nějakého zaručeně fungujícího a všechny oslovujícího náboženství.
Počítače už dneska dokážou zázraky. Postavíš si sám doma svůj symfonický orchestr, můžeš hrát na nástroje, které neexistují, zahrát třeba melodii na rozbíjené sklenice, na atomový výbuch, můžeš být úplně hluchý a svou skladbu si jenom nakreslit, počítač ji zahraje... Jenže nějak to stejně pořád není ono. Nakonec ti udělá větší radost, když někde na ulici malej kluk tluče do kýblu a vymýšlí si nesmyslné verše. Nebo když u táboráku někdo zahraje tu nejprofláklejší odrhovačku na dvě struny. Proč?!

(Přestávka a stať. Pro dospělé a dálkově studující:)

Moderní svět ti nabízí dokonalé vyžití. Můžeš jeden den krmit psy na dálném severu a druhý chytat lelky na Havaji. Můžeš propočítávat dráhy hvězd, které jsi nikdy neviděl a nebo odejít do ticha tibetského kláštera. Holky můžou vypadat tak jak si přejí a kluci se můžou stát holkama... a přece. Najednou s úžasem zjistíš, že smrček dole pod tvým oknem se při pohledu shora nápadně podobá zvětšené sněhové vločce a obyčejná hlávka zelí jakoby z hlavy vypadla nějakému myslícímu člověku. Haló, je tam na druhém konci někdo?! Je to snad Něčí rukopis?!
Náboženství se předhánějí v co nejrealističtějších karikaturách, vytváříme si co nejvybranější duchovní kuchařky, ale co když lze navázat kontakt s tím, kdo tenhle svět, nás, vesmír, prostě všechno tady stvořil - jen tak - skrze víru? Lépe - skrze důvěru!

Mapy jsou dobrá věc, neříkám že ne, asi stejně jako magneťák - tedy pokud jsou věrné, (Hi-Fi), dovedou tě až do přístavu. Do přístavu odkud se vyplová tam, kam každý člověk dosud nevkročil. Ano, protože každý člověk a tím i každý vztah je nakonec jiný!

(Přestávka a závěr. Pro děti a námořníky:)

...a v přístavu na nás už čeká ten zvláštní "Kapitán" a přeje si, aby jsme se nalodili všichni! A pluli tím pádem na té jedné lodi všichni spolu a s Ním.
Ale kapitáne! - jak to chcete udělat, vždyť my každý míříme do jiných končin!
Myslíte - do jiných krajin? Inu, milé děti, musíte prostě věřit, že tahle loď to dokáže - plout všemi krajinami zároveň. Do všech vašich domovů zároveň.
Dobrá, ale proč právě vaší lodí a právě všichni najednou? Je tu přece dost lodí. Pro každého by se možná našla jedna...
Ano, lodí je tu opravdu dost. Ale prozradím vám tajemství děti: Kapitán je tu jenom jeden!

(Dovětek a poznámka autora. Pro ty co dočetli:)

Nashledanou v přístavu!
Caine, suchozemský námořník.

Caine, 2005


Mini-úvaha o Nedvědovi
(z dopisu S.)

...tak si vždycky ještě rád vzpomenu na Honzu Nedvěda a jak mě kdysivá mrzelo, že když umí tak krásně a něžně popsat toulání po lesích a zamilování v loukách, sám přetéká "špekem" a vozí si zadek po asfaltu. Než mi to došlo, že si z něj vlastně dělám svou modlu, místo abych byl vděčný alespoň za to malé krásno, co nám všem i tak Bůh skrze něho posílá. Někdy prostě na člověka musí dopadnout vlastní viny, aby mohl být osvobozován od vlastního sudičství.
Víš dobře, že mě moc nebaví ti poučení hrdinové dnešní doby, ti ve stylu - nic nemá cenu, jsme jenom lidi a všechno je relativní, ti zklamaní sami sebou a tak bez touhy po svatosti, ti co už ví dopředu, že hlubina je příliš hluboká a tak v rámci upřímnosti zůstávají alespoň viditelně na povrchu. Naopak, víš dobře, že mám rád Mirky Dušíny a Oldšetrhendy, ty naivní spravedlivé z Marsu a Star Treku spadlé, co ani nemusí chodit na záchod, mám je rád, protože vím, protože věřím a protože rád sním. A taky protože se mi v nich nějak už v dětství ukázal Bůh živý. A snad i proto, že oni dokázali to nejtěžší - být se mnou, i když já nejsem s nimi!















Zase ty kecy o Ježíši, říkáš?

Podivuješ se, jak takovým "kecům o Ježíši", jak píšeš, můžu věřit? Inu, pověz mi... a ty věříš těm kecům o tom, že Ježíš není? Nebyl a nebude? Že jsme třeba vznikli z opice? Že za tím vším není něco nebo Někdo víc než jen náhoda. Nebo nějaká ta fyzikální zákonitost přitažlivost-odpudivost-čas ?
...ano, souhlasím s Tebou, že každý z nás v něco věří, myslím si že věřit je člověku stejně vlastní jako myslet, toužit, dýchat, jíst a spát. Ano, tvrdím, že člověk, který by nevěřil ničemu a nikomu, pokud by vůbec dokázal žít, stal by se paradoxně vlastně tím největším... maňáskem. Bez víry v cokoli ztrácí i cokoli svůj smysl. A proto se tak lačně a systematicky vážeme na všechny ty záchytné provázky a lana návodů, obřadností, kultů, náboženství, struny svého domněle svobodného já, či domněle svobodného já někoho jiného, udičky různých stylů, módy, vášně, věcí ba i na všechny ty zdánlivě samonosné konstrukce nejrůznějších výplachů hlavy - a stáváme se tak zvolna z maňásků loutkami.
Až pak jednoho krásného dne přijde den, kdy si to třeba uvědomíš, že opravdu nemáš na výběr mezi tím zda věřit či nevěřit, ale pouze mezi tím čemu věřit - a rozhodneš se, že si začneš vybírat. Tak, a tady to vlastně začíná, ta... odbočka. Já jsem taky tak pořád vybíral a vybíral, až mi zase jednoho jiného krásného (nebo spíš těžkého) dne došlo, že všechno to pěkný a opravdický co mám, je jenom dar. Že už jsem toho zkusil tolik a pořád nic... škoda slov. A to už je zase jenom krůček k tomu zkusit i padnout na kolena a říct to svý Nevadí..í.., ne promiň, to je jiná písnička, říct to svý: Všechno špatně - jestli JSI, tak to, prosím tě, se mnou zkus TY! Tady jsem, sám, a nemám nic, co by ti nepatřilo, kromě tohodle rozhodnutí... už tolikrát jsem po tobě něco chtěl, a pak zapomněl... A jestli je pravda, co se o Tobě říká, co napsali ti co tě tu... viděli... Jestli je pravda co's o tom všem řek', jestli's nebyl jen nějakej cvok a všichni po tobě taky, pak... to není tak strašný...
...pak se... začne něco dít. Ale to už je příběh o něčem jiném a pokud ho znáš, netřeba hovořit dál. A pokud ne, netřeba hovořit dál taky, protože ono to stejně zvenku obvykle vypadá jen jako pěkný kecy. (o Ježíši)...

Caine, 1998


Všeho se člověk přesytí a nikdy se nenasytí

Při pohledu z okna vlaku na ubíhající krajinu, teď smutnou a bez listí, mě obvykle napadají absurdní otázky. Třeba: Proč vlastně musí být zima?... Nebo: Proč zrovna teď, když člověk prokřehne už jen při pouhém pomyšlení... A proč vlastně musím právě jet do města, když by se mi asi chtělo vystoupit a v nejbližším lese jen tak nazdařbůh courat pěšky?...
Někdy mi připadá zábavné, jak se má žena Malin s železnou přesností předchází. Pokaždé o jedno roční období. Sotva se objeví první sníh, začíná "cítit ve vzduchu jaro". A jaro jí zase voní létem a v létě občas posmutnívá zrajícími jablíčky, žloutnoucím obilím a říká mi: Vidíš tu zvláštní zelenou? Ta už je do podzimu... A na podzim se choulí a říká - podívej nahoru, už je tam zimní nebe...
A synek, ten je rozštelovaný dokonce o dvě sezóny kupředu! V parném létě v bazénku na zahradě začíná snít o tom, jak si konečně v zimě uděláme ledovou dráhu a chce, abych pro jistotu už snesl z půdy sáňky. Vydrží mu to obvykle do pozdního podzimu, kdy napadne nesmělý sněhový poprašek a on se začne na půdě pídit po bazénku.
Nejradši mám léto! - říkal tuhle mamince za mrazivého rána - to jezdíme s tatínkem na kole a usmíváme se na sebe...
Proč to tak je? A proč ani já nejsem jiný... i když už leccos vím?
:-) To máš jako s tím tajemstvím na dálku, co stačí..., slýchávám občas lehounký hlásek své dobré víly, co mě provází životem (nebo je to hlas Ducha sv., jenom tak mistrovsky naladěný pro mé mlsné ouško?) Vím jen, že mi tím napovídá:
Přece... abys toužil!
Asi ano... Kdyby nebyla žádná zima a louky jen stále kvetly, jak dlouho bych si toho uměl ještě vážit? A kdy už bych přestal děkovat? Vždyť tolik lidí se v létě zlobí a říká: Hrozné, už aby bylo zase šedo! No, neříkají to přímo takhle, jen jejich slova domýšlím...
Zřejmě v stavu, v jakém člověk je, každý po tom svém útěku z Domova... ve stavu princů daleko v ledovém království... nás časem už i krása unaví.
Ano, všeho se člověk přesytí a nikdy se nenasytí!
Přichází zima. Pro naše přesycené, hladové duše.
A pro naše zlenivělé nohy a ošoupaný rozum má naštěstí ale ještě vlak okna a pro naše dětská žvýkačková srdce svět svou historii. A pro náš den má ještě jeden každý den svou noc... a nebo je to jinak?
Jedno je jisto - Bůh se nemýlí, to jen my se míjíme. A potkáváme. V Něm.
Pokojné a vděčné vánoce... Klidně i uprostřed léta.
-C">

* * *

Mám moc ráda nostalgii po časech minulých, a tak vždycky vzpomínám a vybavují se mi okamžiky, jak vypučel první pupen na zlatém dešti.. jak kvítky třešní pokrývali celou silnici.. sluníčko se opíralo do vyprahlé hlíny a ve vodě to cákalo na všechny strany.. jak se obloha zbarvila a ze stromu spadl první lístek.. zamotal se do babího léta.. a jak na větvích stromů vyrostly malinkaté pravidelné jehlánky, které zase roztály hned, jak vysvitlo sluníčko.. A díky této nostalgii také toužím, protože vím.. věřím.. cítím, že to přijde zas.. a zas to bude úplně jiné, takové, jaké jsem to ještě nezažila. Každý okamžik, který dostáváme od Pána Boha, je neopakovatelný.. a přece smíme doufat, že ho dostaneme znovu. Je to totiž Boží všemocnost. Děkuji!
¤->

Caine + Assa, 2007


Caine o Jiřím Smržovi

Jiří Smrž! Surovec, který při koncertě drží kytaru pod krkem a rve za struny, jako by si s nimi chtěl vyřídit všechny učty z mládí. A pak ji konejší a hladí a prosí za odpuštění. Je to ten, který křičí bolest a touhu příběhů, co spatřil za zdmi kolem sebe... i v sobě... Křičí kultivovaným jazykem intelektuála a pak zase pláče a sténá, jako miminko, co předčasně vyrostlo v dospělého muže.
Jiří Smrž - dřevorubec a čistič melioračních stok... se dvěma středními a jednou vysokou školou... a duší snílka.
Štvanec.
Když jsem ho naposledy spatřil, na festivalu osamělých písničkářů, měl pravé sklo v brýlých rozpraskané, jako po výstřelu, který jen těsně minul cíl. Říkal, že na něj včera padl strom. A vida pak zděšení v mých očích, jen se rozesmál a dodal: horší byla ta motorová pila. Prolítla mi centimetr od krku... Možná bych se měl zastavit a chvíli přemýšlet - dodal pak ještě - jestli v mém životě neni něco špatně.
Jindy mi Honza Burian vyprávěl, jak Jirka s prostřelenou nohou makal až do setmění, aby splnil svou denní normu... a pak ho odvezli rovnou na operační sál. Jako ve válečném filmu, ani mu bota nešla odtrhnout od kůže. To mu pak člověk uvěří i písničku z prostředí íránské války - Jack a já. (Kdo jí nezná, kdo tenhle příběh ještě neslyšel, tvrdím, že...
nebo raději nic, dobře vám tak).
Vůbec hloubka a uvěřitelnost Smržových písní - balad, zhudebněných básní, je jeho nejsilnější stránka. Nemá hlas jako Jacques Brel ani jako Glen Hansard, ale tu naléhavost v něm ano. Ani nemá písně čitelné jako Paul Simon, ale kdo je jednou slyšel, nezapomene. Nemá ani jasný jasný tah po šachovnici, jako Vladimír Vysockyj, ale umí po ní skákat záhadně jako kůň.
Jiří Smrž, přestože používá ke svému sdělení klasickou písňovou formu, doprovází se na klasickou akustickou kytaru, nepoužívá vulgarismů a vypadá normálně - je alternativní písničkář. Neudělá to, co od něj čekáte. Jeho písničky nelze poslouchat jako kulisu. Právě ten jeho hlas, ne, ony sami vám to prostě nedovolí! Buď si je zamilujete... a nebo... nic nechápete!
Dají se ale poslouchat do neomrzení pořád dokola a pokaždé(!) - minimálně v textu - v nich člověk hledající postoupí vždycky jakoby o krok dál nebo o kousek blíž, nalezne co dosud nikdo takhle neřekl, něco překvapujícího, silného, mrazivého a hřejivého zároveň, že už to snad ani nemůže být jen o hudbě... říkám si. Tak přece má slovo v písni ještě smysl! Přece je ještě poezie, co hory přenáší, svítí skrz, dokáže uchopit ale nevyždímat...
Smržovi Tři muži (název jedné z jeho - dle mého - stěžejních písní) , ale i ti další muži a ženy z jeho písní mi znovu otevřely okno do krajiny, která je - jeho slovy „na celý život a nebo vůbec“!Jakobych se díval opravdu ven - a to se neokouká.
Jasně, že jsem do ní hned začal zvát kdekoho z mých přátel i náhodných turistů. Několik týdnů jsem divoce máchal rukama a vykřikoval - Vidíš (Slyšíš) to!...
A ono nic. Jako bych hlásal s Pavlem evangelium. („Jo, rádi si tě vyslechnem‘, ale až někdy jindy...“)
A tak mě napadlo, že si o tom co Jiří píše a zpívá, třeba budu moct povídat jen s ním. A že se rozhodně při té příležitosti nesmím opomenout zeptat, čím že to člověk může žít natolik, že to z něj nevyplaví ani už po desetiletí dorážející příboj relativní neúspěšnosti. Nebo dokonce marnosti?
Jak to, říkával jsem si, že se Smržovy básně ještě neučí děti z čítanek?! Vždyť takové obrazy jako - Mlýny co naprázdno, melou prázdno na prázdno - nebo - Některé věci nemohou být naruby, protože nemají líc! Nebo: Za lásku nedlužíš nic a jestli ano, pak to láska nebyla... - to by mohl přece bez uzardění pronášet Hamlet! Přeháním?
A co: Hlavou zeď neprorazíš - musíš i srdcem! - jak odlišné od tradičního českého: Hlavou zeď neprorazíš - otluč alespoň omítku!...
Kde jsem to vzal? Jirka Smrž natočil mnohem víc, než jen ty dvě oficiální desky!
Ale zpátky. To setkání s ním na mě mělo ještě jeden - terapeutický účinek: Jestli tu totiž může po desetiletí, zcela nepovšimnut, sbírat spadaná zlatá jablka Smrž, pak co jsem já, abych si činil nároky...
Motám se kolem muziky (byť spíš jen jako přidavač) možná moc dlouho. Tak dlouho, až mi to občas připadá, že nic už nikdy nebude jako kdysi. Že už jsem si zkrátka něco zásadního odžil a teď je to pryč. Že svět už je plný jen postřikuodolných brouků Pytlíků a i já sám nejspíš už asi „všude byl a všechno viděl“ - a pak najednou bác ho! Jiří Smrž! Milosrdná facka co křísí tonoucího z šedi.
Tak jo, tak mi spousta dobrých věcí zevšedněla - a co! Největší nepřítel nejlepšího přece není to špatné, ale právě to dobré!
A on je pro mne tím pomyslným nejlepším.
A tak si ho nosím ve své novodobé krabičce poslední záchrany, spolu s Petrem "Medwou" Linhartem a Járou J.Ježkem z Čp8 a Kájou Diepoldem a nějakými dalšími. A když je nejhůř, nasadím sluchátka...
Kdo ví, jak dlouho tu totiž s náma Jirka, při tom svém zběsilém životním zápřahu ještě bude. Hraje málo... a v podstatě, kdo na něj nenarazí v lese, má tak trochu smůlu.
Hodnocení sebe sama se vzdává a zpívá: Teď už mi říkej jak sám chceš, třeba Nikola Šuhaj - tajemník, Jánošík, co má všechno na háku, Smrž, bezkřídlý záletník,
snad... střela co po výstřelu hledá vlastní směr... až budou zjišťovat mou totožnost, ale já nejsem s nikým totožný... snad,
tak mi říkej jak ty chceš - vegetariánský vůdce mas, Don Quijot, co žije z akcií větrných mlýnů už příliš dlouhý čas...
tak mi říkej jak ty chceš - zeměměřič nebeských sfér, Kolumbus co sny o moři zamořuje objevenou zem...

Ale jednou po jeho vystoupení kdosi řekl: Nechápu, jak jsem mohl žít a neznat Jiřího Smrže! Vím, že to možná zní tekutě pateticky, ale já si za tím fakt stojím!

Caine, 23.8.2009


Ježíš uzdravuje malomocné(ho)
Lk.17,11-19

Ty's neměl nikdy s tímhle příběhem problém? No, já vlastně doposud taky ne. Vždycky jsem ho bral tak nějak... jak ho znám z Balíčku karet od Mirka Černého. Desítka - jako deset malomocných, které Ježíš uzdravil, ale jen jeden z nich mu přišel poděkovat...
Taková jakoby... klasika ze života. Ale dneska ráno, jsem si ten příběh přečet znova... a až jsem se zhrozil!


Ježíš se zastaví, podívá se na ty malomocné, zavolá je a pak jim řekne, ať se seberou a jdou za knězem, neboť ten musí nejprve potvrdit (podle správného správního služebního postupu tehdejšího zákona), že bývalý malomocný je už nyní zdravý! Lékařské ordinace nebyly. Ježíš tedy správně právně neobchází příslušného úředníka (nepřekračuje jeho helmu - jak by trefně poznamenal... kdosi ve Space balls).

Ale teď to přijde: Oni poslechli a šli tam, kam je poslal... a cestou!... byli své nemoci zbaveni.
Jeden z nich, když to zjistil, že je zdráv, se pak k Ježíšovi vrací, padne mu k nohám a hlasitě chválí Boha.
A Ježíš na to: Tak moment, neuzdravil jsem snad deset malomocných?

Víš, připadá mi, jakoby ta otázka byla vlastně zbytečná... a přitom jakoby ji Ježíš říkal dost nahlas na to, aby ji mohli slyšet (a později zapsat) ti okolostojící...

Kde je těch devět zbylých?!! - říká.
A tomu muži pak: "Ty vstaň a jdi, tvá víra tě zachránila."

Až mě zamrazilo! Jak to, Ježíši, co tím myslíš: kde je těch devět ostatních? Vždyť, sám's je poslal za knězem! Tak budou asi na cestě tam, né? A navíc, tenhle jedinej to nedodržel, to co's po něm chtěl... a ty ho teď tady ještě chválíš před nastoupenou jednotkou učedníků! A proč vlastně "necháváš zapsat", že to byl Samařan? Dnešním slovníkem možná... takovej církevní salámista. Tedy odpadlík. Od pravé víry... respektive pravého zákona. To jako je nějaká přednost? Vždyť to není poprvé - i v podobenství o milosrdném Samařanovi, dáváš takhle přednost "tehdejším nevěřícím" před... těmi spořádaně věřícími, před těmi s jasně daným ocaď - pocaď!
Prosím! Musíš mi to vysvětlit! Copak nemáme brát Tvoje slovo vážně? A řídit se podle něj jak jen nejlépe dokážeme? Ty sám jsi jim přece řekl, ať jdou za knězem! Takhle to tam jasně stojí... a mě se zmocňují pochyby.

No, a víš co se pak stalo? On - On mi odpověděl! Najednou jsem cítil, jakoby se usmál a řekl: Přečti si to prosimtě ještě jednou a pořádně.

Nuže, stalo se.

Ta přímá řeč, kterou se tu teď pokouším zapsat, samozřejmě takhle nezazněla. Ani v mé hlavě asi takhle nezazněla. Hovor s Ním se obvykle odehrává v jediné sekundě. Je to jako... osvícení :-) Těžko pak pochytat konkrétní formulace a přesná slova. Je to jako když si ráno po zazvonění budíku, nebo po obědě v křesle na chvíli zaklimbáš a zdá se ti celý sen, ale když náhle otevřeš oči, zjistíš že uplynula sotva minuta... dvě.

"Proč myslíš, že je tam zapsáno, že jsem se na ty malomocné napřed (po)díval a pak (rozuměj: teprve pak) je zavolal, ať přijdou blíž? Proč myslíš, že je tam v Písmu naťuknutej tenhle "time out"? Ta chvíle, kdy jsem se jen díval. Copak není jinde psáno, že ...mi nemusel nikdo nic povídat, že jsem o každém věděl, co v něm je? Nebo si myslíš, že jsem měl strach, abych se tentokrát od nich nenakazil? ...Vážně?
...Ano, přemýšlel jsem. Správně. Ale teď nad čím!
Podívej na okolní krajinu. Vidíš kudy jsem procházel? Co tam čteš?
Pomezím Galilee a Samaří, tedy územím Židům nepřátelským!"

ehm... že do toho ještě vstupuju - pardon - později mě k tomu totiž ještě napadlo: Lk.9,53 a dál - jak tam Ježíše Samařani nechtějí nechat ani přespat, když se dozví, že má namířeno k těm namyšlencům, k těm "Pražákům" z Jeruzaléma. A že to asi fakt musela být "hustota", ty vztahy, když pak chtějí učedníci seslat z nebe oheň na celou vesnici...
A třeba tomu nebi i trochu pomoct... ;-)


"Ano, přemýšlel jsem, přemýšlel jsem co jim říct, aby museli nejenom prokázat víru, ale aby i pukla slupka srdce, to okoralé bílé mrtvé místo z předsudků, zloby a samoty. Samoty vynucené (alespoň v jejich představách) "nějakými náboženskými" zákony.

Pro vás, je tedy Bůh jen náboženství? Pro vás je tedy jedno, jestli je takový nebo makový? Vyvoleným národem pohrdáte, protože on pohrdá vámi? Nebo jste se na to jen vykašlali a přestali už tyhle věci řešit? Tak jo: Půjdete tedy za KNĚZEM! K židům!"

Vyšli. A tím jak vyšli prokázali svou víru. Ale i pokoru! Chápu. A tak byli, jak je zapsáno, cestou uzdraveni.
Jeden se ale vrátil. Proč?

Něco pochopil! Pochopil o co až tu může jít. Získal vztah.
Ti ostatní splnili příkaz a budou snad i dál plnit.
Ale toho jednoho "víra zachránila".

Ne jen pro teď a tady, pro těch zbylých 20?... 30? let.

Navždy!

Caine, 9.6.2009


Kterak jsem k dokonalému hudebnímu nástroji.. nepřišel

Od malička jsem si zpíval. Příšerně. To už mi vysvětlili. A taky, že rozhodně ne sám pro sebe. Spíš hóóódně moc nahlas a falešně. Až tak, že mi mí dobří rodičové, ač kdysi sami trampové - Wabi jim to odpusť - začali nemilosrdně posílat hulákat ven... do přírody.
Zvláštní, že dokud jsem byl malý, ani jsem se nestyděl...
Na mnohé si už ale nevzpomínám. I paměť je jeden z projevů Božího milosrdenství. Však na co si vzpomínám je, že už tehdy, od útlého a hlasitého dětství, jsem hledal pro sebe adekvátní doprovodný hudební nástroj. Ne, tehdy to ještě, nebyla žádná prudká alternativa. Začal jsem zcela konzumně u mamky v kredenci a ani později - v mém "přírodním" období, to nebylo o moc originálnější. Sice takový vlnitý plech, jak se zpívá v jedné geniální uhlířosvěrákovské písni, udělá zaručeně své, jenže... za prvé: Jste až příliš tuctoví, tedy zaměnitelní s tuctem svých začínajících kolegů a za druhé: Plech je poněkud nepřenosný! Něco jako piáno. A koncerty jsou pak logicky uskutečnitelné jen v tak kulturním prostředí, kde je koncertní nástroj už pevně zabudován... Obvykle na sídlištích a v husté městské zástavbě. A to už pak můžete hrát taky rovnou doma.
Nebudu napínat. Na každého to totiž jednou čeká. A tak i já objevil tu svoji první.
Byla po tátovi. Ležela na půdě a neměla struny. Ale protože jsem chtěl především koncertovat - to bylo vlastně taky to jediné, co jsem věděl spolehlivě, že chci, koupil jsem si rovnou koncertní - nylonové struny. Poněkud obtížně se ladily... zvlášť když jsem neměl ani páru jak. A tak ani příliš experimentů nevydržely.
Totéž platilo i o mém dalším půdním objevu - houslích po pradědečkovi. Proto jsem, na svůj věk poměrně záhy, nabyl přesvědčení, že melodické nástroje se pro mne nehodí. Že jsou příliš křehké.
(Nechci to tu teď rozmazávat - o těchto věcech ostatně a vůbec - o mých hudebních dispozicích a vzdělání pojednává jiná úvaha - viz. rozhovor - punkový husita... někde tady na stránkách).
Začal jsem se proto důsledněji věnovat nástrojům rytmickým. Nádražácká píšťalka, klik-klak, plechový bubínek... co kdo dal. Měl jsem i starou hasičskou sirénu. Na kliku. To bylo maso! Ale jednoho dne zmizela a nikdo nevěděl kam. Ba co víc, zdálo se, že ani nechtěl vědět!
Časem pak vznikla naše první kapela. (viz rubrika Bylo nebylo - na stránkách ZNC)
A rovněž časem (někdy si říkám, jestli to není podezřelé, co ten už toho má na svědomí?! Nejvyšší čas s ním něco provést! Já vím - časem) ...všechny mé rodiči nastřádané úspory padly na první bicí soupravu. A to byla panečku inspirace, to bylo najednou písniček.
Skočme to. Z hlediska nástrojového velmi fádní období!
Však můj osud, coby sólového barda ještě nebyl zpečetěn, jak ostatně naznačují i následující špičky ledovce v mém stručném chronologickém hudebním zájmopisu:
Greenhorns 71,
Synkopy 61,
Beatles,
Sparks,
Stranglers,
Jacques Brel,
Čp.8,
Jiří Smrž...
Aneb shrnuto, podtrženo - od country, přes punk k "Osamělým písničkářům".
Ale ve chvíli, kdy si takový mladý člověk uvědomí, že písničky se dají skládat i na něčem jiném než na bicích, zcela nečekaně před ním vyvstane jiný, mimogenerační, tedy věčný problém:
Které struny toho nejvíc snesou!
Zprvu se mi zdálo, že basové. Koupil jsem raději hodně tlusté a opět pokorně snesl z půdy španělku po tátovi, tu nejen nahoře bez. A struny tentokráte vydržely!
Ulomil se krk.
Housle po pradědečkovi, podobně jako kdysi hasičská siréna, ze dne na den zmizely. A to se můj pradědeček ani nejmenoval Stradivár.
Ale Bůh dopouští déšť na dobré i zlé, jak je psáno, a tak i mně se jednoho dne konečně urodilo. Byl jsem obdarován akustickou Gibsonkou. Krásný nástroj to byl. Dodnes na něj s nostalgií a svrběním prstů vzpomínám. Jenže krk byl tak ohnutý, že ani po přečtení několika příruček, jak správně (a klasicky) ladit kytaru, se výsledný efekt nedostavil. Svěřil jsem se s tím tehdy jednomu kamarádovi, který měl také Gibsonku... a on mi, představte si, tu svoji daroval! A tenkrát... dodnes neumím zdůvodnit proč, se to stalo. Vyňal jsem ze zdravé kytary zdravý krk a nahradil jím ten svůj nemocný. Já vím, já vím, asi se teď i vy zeptáte - ale proč...
Vážně nevím! Zvlášť, když si s hrůzou vzpomenu, že při tom vyjímání, vzalo tělo zdravého nástroje za své... stejně tak jako záhy i kamarádství...
Každopádně, mohu-li zde opět trochu násilím napasovat jeden svůj oblíbený biblický verš: Milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému! - je pak mnohem snazší vysvětlit, co následovalo a vlastně následuje podnes. Falešná modla mé jakési do té doby posvátné úcty k hudebním nástrojům a jejich pomyslné nedotknutelnosti se tímto úkonem podlomila a tím se otevřel poměrně široký prostor pro novou kariéru - hudebního konstruktéra - či podle některých zlých jazyků dekonstruktéra - a která je vlastně předmětem mého zájmu i tohoto článku dodnes.
Dál už to šlo ráz naráz. Poznával jsem další hudební nástroje. Od jiného kamaráda například dvanáctistrunnou kytaru. A jen co jsem si jí trochu osahal, bylo mi jasné, že bez jistých úprav ji prostě neumáčknu. K úpravám však již nedošlo. Kamarád byl včas informován. (Nezapomínejme, že se to celé odehrávalo ještě za komunismu!)
Tak mě napadlo zvolit postup obrácený. Z mé šestistrunné Gibsonky vyrobit Gibsonku dvanáctistrunnou. Té noci se mi ale zdál velmi ošklivý sen. O španělce s basovými strunami a ulomeným krkem jen to fikne. Ať už to bylo varovné znamení shůry či nikoli, rozhodl jsem se protentokrát postupovat obezřetněji. Ve Škodovce navařenou mechanikou na přidaném špalíčku jsem zdvojil jen tři nejtenčí struny - a tak vznikla: Devítistrunná kytara! (Dodnes ji má v držení jeden sběratel z Ostravy).
Jako většina punkáčů jsem ani já tehdy striktně nechodil na Porty, byť konané kousek od mého bydliště, a proto jsem netušil, že podobný vynález právě použil Jaroslav Samson Lenk.
Teď tu byl, pane Cimrman, teď tu byl...
Časem - (vidíte - opět!), když jsem se to domák (a abych byl upřímný - hlavně když se to domákli někteří z mých ortodoxnějších punkových kolegů), rozhozhodl jsem se dobrovolně a po zralé úvaze nad tímto vynálezem ještě trochu popřemýšlet. Přece nebudu kopírovat nějakého folkáče...
A protože mi vždycky dělalo potíže rozpoznat od sebe mollové a durové akordy - vymyslel jsem tzv. "dvoutonovou kytaru"! Vyžadovalo to jen malý zásah do velké kobylky... ten se nepovedl, takže vlastně kobylku celou novou a pak už jen prořezat jiný systém drážek pro struny v nultém pražci...
Docela dobře to fungovalo! A navíc se hrálo jen jedním prstem posunovaným prostě tak cik cak po hmatníku. Koneckonců - i první demo Znouzectnosti je ještě takhle nahrané... než mě spoluhráči posadili se uklidnit zpátky za bubny...
Ale neodbočujme od našeho tématu.
Nástroj měl hutný zvuk, zvláště přes zesilovač. Nejhlubší tón - velké Cé - zněl dokonce naráz ve třech oktávách! Jenže pak...
Čp.8 a Jára Ježek jako autor mě uhranul tak, že jsem se rozhodl naučit se od něj nějakou píseň - což jsem do té doby ještě nikdy žádnému autorovi neudělal!!! A tu, jak už asi tušíte, nastaly... problémy další. On tam měl molový akord! Vím to ze zpěvníčku!

A tak koncepce dvoutonové kytary vzala zvolna za své. Ale co horšího - na normální kytaře se to už zlenivělým prstíkům nechtělo běhat...
Mé hledání ideálního nástroje tedy pokračovalo.
V bazáru jsem si koupil mandolínu. A všechno bylo najednou... jiné, takové veselé. Veselejší snad může už být jen banjo... říkal jsem si... No jo... ale na to já se nikdy nenaučím... To ten ladící kolík uprostřed krku... takové barbarství! To bych ani já nevymyslel.
A pak mi napadlo... Co takhle zkombinovat krk z mandolíny a tělo z banja. Zničil jsem tedy tentokrát naráz dva nástroje a vyrobil jeden. Zato dokonalý. Skoro.
Konečně se dostavila dlouho očekávaná spokojenost. Žel, zase jen do té chvíle, než mi někdo řekl, že takový nástroj se už v country používá pod názvem mandolínové banjo.
Teď tu byl, pane Cimrman, teď tu byl...
Do háje!
Vrátil jsem se k mandolíně, ale protože jsem ji už neměl, nechal jsem si vyrobit u skutečného hudebního stavitele, pana Sučka, krásnou... Mandolu! Dodnes vzpomínám jak mi ji se zlomeným hlasem předával a říkal... povedla se, že? Já ti ji dám za dobrou cenu, jen ji prosím tě alespoň rok nech žít!
A opravdu, rok utekl jako voda a kdekdo ji obdivoval. Proto jsem se rozhodl, že ji proslavím. Ano... a přitom snad tak trochu i sebe. Ale v porevolučním hudebním boomu to nebylo lehké se hudebně prosadit a tudíž do širšího (dá-li se ten úzký prostor vůbec takto vymezit), písničkářského povědomí jsem se dostal až s její upravenou - poněkud (přesněji o 7 půltónů) hlubší verzí. To si vyžádalo opět... několik obětí. Ale když už se kácí les, jak nás učívali na ZŠ v hodinách občanské nauky... létají třísky! A létaly. Bylo totiž nutné servat původní lepenou kobylku s kolíčkovým uchycením strun a místo ní dát takovou tu "závěsnou". Vytrhat pražce, obkreslit větší menzuru z jedné dětské kytary, zatlouct nové pražce z jiné staré a vznikla... mandolína o oktávu níž! Navíc struny jsem experimentálně zdvojil v oktávách, kde to jen šlo... U hlubokého Géčka (065" z baskytary) to už nešlo, takže výsledný nástroj zůstal vlastně jen sedmistrunný! A toto Biblické číslo plnosti, zdá se, si mne oblíbilo natolik, že od té doby vyrábím už jen nástroje sedmi... nebo desetistrunné.
Má to rovněž svůj logický důvod:
Když nedokážu z pódia kázat jasnými slovy, musím alespoň jasnými náznaky, ...že?
Ale ve skrytu duše jsem tehdy doufal, že už nebude potřeba vyrábět další nástroje. Že tenhle už je opravdu tím posledním, ideálním, dokonalým, mým vysněným doprovodným nástrojem!
A také jím nějakou dobu byl!
S "mandolou" jsem vystupoval, natáčel Cédéčka... a jednou se s ní šel dát i vyfotit... a přitom všem jsem se bedlivě střežil blízkého a hlavně brzkého kontaktu třetího druhu... s panem Sučkem.
Doba sladké nevědomosti, žel netrvá nikdy věčně a tak jednou mi nějaký dobrák, asi Přéma Haas to byl (neboť on je skutečně dobrák), řekl, že to, na co hraju, je vlastně jakési... dětské irské bouzouki.
Teď tu byl, pane Cimrman, říkám, teď tu byl...
Jak vidno, mé hledání ideálního originálního nástroje ještě neskončilo.
Někdy... vlastně to už bylo docela nedávno, pravidelní čtenáři mých webových stránek jistě pamatují - jsem si tak při večerní nostalgické chvilce vzpomněl na... ach, na svou dvoutónovku. Už dávno z ní bylo cosi... vykáceno, ale ten její hluboký tón... jistě by hezky rezonoval s hlubinou mých současných textů! (To jsem si samozřejmě říkal jen pro sebe. Nahlas bych to nikdy nevyslovil!)
A tím započaly práce na mém novém, úplně dokonalém hudebním doprovodném nástroji. Na znamení solidarity (či útěchy?) mi tou dobou Déma - kolega ze Znouze, věnoval další Gibsonku. A skoro stejnou, jako byla ta má původní! I krk byl podobně ohnutý. Tentokráte jsem však, životem poučen a zralý muž, už nic nelámal přes koleno. Krk jsem pěkně ohobloval do roviny, zasadil nové, koupené! pražce, umístil sedmistrunnou mechaniku, nalakoval a...
A pak to přišlo. Konečně! Muzikanti se po vystoupení jen hrnuli, okukovali a říkali - na co to hraješ, ty vole, to je stará Gibsonka? Ta má ale krásnej zvuk!
Dokonce i sám Petr "Medwa" Linhart se vyjádřil... no vidíš - konečně první nástroj, kterej ti ladí, člověče!
A jindy... to se mi stala jiná věc: Hrál jsem ve věznici na Borech a nějaký ...jak to říci, aby mě někdo zas za tu moji hubu nepopotahoval... klient mě požádal, abych mu taky nechal zahrát. Byl to zdejší kápo, jak mi vysvětlil zdejší kaplan a poradil, abych mu neodporoval.
Ale ono to jenom jako kytara vypadá, zmohl jsem se chabým rockovým hlasem bez mikrofonu na vysvětlení - ve skutečnosti je to vlastně... mandokytara! Jenže na některé věci si prostě každý člověk musí dle svého temperamentu a inteligence přijít sám. Teprve když začal hrát... napočítal do sedmi.
Nebudu tento... tady jinak myslím poměrně odborný článek, rozmělňovat veselými historkami z natáčení a rovnou přejdu k následujícímu nástroji.
To bylo tak:
Ne, tentokrát mi fakt nikdo nic neřekl! Ani nenaznačil. Prostě mi to došlo. Došlo mi, že s tím novým dokonalým doprovodným hudebním nástrojem mě publikum už nevnímá jako potulného kazatele, básníka, recitátora, trosku či jen dalšího předváděče nových hudebních nástrojů s doplňujícími ukázkami hudby (a textu) - začalo mě vnímat jako hudebníka! A to prosím se všemi zvýšenými nároky, jaké tato funkce obnáší. Bylo to, jako by si někdo z vás oblékl omylem nesprávný kostým a zařadili ho místo do divize - do 1. ligy!
S hrůzou, jaká se zmocňuje jen velmi plachých lidí, jsem si musel brzy přiznat, že na to fakt nemám. Já vím, já vím, teď mi asi poradíte něco tak neoriginálního, jako že třeba bych měl na sobě začít pracovat, zkoušet, chodit k nějakému profesorovi a tak.

Ale to už jsem se mohl stát muzikantem rovnou! Na to jsem nemusel 20 let psát básničky a studovat teologii. Dálkově tedy samozřejmě. Zájmově.
Nezbývalo, než se pustit do výroby nového doprovodného nástroje, tak ideálního, že by i tento problém zohledňoval.
Z jedné staré mandolíny, co jí kdysi zakroutil krkem sám pan farář Pellar a z jedné staré východoněmecké kytary ze smetiště, jsem letos v létě skloubil svůj poslední sedmistrunný model. Je takový trochu upištěný a jako doprovodný nástroj zpěváka one man(y) showmana a muzikanta se vlastně moc nehodí... ale třeba k recitaci... k šálku dobrého čaje a k příjemnému kázání...
No, ještě jsem ho ani nenalakoval, to je pech, a už mi zase někdo řekl, že to vlastně není nic jiného, než docela obyčejná mandola s jakou kdysivá chodili bráči.
Vždyť to říkám! Teď tu byl, pane Cimrman, teď tu byl...
Každopádně... závěrem bych, drazí kolegové a studenti, rád podotkl, že tento článek nijak neuzavírám, výsledky svého bádání nekategorizuji a zároveň důrazně žádám, aby přede mnou už nikdo laskavě nevyslovoval jméno Cimrman!
Ovšem na druhou stranu, teď mi tady připomíná manažérka... služebníček... ano, chcete-li si můj poslední model ještě vychutnat na vlastní oči i uši, dřív než... zkrátka, jste tímto vždycky srdečně zváni... viz rubrika koncerty... nebo abych někoho neurazil - na další prezentace nového hudebního nástroje s ukázkami hudby. Ale hlavně textu!

Caine 21.12.2009


Neuplynulo ještě mnoho vody a už je to zase všechno jinak. Na státní a evangelizační svátek Cyrila a Metoděje l.p. 2011, přišly na svět dvojčata mého nového nástroje! Irský tatínek p. Bouzouki a francouzská? maminka Mandolína je pojmenovali vtipně italsky: Mandola mia!
A hned druhý den, na svátek mistra Jana Husa, při jejich slavnostní inauguraci do myšionářského stavu, shořeli mé poslední předpremierové obavy a ony se rozezpívaly z plných strun... svých neuvěřitelných pěti oktáv!

Caine 5.7.2011


       

Cainův myšionářský výcuc z Nového Zákona
Matouš 5. kapitola, z překladu Slovo na cestu - s poznámkami (*)



Ke stažení ZDE
































Tak trochu Vánoční úvaha

Jsem v knihovně. Všude plno popsaného papíru, ale dělám, že nic nevidím a dál datluju do klávesnice své hlásky. Víte, někdy se mi stane taková věc... a mně vám to jde... takřka samo. Vzácné chvíle, kdy vznikají krásné samo-hlásky. Ale jindy, to se mi třeba stane jiná věc... a mně je vám najednou při psaní... i docela ouvej. No a s ou-vej, to pak vchází na světlo monitoru i slova s-ou-hláskami. A kouzelná hůlčička kursoru je tlačí, či vláčí křížem krážem tím virtuálním světem a přitom na mě pomrkává... jakoby nic. Jako by to bylo jen peříčko... jakoby muška jenom zlatá...
Dívám se na ní a ať tak či tak, stejně mi v tu chvíli připadá život nějak lehčí. Lehounký jako e-mail, poslaný nazdařbůh nebem potrubní pošty. A ani není třeba po něm splachovat
Tiše, jak jsem přišel, tak zase odejdu. Teď myslím z knihovny. Na svět jsem rozhodně tiše nepřišel
A štosy potištěného papíru si sotva slyšitelně vzdychnou: Ach, virtuální světe... Jaký asi jsi? A jaké to vůbec je, být jen jeden, jediný... originál! Od někoho... někomu! Ach, ale my... taky jsme přece byli originálové! A vlastně pořád ještě jsme! Jen zájmy jednotlivce musejí někdy ustoupit zájmu většiny - jak pravil pan Spock, když umíral pro záchranu celé posádky ENTERPRISE. Ano, ano, ba že, jsme, přitakávají jiné rukopisy - i jejich opisy. Přece... z každé kopie po přečtení vzniká v srdci každého čtenáře originál! A s tím STAR TREKEM navíc... vzpomínáte? Nakonec se přece celá posádka pro záchranu jediného Spocka vzbouří a... a udělá všechno možné i nemožné... dokonce projde i peklem degradace na velitelství Hvězdné flotily, aby se z nich stali obyčejní... pozemšťané. Jenže to už je Spock mezitím "znovustvořen" a na jeho nechápavé - proč? Proč tolik obětí pro jediného... a to ještě polovičního Vulkánce? - odpovídá kapitán James T. Kirk:
Jsou někdy situace, pane Spocku, kdy zájmy jednotlivce musí převážit... i nad zájmy většiny.
Máte taky rádi pohádky? Myslím ty naivní povídačky o věčné lásce, přátelství a hrdinství až za hrob...
Povím vám tu první, tu co už nejspíš znáte ve všech možných obměnách nazpaměť.
Byl jednou jeden Originál a ten se dobrovolně stal svou vlastní kopií, aby umožnil všem kopiím stát se originály. Jak? Ale, ale... a jestlipak, když už jste tak zvědaví, taky víte, že každá správná knížka musí mít i trochu tajemství?
Ovšem my, na rozdíl od pana Smrtky, naznačit smíme, takže... řekněme, že třeba - přečtením!
Přečtením? Co tím jako chce básník říci?
V Nekonečném příběhu to třeba znamenalo vymknout se ze své role čtenáře a vstoupit aktivně do děje knížky.
V milostném dopise to znamená... uvěřit, že ten dopis patří opravdu mně.
A v Bibli...
Ale ne... i každá správná úvaha musí mít přece trochu toho tajemství.
Každopádně nic nepokazíte, když začnete... třeba právě tím čtením
No, nebo... aspoň nasloucháním!

Pokojné Vánoce. A byť by i trochu v chlívku byly, hlavně že... Nadosah. Jasně, to byl vtip. Chtěl jsem říct nadosah. V Kristu.

Váš Myšionář


Caine 23.12.2010


Cainova reportáž ze Švihova

Pohov!... Švihov. NAVZÁJEM.ini* 1.1.2011

*(inicializační soubor skupiny Navzájem - čti dohromady: Navzájemini)

Švihov je hrad. Ale ne ledajaký. Je... to hrad trochu naruby. Postavený v údolí místo na kopci a taky uprostřed husté vesnické zástavby, namísto zplanělé, širé samoty. Tak asi proto si tam místo akčních šermířských spolků zvou statickou kapelu! - mudrovali jsme cestou vlakem - Já, Přéma a Vlaďka, všichni to veteráni někdejší legendární kultovní kabinetní skupiny NAVZÁJEM. No jó, a taky proto se asi vždycky kvílení ozývá z jídelny místo z hladomorny... když je to hrad naruby! Ále co... ale co to lehké bzučení, teď? Hrom a cucky, to jsem tu ještě nikdy neslyšel - znepokojivě se ošíval Přéma sotva jsme se doklouzali ledovkami (či mírnějšími sjezdovkami) chodníků z nádraží do nádvoří. Bzučení? Ano, bzučení v uších, neb celá koncertní jídelna se pro tuto slavnostní novoroční příležitost proměnila v reprezentativní výstavu na téma: Včelařství. Včera, dnes a... kdo ví.
Přijeli jsme s P+V jen tak nalehko... s kytárkami přes rameno a svačinami v pytlíku. Pan pořadatel, Vojta Štajer, se totiž Přémovi nabídl, že akordeon, buben a takové ty další serepetičky (není to doufám sprosté slovo?) vezme s sebou už ráno autem. Ale při nakládání si Přémův zkušený zvukynářský zrak povšiml jistých podezřelých okolností. Jako třeba lyží na střeše auta a při podrobnějším ohledání i oteplovací soupravy a bledě modré větrovky na těle páně pořadatelova. Žádná kravata, sako... frak...
A obavy se, žel, potvrdily. Na hradě nás nikdo nevítal. Nepočítám-li jednoho spícího diváka v rohu jídelny... což byl ovšem - alespoň zpočátku - zase důvod k radosti. Hurá!... budeme losovat kdo z nás si dnes ze vstupného vydělal na vlak! Žel, radost ani losování neměly dlouhého trvání. Ze spícího diváka se vyklubal jen spící včelař. Přesněji... maketa včelaře. Figurína.
Nakonec jsme objevili porůznu poschovávaného kastelána a jeho ženu a ti nás přijali jako vlastní. Dali nám napít... i ochutnat něco k jídlu. Výběr byl stylový: medové pivo, medová limonáda... čaj s medem. Kupodivu medovník jsem na misce s vánočním cukrovím nezahlédl.
Dorazil zvukař. Měl však jen tři stojánky na mikrofon a protože Přéma si ještě nenechal zadělat snímač do své krásné nové studiové španělské akustické kytary, přidrátoval si mikrofon prostě na jeden ze stojanů od světelné rampy. A hned volal: Sem mi nikdo nechoďte, tady budu stát já, v podstatě celou dobu! A taky říkal něco jako... že to je asi ten nejbytelnější stojánek na mikrofon, jaký kdy jaký rocker měl. (Nakonec mu to ale stejně bylo na pr... na prvních pár taktů každé písně platné, neboť... jestli jste někdy viděli Přému naživo, asi dobře víte, že... tančí!).
Marně se Vlaďka sháněla po tahačce a bubnu... a my zbylí po běžkaři Vojtovi Štajerovi. Veselý a zmrzlý... a se zamrzlou tahačkou v pod paží se objevil, až když už jsme měli v sobě notnou dávku čaje s medem. Naštěstí akumulační kamna na noční proud zde - v tomto hradě naruby - běžely i ve dne a tak záhy se z nástroje zase ozývaly ony dobře známé... libé - je-li libo (Fífo) tóny.
Ve tři hodiny, jako švihnutím kouzelného vrbového proutku, se na včelařskou výstavu nahrnula spousta známých, doposud neopuchlých tváří. A všichni byli evidentně veselí a zmrzlí. A v očích jim jiskřilo, jak se jim to pěkně podařilo svoji vášeň pro včelařství před námi utajit.
Naslouchali jsme se zatajeným dechem, jak stříbrné a zlaté mince cinkají u výběrčích daní... ani nemuseli mít brnění... jak říkám - hrad naruby.
Když míra v misce, ale i míra trpělivosti nabyla vrchu, vtrhli jsme do jídelny (zadním vchodem) my a spustili pokřik. Myšionáři! Myšionáři! Kupodivu, žádný z pamětníků Bílé hory se nezvedl.
Tak jsme hned ve druhé písni návštěvníky výstavy seznámili s postavou, která nás - včelařskou obec - asi přece jen ovlivnila ze všech nejvíce... a proto jsme jí také věnovali hned dvě písně! (Já jednu a Přéma jednu. Tedy dvě). Ano, byl to Kolumbus. Kolumbus, který poté co mu uletěly včely, neváhal sednout na loď a vypravit se za nimi až do daleké Indie. Jaký poprask to mezi tamními domorodými včelaři tenkrát způsobilo, o tom se dodnes píší kowbojky a natáčejí vesterny.
V následující krátké přednášce poděkoval Přéma přítomným především za přítomnost a příslušný příspěvek, kterým přispěli zase na náš členský příspěvek (českému včelařskému svazu) a bez jehož uhrazení bychom zde přinejmenším nemohli dnes tak zasvěceně a tématicky hovořit. Natož hrát.
Několika minutami ticha pak Přéma s Vlaďkou uctili památku neznámého spícího včelaře v rohu a já ticho odlehčil písní zcela netématickou. Ovšem vzhledem k dnešnímu datu přece jen aktuální! Totiž písní dozajista novoroční, písní popisující tradiční novoroční oběd na hradě... Ne na tomto, samozřejmě. Na pražském, třeba. Gastrozprávy: Apokalypsa!
Tak přece!
(To byl název další písně, kterou jsem odlehčoval... do ticha)
Konečně byli mí kolegové zase zpátky, abychom se navzájem... abychom zahráli něco od Navzájem. Na což publikum evidentně... a už dlouho čekalo. A tak jedna píseň střídala druhou, jedno vtipné úvodní slovo (Přémovo) střídalo druhé... trapné (moje), ale kupodivu se zvedl jen jeden jediný divák, aby odešel. A od té doby už ho také nikdo (z nás) nikdy neviděl.
Jeho chyba.
Takže, jak jsem říkal, jedna píseň střídala... jé, ale povedl se mi báječný vtip! To musím nezmínit. Nemusím zmítit... zkrátka povídám: A teď, protože minulá píseň byla vážná (o včelách), je načase zase trochu odlehčit. Dáme si nějakou... třeba o zvířátkách! Jmenuje se - Slon! Ha ha... ha. (Nikdo se nezasmál. Jen já). Ve snaze zachránit pak, co se z mé pověsti baviče ještě dá, rozhodl jsem se pro krajní krok. Tedy úkrok. Možná... doslova spíš úskok.
Ukázal jsem prstem (přísně!) a vyvolal některé ze sedících klientů k tabuli. (Za námi byla velká tématická tabule s nákresy úlů a pod.). Nejste tu přece od toho, abyste celou hodinu proseděli, ale abyste se něco naučili! Takže!... Refrén je velmi jednoduchý, myslím... to zvládnete na první dobrou. Rozdělíte se do skupinek a tady naši skupinkáři... no tak, kam jdete, neodcházejte ještě!... Marně jsem apeloval na stavovskou hrdost - co včelař to muzikant! Nikdo. Krom skupinkářů Přémy a Vlaďky se nikdo nezvedl. Vlastně ano, nakonec pan Spok... se svým tradičním pokrčením obočí... Nebo to byly ramena?
Dále výstava už raději pokračovala bez přednášek, odlehčování a zbytečného plýtvání medem. Jen za umírněného hudebně-vokálního doprovodu.
Co ještě dodat závěrem... Nejen ekonomicky zaměřeného čtenáře možná potěší zmínka o prodejnosti CD. Ano, tentokrát to vyšlo! Zkušenější nestor populární hudby (Přéma) je totiž vydával za včelařské příručky a chytře vystavil mezi ostatní exponáty.
Hoši! Děkujem!...
V závěru dokonce i kastelán se ženou, vida, že naše pověst tvrdých rokerů, byla přece jen poněkud nadsazená, opět přinesli do jídelny pečlivě ukryté hasičáky a rozvinuli koberce. Těžko se bude dát kdy zapomenout na ten vřelý stisk rukou při loučení... tam u vodního příkopu. Stisk dávající tušit novým společným výstavám.
Domů pak nás, už za soumraku, rozváželi někdejší (a dnes majetnější) členové Navzájem svými dodávkami a náhle osamělý hrad Švihov mizel v zapadajícím slunci... jako švihnutím kouzelného proutku.

Caine 2011


Zkouška ohněm... totiž diktafonem

Kdysi, v těch radikálních, náctiletých letech, se mi stala taková věc... a já vám ji nepovím. Ale jindy se mi v té samé době stala zase jiná věc, a o té já vám teď povím. Pšt, bylo to něco s ušima. Nebo dokonce s celou hlavou? Každopádně - radikálně - mě to vážně - změ-nilo vně i ve vni... ve vnímání muziky. Ale nejen muziky... možná celého světa... muziky. Celého šoubyznysu.
I já totiž tehdy hledal, identifikoval se a distancoval... šíleně miloval a šíleně nenáviděl... určité hudební "superstár". Tedy... prosím jen pro pořádek připomínám, že tenkrát byl internet pouze ve Star treku, video ve špionážní literatuře a kanály jen černobílé, nehudební a nebo smradlavé. V takové době kamenné jsme se spolužáky čučívali na německou televizi, která se dala i za "železnou oponou", tam u nás na západě Čech... při troše vynalézavosti... vyladit. Při velké troše trpělivosti navrch, se pak dalo na vlastní řádkování spatřit zrno černobílých rockových drsňáků a oddělovat ho od šedých plev diskotékových slizounů, tančících... jak odporné!... také na playback.
A pak jednoho takového krásného náctiletého, černobílého dne, zcela nečekaně, jako do Uhlíře, vtrhly do mého světa barvy. Kdosi mi pustil jednu z těch nejslizčích hitparádových špiček - na špičkové aparatuře! Takové té, co hýbe i břichem. Byl jsem zmaten, ba úplně jsem strnul... jak může i taková odrhovačka najednou na člověka působit! Jak silnou, až magickou moc má pouhá zvuková dokonalost. Jenže to pak... a znovu mě zamrazilo... co když to pak takhle funguje nejen s ušima, ale i očima?!
Make-up! Dokonalý make-up! Možná mě už od malička, jako nějaké autíčko na dálkové ovládání, kdosi vodí za nos mé "první signální".... vymazleným zvukem, šikovně střiženým obrázkem na míru...
To snad ne! Ale jo, co když někdo prostě ví, jak na mě a tak věci... nebo řekněme "zboží"... správně naaranžuje...
Ne, z Boží strany to určitě není, uklidňoval jsem se. Bůh, kterého poznávám z Bible (i osobně ;-) přece... právě že nemanipuluje! Spíš naopak - častokrát nám dává svobodu věci dotáhnout až tam, kam nám pak vůbec není milé. Tak kdo tedy?
V duchu a panice jsem si začal přehrávat své oblíbené kapely, jednu za druhou.
Budou znít... budou na mě působit ještě tak přesvědčivě i z pouhého diktafonu? Mnohé asi ano, vždyť sám je poslouchám na kazeťáku, který k diktafonu daleko nemá. Ale co třeba... a rozhlédl jsem se po stěnách, zdobených fotkami svých idolů (a idolek). Co třeba... v trenkách? Při představě... abych to aktuálně přirovnal - dneska dejme tomu nějaké tvrdě blackmötalové kapely v trenkách - jsem se konečně trochu uvolnil ;-) Ale stejně... nakonec z toho testu nejlíp vyšli... písničkáři! Kdo čteš, schválně si to někdy zkus sám! Je to docela psina. Chvíli.
Akorát nesmíš moc domýšlet, jak by taková zkouška ohněm... tedy pardon, v případě muziky - diktafonem, mohla jednou vypadat... či jak už vypadá teď?... myslím taková celková zkouška diktafonem... jaksi celého člověka. A jeho díla.
Uff! Díky Bohu, že v podání Kristova orchestru se prý i má odrhovačkovitost... stává hudbou. Pevně se toho držím a... věřím.

Caine, 17.5.2011


Úvaha o VVN (o Vinetůovi, Víře a Nestárnutí)

Posledních pár dnů pořád nějak... bulím. Asi mládnu ;-) To děcka poslouchají ve svém pokojíčku (po kolikáté už) rozhlasovou dramatizaci Vinetůa... a ono je to... tak dojemné. A napínavé samozřejmě. Těžko se utrhnout... a těžko taky zůstat.
Se zatajeným dechem i pláčem dělám, že tu vlastně nejsem a jen špicuju uši. Napadají mě dvě zásadní věci. Za prvé, že tohle je docela jiný pláč než ten "nad vejdělkem" ;-) a za druhé... že nejen v Narnii, v Aslanovi, ale vlastně i tady - ve Vinetůovi je zašifrován přímý odkaz na Ježíše Krista. Nejen co se statečnosti, vytrvalosti, přímosti a čestnosti navzdory všem a všemu týče... ale hlavně v té touze po Tatínkovi... Manitůovi, který by "nehleděl na barvu kůže". A pak samozřejmě úplně nejvíc v té ZÁSTUPNÉ smrti (kterou si mj. Vinetů také přesně předpověděl). On zemřel, aby jeho milovaný bratr mohl žít! Napadá mi... znovu a znovu - protože na to znovu a znovu zapomínám - že ty nejsilnější příběhy jsou vždycky odleskem toho Jediného Největšího a zatím Nekonečného příběhu... "Božího syna - Syna člověka" - jak kdysi trefně poznamenala jedna malá holka s kytičkou ve vlasech a hvězdičkou v očích.
Jen ty slzy hořknou při pomyšlení, že takhle jsme to kdysi vnímali všichni. Všichni jsme pro Vinetůa kdysi plakali, pro všechny z nás byl ten Příběh opravdu Živý. A teď?
Stárnem... Tohle je totiž možná skutečná příčina stárnutí! Ztráta... ne, ani nemusím použít to velké slovo - víry, ale prostě jen ztráta důvěry. Nakonec nás dostanou všechny, tak proč se tomu pořád pateticky, či romanticky bránit...
Proč to nevzít, jak to je... Použít se a odejít.
Už máme nové hrdiny. Real. Jak kolega Déma, velký milovník Rychlých šípů a sběratel všeho kolem pana Foglara, k mému zděšení nedávno z pódia populisticky prohlásil: "...já bych ani takovej bejt nechtěl!... vždyť oni ty Rychlý šípy vlastně byli jenom takový panáci..."
Co čteme teď... za koho jsme vyměnili své Rychlé Šípy, Vynetůi... Aslany...? A dá se tomu vůbec ještě nějak ubránit?
Nevím. Vlastníma silama a ve společnosti "ještě starších a rozumějších" asi sotva.
Největší nebezpečí pro stárnoucího chlapa totiž není, že zpáprdovatí... ale že zcyničtí!
Nechci končit tuhle kratičkou úvahu beznadějně.. populisticky ;-) i když, upřímně, velkou naději, že se po vyslovení následující věty něco změní, si zas nedělám...
Ještě že nám zbývá ta "Real mythology"! ;-)
Sedím ve vedlejší místnosti a skrz otevřené dveře poslouchám... skrývám slzy před děckama, co občas proběhnou... a mám pocit, že... nestárnu. Nebo alespoň za posledních pár dnů určitě ne.

abbe'l Caine 22.11.2011

+

PROČ NEBYL JEŽÍŠ KRISTUSMAN

Možná jednou - stíny líně zblednou
barvy brvou nehnou - zčernají
všechny všední věci v šeru zšednou
nevšední všem vším šumem zevšední

Taky bych někdy... jó... já... jů... super hrdinou byl
ničích činů nebál bych se - ničím se neničil
a duší - tou tě neštval - jen svaly byl a sexappeal

Možná jednou - kytky neuvadnou
zvolna do DNA - v rukou zkamení
kdosi vzkřísí těžkou vodu mrtvou
živou vycpou - tak lehkou pěnou dní

Taky bych někdy... jó... já... jů... super hrdinou byl
ničích činů nebál bych se - ničím se neničil
a duší - tou tě neštval - jen svaly byl a sexappeal

Možná jednou - amazing vesmír vypnou
hvězdy prásknou mléčnou opratí
ryby k nebi rovnou tou tmou vzlétnou
rozejdou se ptáci o holích
vepři spatří svět vyuzenou stranou
verše zreznou - lidé přebolí
verše zreznou a lidé... cokoli

Taky bych někdy... jó... já... jů - a v tom mě někdo zarazil
Chtěl jsem jenom vědět, tati - a co kdyby Bůh byl?!
Bil by se i za nás? Byl by i Supermana porazil?...
když na kříž ani Ježíš, jak víš - neměl tolik sil
proč Kristusmanem nebyl, tati vždyť... byl by nebi mnohem blíž!

Taky bych někdy... jó... já... Jů a Hele - lehčího tam nemáš nic?
Proč Supermana nezbil - nevím, možná tím chtěl říct
co je platná síla... na kříže u silnic

Taky bych někdy... jó... já... jů... ale ne - co kdyby On jím byl!
Co by bylo kdyby Ježíš tu - jako super silák žil?!
Co by asi z mýho - tvýho srdce pochopil?
Šup do kostýmu a běda tomu, kdo by se mu nelíbil!
Sestoupil by z kříže - i nás čumily by nejspíš zbil!
Zbyl by ještě život - anebo by to s ním už byl jen dril?

Vždy ve střehu nocí dnem - Stand by režim - Připraven!
Nápis "HERO - sloužím všem" - zákazník být spokojen!
Robot který zvládne vše - nevyzvídá, nezalže
v ložnicích i kuchyni - heslo lze skrýt před tchýní

Sám uvaří, uvěří - Hero! - za války i příměří - Hero!
křeče spláchne s večeří - Hero! - zná svou cenu - tu na dveřích
a tak
Ničeho se nebojí - ničí činy ho neničí
ničeho se nebojí - nebrečí, nemočí
ničeho se nebojí - svědomím tě nevláčí

Zvládne víc než milovat - i pravopis a právní řád
On a Ona? Omyl! Stát! On a Off je správně snad!
A být či nebýt dá se psát - i s měkkým "i" a beze ztrát!
Možná nemá tě tak rád - ale jinak dobrý... za ten plat
fakt
Ničeho se nebojí - ničí činy ho neničí
ničeho se nebojí - nebrečí, nemočí
ničeho se nebojí - svědomím tě nevláčí

ale možná jednou... na tvůj život nestačí
nemá čím


Vánoční kázání - Neomylné pravidlo cesty a dar neomylného spolujezdce

JAKOBY JÁKOB I JAKOBY JÁ

Jakoby Jákob i jakoby já zas
kopeme studny na poušti v nás
je bezedná k ránu tma neumytá
ale Jákob se drží a mně už svítá

Jakoby jemně zvonila země
jakoby země zvonila jemně ze mě

Jakoby ve mně vítr z hor
jakoby dul mi v dur i moll
jakoby zjevně skrytý chór
jakoby happy end k never more

Jakoby jemně zvonila země
jakoby země zvonila jemně ze mě
v Penuel... v Penuel

Jakoby vyjeli Blaničtí z nor
Spiderman řek' Fantastic four
humor byl na mor - ale neumořen
tvořivé vyhrává nad netvorem!

Jakoby jemně zvonila země
jakoby země zvonila jemně ze mě
v Penuel... v Penuel

Jakoby Jákob i jakoby já zas
kopeme studny na poušti v nás
je bezedná k ránu tma neumytá
ale Jákob se drží a mně už svítá

Jakoby jemně zvonila země
jakoby země zvonila jemně ze mě
v Penuel... v Penuel

a monolog s Bohem
byl rozhovorem


NEOMYLNÉ PRAVIDLO CESTY A DAR NEOMYLNÉHO SPOLUJEZDCE
Výšiny a hned na to zase hlubiny... Nejen jako Jákob, ale i jako Eliáš si někdy připadám... Eliáš po svém triumfálním vítězství nad stovkami falešných žvanilů, jimiž je svět vždy tak prorostlý, Eliáš poté, co spustil duchovní... pomalu revoluci v celém státě... poté, co se k němu sám Bůh - "Já Jsem!... Ten, který navždy je a způsobuje bytí", poté, co se k němu veřejným, viditelným a nepopiratelným zázrakem Stvořitel nebe i země... i nekonečného vesmíru - kam se dosud nikdo nevydal ;-) - přiznal!... Poté jakoby Eliáš (i jakoby Jakoby Jákob i jakoby já), vítěz nade všemi zúčastněnými v "duchovní Olympiádě"... utíká se svěšenou hlavou, jako ten poslední, jako ten kdo prohrává vše a čeká už jen na výprask... A možná nejen společenskou smrt.
Ještě ráno, když jsem si přečetl svědectví a další z modliteb, která na mé srdce působí... "ako nikto" (slovy Živých kvetov)... plakal jsem a zpíval zároveň. Zalil mě pocit nezměrného štěstí...
A pak jsem si četl Písmo a snídal dál s ní... ;-) a k tomu poslouchal jedno... kázání.
Bylo o cestě. O tom, že když člověk vyjde z bodu Á po cestě, která vede do bodu Bé, je prostě vyloučeno, aby došel do bodu Cé. I kdyby šel sebeobezřetněji a sebepoctivěji. Cesta nás může dovést jen tam, kam skutečně vede. Žel, posteskl si kazatel - a to i ten Biblický (Př.14,12; Př.16,25) - my to často bereme jako fakt jenom na té "cestovní" rovině. V krajině duchovní pahorkatiny "princip cesty" až příliš často - a hlavně sami u sebe - bagatelizujeme. Jenže... Je to náš směr, ne snaha, co určuje náš cíl! To tam řekl ten kazatel. Ještě jednou: Je to náš směr, ne snaha, co určuje náš cíl!
A pak taky říkal, že není nijak zvlášť bystrý a už vůbec ne empat a věštec... a přece takřka vždycky už po pár minutách ví, jak ten který něčí příběh dopadne. Slyšel jich totiž coby pastor už stovky. Stovky životních příběhů a zpovědí... a tak viděl i ty stovky směrovek a ukazatelů, kterých si vypravěč na své cestě jaksi... nevšiml.
Jakoby mávnutím kouzelného proutku... mi najednou bylo hrozně. Najednou jsem věděl, že já jsem jen vítěz, který ve skutečnosti prohrál!... protože běží jinam! Běžím do bodu Cé po cestě, která vede do bodu Bé. I kdybych dokázal v čistotě žít... stejně ve svých myšlenkách "nečistě" toužím... a vlastně ani nedokážu netoužit... nebo možná už ani nechci!
A kam to dojde... dojede... je tedy nasnadě.
V takových chvílích prohry bolí celý člověk samotou a úzkostí... Dřív jsem utíkal do ulic, do lesů, kopal jámy, hnal se na kole, lezl na stromy, křičel, řval do ochraptění, dřel... a ponocoval... Teď už vím, že ne čas, ale právě prohra je tím lékem, který všechny rány hojí. Prohra jako smíření a odevzdání... jako zázrak, co je skrytý v usínání... Jako odpuštění...

PO VŠEM

Vyklepal jsem rohožku s posledními hosty
kapelu rozštípal mráz
Ve zbylém si ticho osladím
pomlkou
A budík zas prostrčím
o pár desítek minut blíž
k usínání

Tak hloupý a už tak domýšlivý
studený krápník lampičky bolí
dotykem o nahý papír

Čekám na zázrak
co je skrytý
v usínání

Odpuštění... odpuštění...

A proto se poslední dobou... učím vzdávat. Ne do prázna. Věřím, že Tomu, kdo si mě zamiloval... už minule... při té poslední prohře. A možná už i při té předtím... A nejspíš to bude i tak, že vlastně už i při té mé první. Nechápu... sám bych si spíš nad sebou někdy plivnul sobě pod sebou do ksichtu! Ale Někdo mě... místo toho... miluje? Bezdůvodně... navzdory... a tak, že můžu věřit, že i navždycky...
Vím, kam má cesta vede, děkuju za připomenutí, pane kazateli. A taky vím, že člověk leckdy dělá zázraky zoufalou vírou, že tím zachrání alespoň ty druhé...
Ne, to neříkám ironicky. Jenom říkám, že tohle přece není všechno! A že vyslovit jenom tuhle část... je možná ještě horší... než neříct vůbec nic!
Neomylné pravidlo cesty!
Vždycky, když jsem v koncích, vzpomínám na Ježíše. Na toho blázna a nebo mesiáše z Bible. Jiná volba totiž podle Bible není. Myslím na Něj, jako na Někoho, kdo je a způsobuje... nejen to bytí, ale i to toužení... a ještě víc - způsobuje milování!... Jo, klidně se tlemte, kdo to čtete a myslíte si, že mluvím o první signální! Ještě jste si nevšimli, že teprve poté, co vás si někdo zamiloval jako prohrávající/ho... bezdůvodně... navzdory... a navždy, že teprve poté jste byli schopni sami lásku aspoň trochu opětovat... A že to vůbec není normální, že je ještě něco víc, než... právě ta první signální!...
Mám všechny potřebné mapy, pravidelně docházím na výcvik orientačního smyslu, kompas nezapomínám, dokonce konzultuji navigaci... a stejně...
Díky, pane kazateli, takže teď už aspoň vím, kam dojedu. Do...
Prokleté pravidlo cesty! Vinen!
Zase jsem prohrál. Mlčel jsem a prosil: Aspoň Ty nemlč!
Je přece psáno: Kdo tluče, tomu bude otevřeno, kdo prosí, tomu bude dáno...
Kolikrát?
Až sedmdesátkrát sedmkrát?... Fakt?...
Ale je přece taky psáno: Nepřišel jsem proto, abych zrušil pravidla... (tedy ani pravidlo cesty!), přišel jsem, abych je naplnil...
Co ale znamená to Ježíšovo "naplnil" v tomhle případě. V případě neomylného pravidla cesty?
To znamená, že mapa zůstala neomylná, ale můj spolujezdec je domorodec. Možná ten s kloboukem... nebo čepicí... Většina řidičů si ťuká na čelo... Kam to jedeš s tím hnojem, strejdo! Vrať se do hrobu, JežíšiKriste!
Vedle neomylného pravidla cesty je tu tedy ještě... pravidlo neomylného spolujezdce? Myslím opravdu neomylného ;-) Ale to pak znamená... tohle pravidlo znamená, že cesta s Ním není dálnice!!! Dálnice z bodu Á do bodu Bé!
Dálnice, která se řítí a nelze v ní jinak. Zdaleka to na ní tak nevodsejpá, jasně, je divná, úzká... kamión se vším tím mým nákladem po ní nakonec možná vůbec ani neprojede! Možná ani tu humanitární pomoc, co jsem tolik sliboval odevzdat, nakonec nepřivezu. Ale... tak jo, poběžím! Do bodu Cé! Prosím, dej mi sílu běžet aspoň s batohem!
A kdybych doběhl jen s prázdnýma rukama a odřenýma zádama? A poslední... a sám...
Já vím, je to trochu škoda.
Ale já věřím... pomoz mé nedověře!...
Věřím, že... i tam na mě budeš čekat. Jen nechápu... s věncem vítězů?!?

Bože, Ty ve Svojí lásce a pro naši svobodu dáváš i to, po čem tolik toužíme - to jest... víc než jsme schopni unést.
A i když už dopředu víš o ukazatelích, které přehlídneme... neseš to pak s námi.
Děkuju Ti... Ježíšku, že i když na své cestě do bodu Cé bloudíme, nemusíme žíznit ani vyhladovět, že Tvým občerstvením pro každý den jsou nám příklady prosté dětské... vánoční víry.
Amen

Caine - písničkář, básničkář a nesmělý fundamentalista (20.12.2011)



O tváři, košili a druhé míli

Právě jsme měli s dětma nedělku. Přípravku... ano, přípravku na křest... to je výstižnější :-) A já se na ní úplně nečekaně... jak to bývá jen takhle někdy z čistého nebe :-) taky něco dozvěděl. Četli jsme z kraje Matoušova evangelia známý Ježíšův výrok: Slýchali jste: Jen oko za oko a zub za zub! Já vám však pravím, abyste takhle neodporovali zlému člověku. Když tě někdo udeří do pravé tváře, nastav mu i tu levou. Když se s tebou někdo chce soudit, aby tě připravil o košili, nech mu i plášť. Když tě někdo donutí ujít s ním jednu míli, jdi dvě...
A já si vždycky myslel, že tam Ježíš mluví třikrát o jedné a té samé věci - tedy o tom, abychom byli pěkně jako beránci a neopláceli zlým za zlé. A že to říká třemi různými obrazy. Podobenstvími.
Tvář. Košile. Míle.
Ale ono možná ne! Možná tu Ježíš nehýří barvitostí, ale spíš smysly - ve smyslu významy! Když jsem totiž měl děckám kulantně vyložit, jak se mají ve škole nechat se ctí zfackovat od průbojnějších spolužáků... a pochopitelně jsem přitom dost blekotal... tápal po jakémkoli stéblu... najednou blik! Z čistého nebe... ;-)
Uhodí-li vás někdo do pravé tváře, říká Ježíš... a říkám teď já dětem... moment, zkuste si to... pěkně do PRAVÉ tváře... né levičkou, copak jste nějací levičáci? Pěkně pravičkou. A pořádnou konzervativní, klerikální, bigotní facku! Děcka chvíli tápala a kroutila, převracela ruku... Ano, do pravé tváře to jde opravdu špatně. Musíte jaksi... jak to popsat... udělat něco jako proplesknutí. Jako kdyby vyzývavé plesknutí rukavicí, jak ho známe ze středověkých šermířských soubojů. Z filmů samozřejmě ;-) Každopádně žádná poctivá česká facka, spíš povýšené gesto. A na to Ježíš říká: Nastavte mu (ve francouzském překladu Bible: ukažte mu) i tu levou. Najednou mi to nepřišlo, že by Ježíš naléhal: Nechte se zfackovat, ale jako by říkal: Ukažte mu, že jste také člověk. Umožněte mu, aby - jestli na to má - s vámi jednal jako rovný s rovným. Pak totiž teprve vyjde najevo, o co mu vlastně jde a kam až je se svým siláctvím a povyšováním ochoten zajít. V tomhle prvním Ježíšově podobenství je k nastavení levé... té přímé tváře při úderu pravou rukou - nutná statečnost. Tady musí prostě člověk překonat strach. Děti samozřejmě hned věděly spoustu praktických ukázek ze života... Old Shatterhanda ;-)
Připraví-li vás někdo o košili, dejte mu i kabát. Podobná situace, ale přece trochu jiná! Tehdy měli (v tom lepším případě) jen dvojí oblečení: spodní - jakousi košili, a vrchní - kabát... resp. plášť. Když ti někdo vzal košili... nebylo to až zas tak vidět, co udělal, a přece to bylo v nočních mrazech o život. Připadá mi, že tu jde o klasickou - i ve zdejším blátě nám tak dobře známou - utajovanou lumpárnu a maskovanou křivdu. Ovšem až do chvíle, kdy exekutorovi vydáš i plášť, najednou vyjde všechno najevo a celému okolí je jasné, co se stalo. A možná ne jen celému okolí. Možná chtěl Ježíš ještě víc: Dát i tomu, kdo ti něco bere, šanci pochopit, že ti něco bere. Že i ty jsi člověk. A momentálně na ulici nahý!! Na rozdíl od prvního příkladu je tu tedy krom osobní statečnosti potřeba i umět snést veřejný trapas. Svou (pozor!... to může znamenat - i vnitřní!) nahotu! A překonat stud.
Třetí obraz... ta jedna míle, povinná tehdy pro každého občana římského protektorátu, aby se "o svého" okupanta postaral. Ovšem postaráš-li se víc než musíš, pak už to, co děláš, neděláš z cizího rozkazu, ale ze své vlastní vůle! A tím dáváš i bez jediného slova srozumitelně najevo, že i ty jsi člověk svobodnou vůlí obdarovaný. A ještě něčím navíc: Sou-citem! Tedy nejsi jen věc... k použití. A tady je ten Ježíšův důraz na překonání sebe sama snad nejprokazatelnější. Překonat vlastní nechuť, zlobu, ukřivdění... nelásku... to je rozhodně těžší, než se postavit čestně silnějšímu, nebo na protihráče vystrčit holou zadnici!
Děti, Ježíš je v Písmu často zobrazován jako beránek. Nemyslím si ale, že by to byl jen takový ten malovaný beránek na modré obloze. Někdy se - hlavně nás samotných - totiž umí pěkně dotknout. Pěkně - protože s láskou, a skutečně - protože... no, kdo kdy z vás dostal palicí od skutečného "beránka", ví o čem mluvím ;-)

Caine, 26.2.2012



Velikonoce - poločas rozpadu

Jsou lidé - a možná jich u nás je už většina - pro které nejsou Vánoční svátky jaksi... relevantní. Myslím, coby oslava opravdu zásadního významu pro lidstvo - oslava průlomu "neviditelného" světa do světa "viditelného", oslava průniku nebe na zem. Ano, sem, přímo do té tzv. reality. Do té, o které se jen nefilosofuje, ale která se dá už i otlouct o hlavu ;-)
Podle statistického průzkumu je to jasné: Vánoce jsou především svátky koloběhu hmoty, blikající elektrické a pozitivní energie a také televizních pohádek... Že jsem zbytečně moc sarkafarkastický, jízlivý, či uražený? Hm... a to jsem vlastně ještě nezačal o Velikonocích ;-)
Myslíte, že mně každoročně nevyhrknou slzy, když vidím rozzářené dětské oči pod nazdobeným chundelatým stromečkem? Vyhrknou. Vážně. Jenže pak mi stejně zase bodne u srdce a ozve se ta... stará neodbytná otázka: Na jak dlouho? Kolik Vánoc jim ještě vydrží ta prskavka v očích? Než se i jim do rukou dostanou příslušné statistiky? Než si je dokážou přečíst a uvěřit jim? A co pak? Co když pro ně ten malý Ježíšek, který jim nezištně přináší vytoužené dárky, nikdy nevyroste? Pro kolik rozzářených dětských očí se už nikdy nestane velkým, dospělým Ježíšem, Božím Synem, co z dodnes nevysvětlitelné lásky bere na sebe viny i dluhy... nás všech. Kolik vánočních jiskřiček víry vyhasne a vyhodí se s polámanými bakelitovými ksindly do popelnice... A ze svátků vzájemného symbolického nezištného obdarovávání k Jeho oslavě, se stanou jen... "Svátky zapomnění", jak zpívá Honza Burian ve své geniální písni.
Ale ne, ještě je tady jedna šance...
V každém roce.
Ještě jsou tu přece...
Velikonoce!
Jako pokračování a závěr toho příběhu rozzářených dětských očí, vidících věci neviditelné a pevně se spoléhajících, že se stane, v co doufají. (Bible, list Židům, 11.kapitola, verš první).
Díky tomu, co se odehrálo o Velikonocích, nemusí vyhasnout! Nebo přinejmenším ne navždycky.
Jasně... já se tomu taky kdysi smál... no jo, zase ty náboženské berličky! Jenže... když se dobře podíváte... myslím opravdu dobře... Berličky máme všichni! I ti co o tom neví i ti, co to okázale popírají.
Mému kamarádovi Démovi visí doma na zdi zarámovaný plakát slavného zpěváka (a vůbec ne hloupého člověka!) Johnny Rottena, alias Lydona z někdejší slavné punkové kapely Sex pistols, a na něm velkými písmeny jeho citát:
Náboženství je největší zločin proti lidskosti všech dob!
Ano, to je přesně příklad našeho berličkového uvažování. Vlastně do důsledku domyšleno je to tak trochu jako říct: Nejhorší na člověku je to jeho břicho! Nebo... řiť! Nebo to, že chodí po dvou, jí maso, mluví... žije... dýchá...
Líbí se nám Á, ale už se nám nelíbí Bé. Tak ho zamlčíme. Neřešíme ho! S vyřčeným Bé totiž žádný citát, heslo, proklamace... už nikdy není takové. Už tak nevyzní. Tak proklamativně! Úderně! Provokativně... a hlavně ne tak cíleně mimo mě!
V jednom díle Star treku byl příběh androida natolik dokonale udělaného, že vůbec nevěděl, že není člověk!
Jak je to snadné ukázat na cizí, notabene profláklé berličky. Na ty, co nejsou zamaskovány pod oblečením, či make-upem. Ale co třeba na ty už zarostlé do kostí... do buněk... do genetického kódu?
I "náboženskost" je zašitá hluboko v každém z nás. Ta skrytá touha po stádních rituálech přesahujících každodenní šeď, naše omezené možnosti, běžnost... Hlupák, kdo si myslí, že ji zlikviduje odstraněním Jediného Boha ze svého zorného pole a škrtnutím pojmu náboženství ze svého slovníku. Rázem tu máme pod kůží bůžků, novodobých model a náboženství přehršel. Nemůžeme bez nich totiž žít! Uděláme si bohy a bohyně v podstatě z čehokoli - z politiků i teroristů, hlupáků i chytráků, pudů i vyšších zájmů, sexu i komunismu, peněz i askeze... z vlastního životního stylu... Kdo se tím trošku zabývá, dá mi za pravdu, co styčných bodů má například takové stadiónové uctívání sportovních, hudebních, esoterických... a já nevím jakých ještě novodobých "bohů" s tím, čemu se říká, či říkalo náboženství.
A to tu už vůbec nemluvím o "něcistech", lidech otevřeně uctívajících "něco". Ono něco je... něco být musí...
Mě do toho netahej! Já do žádnýho kostela ani modlitebny nechodím! Kadidlem se nevykuřuju a hostie nepolykám...
Ale chodíš, vykuřuješ, polykáš... panáčku!
Svoji nutkavou náboženskou potřebu vykonáváš... vykonáváme ovšem teď rituálně v "moderních" pohanských modlitebnách, vykuřujeme se současným, surovějším kadidlem, vstřebáváme do zblbnutí se opakující fráze a novodobá dogmata... a (re)klamům se už ani nevzpíráme. Hostie polykáme rovnou po půllitrech. A nebo instantní...
Pravda... v kostele ne. Na to si dáváme dobrý pozor... aby nám někdo nevymyl hlavu. Kovář je přece příliš nebezpečný... už jsme si o něm leccos zjistili od kováříčka...
Buďme osvícení, přátelé! A klaňme se jen statistikám!
Ne nadarmo první ze všech Božích "přikázání" (ve smyslu zaslíbení) už ve Starém zákoně (ve smyslu - Starém závazku) říká: Já Jsem Ten, který Je a způsobuje bytí! Se Mnou nebudeš mít (ve smyslu - nemusíš mít) jiné bohy, bůžky a modly. (Ve smyslu - se Mnou nemusíš otročit tolika jiným)!
Ne, vůbec nejsem takovým frajerem, abych si myslel, že už neotročím! Ale na druhou stranu - už teprv ne takovým, abych si právě nad tímhle prvním Božím zaslíbením dovolil... prostě jen tak mávnout rukou.
Berličky máme jeden jako druhý. Jedny jsou možná ve světě momentálně víc "in" a jiné ne, ale podstatný je ten malý, sotva viditelný štítek s nápisem "Made in...". Made in Heaven? Hell? China? Určuje jejich záruční dobu... nebo chcete-li "bakelitovost". A nebo ještě jinak: Poločas rozpadu.
Velikonoční zvěst je, že Ježíš přemohl bakelitovost a z mrtvých vstal!


Caine, 30.3.2013



O trojnásobně vyslyšené modlitbě

Naše obvyklé nedělní vyprávění si... a čtení z Bible začalo... vlastně jako obvykle. Kde se sejdou dva nebo tři kvůli mně, tam já určitě nebudu mezi nimi chybět! - připomínáme si vždycky znovu slova Pána Ježíše... a pevně se jich držíme, jako zaslíbení. Držíme a jen trošinku se "sychrujeme" tím, že se... pro jistotu držíme i navzájem a scházíme se raději rovnou čtyři :-) Tři "mrňousové" a já...)
Úvodní modlitba. Tu mívám já... než se děcka osmělí:
Náš Nebeský Tatínku, Ty víš, že jsme ve skutečnosti děcka všichni... i já uvnitř pořád nějak ne a ne přestat být klukem... To, že se to pak nějak "zemlelo" a jsem najednou i táta... to je spíš funkce, než má podstata. A tak taky nejspíš víš, že to všichni potřebujeme trochu napínavý... myslím to čtení z Tvého Slova. Aby nás to vtáhlo... a my neusínali... A taky trochu vtipný to potřebujem', aby jsme se u toho nepošťuchovaly... my děti ;-)
A taky, prosím Tě, když už jsme se tu takhle sešli... dva nebo tři... nebo čtyři... ukaž nám, prosím, i něco nového, nejlíp něco, co jsme ještě vůbec nikdy neslyšeli, a co nám ani na mysl nepřišlo ;-)
Pak jsme si zopakovali, konec z minula: Jak Ježíš přišel do Nazaretu... města, kde jako kluk vyrůstal. Ale teď se sem vrátil... aby i tady mohl rozhlásit radostnou zprávu, že Bůh je! A že na lidstvo, které ho zavrhlo nezanevřel. Naopak, nabízí pomoc... jaká tu dosud nebyla! Brána do nebe se už neodemyká klíčem naplněných předpisů, ale pouhou amnestií z milosti! Sám Boží Syn na sebe bere naše nemoci, viny i dluhy, a přichází zachránit před věčnou... nejen tou dočasnou marností! A pak jsme si vyprávěli, že Ježíš na důkaz svých slov tohle všechno také po celém širém okolí dělal! Uzdravoval nevyléčitelně nemocné i chromé a slepé od narození, psychicky labilním vracel rovnováhu a smysl života, takže se za ním odevšad táhly celé zástupy bezmocných, zoufalých a zbídačených...
Ale tady... "doma"... v Nazaretu to najednou nějak nešlo. Mluvil... ale lidé si šeptali - hele, vždyť je to ten Mariin levoboček, kdoví s kým ho měla... a teď nám sem přichází z "Ameriky" rozdávat rozumy... Hmmm.
A v Bibli se píše: Nemohl tam dělat žádné zázraky... nemohl jim pomoci.
Nebrali Ho. Vážně... závažně... závazně... opravdově. Pro ně byl pořád jen tím... na koho vypadal. A tehdy jim řekl onu památnou větu, která později zlidovělo do obecného přísloví... Vzpomínáte jakou, děcka?
Doma není nikdo prorokem!
Ano, správně...
Pak jsme tedy otevřeli Písmo a ejhle... no to jim snad ani nemůžu číst, tohleto - blesklo mi hlavou! Tatínku, měl bych to přeskočit, ne?...
Opilý frajeřící Herodes, svůdná Salome, mazaná královna... a konečně... čerstvě uťatá hlava Jana Křtitele na podnosu. Známe to přece... a nejen z písně Karla Kryla. Nějak se všechno stále opakuje...
A co na to Pán Ježíš?... který tu někde neviditelně četl s námi?
Chtěls' to přece napínavé, né? řekl mi a usmál se
Tak, jo, vždycky začínáme od té nejmenší, takže... Evelínko, pusť se do toho!
Četla pomalu, ale nikdo se jí nesmál a nikdo neusínal... ani jsme nemukali.
Další oddílek vyšel na Mikuláše. Neméně známý příběh o zázračném nasycení... možná patnáctitisícového davu lidí! Poutníků ochotných vyhledat Ježíše třeba i daleko od "civilizace"... Politická moc nebyla skutečnému Božímu Synu nikdy příliš nakloněna a tak už tehdy se hromadná setkání s Ním konala často... jaksi mimo. Dav se rozrůstá a... den se chýlí... Učedníci... organizátoři mýtinku začínají být nervózní... Tak už asi stačí, né? Mistře!... Nepřeháníš to trochu s tou přednáškou... je už pozdě a jsme daleko od civilizace... pusť je domů... nebo se ti tady brzy servou o kus žvance...
V čem je problém, chlapci? Tak jim dejte najíst vy! - na to Ježíš.
Ha..ha.. My, jo? To byl dobrej kameňák... ale v nevhodnou dobu! Situace je vážná! Máme sami sotva pro sebe... a pro tebe!... Kde vzít teď jídlo pro stadion lidí... to není p... Příliš k smíchu.
Vědro má díru, milá Lízo, milá Lízo... zněl jsem odkudsi z dálky hlas Michala Tučného
Kolik máte?... 5+2? Pět placek a dvě rybky od jednoho štědrého malého kluka?... Tak to bude muset stačit. Rozesaďte je, ať nedojde k ušlapání!
A pak se stal ten zázrak! Všichni!... se najedli dosyta a ještě zbylo 12 plných nůší jídla!
(Upřímně... zde si dovolím malou vsuvku... trochu mě to překvapilo, že děti z tohoto, asi nejmasovějšího, Ježíšova zázraku nebyly vůbec tak vedle, jako třeba potom z toho, že chodil po vodě! Co když se věci mají opravdu tak, že děti u nás, tedy děti patřící ke 4% nejbohatších lidí na světě si všechny ve skrytu duše myslí, že jídlo v ledničce prostě dorůstá! Tedy samozřejmě pokud není nějaká kalamita a nevypnou proud
Taková hloupost, povídám a směju se pod vousy. Ještě tak prádlo v šatníku, to chápu, že se samo vyžehlí... tím tlakem nebo co...)
Tak a teď děti, navázal jsem pedagogicky, hádejte schválně, proč zbylo právě těch dvanáct plných košů jídla?!
Chtěl jsem být za moudrého... (po té ostudě s prádlem ve skříni), a vyprávět jim, co mě nedávno napadlo při poslechu jednoho kázání na Rádiu 7, totiž... že možná i jiní, stejně jako ten malý kluk s pěti houskami a dvěma čudlami, měli svačinku s sebou, ale na rozdíl od něj ji do placu nedali. A takovým teď byla hamba... a tak si od Ježíše vzali jen tak symbolicky, aby neurazili. Takže pak vlastně jejich porce musely zbýt! Jenže...
Jenže Karlík mě už předešel: Proč dvanáct? No to je jasný, tati! Přece protože těch "nevěřících" učedníků bylo právě dvanáct! To je Boží vtip! Humor v Bibli, jak jsi nám přece říkal, že je ho tam spousta... Učedníci Ježíšovi nevěřili, že může dělat až takové věci a teď za to dostali každý košem! Plným! Ať se nacpou třeba k prasknutí!
Ha ha... a děcka se smála, a vůbec se nepošťuchovala.
Normálně, bychom tady už skončili a těšili se na další veselé scénky příští neděli ale protože to byly celkem krátké oddílky a hlavně zatím jen dva... tedy na třetího čtenáře by se nedostalo... přidali jsme si nášup: Jak Ježíš chodil po vodě a dokonce to umožnil i Petrovi! "Mrňousové", kteří každým dnem už netrpělivě vyhlížejí léto a teplo a spolu s Malin si "obden" pouštějí filmíky z dovolené u moře... byli z toho Ježíšova zázraku celí diví a rozhovořily se, jaké si vezmou s sebou letos do Chorvatska ploutve a kdo má lepší šnorchl a kam až doplavou... a Kájík taky říkal, že v nějaké grotesce viděl, jak jakýsi superhrdina běžel po vodě a teprve když na něj zavolali, ať se podívá, kam šlape, tak se zastavil a... potopil
Na to jsem mu musel vysvětlit, že z hlediska fyzikálních zákonů je to vlastně logické... že od určité rychlosti se už voda začíná chovat skoro jako kámen! Když jsou třeba závody rychlostních člunů a nějaký z nich se zvedne náhlým náporem větru či velkou vlnou do vzduchu a pak v té obrovské rychlosti narazí zpátky na hladinu, tak se roztříští úplně jako o skálu!
...Když jsme se konečně všichni uklidnili... oddílek končil tím, jak ráno připluli šťastně lodí do Genazaretu. A tam že ovšem došlo ihned k dalšímu srocení lidí - přímo už na pobřeží se za Ježíšem seběhlo celé město! A pak je psáno, že On je všechny uzdravil...
A tu mi Nebeský Tatínek pošeptal: Všimni si jmen!
Cože?... co... jakých jmen? Aha!
Děti... ehm... všimli jste si, čím jsme dneska začínali?... A čím končili?
Nazaret a Ge...Nazaret! No jo!!! (Teď mi to teprrrve trrrklo! Na sever... a na jih!!!)
V jednom městě nemohl Ježíš zachránit nikoho a v druhém - na první pohled takřka stejném - všechny!
V čem byl rozdíl? V tom pouhém směšném či posměšném Ge? To určitě ne... To jen tak Pán Bůh zařídil, aby jednou... po zapsání do Knihy knih, ten paradox vyzněl! Fakt ftipné! Ge ge ge!... dělávali jsme na sebe jako děti a bylo to něco jako: Kyš kyš kyš!
Ne. Tím rozdílem není nějaké nepatrné písmenko, či dvě... nebo tři... Tím rozdílem byla a je... touha. A důvěra! Prostá důvěra... milý Watsone ;-)
Tati, to je třeba jako Kasejovice a Kvasejovice, viď? - řekl Karlík...
A já si najednou uvědomil, že to vůbec není o městech, ta slovní hříčka je tam, abychom nesoudili jen podle jména...
A ještě něco mi došlo... Neprosil jsem snad na začátku právě o tohle? O to, aby to bylo pokud možno napínavé a... ejhle! Useknutá hlava! Aby to bylo vtipné a... ejhle! 12 plných košů... a dvanáct tučných Michalů... (nebo možná Tomášů... nevěřících ;-)
Copak jsem neprosil i za to, abych se dnes při čtení dozvěděl něco úplně nového, co jsem ještě nikdy v žádném kázání, přednášce, ani úvaze neslyšel, a co mi do té doby na um nepřišlo?
Všechny tři prosby mé úvodní modlitby s děckama byly vyslyšeny!!!
Někdy... někdy prostě zakoušíme blízkost... jaká překračuje naši připravenost na ni ;-)
Děkujeme, Tatínku!


Caine, 9.4.2013



Každý svou roli dohraje!

Dnešní kázání u nás v rozpadajícím se vesnickém kostelíku bylo... pro mě takové zvláštní. Totiž... jak je i ta jinak malá hrstička naslouchajících nemocná, tak pan farář přijel kázat vlastně jen pro mě! Nevím už do jaké míry to, co tu budu teď vyprávět, skutečně řekl on, a do jaké míry mi  jeho slova "překládal" sám Pán Bůh. Každopádně náš farář - p. Ferčík mluvil o několika... řekněme tehdejších "politických stranách", které Ježíše Krista sami - alespoň podle dochovaných záznamů z Biblických dob - nazvali králem!

Nejprve tedy lidově-zákonická strana okázalé spravedlnosti. Tito V.I.P. sice nazvali Ježíše králem, ale králem falešným! Neboť se děsili, že by "anarchista" jeho formátu mohl být králem skutečným. Kam by se pak poděla jejich autorita?... jako Božích zástupců tady na zemi! Kampak by tenhle svět vůbec dospěl... bez nich! Ano... pravda... ehm... a ještě bez toho... jehož jméno nesmíme vyslovit (tak mu říkáme třeba Hospodský... nebo nějak podobně. Ano, ano, opravdu jde o někdejšího autora památných deseti... eticko-společenských zásad... nebudeme to tu rozmazávat... stejně bylo nutno je potom do značné míry... trošinku... doplnit. Aspoň o těch pár stovek základních upřesňujících právních norem a provozních předpisů, umožňujících funkčnost, využití a kontrolu celého systému. Včetně ochrany před jejich zneužitím samotným Bohem! Kdyby se do toho náhodou začal se Synkem nějak moc vměšovat nebo si dokonce dělat nároky na zdejší trůn).

Pak tu byla obecně nenáviděná strana Římské unie... Těm se zase hnusil nepochopitelný, nepoddajný, cizí a necivilizovaný svět Židů... jakoby opačných za každou cenu. I tato okupační vládnoucí strana však bláznivého bezdomovce, vydávajícího se za Syna samotného bájného Stvořitele vesmíru, nazvali králem! Dokonce mu to napsali nahoru na kříž. Takový dobový billboard lze těžko přehlédnout!
Ovšem upřímně... byla to jen negativní reklama spojená s provokací a politickou satirou. Takový výsměch s varováním! Běda vám, kdo se nebudete smát a klít s námi!

A pak tu byla ještě malá ultrapravicolevicová strana vlastního prospěchu... za každou cenu! Reprezentovaná především oběma ukřižovanými spolu s Kristem. Pěkná svoloč. Idealizovat si mafii se nevyplácí. Ti už měli krev na rukou prokazatelně. Koneckonců o tom, co byli zač svědčí i drsný, cynický způsob humoru, jakým se jeden z nich snaží zlehčit celou bezvýchodnou a vlastně konečnou situaci, když Ježíši visícímu vedle na kříži říká: Dobrý, kámo, zatleskal bych ti! Kdyby to šlo. Ale pro mě už to nemusíš dohrávat - klidně si teď sestup z kříže a jdi si po svejch!
Jako by to v mnoha ozvěnách dolétalo až do dnešních dnů, že?

Jenže se stalo něco podivného... neočekávaného a neočekávatelného. Ten druhý z gaunerů, řekl svýmu parťákovi: Hele, stačí! Von už si toho užil dost vod jinejch. My jsme tu, protože nás chytli. Ale tenhle přišel sám! Chápeš? Dobrovolně...
A pak udělal ještě něco. Něco safra nelogického. Řek': Ježíši, já budu hrát tu hru s tebou, jo? Tady na tom světě je to stejně ta poslední smysluplná věc, kterou ještě můžu zažít... Pro mě jsi od teďka král! A tak až začneš vládnout, vzpomeň si na mě... prosím.

Žádné poznání, prozření, žádné vyznání vin, záruky nápravy, žádný... alespoň příslib dotyčného, že se ještě pokusí polepšit. Nic. Jen prosté: Pamatuj na mě, že bych do toho chtěl jít s tebou!... jako s králem.
A Ježíš nereaguje shovívavým úsměvem a příslibem: Fajn, někdy si o tom třeba promluvíme. Ale odpovídá úplně vážně... a pro dnešní svět (a možná i cÍRKEV)... ještě absurdněji: Ber to ode mne jako slib, příteli, co ti tu dnes říkám: My to dohrajem'! Každý tu svou roli dohraje! A ty se mnou budeš v mém království!
Ostatně... co myslíte... polepšil by se (ten) člověk skutečně, kdyby v tu chvíli přišla amnestie? Ví Bůh! My obvykle víme jen... co na to statistiky :-)

A pak kázání skončilo a já šel se zmrzlýma nohama k symbolickému lámání a skutečnému přijímání "těla Páně". Součástí liturgie je totiž i... "krmení" dočasně zkrotlé dravé zvěře. A aby tyhle "absurdní" chvíle pan farář odlehčil, vždycky vypráví - každému osobně - nějaký krátký... jadrný... veršík z Písma. A proč "absurdní" chvíle? Protože ji sehrál a vlastně zavedl kdysi... řekněme... jeden dávný král. A protože nemá po tisíci letech od přemiéry už dneska vůbec žádný praktický význam nebo alespoň punc čehosi "in". A vlastně nemá ani logiku.

Jenže "Jeho" herci ji z nějakých nevysvětlitelných důvodů... tvrdošíjně a absurdně... sehrávají dodnes. Dokonce nezávisle na svých privátních politických závazcích!
A co že -Mi to tedy dnes pan farář pošeptal?
Radujte se! Vaše viny jsou... fuč!

Opravdu nevím, k jaké politické straně to vlastně patřím... a jestli jsem vůbec něco podstatného pochopil, natož jestli to beru dostatečně vážně, ale... děkuju!
Králi!


Caine-Mi 25.11.2013



O myšlení, nemyšlení... a Božích výzvách

Už vám taky někdo řekl: Víš, ty nad tím moc přemýšlíš, to já bych se musel zbláznit!
Každý to nejspíš svého času slýchával, zvlášť když řešil věci, jaké řeší každý malý princ. Ty o květinách... o liškách... o smrti.
Ne, není tu řeč o posedlosti... takovém tom neustálém omílání jedné jediné neodbytné myšlenky, na kterou jsme se upnuli a teď nejde z hlavy. Znovu a znovu se vrací... sotva se dá pomyslet na něco jiného. Taková upjatá myšlenka pak člověku nedovolí ani se pořádně nadechnout... a rozhlédnout. Natož rozlétnout.
Dokonce tu ani není řeč o bádání nad smyslem chrousta... i když takovéhle věci se zprvu jen těžko rozlišují a oddělují od hloubání - jak už to slovo samo napovídá - nad hlubšími souvislostmi života, věcí a dějů.
Nejčastěji uslyšíte ono: "Poslyš, ty nad tím ale moc přemýšlíš...", právě když vyslovíte nahlas Boží výzvu. Myšlenku, kterou vám poradil, nebo prozradil, Pán Bůh sám. Boží výzvy jdou těm, kteří je sami nezaslechli, docela na nervy. Asi jako pověstný pan detektiv Colombo se svým věčným: "... a ještě mě tak napadá..." ve dveřích. A nebo "promiňte, nerad ruším, ale ještě jsem si vzpomněl..." při nečekaném návratu, kdy jakoby mimochodem vysloví nejpodstatnější.
Pán Bůh nás stvořil pro vztah s Ním. Bez toho vztahu nás je pořád někde jen půl a nechápeme proč. Žijeme přeci poctivý život... tak proč nemůžeme být prostě jen tak šťastní?!
Jenže i otázky malého prince se dají zvolna... a mnohdy nenápadně zasypávat tekutým pískem bezmyšlenek. Všedních tupých vjemů, výjevů i výlevů. Pouhým nasáváním bezmyšlenkovitosti. Chroustáním a oslintáváním drobných kamínků, které zprvu vypadají jako živá zrníčka, ale nejsou jimi. Nemají v sobě ani chuť ani jadérko vztahu. Jsou jen pískem, co na chvíli snad uleví palčivému hladu uvnitř a bolavým chodidlům venku... ale k jídlu... ani k myšlení se moc nehodí.
Když promluví Bůh, chutná to často prudce. A ne vždy tak, jak čekáme. Když Bůh vysloví výzvu, v mozku se rozbuší srdce a v srdci se valí myšlenky. Najednou cítíte, že žijete! I kdyby vám stokrát říkali: Nepřemýšlej, je to nebezpečné!
Jako zamilování. Nedá se naráz ubít k smrti. Jen zvolna zasypávat a zasypávat... a pak... už bez zrna, bez klíčků, bez myšlenek... usnout.
Děkujeme, náš nebeský Tatínku, za Tvoje výzvy.

(Psáno částečně jako úvodník ke kázání Charlese Stanleyho s názvem: Naše myšlenky  - v rubrice naTWRdo)

Caine-Mi 7.1.2014



Ano, upřímně držené palce jsou víc než poťouchlý úsměv


Na tom se asi všichni shodneme, ale... co takhle upřímný úsměv? Je víc než poťouchle držené palce?
Trochu se nám tu na vzkazníku rozhýbala diskuse. Jednak vyprovokovaná povídáním pana Pavla Kábrta v rubrice naTWRdo a jednak i kvůli krátkému kreslenému filmu na téma Stvoření versus Evoluce?
Mi, jako Caine-Mi, obojí rozhodně doporučujeme k poslechu a ke shlédnutí. Alespoň těm, kdo se nebojí klást si otázky, které se ve škole ani v "praktickém" životě už  příliš nenosí. A jestli je úsměv v nich poťouchlý a měli bychom tudíž víc držet palce stávající víře v postupné vyvinutí se lidstva z... něčeho, nebo jestli je upřímný a většinově držené palce jsou tudíž poněkud poťouchlé vůči pravdě... hmmm, to už necháme na každém osobně ;-)
Přesto jedna připomínka, která na vzkazníku zazněla od našeho milého "průměrného" posluchače Ládíka, vyprovokovala následující... obecnější úvahu:
Fandíme vůbec jako křesťané lidstvu? Držíme mu dostatečně palce a toužíme, aby se už už konečně "vyvinulo" a vzlétlo ke hvězdám? Nebo nám pořád nejde z hlavy to Biblické varování, že žádná naše kosmická loď prostě bez Božího Šéfkonstruktéra nevzlétne! A vzlétne-li, odletí s ní do vesmíru stejně jen titíž opičáci, toliko vybavení lepší databází a účinnější bombou v kufříku.
Ládíci... promiňte, tohle není útok na vaše vidění světa... tohle je obhajoba našeho... nestadiónového fandovství.
Že jako křesťané málo fandíme lidstvu a společnosti? Hmmm... to je drsný!
A Pán Ježíš? Fandil? (Legrační otázka?) No, montérky a ruce připravené k dílu měl stále, to jo, ale na druhé straně, že by se nějak účastnil budování tehdejších "kosmických lodí" a vyhýbal se polemice s dobovou ideologií? Vždyť první, za co Ho chtěli sejmout, bylo, že právě ničí to nejlepší, čeho lidstvo jako celek dosáhlo. Chrám - div světa, řád a pořádek a popořádek. A taky že mluví do věcí, ke kterým Ho Jeho vzdělání rozhodně neopravňuje... takže by bylo lepší, kdyby coby tesař raději jen "nekecal a hobloval"!... jak se říká v rockovém nářečí :-)
Taky "Mi" připadá, že Ježíš nejednal příliš s lidstvem, jako celkem, masou, ale spíš s konkrétními lidmi. Zvláštní, jak často varoval před "světem" a fanděním mu! Tedy před světem jako před civilizovanou společností, která už si na Pánu Bohu vydobyla nezávislost. A s tím máme právě asi největší problém při svém fandění! Mi nevěříme v nezávislost na Stvořiteli (myšleno i Dárci i Udržovateli života). Podle našich dosavadních zkušeností... taková nezávislost vždycky vedla k závislosti na něčem (nebo někom) jiném!
Často přemýšlíváme v ranním virtuálním kostelíku nad Biblí o výrocích apoštola Pavlíka (to není výsměch... myslím, že by se mu ten překlad jeho jména líbil - přece se sám nazýval nejmenším z apoštolů) o zasívání pro tělo versus zasívání pro Ducha. Zasívání pro viditelné, hmatatelné, měřitelné, ekonomicky a statisticky docenitelné... co ovšem tak často stojívává proti tomu, co je ocenitelné jen jakýmsi zvláštním "viděním věcí neviditelných" - proti důvěře neviditelnému, nehmatatelnému Bohu. "Víře", jak je psáno v listu Židům.
Semínko se zasadí, ale nevyroste tím, že jsme mu připravili dobře pohnojenou, zalitou, odplevelenou půdu... to všechno je moc důležité, jasně, jenže ono vyroste nejprve zázrakem! Pán Ježíš říká - zatímco my spíme!
Když zasadíš kamínek, rostlinka z něj nevyroste! (Tedy pardon, nechci se  teď dotknout nějakého evolucionisty, který věří, že ano. Za miliony miliónů let).
Přemýšlíváme nad tím, co je vlastně víc: Když  dáš bezdomovci jídlo, koupel, čisté oblečení a  nebo když mu dáš důstojnost, "důkaz", že není jen dalším... holt zrovna vadným... vývojovým mezičlánkem mezi prasetem a supermanem. Když  mu přineseš Boží rodný list a potvrzení, že má domov a taky docela velkou rodinu... a tady na ulici... pod mostem... na nádraží... že má být... že je... podle listu apoštola Petra... knězem!
Co je vlastně víc? Těžko říct. Právě proto, že i sám sebe člověk tak těžko posoudí... Kdo ví... možná že to jde, dát takovou důstojnost, aniž bychom museli bořit starou nedůstojnost, ale u sebe... u sebe víme, že jsme to zkoušeli. Leccos jsme zkoušeli, do lecčeho strkali nos, abychom získali na ceně, ale nikdy jsme nebyli dost dobří. Alespoň Mi.
Až jednou... Až jednou pro Něj ano! Pro živého Ježíše Krista! A upřímně - to vám byl krásný pocit. A je! A tak Mu zkoušíme věřit i v tom ostatním, co říká - a třeba i tzv. "normálním" občanům a ideologiím navzdory. A nesměle se to pak pokoušíme dávat najevo. Myšlenkami, písničkami, srdcem... no a pravda, někdy to neustojíme a trochu si ulevíme i tím nefér poťouchlým úsměvem. (Zvláštní ale, že ten všeobjímající, lidstvo spojující, pivní úsměv až zas tak nikoho nepohoršuje, co? :-)
No vida, už zase... další poťouchlý smajlík navíc, místo seriózní odborné studie či studia...
Kdokoli nás tu může setřít natotata: Co jsi vlastně dokázal třeba ty... Caine!... že nás takhle poučuješ... Assa, ta alespoň pracuje v Diakonii a očividně potřebným pomáhá, ale ty? Vždyť jsi i pro své nejbližší jen tichý... nebo spíš hlučný blázen!
Jenže... i po odstranění nás samotných zůstane dál ta otázka: Je to opravdu nefandění lidstvu... tomu lidstvu věčně bez domova, když mu jako křesťané zrovna nedáme pětikorunu na vlak? - tedy to, co evidentně na první pohled... nejvíc potřebuje?
Ne, právě proto, že je tak těžké věci rozsoudit, neodvažujeme se vyřknout ortel: Fandíme? vs. nefandíme? A to ani o sobě, natož o křesťanech obecně.
Navlíknout si montérky a udělat cosi viditelného, měřitelného, ocenitelného, čemu lidstvo teď zatleská... to přece ještě není křesťanství!!! Podívej na ty nádherné chrámové stavby... říkali Ježíšovi učedníci... to jsme všechno udělali těmahle poctivejma rukama! A Ježíš smutně odpovídá: Nezůstane tu z nich kámen na kameni.
Když to vyslovil, myslíš, že nás učil se nesnažit a žít s hlavou v oblacích v nějaké "iluzorní" budoucnosti?
Mrzí nás, že tak ten pohled upřený do dálky prý od křesťanů vyznívá. To, co tu pan Kábrt říkal, jsou i naše názory, a tak Mi tu zase na oplátku musíme říct, že ono vědomí, že nemusíme být nevyhnutelně z prasete, nás k dílu taky spíš popohání, než že by nám bralo svobodu a chuť!
A když už jsme u té budoucnosti... Jak vlastně dlouho lidský život (po)trvá? Je to pro poctivého dělníka další nedůležitá otázka?
Minimálně jeden pár desítek let už tu nejspíš každý zmateně pobíháme a pořád se snažíme dokázat všem kolem sebe... a vlastně i sami sobě, že za něco stojíme! Marně. Alespoň Mi marně :-) Jasně, vždycky na chviličku někdo třeba zatleská nebo řekne, jak hezky povzbudivě veršujeme :-) ale zítra, už zítra je to pryč a zase jsme jen ti kašpaři a snílci, co běhají nazí po stavbě lidstva a křičí: Kluci! Lidi! Lidstvo! My jsme se nenarodili z míchačky! A v odpověď se ozve: Tak šup do dresu, tady máš lopatu a makej!
Docela by nás zajímalo, komu to tady vlastně vyprávíme. Sice jsme si do diskuse v úvodu půjčili Ládíkovo jméno, ale spíš coby zástěrku pro oslovení obecné... Ovšem něco konkrétního ti teď, Ládíku, přece jen vzkážeme: Ani pan farář Marian Kuffa, takový skutečný současný křesťanský hrdina, není tím, kým je, díky své zednické lžíci! Naozaj! I on sám přece přiznává, že k ní spíš utíká, když zoufale touží za sebou něco hmatatelného spatřit. Kousek něčeho, čeho se dá dotknout.
Naše zkušenost - vlastní i historická (pomineme-li teď tedy tu "spornou", tu tzv. neprokazatelnou, zkušenost s živým Božím slovem) nás utvrzuje, že křídla, a vlastně i nohy a ruce zralé pro montérky a konkrétní činy, rostou nejvíc právě tam, kde se člověk nerodí z míchačky a potom nekončí ve zdi chrámu, ze kterého už zítra... nezůstane staaát... na kameni kámen.

P.S. Jinak si samozřejmě moc přejeme, aby vám všem montérky ještě dlouho vydržely. A zaplať Pán Bůh za ně! :-)

Caine-Mi 24-31.3.2014



Zabitý vztah
(jakoby Velikonoční kázání)


Tohle vždycky zarazí. Jak Ježíš mluví o smrti. Prý spánek pouhý!
Vlastně asi jeden z největších rozporů mezi naším a Biblickým chápáním života je... paradoxně - smrt.
Bojíme se jí, a tak když chce někdo hodně frajeřit, říká, že smrt je ta nejvyšší spravedlnost. A jiný se jí třeba dovolává, když už opravdu neví kudy kam. Ale v Božím pohledu, jak mu alespoň rozumí "jeden nesmělý evangelista ve dvou tělech" z Nového "Zákona" (Nového "Závazku", "Smlouvy", "Závěti"... nebo Mi raději překládáme: z Nového "Zaslíbení"), je smrt vezdejší hlavně křižovatkou. (Možná i proto ten symbol kříže :-). Smrt jakoby byla rozcestníkem, kam dál. Kam pořád dál. Kam věčně dál! Ne tedy tak, jak se někdy bláhově utěšujeme, že ještě tady na zemi dostaneme jakýsi opravný reinkarnační pokus, než nás konečně zplynují v nadýchané blaženosti či zabalí do vakuově nicoty.
Ne, v tomhle smyslu smrt v Bibli konečná je! Ale konečná, kterou opravdová cesta teprve začíná! Asi jako porod je pro miminko konečná, kterou teprve všechno opravdu začíná :-)
Ježíš (ve verši 39. páté kapitoly Evangelia podle apoštola Marka) přirovnává naše "zesnutí" k bezesnému spánku. A ten pro Něj není děsivý a smutný. Nebo alespoň zdaleka ne tolik, jako naše "skutečná smrt" - ta, která zase kupodivu neděsí nás. Ta spočívající v nějak definitivním oddělení od Boha. Jako zdroje života, jako zdroje smyslu a naplnění bytí. Od Boha coby autora vší láskyplné blízkosti a krásy, která už byla... ale taky od té, kterou pro nás Stvořitel vesmíru ještě připravil v "životě plném" - tedy nejspíš i napínavém a dobrodružném ;-) V těle nedeformovaném a spolu s Kristem vzkříšeném! (O tom viz. zase jiná místa Biblické zprávy).
V takovém světle, jak jsme si teď řekli, je poněkud... či úplně k smíchu dětinská představa mnohých "drsňáků", halasně proklamujících, že "než se v nebi unudit, raději si v pekle užít".
Copak je možné si užít marnosti, tuposti a spalujícího žáru touhy... bez možnosti ji ukojit? Tohle právě totiž peklo představuje obrazem ohně, který věčně spaluje, ale nespálí na popel. Tedy jde-li o obraz.
Každopádně právě před takovou smrtí nás chce Bůh stůj co stůj zachránit!
Stůj co stůj? Ne, nebojte... On neznásilňuje. Bůh v tomto směru svou všemohoucnost skutečně "omezil". Až to pak některým hlupákům připadá, jako že se nám "trapně podbízí".
Ale povězte, všichni kvantoví fyzici - existuje síla, která by mohla vtěsnat nekonečno do konečnosti? Povězte všichni filosofové, kdo všemocný by se dobrovolně stal úplně bezmocným? A přece se to stalo. A vy všichni prostí pracující, kteří nemáte čas klást si pitomé akademické otázky, povězte - proč? Proč se až tak vehementně bráníme a popíráme možnost, že život byl stvořen, že i my, tedy "člověk" (to zní hrdě), jsme byli stvořeni?
Proč se vymýšlí všelijaké krkolomné až absurdní teorie maskující... prázdné ruce. Proč?
Ehm... tohle má být jakoby velikonoční úvaha, takže 'Mi' si tu teď dovolíme přijít s jednou - vcelku od nás asi očekávanou hypotézou:
Protože jinak bychom měli na krku vraždu! Mnohonásobnou, takovou, kterou pácháme a promýšlíme stále.
Nekonečná bytost dobrovolně šla na svoji konečnou, proto, aby mohla navázat námi ZABITÝ vztah! Neobyčejný vztah. Vztah založený ne na má dáti - dal, ne na první signální, ne na pokrevních poutech, ne na strachu, ale na... odpusťte to silné slovo, kterému už dneska lze jen těžko rozumět... na nezištné lásce ;-)
Jakým obrazem to jen přiblížit...
Každý z nás něco tvoříme a zdokonalujeme se v tom, mít nad svým dílem kontrolu. A tady je najednou Tvůrce, který se vydal svému dílu všanc! Z našeho pohledu - blázen! Rozumem nepřijatelné, trochu se to dá chápat snad jen... "citem".
Stvořitel živého z neživého, náš Stvořitel, se před prachem, kterému vdechl život, omezil jemu na roveň! Nechal se blátem z toho prachu zesměšnit, poplivat, mučit a nakonec zabít jako pouhý dobytek vedený na jatka.
Proč?
Pro naší... a jé... další tak omílané a vyprázdněné slovo... pro naší svobodu! Svobodu ne od něčeho, ale k něčemu - ke vztahu!. K neobyčejnému, nezabitému, živému a trvalému. Který už tady a teď se začíná. A bez něj... a hlavně bez Něj - což si právě teď o Velikonocích Kristovský svět připomíná - to nejde! Ani láska... ani svoboda.
Co my na to? ...aspoň jako... "ochránci zvířat", když už tu je řeč o "dobytku vedeném na porážku"...

Caine-Mi 17.4.2014



Kázání nad knihou Job
...a tak trochu (opět) o našem zakletí v duchovní entropii


Celé to povídání začalo myšlenkou, kterou Assa-Mi vyslovila k tématu duchovní entropie, tedy k jakémusi vnitřnímu zákonu, či pravidlu, že nevyvíjíme-li úsilí jít duchovně vpřed, jdeme automaticky vzad.

Řekla: ...navazovala jsem tím na předchozí povídání o tom, že kolikrát místo abychom se snažili přizpůsobit své jednání Božímu Slovu, tak si svá slova přizpůsobujeme vlastnímu jednání... Jako že někdy si člověk uvědomí tu duchovní entropii, a pak od Boha raději utíká. Aby si nepřipadal jako pokrytec. Jinak řečeno: Nezvládám jít za tím, co říkám a co mi říká Písmo (tedy jít po Cestě duchovně kupředu), tak raději půjdu jinam. Po úplně jiné cestě. Ale mně stejně přijde pořád nějak "lepší" propadnout chvilkové duchovní entropii, nesnažení se, pokud je opravdu jen dočasná a člověk při něm zůstává vědomě blízko nebeskému Tatínkovi, než když Ho opustí úplně, a pak může jít třeba sebe líp a sebe rychleji kupředu... akorát, že jde-li za jiným cílem, vlastně se vzdaluje. Od Boha, a tím i tomu nejlepšímu pro člověka...

Studujeme teď knihu Job a oběma nám připadá, že je to vlastně... předehra k Evangeliu. Snad nejvíc ze všech knih Starého zákona. Zprvu jakoby se v ní jen tak šermovalo řečnickými otázkami, jakoby si někdejší básníci, filosofové a teologové trénovali neotřesitelné "pravdy"... které se ovšem vzápětí otřásají. Ale pak najednou začíná přituhovat, to jak člověku dochází, že Jobovi "přátelé" vlastně zástupně za nás!... vtlačují Pána Boha do pouhého schématu a návodu. A Job zase jakoby zástupně za nás za všechny vykřikoval: Hej! Co Ty tam nahoře můžeš vůbec vědět o lidských bolestech a pinožení?!
Zvláštní, jak moudrá slova, kterými se jednotliví "hrdinové" ohánějí a která si vmetají s čím dál větší razancí do tváře, se stávají nakonec paradoxně proroctvími právě pro ně samé!
Tohle asi znají umělci a vizionáři všeho druhu, to, že Pán Bůh jim často na slovech, na poselstvích pro druhé, zjevuje něco podstatného, něco budoucího pro ně samé!
Ale to úplně nejúžasnější zjištění nad knihou Job byla mnohovrstevnatost Božího plánu. Bůh promýšlí věci do hloubky víc, než jsme vůbec - i při sebevětším duchovním úsilí schopni vystopovat! Už na začátku knihy šokuje pohledem do zákulisí a prozrazením, že to, co se děje Jobovi na "jevišti", vůbec nemusí být jen kvůli Jobovi samotnému, ale taky kvůli nespočtu "andělů a duchovním mocnostem" v "hledišti"! A úplně na závěr pak prozrazením, že to ještě není všechno, že ten plán je ještě hlubší! Protože v něm jde nejen o celé "hlediště", ale právě i o jediného "nepatrného" Joba mizícího v "zákulisí"!
Ten už totiž nikdy - po tom všem, co se s ním na pódiu vesmíru odehrálo - nebude takovým jako předtím. Tak "chudým" na vztah se skutečným, živým Bohem. A také že Jobovy dny už nebudou nikdy tak málo šťastné a krátké, jako byly předtím. (Alespoň v deváté kapitole, verši 25 to Job sám tvrdí, že takové byly. A to i přestože z běžného pohledu měl úplnou hojnost všeho. Vlastně až nadbytek!)
Uprostřed děje se hlavní hrdina pere zástupně za všechny stižené krutou skutečností, vyrovnává se se ztrátou úplně všeho a všech! Včetně přátelství a pochopení nejbližších. (Vida, další tóny předehry k Ježíšovu údělu. Jen o to méně tragické, že Ježíš mohl kdykoli lusknout prsty a říct do celého orchestřiště: Tak dost! Já už nehraju... když jste na mě takoví!)
Job ostatně něco podobného říká svým "kolegům". Vzletnými obraty básníka naznačuje, že se jim na nějaký boj s větrnými mlýny, na nějakou duchovní entropii může... Zkrátka že nehodlá dál už vyvíjet úsilí jít vpřed. Říká, že má bolest, která je nejen k nejití dál, ale že je prostě už k nežití! Pána Boha se nikdy nepustí, ale sloužit Mu... byť jen milým asertivním úsměvem nehodlá! Touží po jediném: Spočinout. Ve smrti. Mít pokoj od všech těch keců a tlačitelů někam. Už nemůže!
A pak Sasanka vyslovila, co viselo ve vzduchu: Nejsme i Mi takoví tlačitelé, takoví Jobovi... Kristovi... něčí zdejší "přítelíčkové"?

Shrňme si to...
Jestliže účelem duchovního snažení je zabránit co nejvíc duchovní entropii, tedy tomu automatickému posunování se vzad, nevyvíjíme-li už dostatek úsilí jít vpřed... plazit se vpřed alespoň stejnou rychlostí, jakou se nám krajina okolního světa vzdaluje, pak... pak je to životně důležité nezříci se Pána Boha! Nezříci se Ho, jako se Ho zříká zdánlivě soběstačná, sytá západní společnost... Ale Job ne! Přestože Ho nezná tak "lidského", tak "blízkého" jako my. A už tak srozumitelného, díky Ježíši Kristu. Job dokonce několikrát po takovém zprostředkování... po takovém prostředníkovi, který by "mohl položit ruku jak na něj, tak i na Něj" volá.
Je tohle Jobovo volání předobrazem i našeho duchovního volání? Volání po nějakém životním přesahu... po věčnosti... po úplnosti... po lásce nezaložené jen na principu má dáti - dal?
To všechno je nám přece v Božím Synu, přišlém sem na Zem nabízeno. A navíc - On nepřišel v nedotknutelném Duchu, ale jako dotknutelný člověk! Aby to všechno okusil. Od našich laciných řečí až po boj s větrnými mlýny...
Člověk může i zpomalit nebo dokonce upadnout při svém duchovním snažení, ale když se přitom - ať už v důvěře či v zoufalství - nepustí ruky... nohy... nebo i jen lemu pláště... či ještě méně hmatatelně... "jen" Slova toho jediného prostředníka, který se může dotknout zároveň země i nebe, zůstává v pohybu vpřed. To je Evangelium.
V biblické knize Job dává nakonec Pán Bůh zapravdu rouhavému Jobovi. Tomu, který sice brblal, ale nepřestal toužit po živém vztahu, nebo alespoň živé konfrontaci se Stvořitelem. Zatímco Jobovi přátelé, vyvíjející neustálý duchovní tlak a úsilí založené jen na zprostředkovaném, neosobním poznání a na relativně spokojené, nenapadnutelné, stojaté víře... ti se s Bohem - alespoň v tomto příběhu - osobně nesetkali. Job ano! V závěrečné strhující multimediální projekci, smí nakouknout samotnému Stvořiteli do kuchyně a mluvit s Ním! I když... upřímně, on toho člověk při takovém setkání zase moc nenamluví :-)

V knize Job je poselství: Není lepší být tzv. "upřímným" odpadlíkem od víry jenom proto, abych sám před sebou (a nebo hůře - abych jen před ostatními) nevypadal jako jeden z těch odporných pokrytců, co "káží vodu, ale pijí víno“. Raději být úplně posledním člověkem před "Synem-člověkem" (abychom použili Biblický termín ;-), před náročným Bohem, než být prvním člověkem před všemi lidmi, ale bez živého Boha! Raději se "trapně" znovu a znovu vrhat do rozpřažené náruče ukřižovanému, zdánlivě bezmocnému "židovskému králi" Ježíši Kristu, způsobem, jak mi bylo dáno Ho zatím osobně poznat, než si z Něj udělat jen zaklínadlo, než se Jeho blízkosti (i se všemi těmi nároky, Jeho představami na můj život, s Jeho Slovem, s Jeho tělem - tj. živým společenstvím - třeba i malilinkaté Církve dvou nebo tří v Jeho jménu) zříci!
Proč?
Apoštol Pavel píše v listu Filipským křesťanům, že někteří hlásají evangelium blbě, dokonce neupřímně, prospěchářsky, ba i s cílem té radostné zprávě ublížit! Ale co na tom - usmívá se Pavel - nakonec hlavně že je Boží Slovo zvěstováno! Není to přece naše moc k záchraně... k cestě kupředu, ale Kristova!!!... která z něj činí něco víc, než jen slova slova slova...

Být s nebeským Tatínkem, být s Jeho Synem, který nám konečně dal pochopit, jaký ten Tatínek opravdu je, být "takřka na dotek" v Duchu, skrze něhož se pohybujeme i dýcháme navzdory zdem a dusnu... to je jako nastoupit do kosmické lodi, která tou duchovní krajinou prostě míří vpřed!
Věřím, že "obuti do Jeho nohou", nás nenechá se tou krajinou jen tak vzdalovat... A nebo alespoň ne víc, než je nutné pro nutné přiblížení ;-)
A kdo ví, možná i sebevětší "Matka Tereza" si před svatým Bohem někdy připadá jako pokrytec a "biblický celník" (tedy nevěrný, prospěchářský, ziskuchtivý kolaborant).

Mi věříme, že jsme všichni tak trochu Jobovi přátelé a tak trochu Jobové. A že naším úkolem je hlavně to nezabalit a nevystoupit někde za nádražím na pivo... a už tam zůstat sedět s tím, že to tak bude "upřímnější"... odejít potom po vlastních.
Děkujeme, nebeský Tatínku, že ty nás nenecháváš :-)
Amen

Caine-Mi 4.8.2014



I to jsou přece zázraky!
Krátká úvaha a zároveň úvodníček k dalšímu pokračování výkladu Evangelia podle Lukáše v rubrice naTWRdo


Chromí chodí, slepí slyší, hluší tuší a mrtví nemaj' mindráky... Chromí chodí, slepí slyší, hluší tuší a nazí už maj' tepláky!... i to jsou přece zázraky!
Tak tohle je kousíček textu z písničky Myšionáři. A jestli vám stojí za to, číst si právě naše řádky, pak ji nejspíš budete znát. Je to volná parafráze na slova Evangelia, na svědectví o mnoha zázracích, které se kolem Ježíše Krista děly.
A také je to podle Písma odpověď, kterou nesli učedníci proroka Jana Křtitele svému mistru do vězení. I tenkrát totiž čas běžel... jako voda v Jordánu... a od doby, kdy na břehu Jan křtil - myl hlavy - dalo by se říci... zkrátka potápěl většinu Izraelského národa na znamení velké přicházející změny... a přípravy na ni, se vlastně nic moc viditelně nezměnilo. Ve vzduchu něco viselo, to je pravda, a "všichni" na to něco čekali. Všichni na Něj čekali! Na Mesiáše! Na Toho, kdo v tomhle státě už konečně dá věci do pořádku. Takhle to už přece dál nejde! Všude cizáci a podvodníci, mafiáni a kolaboranti... všude laxnost a povrchnost na jedné straně - hlavně na té fyzické, a okázalost a lpění na přesném úředním protokolu na straně druhé - na té metafyzické.
Však on ale přijde nový, spravedlivý... a ten se nezakecá! Ten vám ukáže, holoto! Ten vám zatopí, protože bude křtít ohněm, ne vodou jako já! - tak odvážně volal tehdy Jan Křtitel. Ale uplynul rok. Dva? Janova éra pominula a vyhlídky... zvlášť jeho, byly bledé. Seděl za katrem, zatímco král, mocipáni, zbohatlíci i lichváři si dál užívali svých teplých místeček na slunci. A přece... vždyť to není zase tak dávno, co se Boží Duch snesl na jistého Ježíše z Nazaretu, právě tam u Jordánu, a všem, včetně Jana potvrdil: To  je On! Můj Syn přišlý na zem ve vašem těle. Váš král!
Jenže... za těmi mřížemi, za zdmi... živými i neživými, jakoby to bylo všechno už nějak dávno. Jan zaváhal. Znejistěl? Zapochyboval? Možná. Neví se přesně. V Bibli je jen, že mu to nedalo a poslal své žáky, ať zjistí, jak to tedy opravdu je. Ať jdou a zeptají se toho předpovězeného Mesiáše rovnou: Poslyš, vážně jsi to Ty, koho čekáme? A nebo... co teda bude?
Trochu jako my, co? :-)
Jenže zvláštní věc... Ježíš jim na to vůbec neodpovídá! Jen chce, aby se dobře dívali. Nejenom kolem sebe - jak k tomu ostatně vyzývají moudří všech zemí dodnes, ale aby se dívali kolem Něj! Abychom se dívali, co se kolem Božího Syna člověka děje.
A dělo se toho dost! Pravda, když si pročítáme dobové záznamy, zdají se nám tehdejší zázraky nějak zázračnější... očividnější, než ty, jaké se dějí před našima otupělýma očima dnes a denně... tady v západní civilizaci, přeplněné barevnými technickými zázraky a iluzemi všeho druhu. Ale ruku na srdce... copak i to, že vůbec jsme schopni se dívat a přitom vidět něco krásného, že vůbec rozpoznáváme dobré věci od špatných, že chodíme, slyšíme, dýcháme z plných plic navzdory osudu i tisícům aut, letadel a spálenišť... že ještě máme rádi navzdory samotě nebo dokonce nenávisti a zlobě...
I to jsou přece zázraky!!!
Žel, tohle uvědomění nám někdy protéká mezi prsty, protože ho přináší jen taková malá šedá "myš"... myšionář..ka, zatímco my bychom čekali minimálně okřídleného koně.
A jak to s Janem Křtitelem a jeho pochybnostmi vlastně nakonec dopadlo? To se v Evangeliu už nepíše. Jasně, víme, že byl zanedlouho sťat a jeho hlavu přinesli na míse všem "hlavám na míse", jak zpívá Karel Kryl. A taky už možná nejeden z nás ví, že krásná Salome v tom příběhu nebyla žádnou superstár, ale jen loutkou... jenže... jak to dopadlo s Janem Křtitelem doopravdy? Jak to s ním dopadlo v tom podstatném... věčném!
Ježíš jen o pár řádků dále vysvětluje svým posluchačům: Jan byl největší z proroků!... ale i ten nejmenší v Božím království je větší než on!
Mi, a nejspíš i všichni z vás, kterým je Jan svým "marným bojováním" tak blízký, pevně věříme, že tohle Pán Ježíš neříká jako postesknutí nad fatálním zaváháním největšího z proroků, ale že to říká jako nádhernou, šťastnou zprávu nám i budoucím, kteří Mu důvěřujeme. Říká, že ač tady jsme proti Janovi holé nic, tam budeme víc než on!
Proč?
Protože se nám dostalo toho zázraku, že už teď a tady s Ježíšem zažíváme mnohem víc, než tehdy mohl on.
A taky že už víme, jak to dopadlo! :-)
No, nejsou tohle někdy zázraky?

P.S. Nashledanou v čekárně rubriky naTWRdo!

Caine-Mi 8.9.2014



Máme... "smůlu"?
Další krátká úvaha a zároveň úvodníček k výkladu Lukášova evangelia v rubrice naTWRdo


Velký filosof Friedrich Nietzsche už nežije, ale jím vyslovená myšlenka, ten nápis z jeho náhrobku křičí dál:
"Bůh je mrtev!"
Nietzsche.
Jenže... pak je tu ještě ten druhý nápis. Možná zprvu ne hned čitelný a určitě ne tak čtivý a spíš tichý než ukřičený:
"Nietzsche je mrtev."
Bůh.
Kolik lidí, skupin, hnutí, filosofií... už se pokoušelo prokázat, že Bible není žádná zvláštní kniha, že se mýlí, jako každá jiná. A stačilo by přece tak málo! Jen vyvrátit prokazatelně aspoň jedno z mnoha proroctví v ní zapsaných. Třeba to, že Židovský národ do konce světa nezanikne. Tolik národů přece zmizelo, rozpilo se do okolního světa, bylo asimilováno... Proč právě tenhle ne? Vždyť se o jeho likvidaci pokouší pořád někdo. A mnohdy i systematicky. Naposledy Hitler... s tichou podporou mnoha "z nás"! Ale ano, necukejme se! Kdo jen trošku zkoumal předválečnou situaci v Evropě, jistě ví své, jaké že nálady tu panovaly. A mnohde panují dodnes. Nevypařily se! Co třeba... radikální islamisté?!
Křesťané se konečně po staletích rozhoupali vyjádřit se ve věci Židů jasně - a jasně se za ně postavit, takže začíná být dusno. Jako tenkrát... jen o patro výš. Vlády a evropští zmocněnci všeho druhu, ba dokonce i jinak senzací lačné hyeny bulvárních médií dávají od narůstajícího mučení, pronásledování a zabíjení křesťanů či konvertitů ke Kristu v nábožensky "přísných" zemích nebo národnostních menšinách v proklamativně civilizované Evropě, ruce pryč. Hrají mrtvého brouka. Stejně jako "my" jsme tenkrát tiše kvitovali perzekuci a likvidaci... "nějakých" Židů. Tenkrát už před nástupem fašismu, potom pochopitelně za protektorátu, ale i v padesátých létech... a... jak je to s námi vlastně dnes?
Mi... jeden mikající si písničkář ve dvou tělech :-) těžko posoudíme, jak skutečná a živá je naše víra, natož jak živá je víra běžných, "normálních" Izraelců. Ovšem to nic nemění na tom, že podle svatých Písem, smlouva, kterou kdysi Izraelci uzavřeli s Bohem, Stvořitelem světa, stále platí! Tehdy se dobrovolně rozhodli být Jeho vyvoleným národem. To "vyvolení" obnášelo, že Bůh s nimi bude jednat a nenechá je napospas jiným... ani sobě samým. A tak, že budou světu jakousi "výkladní skříní", prstem ukazujícím vzhůru...
Aha, to znamená, že kvůli pár bláznivým prapředkům mají teď smůlu, jo? Namítne nejspíš někdo. Holt se s Bohem jednou dali do holportu a teď z toho není úniku! No pěkný!
Pěkný nepěkný, je to tak. Mají... chcete-li... "smůlu". Stejně jako má ale smůlu každý, kdo jednou přičuchl ke svobodě... nebo se zamiloval... a teď už na to prostě nejde zapomenout. Takový člověk už nikdy nemůže žít, jako by toho, co prožil, nebylo.
Ale situace je ještě horší: Stejně tak máme totiž "smůlu" i my! My z takzvané křesťanské Evropy. Máme smůlu, že nás rodiče nebo možná pra... prarodiče nechali jako miminka pokřtít ve Jméno Božího Syna, či že jsme zkrátka dosud jejich potomci. Potomci těch, kteří Bohu kdysi dali slovo a možná i život. Ano i my - ta neškodná, hodná většina, která jenom tak přičuchla... vlivem historických souvislostí... a teď si už běžně myslí, že to humanistické smýšlení, tu dobrotu a sociální cítění, to že má jaksi sama od sebe nebo dokonce ze sebe, ze své vzdělanosti. Jenže... omyl! Nemá! Alespoň Bible říká, že ne. Že člověk přirozeně směřuje od dobrého pryč, jakoby hnán neviditelnou odstředivou silou, proti níž v konci konců nemá nikdo šanci. Respektive má, ale jen ve spojení s jinou silou - sice momentálně také neviditelnou, ale živou, tvořivou a osobní, takže se sluší spíš než o síle mluvit o... pomoci. O Kristově pomoci!
Plky! Namítne zase někdo. Dokažte to!
Nu, když jsi tak statečný, že zvládneš nebrat vážně "knihovnu knih", kterou se už tolikrát chytřejší a mocnější hlavy snažili usvědčit ze lži - leč marně, budiž. Vy ostatní, chcete-li, přemýšlejte s námi dál:
Co když jsme k té Kristově neviditelné, ale přitom proměňující (po)moci - byť třeba jen díky našim předkům... a nějak minimálně... chtě nechtě přičuchli a nasákli se jí? I když to teď už sami necítíme. Stejně jako se už necítíme být potomky Adama a Evy, těch prvních, kteří nasákli omamnou a jedovatou nezávislostí na Bohu. Stejně jako se hodně navoněná dáma už sama necítí a jen se diví, proč si spolucestující odsedají :-)
Co když protibožské duchovní mocnosti, se kterými ve skutečnosti vedeme boj - a ne s lidmi - jak píše apoštol Pavel, co když ty to cítí až moc dobře! A to i kdybychom byli už léty vyčpělí! Ony to z nás cítí a musí to z nás stůj co stůj dostat! Mají-li úspěšně parazitovat.
K tomu, aby vás za války odvedli do koncentráku stačilo jen... být židovským potomkem.
A dnes?
Co když zvětšující se ekonomický, politický, smyslový či pudový tlak je viditelným obrazem neviditelné války, která zuří.
Stačí! Tak už i "Mi" se nám tu zbláznili! Už mají zdejší zahrádku plnou plků. Kdopak jim to asi bude baštit?
Asi nikdo. Asi... máme "smůlu".
Chvála Kristu! :-)

Caine-Mi (hvězdný čas: 20141005)

  


Bod zlomu
(další malé kázání)


Už od Adama, jako potomci Kainova "přírodního výběru" ;-) si v sobě neseme jednu velkou "křivdu". Kainovu křivdu:
Jak jsi to, Bože, mohl dopustit! Já se tu dřel od slunka do slunka, v potu tváře, přesně jak jsi to člověku uložil, když's ho zbavil Ráje. Já dobýval z kamenité půdy svůj chléb pro všechny... a pak Ti dal, co jsem měl... A Ty? Přijal jsi Abelovu oběť!!! To jsi tak slepý? Co on Ti vlastně nabídl? Jak si Tě cenil? Co pro Tebe skutečně obětoval ze sebe? Vždyť on Tě napálil! Jenom zabil jedno zvíře z mnoha. Ne svou, ale cizí krev Ti dal! A ještě nevinnou! Já prolil vlastní pot smíchaný s krví puchýřů, tam na poli... Ani jsi mne nepochválil! A teď, když jsem se Tě zastal a prolil jeho - vyčůránkovu krev - jsi ze mne udělal psance a věčného bezdomovce na Zemi! To je takový biologický rozdíl mezi... krvemi? Odpověz!!!
My už si dneska můžeme přečíst Bibli vcelku. A Kristův Duch nám otvírá souvislosti. Už víme, že Bůh přijal Abelovu oběť ne proto, že by byl Stvořitel slepý, jako zdejší spravedlnost, ale proto, že Abel vzal vážně Jeho Slovo! A taky, že se snížil k prosbě - nebo tedy dobrá, chcete-li - k žebrotě o milost. Původní smysl oběti byl totiž ukázat na jediný možný způsob návratu člověka zpátky do Boží blízkosti. Zpátky k tomu způsobu "fungování", k jakému byl původně "sestrojen", stvořen a v jakém se tedy jedině může cítit i být skutečně svůj! První nevinnou krev totiž prolil Bůh sám!
V počáteční knize Bible - Genesis - je o době ještě "dávno" před Kainem a Abelem psáno, že... tehdy Bůh udělal z kůže prvnímu lidskému páru, Adamovi a Evě oblečení - jakýsi "štít" - kterým navenek přikryl jejich vinu. Už se nemuseli před Ním schovávat, jak to dělali od chvíle, kdy se Ho poprvé zřekli.
Ne, my dnes nenosíme oblečení tak těsně spjaté s nevinou krví, i kdyby nakrásně kožené bylo, ale nazí se stydíme a nahotu schováváme pořád. Dokonce už ani nevíme, že vlastně před Bohem - kdo si na Něj dneska vůbec vzpomene - ale aspoň před lidmi. Bytostmi původně stvořenými k Jeho obrazu.
Upřímně: Znáte pocit... nebo vzpomínáte si na něj z dětství... jaká to je úleva být třeba jen na chvíli... naháč?! Napadá vás, kde se v nás vzal?
Jako rodiče berou na sebe trest za nezletilé děti, tak prolití nevinné krve byl... měl být... už od počátku symbol, že to, co čeká nás, vezme na Sebe jednou Stvořitel Sám. Odloučení od Boha - jinak řečeno smrt - musel vzít na sebe Bůh! Zdánlivě neřešitelná situace, ale pak přišel Syn - člověk. Boží Syn jako člověk. V Kristu se tohle všechno absurdní stalo!
"Nevinní" ještě umírají... i naší rukou, ale "ukřivděných" Kainů neubývá. Zdá se, že spíš naopak. Dosud se chceme vyhnout přiznání, že Abel měl pravdu! Chceme se vyhnout... "bodu zlomu". Raději si to odpracovat. Třeba se i k smrti udřít... pro druhé. A nebo když už, tak už - bezostyšně krást... pro sebe. Ale žebrat? To je opravdové dno. Ano, ano, dobrá, v nejhorším holt i ta žebrota... ale jen teď a tady. Žebrota vůči... v podstatě sobě rovným, jen shodou okolností lépe situovaným! Žádné až jednou... "na věčnosti"!
Svět a my v něm jsme plní strachu. Někdo řekl: "člověk buď strachu propadá... a nebo se modlí".
Co je ale modlitba?
Zlo se nám snaží všechny Boží myšlenky převrátit. Když už nejde Stvořitele zcela vykázat do oblasti bájí a mýtů, když už i nevěřící vědci začínají v úžasu kroutit hlavou nad komplexností a nenahodilostí stvoření, tak se zlo pokouší vykreslit o to křiklavější Boží karikaturu.
Ne, modlitba není žebrání!!! Modlitba je rozhovor se Stvořitelem, nebeským Otcem, Tatínkem i Pánem... Bohem. Je to rozhovor, který je-li skutečný, pak se zvolna mění v životní styl. A díky Kristu je taková věc možná! Skrze Ducha! Proto se každému děje osobně! Každému, kdo se s Ním vydává... na cestu domů.
Recesistická skupina Ženy zpívá: ...přátelství je někdy víc než přátelství, a přátelství, to jsou stromy plné lidí...
Nevím, jestli to od nás nebude znít podobně vtipně, ale:
Skutečná Církev je... přístav plný lodí ;-)

Caine-Mi 20141124

+ Právo na návrat a dál 
(z CD Nadosah - jako hudební ilustrace kázání ;-)

Evangelizační!... tři, čtyři
(takový delší příspěvěk do diskuze na vzkazníku v lednu 2015)


Pánové, ono s tou evangelizací to není tak jednoduché. Kdyby bylo, už tu po světě neběhají jiní, než přesvědčení ne..věřící :-) Jestli nám Banjo odpustí malou parafrázi jeho myšlenky :-)
Zrovínka jsme si o tom povídali. "Evangelizace" - roznášení Dobré zprávy, jako máloco jiného dokáže lidi nakrknout a otrávit atmosféru v nejedné domácnosti či dopravním prostředku :-) A my si o tom povídáme, řešíme, co by bylo dobré a co ne. Vědoucně se usmíváme, a nebo nevěřícně kroutíme volantem... skoro jako by to byla nějaká "naše!" služba - v horším případě přímo medvědí služba Kristu.
To je ale velmi nebezpečná myšlenka! Ježíš mluvil přece o "velkém poslání", Mi bychom si skoro troufli říci "velké výsadě", ne velké povinnosti! A možná je tohle dokonce ta vůbec největší výsada, kterou tu na kratičký čas našeho všelijak pokrouceného života máme. Můžeme mít! My se k Němu můžeme přiznat! Můžeme s Ním... obrazně řečeno... hrát v kapele! Ano, i ti, kdo nemají vůbec žádný sluch! Nebo mírnějšími slovy proroka Izajáše... kdo nemají nic, zač by si takové čestné místo u pramene mohli obstarat. Mi, ale i my, můžeme! Navzdory nízkému obecnému vkusu směšnosti, navzdory tomu, že budeme pro někoho na zabití. Nebo rovnou na odstřel.
Ale kdo dnes není, že?
Pánové, kdybyste získali holku vašich snů, ideál krásy, ale i moudrosti, cudnosti i svůdnosti a přitom ještě v podstatě všemocnou a kdyby s vámi navíc chtěla jít životem a všechno sdílet, takže život by se pak stával i jedinečnou příležitostí... minimálně se něčemu přiučit, mohli byste o tom jen taktně mlčet? To by spíš bylo strašné mučení, ne? Kdybychom nesměli hlesnout. A nebo občas jenom naznačit... pokud by se tedy smělo alespoň naznačovat :-)
A my teď můžeme jít a netajit nic z toho, co jsme s Kristem už zažili a nic z těch plánů, co ještě čekáme, že s Ním zažijeme. Můžeme vyprávět, co nám konkrétně dneska řekl, či poslal jako vzkaz v láhvi (přes rozbouřené moře Písma), a co nám, analfabetům, Duch svatý převyprávěl. A nebo co nám vzkázali domorodci z odlehlých ostrovů, kde se mluví nepochopitelnou řečí, a přece nám to Vítr převedl do srozumitelštiny - dokonce každému osobně na tělo.
Ne, není to naše věc, naše služba, naše zaměstnání... dokonce možná ani ne naše rozhodnutí. Bez Ducha, bez "velkého vnitřního průvanu" ;-) bychom si totiž ani neškrtli, natož něčí srdce vůbec zapálili.
Banjo, mrzí nás, že ti tu... a minimálně tvému bráškovi Františkovi z Assisi, musíme drze oponovat. Nebo zdánlivě oponovat - aby bylo vyřčeno to podle našeho názoru ještě důležitější, než že máme šířit Dobrou zprávu... v krajním případě i slovy :-)
Ano, není pochyb o tom, že "velké poslání" je správné "podpořit" osobní obětavostí, a víme, že ty to tak děláš, ať už v rodině, ať už doslovným lámáním a rozdáváním svého těla pro druhého, službou v církvi a nebo klidně i jen tou neuvěřitelnou houževnatostí, s jakou se bráníš zpáprdovatění. Ano, ty můžeš směle evangelizovat... a přece ani ty nemůžeš vyjít na ulici, někomu tam něco říkat, aniž bys byl méně směšný, méně trapný, než kdokoli z nás. Proč?
Domníváme se, že ten osobní morální příklad není základ "evangelizace"! Základ je Kristovo puzení! To vyslání, které nelze tajit! Konkrétní slova a konkrétní činy jdou až za tím!
A jako sprosté kecy sneseme snadněji od člověka, který vyrostl na ulici a jinak mluvit neumí, jako přitroublé řeči nám připadají neporovnatelně méně jalové od člověka mentálně retardovaného, než od vysokoškolsky vzdělaného poslance, ano, stejně tak i hlásání Ježíšovy Dobré zprávy o smíření s Bohem nebude zdaleka až tak směšné a trapné od člověka - a teď pozor! - ne morálně čistého a bezúhonného, ale od toho, který nemůže jinak!!! Od toho, který mluví z hlubin a ne z make-upu.
Copak jsme to už tolikrát nezažili, že nemotorná, ale nápaditá kapela bývá nakonec snesitelnější, než zručná blbá kapela. Nemůže to tedy být náhodou tak, že kdybychom se řídili stejnými... ehm... "ohledy" při zakládání našich punkových kapel a jejich vnucováním veřejnosti, jako se řídíme "bohulibou" snahou neprudit bližního svého při ušmudlaném koktání Boží Dobré zprávy, že bychom nakonec nehráli vůbec?!!
Co nehráli, my bychom si tu ani nepovídali. Ani Ládík, ani Fazy by za námi neměli kam přijít, nebyl by vlastně ani důvod... nebo záminka něco tak "nepraktického" řešit. Banjo s Doctorem H by nikdy neučarovali Znouzi svým syrovým punkem, byť tehdy ještě ryze akustickým, a ta by si je nikdy nepozvala do Divadla pod lampou a nevznikli by dnešní Disharmonici. A někteří... ve snaze neprudit okolí již svou pouhou drsnější existencí, by možná ani na žádné živé koncerty nechodili, viď Ládíku :-)
Ale my (teď vážně s tvrdým y!) přece ty kapely musíme zakládat! Dokonce je udržovat v chodu, i když se nedaří... vnucovat se s nimi i před publikem, které zaručeně přišlo na někoho jiného a které zaručeně zprudíme. Nemůžeme jinak! Nebyli bychom v životě šťastní... a celí.
Je to veliká výsada, že ještě smíme!
A takhle je to i s evangelizací!
Fazy se nedávno sebral, došel do Diakonie-západ a řek': Jmenuji se strýc Fazy a od nynějška tu s vámi budu bydlet... ehm... pardon, to se nám do vyprávění vloudila klasika od Š+G, ...přišel do Diakonie-západ a řekl: Jmenuji se strýc Fazy a od nynějška tu budu... pracovat, nebo aspoň sloužit! Tohle přesně máme na mysli! Možná to byl "blbej" nápad, od hipízáka, který už jen svou nespoutanou vizáží může staršího či duševně labilního člověka vyděsit, ale rozhodně to nebyl kalkul! Něco jako: Aha, Caine-Mi mi tady naTWRdo vymyli hlavu, už vím, co bych měl říkat a co dělat, tak aby to bylo vidět, zkusím třeba tohle. Stačilo by Ti to, Bože? (Ha ha, a to ty pořady v rubrice naTWRdo zatím ani neslyšel všechny :-)
Ježíš tvrdí, že žádné Jeho Slovo nepřijde nazmar. Prostě z něj něco vyroste. Vždycky! Ano, spousta semínek padne i na asfalt, na krajnici a uschnou, sezobají je ptáci, spousta zmizí v pangejtu a časem je zadusí kopřivy, ale vždycky!!!! se najdou i taková, která zapadnou do úrodné půdy. My se toho vůbec nemusíme dočkat. Ani to není náš honorář. Odměna rozsévače je... slovy básníka: Pro trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu - ale v duši věčný máj...
Tou kýženou úrodou nemusí být pohled na zlátnoucí evangelizační pole... tou odměnou může být už jen to, že jdeme svobodní, odhalení a možná ne za ideálních "klimatických" podmínek, ale uvnitř máme chuť! Někde uvnitř máme: Tohle chci! Tuhle písničku chci nahrát přímo s Kristem, i kdyby mě tím ostatní pouliční muzikanti měli vyškrtnout ze svých empétrojek :-)
Ale abychom nekončili tak pateticky... co by si o nás kdo pomyslel, není-liž pravda? :-) Jedna malá poznámečka na závěr:
Napadlo vás někdy, že normální, slušný, spořádaný člověk, má sice opravdu kredit a oprávnění k "živnosti" "evangelizátora" beze slov, ale tak trochu mu chybí... nu, ani ne touha jít světa kraj, ale jít ho s otrhaným prostovlasým bosáčem, který to už trochu přehání, který se nikdy nechová "normálně", podle statistického průměru doby.
A bez "nenormálního", pro mnohé přehnaného, takže tím i neslušného a rozhodně nespořádaného vztahu s... kapelníkem Kristem to nejde!
Ani největším profíkům.
Kdyby šlo, po světě by už neběhali jiní, než přesvědčení a ryze praktičtí ne...věřící :-)

Caine-Mi 2015.01.13


Mezi námi květinami


Dnes v kostele pan farář začal jakoby nic... o počasí... o zahrádce... o kytičkách... Pak si ale pomyslně jednu vybral, pantomimicky ji utrhl a umístil přímo na "stůl Páně" před námi. Do malé vázičky. A potom se zeptal:
Víte, jaký je zásadní rozdíl mezi touhle květinou a těmi zbylými na louce? Podívejte... na první pohled se ničím neliší. Pravda, trochu snad tím, že tady, mezi čtyřmi holými zdmi možná působí krásněji, než mezi spoustou jiných na louce. Hned si ji všimnete. Zkrášluje už jen pouhou přítomností. Ale prosím, klidně pojďte blíž a přivoňte si! Uvidíte... ucítíte... že stejně jako její kolegyně venku i ona dál voní a září... Nic neztratila na své nádheře. Ani nevadí, je-li teprve poupátkem. Nebojte se - vykvete!
Vykvete... vykvete... možná si teď mrmláte - ale nevydrží! Říkám vám, že vydrží! A bude dokonce možná kvést déle, než by kvetla tam na louce, odkud pochází. Tady ji totiž nebudou sužovat ani ranní mrazíky, ani za poledne žár přímého slunce. No, i když... jak tak koukám na počasí... rozhodně bude aspoň uchráněna před plískanicemi!
A přece... v jedné podstatné věci se zásadně liší! Už víte?
Tahle nikdy... i kdybych ji sebevíc opečovával... tahle nikdy... jako pouhá ratolest bez spojení s kořeny a kmínkem - nikdy nepřinese plody! Nevydá semínka.
A pak si pan farář přestal hrát na schovávanou a podíval se přímo na nás: To máte jako... (slovo: "tihle" vynechal, jen se dál významně díval)... jako když někdo třeba i krásně a dlouze mluví, a ne jen tak ledacos - mluví o Pánu Bohu! Třeba i v kostele. Všelijak propaguje, vysvětluje, obhajuje... protože se to tak od něj očekává. Dělá to, co je od něj očekáváno a vypadá to na rozumně investovaný čas, že?
Ale pak může být i velmi "nerozumně" investovaný čas. Když třeba člověk jde za umírajícím a bezmocným nebo postiženým člověkem. Do nemocnice, do hospicu... a tam stráví zdánlivě vyhozený čas. Ač třeba také vypráví o úžasných Božích slibech, neví, jestli ho ten dotyčný za nepřítomným pohledem vůbec vnímá. A tak se dotýká rukou, hladí... ukazuje na zdroj vší lásky... i když navenek se neděje nic.
Je to jako nenávratná půjčka.
A přece může změnit celou věčnost.
Pokud ratolest vede ke kmeni, vede ke zdroji života... tak nějak to říkal Syn-člověk, ne?
Svému nadřízenému v práci zameškaný čas jen těžko vysvětlíte. Musel jsi? Vždyť člověka, co to má za pár, už do kostela stejně nepřivedeš! Ani do církve už ho nezlanaříš! A o navrácení do aktivního pracovního procesu... škoda mluvit.
Musel jsem. Stalo se něco, že jsem najednou nemohl nejít!
Přesně to říká Pán Ježíš u evangelisty Jana v 15. kapitole takhle:
4Zůstaňte ve mně, a já budu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. 5Jsem vinný kmen a vy ty ratolesti...
9Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte...

Caine-Mi 2015.05.03


O humoru "v Kristu"


Říká se, že humor je koření života a mnozí moderní filosofové asi na základě toho usuzují, že Bible tudíž nemůže být o životě, když v ní není humor. A Bůh - byl-li kdy jaký - se taky její četbou už nejspíš unudil k smrti.
To se ale milý filosof mýlí! A jen dokazuje, že nečte spolu s Kristem a nebo si spletl humor s bavičstvím!
Kdysi za "totality" byl jeden z nás (nebudeme jmenovat, aby to nevyznělo jako pomluva nebo chvástání :-) u výslechu na STB. Dva "vyšetřovatelé" si ho nejprve trochu podali a pak naráz odešli a nechali ho v prázdné místnosti, kde byl jen stůl a židle, o samotě. Dostal tzv. oddechový čas - snad aby si vzpomněl. A také jeden čistý bílý papír - kdyby paměť nebyla dost odvážná vyslovit požadovaná jména nahlas.
Asi každý, kdo se ocitne hodně na dně, se modlí! Prosím... teď nemachrujte trapně, že ne! Samozřejmě jinou věcí potom je, jestli si na to ještě vzpomene a poděkuje, když je po všem. I tenhle člověk, o kterém vyprávíme, se klepal strachy a volal o pomoc k jedinému Příteli, který s ním tehdy na chvíli osaměl ve výslechové místnosti. Ale místo slov uklidnění či nějakého moudra, od Něj uslyšel jen: "Podívej, nechali nám tady papír... uděláme si vlaštovku?"
Humor a nebo úplná blbost? To nebyla řečnická otázka! I tam se s ní tehdy rázem dilema - co prásknout a co zapřít - posunulo docela jinam: Hráblo mi?... a nebo má Ježíš opravdu až tak dětský smysl pro humor?
"Namaluj mi beránka..." řekl kdysi Malý Princ panu Exuperymu. "Udělej mi vlaštovku..." řekl tehdy vyslýchanému Bůh. A on se (to)Ho chytil a vlaštovku spolu udělali!
Hned na to věci vzaly rychlý spád. Do místnosti vtrhli estébáci, vynadali dotyčnému do magorů a vyhodili ho ven! Opravdu se najednou ocitl na ulici, ani nevěděl jak :-)
S odstupem času je to vtipná historka.
Nebo ne?
Každopádně Biblických postav jednajících v Božím Duchu "vtipně" a nebo "jako úplní magoři" vzhledem k situaci - přijde na to z které strany se na jejich víru díváte - je dost!
Namátkou... co nás nedávno polechtalo:
V Janově evangeliu je zaznamenán výslech jistého slepce od narození, kterému Ježíš vrátil zrak a tehdejší... ne STB ani SNB, ale SNP - strážci náboženských pravidel - se ho pokoušeli přesvědčit, aby podepsal, že jeho zázračné uzdravení bylo provedeno pod vlivem štvavých (doslovný překlad - satanských) "západních" mocností a za nekalým účelem podvracet "boží republiku" :-) Dotyčnému vyslýchanému nakonec taky "hráblo" a zeptal se bezelstně: "Když vidím, jak se o toho Ježíše pořád zajímáte... to se asi chcete (stejně jako ty davy fanoušků, co všude má) i vy stát Jeho učedníky, že?
Čtenář se musí chechtat, když zná souvislosti... když ví, jak Ježíše nesnášeli a jak Ho tajně v podstatě už dávno před Jidášovou zradou odsoudili k smrti!
Nebo podobný biblický humor, jen z doby o málo pozdější, ale rovněž vonící soudními škamny... Tentokrát ho ovšem převyprávíme obšírněji, s použitím překladu 10 pé, neboli "Parafrázovaného překladu Písma plného provokačních poznámek pro přemýšlivé... (i prosťáčky i pokročilé)", aby byla celá atmosféra Božího humoru ještě čitelnější:
Apoštola Pavla se také "esenpáci" toužili zbavit za každou cenu. Někteří dokonce přísahali, že nebudou jíst a pít, dokud ho nesejmou. (Malá odbočka: Škoda, že o jejich redukční dietě už Písmo dál nemluví, a tak se můžeme jen domýšlet, o kolik asi zhubli za těch hezkých pár desítek let, co apoštol Pavel ještě chodil po světě a kázal :-).
Ale zpátky k humorné historce zaznamenané ve Skutcích apoštolů, 24. kapitole:
Protože byl protektorát, strážci náboženských pravidel museli trestní oznámení na Pavla podat zastupujícímu říšskému (tehdy římskému) protektorovi a aby měli jistotu, že ho přesvědčí pádnými... alespoň slovy ;-) najali si pro den soudního přelíčení vyhlášeného řečníka. (pozn. - řečníka proto, že úřední řečí u soudu byla tehdy řečtina, zatímco dnes je to... tzv. právničtina, takže můžeme pokládat za více než pravděpodobné, že kdyby se proces odehrával dnes, najali by si ke stejnému účelu vyhlášeného právníka!). Tím byl jistý Tertullus. Podle očekávání začal mluvil jako kniha:
"Ó vznešený soude... lorde... protektore... Felixi
co všechno už podnik' jsi
pro nás a pro naši zem
to díky tvé přízni žijem' jen
a zakoušíme pokoje
(ó jé!)
A díky tvé prozíravosti a všem hrdinským počinům
už dlouho vše v tomto národě spěje k lepšímu...
... bla bla bla...
což my na oplátku bezvýhradně a všeobecně kvitujem'
nereptáme... posloucháme... pracujem'
sami vlky vyhledáme
a jak se tady krásně máme
jsme tu rádi za ovce
zvlášť jde-li to s námi pořád takhle... do kopce
v bavlnce a klidu
ve jménu všeho pracujícího lidu
... bla bla bla...
Abych tě však nezdržoval příliš
(o tomto případu něco již víš-liž?)
tedy krátce... naší obžalobu vyslyš!
A s vlídností neuvěřitelnou a přece sobě vlastní
vyraž už konečně tomuhle vlku zuby z dásní
a z chrámového podvodníka světového formátu
udělej státní oblohu na červím salátu
z provokatéra, buřiče a rouhače
uválej tlačenku... nasekej krvavé koláče
pro své psi! A mrtvolu z toho živla!
...takovou, na jakou by si i vaše výsost s chutí plivla...
... bla bla..."
Mluvil velmi dlouho a muselo to být velmi trapné, neboť i ten poslední římský pucflek věděl, jak je "lord protektor" ve skutečnosti v okupované zemi - nenáviděn všemi. A o jeho spravedlnosti namnoze - nevládly... už ani iluze.
Poté, co část poslanců patrně usnula, dostal slovo Pavel, aby se hájil. Sám. (Musel být dobrý řeč...tinář :-). Ale i on měl - podle společenského protokolu a v rámci vlastního zachování - zapět nejprve chvalozpěv na nejvyššího soudce. Pavel to však přešel krásnou... takřka instrumentálkou :-) Čtěme mezi řádky notové osnovy:
"Děkuji svému předřečníkovi a věřím, že jeho upřímnost jistě nezůstane bez povšimnutí :-) Ano, pane protektore, všichni víme, jak náš národ zastupuješ už řadu let, a tak bych výčet tvých zásluh, pronesený žalující stranou, doplnil snad jen o jedinou... nezmíněnou:
Opravdu nebýt toho, co podnik' jsi
lorde Félixi
by mě tihle... a jejich dýky
už vážně dávno dostali. Díky." :-)
Ptáte se, jak dlouho asi ještě musel žalobcům jejich vlastní rým znít v uších? Ani tohle už Bible nerozvádí do not. Některý humor... a hudební zvláště... zkrátka není dobré natahovat :-)
Taky "Mi" jsme se dneska pokusili napsat jen krátký úvod k ještě kratší úvaze  pana faráře Miroslava Kubíčka "O humoru a... úctě". O humoru, který je paradoxně vždycky spojen s úctou a jakousi vnitřní laskavostí. S vážením si... života.
Je tedy v Bibli ze hry předem diskvalifikován černý humor?
Výše uvedené skutečné příběhy snad naznačují, že ne a že ti, co si namlouvají, jak konečně stvořili o barvu víc, než sám Stvořitel, se mýlí. Albert Einstein, ještě coby student, dokázal při jedné disputaci s učitelem věřícím v ateismus, že tma není fyzikální veličina, že tma je jen nedostatek světla. Co když to tak bude i s "úplně černým" humorem? Není-li v něm totiž ani zbla světla, alespoň na jediný záchytný bod, alespoň na špetku laskavosti, pak... pak vlastně přestává existovat. Už není... humorem.

Caine-Mi 8.6.2015


Pokora je... humus


(úvodník k rozhovoru Kateřiny Hodecové s  Karlem Řežábkem v rubrice naTWRdo)

Jedním z mnoha velkých zmrzačených slov dnešní doby je... krom LÁSKY, PRAVDY, HŘÍCHU... i POKORA.
Představte si, že se vracíte se dvěma objemnými bágly odkudsi... z dovolené... z festivalu... a nebo třeba jen víkendového vandru domů vlakem. Tedy máte naplánováno, že se vrátíte vlakem. Resp. několika vlaky.
A zpočátku jde skutečně všechno podle plánu... pražce drncaj' důdádůdádůdá... ale pak vystoupíte na prvním přestupním nádraží... a dostanete se do ráže. Takže řekněme třeba v Ražicích. V ruce máte papírek s pečlivě vypsanými časy všech vašich spojů a jdete se podívat k informační tabuli, na které že nástupiště je třeba se přesunout. Jenže ouha! Žádná informační tabule tam není! Z amplionu se však ozývá známý strojený hlas:
"Na druhé koleji nastupujte do vlaku pravidelný odjezd 14:41"
Hmm... první, co vás napadne, že jste přes vrčení motoru přeslechli směr. Nevadí! Čas odjezdu jste nepřeslechli a papírek s přesným zadáním vašeho vlaku máte přece po ruce. Triviálním srovnáním všech dostupných faktů a následnou prostou dedukcí se jistě záhy doberete pravdy. Rozhodně dřív než kohout třikrát zakokrhá, či jak se v nádražácké hantýrce říká, vám ujede vlak.
14:41! Aha, takže to nejspíš bude ten váš! Jdete na druhou kolej... ale pro jistou se ještě u prvního vagónu zeptáte domorodě vyhlížejícího cestujícího: "Prosím vás... kam tenhle vlak jede?" A teď to možná bude trošku jako z Kafky. Cestující vám odpoví cizí, nesrozumitelnou řečí, poté nastoupí a zase vystoupí a pak rychle zmizí.
Nu, naštěstí je tu ještě pár studentů. Ti vám sice rozumí, ví, kam jedou, ochotně vám to také jeden přes druhého sdělují... ale jestli to jede i k vaší přestupní stanici?... "To se raději zeptejte výpravčího! My nevíme."
Vrátíte se tedy zpátky k budově nádraží a v tom se opět z amplionu ozve:
"Upozorňujeme cestující, že všechny vlaky směr Strakonice a Horažďovice budou nahrazeny autobusy. Na druhé koleji ukončete nástup do vlaku pravidelný odjezd 14:41" Vlak je připraven k odjezdu!"
Co teď? Rychle! Srovnejme si fakta. Co víme bezpečně. Za prvé: Směr jste nepřeslechli! Za druhé: Znáte přesné ultimátum a už je vám jasné, že čas nejsou jen peníze, ale i domov. Za třetí: Logická dedukční trojčlenka... vyjíždí-li (tento) vlak z bodu Ž do bodu X přesně v tentýž čas, co odjíždí váš vlak, neměl by to být váš vlak, protože do bodu S jede přece autobus...
Vsadíte na to? Přemýšlí stejně matematicky i dopravní obsluha uvnitř kanceláře Českých drah, spouštějící jednotlivé varovné a omluvné sekvence? Není to přece ještě tak dávno, co jste na vlastní uši slyšeli (a na podstatně větším nádraží) z amplionu hlášku: "Vlak nejede z důvodu... (krátká pauza)... Českých drah! Cestujícím se za způsobené obtíže omlouváme"
Konečně! Další hlášení! Ale i to vás - jako Bible znalé - v dané situaci spíš poplaší:
"Rychlík číslo 666 ...směr P..LZEŇ bude opožděn. Předpokládaná doba zpoždění... 20 minut. Zpoždění je způsobeno... (teď znovu tajíte dech)... výlukou na trati! Cestujícím se... bla bla bla."
Uff! Je to dobré! Nic zvláštního, jen běžná výluka! Akciová společnost České Dráhy nemá ani žádné vnitřní problémy ani "důvody" k nepojízdnosti, není v bankrotu, nikde nespadl most. Výluka je standardní součástí vlakové přepravy.
Tak raději zpátky do děje. Ujasněme si, co ještě víte: Směr Plzeň je váš zamýšlený směr, tudíž... vlastně máte klídek. Čas na rozmyšlenou minimálně dvacet minut. To co právě odjelo... kamsi... nebyl váš vlak!
Čistě pro pocit jistoty se ale jdete ještě juknout za nádražní budovu. Skutečně tam postává trojice autobusů. Dveře jsou zatím zavřené, řidiči pokašlávají venku a vyprávějí si hrůzostrašné historky o oklikách a zpožděních přesahujících vaši dobrou náladu i smysl pro humor. Mezitím se ozývá znovu jakési hlášení, kterému ovšem tady za budovou není vůbec rozumět. Nahazujete rychle odložený bágl a s hudebním nástrojem v podpaží se rozbíháte zpátky k nástupištím. Než však doběhnete, hlášení umlkne.
Jistě nic důležitého... Bloudí tu jakási babička... že byste se přece jen zeptali? Ale ne, nebudete ji přece plašit svým zarostlým zevnějškem. Zvlášť v dnešní vyholené době. Vaši pozornost upoutá jiný přežitek z minulých časů - lavičky! Ještě tu neodstranili lavičky! (Jako na modernějších nádražích, aby tak zamezili srocování občanů s ještě o něco zanedbanějším zevnějškem, než je ten váš).
Posadíte se... a v relativním klidu vybalíte svačinu. Dvacet minut uteče na vandru jako fáma a z amplionu se už opět ozývá:
"Upozorňujeme cestující, že všechny vlaky směr Strakonice a Horažďovice budou nahrazeny autobusy. Vážení cestující... zpožděný rychlík číslo 666, Vajgar, ze směru České Budějovice, který DÁLE POKRAČUJE ve směru Strakonice, Horažďovice, Horažďovice předměstí, Nepomuk a Plzeň, přijede na kolej číslo 3."
A je to tu zas! Pokračuje nebo nepokračuje? Co když jsou autobusy jen pro nějaké osobní vlaky a rychlík opravdu pofrčí dál... jak bylo ostatně právě hlášeno. Dvě nádražácké pravdy jakoby tu v podmračeném odpoledni stály nesmiřitelně proti sobě a čekaly, kdo tasí první.
Ha! Pán s plácačkou! Záchrana! Nahazujete znovu plnou polní, ale ještě předtím si z báglu pro jistotu vyndaváte empétrojku a sluchátka zavěšujete pohotovostně do uší. To kdyby je nebylo pro nával v autobuse už možno z postranních kapes vylovit a řidič byl na půl úvazku zavilý externí diskžokej jednoho z pohodových českých hitových rádií...
"Dobrý den, prosím vás, ten rychlík... pokračuje dál a nebo se jede autobusem?"
Sympatická tvář pana výpravčího rychle mění proporce, ústa se otvírají stále víc, až červená brigadýrka poskočí na čele:: "6x jsme to tu hlásili! 6x! Měl byste si vyndat ty sluchátka z uší!"
Napůl v šoku a napůl ještě žertem oponujete: "A co když jsou to naslouchátka! Já vaše relace slyšel dobře, jenom je nechápu! Co kdyby tu stál někdo skutečně neslyšící? Vy nemáte povinnost zajistit informační tabule?"
To už se na vás ale zezadu tlačí dav funících závodníků s kolečkovými kufry, co neduní o pražce ani zdaleka tak poeticky, jak se zpívá v ohníčkářských písničkách. Důdádů..cvak..křap..buch..důdá... Evidentně hledají průchod štěrkem za nádražní budovu a chtějí tam být první! Někdo anonymní si přisazuje: "Vyndej si ty sluchátka z uší, frajere, a nebo se nediv, že nevíš, která bije!"
"Informační cedule jsou na autobusu!" - doznívá vám za zády hlas velkého rudého nerudného bratra s plácačkou a dav tlačí dál k pomyslné časovce. Myšlenkami jste stejně už uvnitř a hledáte, kam bezpečně narvat hudební nástroj za mnoho tisíc.
Konečně usedáte a teprve při pohledu zblízka do ostatních tváří vám dochází, jak je zmatených jedinců víc, než se zdálo, dokud se ještě všichni hnali kupředu coby stádo. A tu náhle...
...kde se vzal, tu se vzal...
Třeba i vy budete mít jednou při nějaké své odysee "to štěstí" a na sedačce poblíž se vám náhle zničehonic zjeví kouzelný dědeček s jednou francouzskou holí. Postaví se do uličky a silným hlasem promluví:
"Oni vám to asi neřekli, ale ještě to bude trochu komplikované v Horažďovicích. Tam se bude stavět dvakrát a na první zastávce si přestoupí jen ti, co jedou do Sušice. Teprve na té další ti, co míří na Plzeň. Já vám to když tak potom ještě připomenu..."
Ne, nebude mít uniformu. Bude vypadat spíše na invalidu, než na zaměstnance ČD. Bude to kouzelný dědeček a s ním k vám do ponorky vstoupí víc, než jen podivný zlostný duch, kterého jste se nadýchali cestou z vašeho nádraží zakletého v ráži. A ten jeden jediný... mírný, avšak pevný, přátelský hlas otevře ve vašem zatuchlém srdci okno... Pokorný, smířený hlas. Smířený s tím, co momentálně nelze změnit, ale pevný v tom, co ještě měnit lze. Vymete z myšlenek - alespoň na chvíli - všechnu zlobu a zášť, obžaloby i křivdy, jakoby namísto smradu a blbé nálady opravdu vstoupil tiše úplně jiný Duch.
Svatý.
Jak ho poznáte?
Od všech ostatních naprosto spolehlivě:
Za jeho vůni se nikdy, ani dodatečně, nestydíte!

Caine-Mi 16.6.2015


Setkání se Šklíblatíkem


Rádi bychom vám dnes vyprávěli, jak se také může přihodit - stát a nezdát... neboli jak se také může vykládat známé Ježíšovo podobenství o rozsévači. Akorát že tomu vyprávění předchází jistá příhoda - a tu je potřeba vypovědět ponejprv, aby potom vlastní děj už pěkně odsýpal... a nesípal v suchopáru zbytečného množství doplňujících technických vysvětlivek.
Začněme od Adama... nebo víte co? Raději rovnou od Šklíblatíka :-)
Už se vám někdy poštěstilo potkat živého Šklíblatíka? Pardon, profesora Šklíblatíka... Ne? Tak to zřejmě málo bloumáte po Plzni! Víte, není možné si ho s nikým splést. Ani z dálky. V zimě má na hlavě trampský kožený klobouk a v létě slaměný. Jeho chůze je vždy poněkud klátivá, a to ať už s sebou vláčí harfu a nebo momentálně ne. Pšt... víte vůbec, že tyto vzácné a drahé nástroje dokonce sám vyrábí? Nebo alespoň vyráběl... než se oženil. A slyšet ho preludovat na ně, to je teprve zážitek!
Přestože skladbu vystudoval na konzervatoři celkem nedávno, jeho "věty" (tak to alespoň tvrdí, že skládá jen věty a na fugu si troufne pouze výjimečně), zní jakoby z dávných dob. Možná to je proto, že studoval dálkově a při jinak velmi technickém zaměstnání.
Zato kdyby se vám poštěstilo... ale to asi nepoštěstí... slyšet ho recitovat vlastní milostné sonety... tam se teprve bezostyšně propojují oba protipóly jeho vpravdě renesanční osobnosti a vy zíráte s jak až urputnou lehkostí se... "suporty soustruhů posunují... přímo do záhonů růží" :-)
Ne, na setkání se Šklíblatíkem se nedá zapomenout! Tak třeba tuhle:
Vše začalo naprosto nenápadně - zdánlivě běžnou, formální otázkou, na kterou ovšem jemu ne radno odpovídat běžně, formálně... nebo dokonce vyhýbavě!
"Ahoj! Jak je?" řekl.
"Ahoj... ale jo... určitě líp než si zasloužím..." řeknete vy.
Hůůůůůů.... (táhlý zvuk harmoniky)... a pak vás zpod klobouku provrtají dvě štěrbinky očí. Jako hlavního padoucha ve filmu Tenkrát na západě:
"Počkej, jak to myslíš? To snad všichni... se máme líp než zasloužíme, ne?"... kontruje pomalu a vzápětí se i pousměje. Horko na oka mžik povolí.
Pak zazní výstřel! Ne jeden, celá palba:
"Vidím, že máš problémy se svobodným vyjadřováním. Tak víš co? Vysvětlím ti, než si srovnáš myšlenky, aspoň teorii svobodné vůle" (nebo nějakou jinou, třeba relativity - přijde na to, jak daleko od pravdy jsi mu - konkrétně ty - čtenáři, odpověděl).
"Doufám, že už jsi někdy přemýšlel nad tím, kde se tu vzala!... Svobodná vůle, myslím... uprostřed vší té kauzality a nahodilosti!"
"No... více... méně... ani ne!" vydere se vám pravděpodobně z vyschlého hrdla.
"Hmm... a kam máš namířeno? Abychom to stihli, víš... Nu, to už je teď vlastně jedno. Jsou dva základní filosofické směry vysvětlující podstatu a vznik všech věcí a jevů ve vesmíru: Teorie kauzality a teorie nahodilosti. Ani jedna ovšem nedává uspokojivou odpověď ohledně původu svobodné lidské vůle."
(Pozor! Ještě malé varování: Před těmi štěrbinkami očí neutajíte ani jediné eso v rukávu, natož prázdné ruce, nebo dokonce prázdnou... hlavu. Nesnažte se o to!)
"Ale, ale! Tak to bude nadýl... Zopakuju zatím jen to nejnutnější, aby ses potom alespoň zorientoval v tom, čím navážu," vystřelí znovu od boku Šklíblatík, tentokrát ovšem už ne pro výstrahu.
Osobitým způsobem (jaký se rozhodně nedá vepsat do krátké předmluvy k výkladu Ježíšova podobenství o rozsévači), vám skutečně ten chlapík zrekapituluje všechno! Celý filosofický vývoj lidstva od Platona až po postmoderní relativní současnost!
A poté, co i průměrnému skladníkovi ve šroubárně už vcelku dojde hlavní nedostatek teorie kauzální podstaty - totiž že je zacyklená a jedna příčina v ní pochází od druhé, čímž rozhodně není možné, aby vznikla svobodná vůle, přejde pan profesor plynule k další látce - teorii nahodilosti:
"Ani nahodilý princip nemůže vytvořit, natož do života injektovat svobodnou vůli, neboť náhodné v konečném důsledku vede pouze ke zmatku a rozpadu, ne k řádu a vývoji... jehož jsme tu (a tam) svědky..."
Mezitím už nejspíš volnou chůzí dojdete z Náměstí Republiky na Borská pole... a začnete se vracet.
"Zbývá jediné logické vysvětlení: Svobodná vůle stojí mimo kauzalitu i mimo nahodilost!!!
Což ovšem znamená, že není materiálně energetické podstaty, že je podstaty... ano, duchovní! Je stvořená!!!"
Horlivým kýváním se před mnohými šéfy a funkcionáři dají zakrýt rozpaky, ne tak před skoro pravým Narnijským kývounem. Lépe je otázat se ho na férovku (a tím si zbytečně nepřidělávat ulice navíc):
"Ehm... dobrá... ale jaký je praktický dopad této... tohoto objevu?"
"Praktický dopad je přece jasný! Z výše uvedeného vyplývá, že když člověk dělá něco ze svobodné vůle, pak teprve jedná duchovně! Se všemi důsledky a závazky pro duchovní svět, které takové jednání i uvažování přináší. Znamená to, že opravdu milovat, odpouštět... nebo třeba i jen mluvit s Bohem, byť pouze ve své komůrce, je ve výsledku mnohem důležitější a má nakonec mnohem větší dopad, než to všechno okázalé, ale odosobněné, neniterné dělání! Než všechno to formální, pracovně smluvní bytí... zkrátka to, čeho se dopouštíme na základě určité kauzality, či nahodilosti věcí a zákonů...
Co říci závěrem? Jednat z darované svobodné vůle - právě proto, že je darovaná - spojuje nás se Stvořitelem mnohem víc, než velké činy z nesvobody!!!
Ovšem... nebo také rozděluje! Přijde na to, kam se naše mysl a činění ubírá."
...
Možná teď i vás, kdo jste celou pouť absolvovali spolu s ná"Mi" odtud tam a zase zpátky a nyní zpětně ve svých "Jeskyních" kreslíte mapu cesty a vše řečené náležitě přezkoumáváte a nemůžete hned uvěřit vlastním očím či uším, možná i vám se dere na rozum zásadní a dosud nevyslovená otázka:
"Šklíblatíku?..."
"Ano?"
"Pořádáš i nějaké veřejné přednášky? Kam je možné si tě přijít poslechnout, víš..."
Odpovídá obvykle skromně, ale jak je u něj zvykem, s nevyhýbavým pohledem:
"Ale jo, na strojní průmyslovku! Přednáším tam nejnovější technologie obrábění kovů..."
A pak možná i smutně dodá: "Se studenty je to hodně vyčerpávající práce. Domů chodím pozdě. Na nějaké další aktivity nemám moc energii..."
A stejně, věřte nevěřte, se vás pokaždé zmocní zvláštní síla, když ho potkáte! Toho... věčného kluka... v kloboučku slamáčku, jak se při chůzi trochu vznáší mezi nebem a zemí a trochu tvrdě dopadá člověku vstříc...
Vlastně je to veliká Boží milost, že ještě smíme potkávat... "originály". A někdy jimi i sami trochu být. Ba že ještě smíme mít svobodnou vůli... i když právě jí tak často, mnohdy až automaticky, mrháme ve prospěch širokých bran u hlavních cest... vedoucích do záhuby (jak by řekl Ježíš svými poetickými slovy).
Když ho potkáte, Šklíblatíka (ale i Ježíše samozřejmě), určitě se s ním zastavte na kus řeči. A klidně mu dejte svojí navštívenku. Co kdyby jednou... až bude mít víc (našeho) času a energie... založil nějaký klub... pozůstalých... originálů ;-)

Příště: Podobenství o rozsévači... ještě trošinku jinak.

Caine-Mi 29.6.2015


Podobenství o rozsévači ještě trošinku jinak


Někdy stačí málo. Ve frontě na úřadě, při čekání na nedochvilného, při delší jízdě MHD... stačí si otevřít Bibličku v mobilu (ke stažení třeba zde) a zkusit vstoupit... Úzkou branou. Ano, ano... i když vám připadá, že je to příliš intimní záležitost na tak veřejném místě. Pravda, někdy to chce - zvlášť v hustých dopravních prostředcích - ostřejší lokty a pořádně... pořádně se pobídnout :-) Tedy ne samozřejmě vší silou! Ještě vám ji musí trochu zbýt na druhé pobídnutí. Hned za první - vnější odrazující situací totiž obvykle nastává druhá - vnitřní. Například se stane to, že text jako z udělání otevřete u něčeho fakt "notoricky známého". Třeba... u Podobenství o rozsévači!
Cože? O rozsévači? Ale to už známe nazpaměť! Zrovna nedávno jsme si ho četli! Asi posté. Jo a farář na to kázal v neděli v kostele a na skupince jsme si to vykládali...
Možná vám prst už už klouže ku tlačítku posunujícímu biblické verše mimo lidský zorný úhel, když tu...
Cítíte?
Co to je? Stud! Opatrně se rozhlédnete. Pozoruje vás někdo? No ano, pozoruje a... usmívá se. A pak... k vám promluví! Zvláštní, ani v přeplněné tramvaji se nedá přeslechnout Jeho blízký hlas:
Opravdu si myslíš, že nic nového už ti k tomu "starému" výkladu nemůžu přidat? Já vím, četl jsi to už nejmíň... kolikrát sestro?... 100x? Jistě. Ale neboj! Zkus to po sto prvé! Napadlo tě třeba někdy, že tohle podobenství vůbec není jen o rozsévání "jednou provždy", ale že takový rozsévač tvou krajinou prochází každý všední i sváteční den? Možná i každou hodinu! A každou minutou se pak v tobě děje to, o čem tu čteš...
Uff! Tak jo. Překonáte pocit nechuti a zkusíte číst dál a... a... vážně! Už hned ta první věta je nějaká jiná!!! Váš nebeský Tatínek skrze neviditelného, ale o to skutečnějšího "lidského" přítele, Ježíše, či Duch, řečený Svatý, který k vám jako jediný může vstoupit způsobem opravdu jedinečně blízkým... vám řekládá dál:
Vyšel rozsévač, vyšel... do SVĚTA! A kudy chodil, tudy trousil svá semínka. Rozsévači ostatně ani jinak nemohou. Možná ani nechtějí, víte to? A protože tenhle měl před sebou fakt dlouhou cestu, vypravil se nejprve po ní. To proto padají v Ježíšově podobenství zrníčka nejdřív tam!
(Ehm... taky vám vždycky vrtalo hlavou proč napřed na cestu, pak na krajnici, pak do pangejtu... když logicky by přece měla padnout nejprve na místo určení - na pole, nebo ne? A teprve potom, sem tam, omylem, nedopatřením, větrem... či zlým úmyslem jinam. Tak teď už je to jasné :-)
Čtěme dále: Některá zrníčka padla na asfalt, tam nemohla vyklíčit ani zakořenit, tak přilétli ptáci a sezobali je.
My lidé, i když se na veřejnosti tváříme, že ne, ve svém svědomí stejně moc dobře víme, že jsme byli vymyšleni a zkonstruováni k obrazu Božímu a bylo nám dáno něco speciálního, co ostatní tvorové nemají - totiž... byla pro nás zkonstruována a speciálně nám darována: Svobodná vůle! Vůle vymykající se všem "přirozeným" přírodním zákonům kauzality a nahodilosti (jak už to ostatně dokázal v minulé úvaze profesor Šklíblatík). Ale vše bylo promyšleno ještě dokonaleji, než tušíme. Celé stvoření do sebe zapadá jako mozaika a má člověku tenhle zázrak neustále připomínat! Třeba... právě ti ptáci. Ti už přece i v malém dítěti vyvolávají touhu po nebi, po volnosti, po létání... a v dospělých pak alespoň touhu nemyslet příliš... ehm... kupředu, vzít si, co vidím a vzít si to hned a pro sebe. Z hladké, udusané cesty se zrníčka sezobnou jako malina.
...Další padla na kamenitou krajnici a protože tam nebyla půda dostatečně hluboká...
A vy nejspíš (po těch stech přečteních ;-) už víte, co s nimi bylo dál. Sluneční žár... povrchní kořeny... vyprahlost...
Čeho je vlastně sluníčko symbolem? Daru dávat i brát... život! Hřát - činit druhého neskutečně šťastným, ale i pálit a činit ho neskutečně nešťastným. Slunce je naše svobodná vůle růst, ale i tlačit. Bělet i tavit. Je až hmatatelným obrazem výhně životních událostí, kterými musíme, chtě nechtě, projít sami za sebe. A čelit jim každý vlastní kůží a tváří v tvář.
Jenže máme-li kolem sebe samé... balvany, případně srdce kamenná, pak to dost dobře nejde, do někoho se skrýt, schoulit. Žár životodárného slunce nás zpraží natotata. Semínka nevydají krásu v květech, ani užitek v úrodě.
Naštěstí rozsévač jde dál a nešetří. Tak mnohá další zrníčka padnou do vlhkého příkopu podél cest. Tam je žůůůůžo! Tam to žije! Jako v nějaké velkoměstské herně. Tam je za koho se schovat! Už od mala. Stačí být trochu vykuk a trochu - já nic, já muzikant - a s tváří proti slunci za vás ochotně půjde... kdejaké trní! Jenže tak dlouho se chodí s trním na trh, až se ucho utrhne... praví stará zemědělská moudrost. Tak dlouho to byla cizí nastavená tvář, cizí hlas, kdo mluvil za nás, až se ani neosmělíme říci vlastní názor a už nám - možná navždy - chybí odvaha. (Odvaha iba odvaha im chýba... chýba - zpívá výjimečná slovenská kapela Živé kvety). A náhle je pozdě. Hlásek semínek, co vyrůstaly ve stínu křoví, je tak slabý, že když začne někoho obtěžovat, či být někomu pohodlnému nepohodlný, snadno je umlčen. A nikdo si ani nevšimne.
A pak... Rozsévač došel na konec cesty a hle... dál už jen neprošlapaný kout země a zoraná vrásčitá pole. Prázdná.
Nezastavil se.
Možná... jestli se tam jednou vrátí, uvidí, jak kupodivu všude, kde "na zdař Bůh" hozená semínka zapadla do půdy, vyrostla... a po nějakém čase vydala mnohonásobnou úrodu.
Nejen ptákům.

Caine-Mi 4.7.2015


O tom, jak nakládáme se svým "hluchým" časem


A je po ptákách! Tedy po prázdninách. Konec lenošení! Opět otevíráme naší rubriku naTWRdo s novým biblickým výkladem.
A proč?
Už jsme tady o tom mluvili vícekrát, ale dobrá - opakování je matka evergreenů: Protože zákon přirozené duchovní entropie velí: Nevyvíjíš-li úsilí jít vpřed, jdeš automaticky vzad! Přeloženo do češtiny: Nevyvíjíš-li úsilí vnímat a tvořit něco lepšího než si žádá okolí nebo okolnosti, suneš se pomalinku, ale jistě do pangejtu pouhého tlachání až klevetění.
Hmm... triviální příklad: V dnešní "stártrekovské" době, kdy je možnost si načepovat do flashky nebo přelít do empétrojky za jedinou noc tak neuvěřitelné množství živé či mrtvé vody... ehm... všelijaké skutečné hudby i mluveného slova (ať už z živého vysílání či z internetového archivu celého světa), a ty se přitom spokojíš s kulisou třeba i jen zdánlivě "neškodného", pohodového média pro (pod)průměrného posluchače, a necháš-li se jím dennodenně plnit, dusit klíčky vlastních myšlenek a snů lepidlem cukrové vaty hitů a slov... (a aby to nebylo fádní a náhodou někdo nepřeladil, tak okořeněného čím dál více pikantními třešničkami drbů), pak... to dřív nebo později musí skončit zvracením nebo zácpou.
No no! Nepřehánějte! Jsme chlapi, ne? O ženských ani nemluvě! Něco vydržíme! Zvracíme a zácpy máme přece všichni, tak nech ty kecy mladej! Ještě ti nebylo šedesát a tvrdíš, že jsi potkal Abraháma?
Vzpomínáte? Takhle oponovali Ježíšovi, když jim řekl, že chléb a hry prostě v Božím království... rozuměj - v Boží blízkosti... nestačí! A titíž oponenti by možná teď dodali: Hele "vi Mi", jenže tady Superstár taky praví, že člověka nešpiní to, co do něj vchází, nýbrž co z něj vychází! (Mt.15,11). He! Jak to jde dohromady s tou vaší už pomalu fanatickou kritikou našeho všeobecně oblíbeného... jak říkáte... tlachání a vymejváren, co?
Buďte v klidu, jde to dohromady docela dobře!
Totiž... všimli jste si, kolik lidí automaticky papouškuje, co slyší právě z tak nenápadných, podprahových... akusticko-vizuálních zdrojů? Nenechme se mýlit! To, čím si plníme hlavu, se prosakuje mnohem h l o u b ě j i, než jen do myšlenek. A Ježíšova slova, že... "člověka nešpiní co mu do hlavy vchází, ale co mu z ní vychází, protože to vychází z nasáklých h l u b i n jeho srdce", ta pak opravdu platí!
Ano, možná trochu dlouhý a zbytečně drsný úvodníček na začátek školního roku. Možná. Ale možná taky, že právě to největší nebezpečí bývá často to nejnenápadnější.
Žel, ani tohle varování ještě není konec. Nestačí se totiž před něčím uchránit a opevnit v nějaké stávající nedobytné pevnosti! Podle výše zmíněného "přírodního" zákona je ještě třeba vyjít... vpřed. Aspoň maličko... nepatrně... jeden krok... jednu píď... a Nebeský Tatínek už sám pak přidá další! Jinak... zabydlení, zabednění a neohrožení, budeme sice stále dál driftovat na sever... (a pak samozřejmě hned zase na jih :-), ale automaticky přitom pomalu a jistě pořád vzad!
Charles Stanley - Náš čas 

Caine-Mi 1.9.2015


Odpověď Jindrovi


Ahoj Jindro... i když už i "Mi" jsme teď každý doma v jiném městě, čteme si tu oba tvoje básničky, tvoje semínka rýmů, cos jako ten biblický rozsévač rozhodil plnými hrstmi na zelenou louku zdejšího vzkazníku. Pravda, trochu podivného vzkazníku...protože plného hlavně monologů :-)
Zvláštní... oba si vzpomínáme, že tys na ten koncert v Kloboukách přišel (nebo vlastně přijel na svém vozíčku), jako první divák a jako první ses také osmělil s námi začít zpívat. Už při zvukové zkoušce :-) A jako poslední z diváků jsi opouštěl kostel.
A najednou se nám vybavují Ježíšova slova z Lukáše 19,40:
Odpověděl jim: "Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení."
A jinde... citováno volně: Myslíte si, že to stačí, když jste se tělesně narodili jako Boží děti? To si pište, že Nebeský otec si může stvořit skutečné děti i tady z kamení!
Moment... ale komu to vlastně Ježíš říká?
Paradoxně těm "rozumným", příkladným občanům své doby, těm, co to mají v hlavě jasně srovnané do úhledných šuplíčků... pravidel a každodenních rituálů, těm co nepotřebují žádného Živého Boha, co by jim mluvil do politiky nebo dokonce do života, těm kteří si právě teď ťukají na čelo, pohoršujíce se nad naivní "vírou dětí, slabochů, bláznů a bezmocných". Říká to těm, co zatínají zuby vzteky nad zázraky nedoučeného tesaře, kterého náhle lůza provolává Božím Synem a kterému oni vytýkají: Hej! Jak můžeš dovolit, aby tě nazývali Bohem!? To je přece rouhání! (Že bys jím skutečně mohl být, to přece nepřichází v úvahu!)
A zvláštní věc, Jindro, člověk si při čtení těch Ježíšových slov vždycky nějak automaticky myslí, že On je řekl jako... takovou výstrahu... varování před naší přílišnou netečností. Jenže teď, tady, po tvé intervenci na náš "mlčící" vzkazník, nám dochází, že to stejně tak docela dobře můžou být slova povzbuzení a zaslíbení od Nebeského Tatínka. Něco ve smyslu:
Moji milí "Mi"! Ne, vůbec si tady nepovídáte a nehrajete jen sami pro sebe, Já o vás vím a když ostatní mlčí, budu vám posílat diváky a naslouchače, kteří budou mluvit dokonce ve verších! :-)
A možná... jako bychom se na chvilku i "Mi" tam v Kloboukách stali trochu proroky, díky slovům té písničky z konce koncertu:
...tak jako v pohádce, kde tisíc a jeden den
ožívá cesta, aby i patník byl poutníkem
...a není už bláznů, každý je básníkem
Jindro, chceš, abychom tvoje verše zhudebnili, ale stejnou věc chceme i "Mi" po tobě!!! Jestli ses díval, v záhlaví těchto internetových stránek máme, že jsme... "písničkář" - tedy někdo, kdo zhudebňuje vlastní poezii do písniček. A věř, vůbec nám to nejde snadno. Poslední nová se rodila půl roku! Zkus to taky! Zkus to alespoň půl roku se učit své verše zahrát... na cokoli! Třeba jako "Mi" na kýbl :-)
A příště v Kloboukách to s námi předvedeš veřejně, jo?
Tvoji (Caine)-Mi.

Caine-Mi 15.9.2015


Hudební výklad podobenství o hřivnách


Jak je to možné? Proč je až příliš často současná "křesťanská" hudba tak... "placatá"? Bez urážky, taková, že se nedá ani dost dobře urazit. Že se jí po formální stránce nedá nic moc vytknout, ale přitom jako by neměla "šmak a vůni". Jakoby nepřekvapovala! Ani nezapalovala, ani nemrazila... prostě jenom tak fungovala. Jako nějaká mantra. Nu, možná to má co dočinění s jistou... nepoetičností či hranatostí, zamýšlenou patrně původně jako vyhraněnost, jenže...
Jistě, zoufalou nepoetičností trpí i světská hudba, ale tam je to asi očekávatelné. Tam je to spíš o penězích. Takové... "dvě mouchy jednou ranou"! Když ušetřím na textaři či básníkovi, nejenže nebudu míti zbytečných výdajů, ale ještě vyinkasuji tantiémy za vlastní autorský pa... ehm... útvar! A navíc, světská hudba si přece nemusí dělat těžkou hlavu s kulturní nebo morální úrovní... cílové skupiny svých posluchačů. Bez ostychu to může sázet na první signální!
Ale co "křesťanská"? A říkejme raději méně vznešeně... písnička. Ta má přece za cílovou skupinu Boží Trojici, a to je poněkud vyšší level!
Jsme povoláni hlásat Evangelium. I lidem :-) Dokonce po celém světě a patrně je tím myšleno s vděčnou písní na rtech. Jenže znamená opravdu to známé Pavlovo: "Židům Žid a pohanům pohan", že i primitivům primitiv?
Žádá se od "žalmistů" mnohem víc, než od běžných popařů či raperů?
Výklad Ježíšova podobenství o hřivnách možná dává trochu odpověď na tuhle nepříjemnou otázku.
(Kdo neví "vo co go" - aby si trochu naladil jazzýček na současnou no(vo)tu - může si příběh osvěžit:
Evangelium podle Matouše, 25. kapitola, verše 14-30. Nebo u Lukáše kapitola 19, verše 12-27).
Chválíme Tě, Pane, vyvyšujeme Tě, Pane... Pane, Pane... copak ve Tvém jménu nezpíváme a nevymítáme zlý svět?
Jenže zase... Co když Pán chce, aby Jeho "hřivny", tedy přeloženo - velikánské obnosy peněz, vložené do příslušných pověřených osob (v Bibli se jim říká služebníci), opravdu vydělaly?!
Dobrá, takhle v ekonomickém podobenství to ještě lze tolerovat, ale co když Bůh chce, aby Jeho "hřivny" - a teď přeloženo volněji jako veliká a rozličná obdarování - vydělávala!!! Ne peníze samozřejmě, něco mnohem víc! Něco z nás! Co když totiž nestojí o to, abychom Mu jenom u příslušné pozemské přepážky vraceli zpátky pěkně bezpečně zabalené do ruličky, co předtím On nebeskou poštou doručil?!
V pořádku a bez škrábanečku, do posledního haléře vrácená investice je (nebo alespoň tomu velkému Pánovi v podobenství byla) málo!!!
Ježíš tu příběhem s poněkud drsným koncem varuje, že zákon o "sterilním zachování funkčnosti", či pouhé prověření a pře... (možná i pro...) vaření Slova nestačí.
A další zvláštní věc - všimli jste si? Vůbec se v podobenství nepropírá možnost, která nás přitom napadá hned jako první! Případ osoby pověřené, kterážto dostane od svého šéfa, svého... státu, nějaký ten miliónek, miliardu, ale investuje ji... špatně! Tak špatně, riskantně či sobecky (a nebo se prostě jen něco zvrtne), že osoba hřivnu prošustruje! Tohle je přece naše nejběžnější obava a starost. Nebo ne?
Tak jak to, že se Boží Syn-člověk touhle variantou vůbec nezabývá?!!
Takto:
Tento případ není možný!
Ne na Jeho duchovním díle!
Troufalé tvrzení? Nicméně jediné, které se - s přihlédnutím k Ježíšově míře poznání a charakteru - nabízí.
O Boží investici, o Jím svěřený kapitál se dá - podle výše zmíněného podobenství - přijít jenom tím, že ho... "zakopeme"!!!
Jinak řečeno, že ho necháme... tak jak je. Jak to stačí. Jak to vyhovuje široké veřejnosti bez ohledu na širší souvislosti. Zkrátka, že s ním neuděláme nic navíc. Vrátíme, co jsme dostali.
Ne dělníci, umělci, myslitelé... Jen skladníci.
Takoví malí hlídači v galerii počítající přirozeně s tím, že příslušný výstavní materiál bude dříve či později zase odvezen. A co? My jsme na něm přece nic nepokazili!
Křesťané se už po staletí učí - a leckde jim to snad i jde - o tom žádná - hlídat si hlavně čistý štít. Slovo hřích se překládá: selhání, vina, zrada, někdy i dluh... Ale co když původní správný význam zní:
"Minutí se"! Míjení se!
S Kristem... v cíli.
A jsme zpátky. Problém chuti a vůně. Nebeskému Tatínkovi nestačí - ostatně stejně jako nám, pozemským rodičům nestačí, abychom děti vzorně našli přesně tam, kde jsme je předevčírem postavili, aby si jen dávaly pozor a nikde se neušpinily, nic neušmudlaly, neodřely...
A taky aby nic nepro... hrály?
...i v hudbě? :-)

Caine-Mi 14.12.2015


O porcování církve


A co když to tolik diskutované chlívkování a porcování Církve na církvičky a partičky, není ani tak záležitostí samotného "Kristova těla", jako právě našich malých, řadových, "bezvýznamných"... k ničemu speciálnímu nepomazaných, o ničem vlastně nerozhodujících... hlav?

Možná spolu zatím nemůže házenkář a košíkář hrát na jednom hřišti v jednom společném zápase podle jedněch pravidel, ale to jim oběma přece nebrání mít společnou radost z míče, co skáče, a z nohou, co běhají. A taky dost možná ze společného "Trenéra" a publika, pro které ze sebe teď vydávají, co můžou.
Problémem není vnější rozdílnost, ale vnitřní rozdělenost.
Rozdílnost může být i požehnáním. Vždyť kdyby se všechny míčové hry sjednotily do jedné jediné universální... musela by být opravdu hoooooodně dobře vymyšlená, aby to nebyl zmatek nebo nuda. Stejně jako s kytkami na louce.
Naše vnitřní rozdělenost je problémem! A zdaleka se neděje až někde za hranicemi našeho kostela. Porcování jde napříč každým z nás!
Pořád děláme, jako bychom si my vymysleli Krista a měli snad nějakou magickou moc nad předáváním Božího Ducha - a ne jakoby On nás probudil k životu a sám se nám dal a dává poznat!
Pořád děláme, jako bychom si my vymysleli církev a ne jakoby neviditelné Boží tělo přijalo nás za svoje údy!
A pořád děláme, jako bychom svými výklady a postoji živili, vdechovali život staré archaické Bibli, a přitom právě tohle Boží "vdechnuté" slovo sytí nás! A udržuje při duchovním životě!

Co když to, jak se na věc sami podíváme, jak nasloucháme a předáváme potom dál, to už je kořen rozdělenosti?! A zbytek pak je jenom... prostý "stádní efekt".
Ostatně... od Ježíše to bylo velmi výmluvné a zároveň kulantní přirovnání... že jsme jako ovce. Kdo zná tahle stádní zvířata, proti nimž jsou pomalu i slepice einsteinové, ví své. Vždyť bez pastýře jim opravdu hrozí pomření hladem.
Vždyť bez Pastýře nám opravdu hrozí pomření... ladem!

Nikdy vás nerozčílilo, proč když Ježíš mluví tak úžasné, osvobozující, převratné věci, stejně se vždycky najde dost těch z řad dosud "správně" věřících, co se na něj oboří: "Hele, mladej, co nám to tu děláš za reklamu? Napřed si řádně umej ruce před jídlem, a pak můžeš začít s kázáním!"
Anebo: "To je všechno hezké, pane řidiči, jak si tu v dopravní špičce vesele uzdravujete mrzáky, ale to byste snad mohl i jindy, ne? A jestli jste si nevšiml, tak tenhle chlapík ležel zrovna uprostřed křižovatky a vy jste do ní vstoupil na červenou!!! Jako by pro vás snad neplatily dopravní (a jiné!) předpisy! Takže abyste věděl, cokoli od této chvíle prohlásíte, bude použito proti vám!"
V češtině je na tu situaci pěkné, nastydlým Járou Cimrmanem zpopularizované přísloví: Ubít s vaničkou i dítě!

Když jsme nedávno poslouchali z archivu Rádia 7 knížku Richarda Wurmbranda, křesťana vězněného nacisty i komunisty, padla v ní zmínka, že tuhá "konfesijnost" fungovala někdy i v těch nejhorších podmínkách, na celách. Proč?
Ne, nevěříme, že ta rozdělení se odehrávají až v církvi! Ta už jsou na vstupu a výstupu našich vlastních cel - našich hlav!
Kdyby to byl problém "pouze" denominační, pak by škatulky a přihrádky přece musely od živého Ježíše Krista odrazovat hlavně "zelenáče" a hledače. Třeba zdejšího Davida Fazyho2! Jenže to by pak zase těžko mohl napsat tak silná slova, pod která se taky podepisujeme:
"Mě když se lidi ptaj, ke kterejm těm křesťanům se hlásim, tak jim říkam, že k těm, kterejm to nevadí..."
A nebo: "...takovejch rozdílů sem už slyšel a nějak mi vedle Boží velikosti přídou takový ňáký...malý."
Ne! Bude-li nás opravdu zajímat třeba létání, tak se při setkání s pilotem boeingu budeme pídit po docela jiných věcech, než jaká stáj ho platí a jestli ty nášivky na jeho kombinéze nejsou náhodou skrytá reklama. Tohle možná začneme řešit, až když sami odložíme křídla a zvolna usedneme v "kontrolní věži". Až když nás mnohem víc než smysl letu... potažmo smysl výpovědi, zvedne ze židle... rozčilující detail, či hrubka v leteckém plánu :-)

Caine-Mi 20.2.2016


O naději


V září roku 2015 nás po vystoupení v rámci multižánrového festiválku v Ledcích u Plzně oslovil ředitel tamějšího terapeutického centra Mgr. Martin Fojtíček s tím, že když se tak pořád tváříme, jako že něco víme, abychom mu tedy odpověděli na tři otázky, důležité pro jeho práci s lidmi s duševním onemocněním (a/nebo mentálním handicapem). Tři otázky týkající se... naděje!
A zprvu to nadějně opravdu vypadalo... alespoň z naší strany. Hlavně podle toho, jak nám bylo do řeči :-) Ale asi by bývalo bylo lépe, kdyby nebylo :-(
Každopádně teď dozrál čas na opravný pokus. Takový soukromý, v klidu a ústraní, s rozmyslem... bez kamer a docela tiše. Jen za šustění virtuálního papíru, zvídavého nakukování všudypřítomných cookies a lehounkého potlesku věčně vděčných klapiček klávesnice:

Otázka první: CO JE NADĚJE?

Pfff... taková triviální otázka hned na úvod? :-)
Naděje je přece, když...
"Naděje je, když... jsme si vědomi pozitivní možnosti vzhledem k negativním okolnostem!"
É...?
Ano, jak vidno... (a věřte nám, tehdy naživo, na kameru to vidno bylo ještě zřetelněji!) - přestože jsme vše vyslovili i s patřičným přednesem, nic se nestalo! Ani nezahřmělo, ani se (nikomu) nerozsvítilo, režisér nezařval: Stoooop!... Jediný lístek osiky navíc se nezachvěl!
V branži to prakticky znamená, že... taková definice je dobrá... tak akorát... do akademických kruhů :-)

Ovšemže... žel, že...
ale kdeže! - "Mi" tu přece nejsme za elitu státu!
Lékaře, terapeuta, filosofa...
jak jsi doufal
...ba ani za pantátu baviče či kouzelníka!
Ostatně už ten rým sám to za nás říká
- pravda trochu dlouze
ale zkrátka... jsme tu...
za poetu!
...pouze...
básničkáře a písničkáře
v jednom rámečku dvě černobílé tváře
na zeleném pozadí... jako vždycky
a odpovídat budeme jen dlouze, nemoderně... arytmicky
a postaru!
Poeticky :-)
jako když hudební nástroj ladíte
ještě vlastním sluchem - třeba kytaru
a přitom o technice...
ladění nic nevíte
(to je na delší povídání - o tom třeba jindy)
...ale kdeže jsme to přestali? Aha, ty naše pindy...
pardon - definice!
Takže... znovu - do třetice:
Naděje
je...
ani ne tak KDYŽ
jako spíš...
JAKO!
Naděje je jako... vztah! Osobní "neviditelná blízkost" někoho, kdo tě má rád... bez majetnických nároků a ultimat. (Už nerýmujeme, to samo :-)
Opravdická naděje, ostatně jako opravdické všechno, je vztah naplněný těšením!
Zázrak, který můžeme, díky Bohu, zažívat všichni. Bez omezení majetkového, tělesného, mentálního...
A že v každém z nás nějaká ta omezenost, postiženost či nevidomost dříme...
to víme - a že každého tlačí nějaký ten kamínek v botě
osamotě... a v duši každý... tuší!
Cože? Že ani teď se nic nestalo? Že ani z téhle definice nikomu nevypučely křídla? Že to dál skoro vypadá jen jako... s prominutím: Slova... slova... slova?
(Pro neznalé klasické literatury: "Kecy" - pozn. překladatele).
Ale v nás ne! V naší botě, totiž... osamotě - v našem nitru... se při jejím vyslovení něco zachvělo... když zaznělo, že naděje je neviditelná blízkost naplněná těšením. A dokonce nejedna malá vzpomínka se přitom zatetelila... vzpomínáním.
Jak vlastně chutnávala taková neviditelná blízkost? Jak nám, jako dětem, voněla? Jakou měla... melodii?
...než se rozplynula ve všudypřítomné ironii...
Než v tzv. realitě...
zašla na úbytě...
Pocítili jsme vděčnost.
A věčnost.
Proč ty ne? To... těžko říct. Nával slov je všude tak veliký... možná se tyhle - o naději...
ve frontě na poezii...
do tebe prostě už neprocpaly. Tam totiž bývají i ty nejostřejší lokty... poněkud tupé. Nebo... poslyš... mrkni na svůj nákupní seznam? Drobná poetická slova často propadnou velkými oky pojízdného košíku a... snadno se uťápnou...
Ani jedno ani druhé... říkáš. Hmm! Pak už jedině... aby naděje vůbec vznikla, musíš o ní promluvit ty sám... někomu druhému! Svými slovy a svým způsobem... poezie!
Že už ani nevíš, která bije?
Neboj, zkus to, uvidíš!
Hmm, vlastně neuvidíš...
naděje je totiž, ne KDYŽ...
ale JAKO...
(atd... - jak jsme si řekli výš) :-)

Otázka druhá: KDE SE NADĚJE BERE?

Výborně! Takže máš chvilku? To je bezva, tím je třeba začít! Zkusíme to vyzkoumat společně! A i kdyby nic, minimálně dobrodružství vědecko-básnického bádání nás čeká!
Nejprve si zrekapitulujme fakta... ale nevyzraďme nic, co víme :-)
Za prvé: Naděje se nedá vykřičet, vyprosit, vydřít, vytrucovat ani vymluvit... třeba jako díra do hlavy. (To jsme si ostatně právě vyzkoušeli :-). Prý ale lze, naučit se ji... vnímat! Jako dar. Žel... i jako nedostatek, nespravedlnost, dokonce dluh vůči nám. Pak může nastat případ, kdy naději druhého bereme jako osobní křivdu! A to tím větší, čím "viditelnější blízkostí" se stává pro toho druhého.
To už je potom ale... hodně beznadějná naděje.
Co víme dál: Nemůžeme si na ni "sáhnout" kdykoli a kdekoli by se nám zachtělo, což dává tušit, že není z nás samotných!
Přichází tedy od druhých lidí?
Kdyby ano, pak by se dala "přivydělat" v podobě jisté mzdy nebo almužny. A ovšem... mohl by nás o ni zase kdokoli kdykoli okrást! Jenomže naděje paradoxně často zůstává nadějí právě navzdory takovým snahám!
Kde se tedy bere? Náhodným "přírodním výběrem"? Vzniká samovolně a funguje jako mechanický či chemický proces... v našem mozku?
Sotva. To by z ní rychle vyprchal ten rozměr vztahu, díky němuž cítíme těšení!
Mezi námi vědeckými básníky... zkusme si na chvíli cvičně připustit, že naděje... opravdu je... blízký vztah a jejím garantem tedy musí být "někdo" a ne něco!
(Ano... otázka zněla: Kde se naděje bere? Už se blížíme :-)
Je-li "od někoho" a přitom není mzdou ani almužnou... a vnímáme-li ji v ideálním případě jako dar, pak... pak se přece... bere... darováním! :-)
Jak prosté, Sherlocku Holmesi!
Známe ale natolik velikého "vědeckého básníka", aby byl schopen darovat blízkost a poezii zároveň všem přítomným a přitom i jednotlivě komukoli v ústraní? A bez ohledu na naše... výše... zmíněné ne-dispozice? Či předsudky? Nebo ji dokonce do čehokoli vtisknout... jako znamení? Třeba i do celého viditelného a neviditelného světa? Tam všude přece naději nacházíme!
O jednom takovém Autorovi - a pišme Ho raději s velkým A (i Omega - vzhledem k rozsahu Jeho díla) možná víme.
Je Pravda!... místy nečitelný a Jeho poezie může být začátečníkovi na hranici srozumitelnosti, ale... Vždyť právě proto neváhal a přišel až k nám na... "autorské čtení"! Pravidelní čtenáři Jeho rukopisu dokonce tvrdí, že chystá bombastický, tentokrát nepřehlédnutelný, comeback! Ve vědeckých kuloárech se stále spekuluje kdy. Zatím je jen jisto... že brzy. Každý se dožije! Nejpozději... při své smrti.
A ať si tomu odborníci říkají třeba "v Duchu" nebo "Světle", zdá se, že On tu žije a píše dějinné romány přímo mezi námi! V neviditelné... blízkosti.
Neboli v naději ;-)
Proto, aby bylo možné na otázku: "Kde se naděje bere?" vůbec odpovědět, musíme zároveň s ní vyslovit hned další, osobnější:
"Už jsi s "Ní" mluvil?"
Hodně začínajících básníků tvrdí, že ano. A "Mi"? "Mi" vlastně taky! Skoro by se "Mi" chtělo říci: Heč!... kdyby... kdybychom na tom měli aspoň prťavou zásluhu...
Ale co, hlavně že Jeho poezie...
tu je!
A skrze ní...
i to těšení!

Otázka třetí: DÁ SE NADĚJE PŘEDAT? (Myšleno i lidskými prostředky?)

Taky tě to bádání chytlo, viď? Tahle část výzkumu je snad nejzajímavější:
Přestože ji nevidíme ani nevlastníme, ani si na ní nemůžeme sáhnout... asi dá! Dá se předat i lidskými prostředky! Pokusně je to ověřené. Každá - i ta sebevíc neviditelná a nesdělitelná blízkost má totiž svou "viditelnou" a "hmatatelnou" část! Minimálně vědecko-poeticky hmatatelnou. A tou je... ne ne... žádné když ani jako... ale tou je...
(f)akt lásky! Té nezasloužené konkrétní přízně na rozličných rovinách. Bez majetnických nároků a ultimat. Kdo ji zažívá, může směle a bez patosu říkat: Na rovinách lidských i nebeských :-)
Mluvíme o Lásce, naději... možná by za prozkoumání stálo i to třetí velké biblické slovo, které se v doprovodu těchto dvou objevuje: Víra! Jakou roli v tom všem nadějném vlastně hraje víra? A proč právě na ní Boží Syn-člověk pořád tolik lpí?
Někdo říká, že to fanaticky přehání... ale u Něj přece nemá tenhle pojem vůbec fanatický nádech! Slovo "víra" se v ústech biblického Ježíše mnohem těsněji (a to nejen lingvisticky) váže ke slovu důvěra, než ke slovu náboženství. Když mluví o víře, nemyslí duchovní rituály naší tak bohaté lidové tvořivosti, ale spíš prosté spolehnutí se! "Skutek víry" - neboli "věření", jak překládá náš oblíbený evangelikální profesor Jiří Mrázek. Víra jako spolehnutí se - i v konkrétních životních okolnostech - že právě takováhle naděje - osobní (od slova osoba) a ač neviditelná, přece blízká - opravdu je!

Navzdory očím zaslepeným tmou
navzdory rukám, co sotva nahmátnou
- natož aby držely
navzdory šesti všedním dnům...
oproti jedné jediné neděli

A proto se o tom "Mi" (Caine-Mi) pořád tak snažíme zpívat a mluvit. O tom, že na počátku živé naděje je vždycky víra, neboli důvěra v osobní! blízkost, a na konci pak zvláštní, až nelogická láska z ní jednající.
A celé pohromadě... v jednom balení, je to... dárek. Na každý den! Pro nás... pro Tebe...
Prosme i děkujme za něj.
Každému poslíčkovi, který se tak stává... dárcem.


P.S:
Jasně, někdy víc než vědečtí básníci a praktičtí slovní lékaři, jsme spíš jen takovými krasořečníky. Tanečníky se slovy... podobni listům osiky, co se ne a ne nabažit vlastních kreací za letního vánku.
Přesto... bez nich - bez těch i úplně maličkých tanečních krůčků pouhého jediného lístku na stromě, co tu dneska je a zítra zmizí z očí, byl by svět pro každého z nás... chudší... a hranatější. Nemyslíš?

Caine-Mi 24.4.2016


(zelená) Historka se sekačkou


Také máte zahradu? Nebo alespoň zahrádku? A také už jste si někdy dali... letniční nebo aspoň letní... předsevzetí, že třeba v rámci udržování globální ekologické rovnováhy, či vlastní fyzické - povězme rovnou..váhy, si pořídíte ruční sekačku? Já, jako správný green..písmák ano. A dokonce už před lety! Jenže právě včera ráno jsem se odhodlal a poprvé s ní i vyběhl naostro do terénu!
Skoro jako v pohádce: Jak řekl, tak učinil!
Nejprve bylo ovšem potřeba vysvléci se do pracovního, tedy "do půli těla". A pak už vesele, jako vánek... směr "kopec"! Pro začátek postačilo vylétnout se svým zeleným strojem... také jen do půli. Ani ne proto, že bych si zodpovědně vzpomněl, jak je důležité, co nám vždycky na základce při hodinách tělocviku kladli úči na srdce - správné a pravidelné vydýchání mezi jednotlivými prostocviky :-) - ale spíš že už srdce je za ta léta tak zodpovědné, že si to vzalo k srdci nějak samo. Přirozeně... I když navenek to možná přirozeně vůbec nevypadalo. Pěkně nádech... výdech... postavit se... nejprve na čtyři, pak na dvě... Vidíš, že to jde! I bez trenéra a těžkopádných sportovních manuálů!
Kdo mě zná, ví, že se stejně dříve nebo později zase rozběhnu. A s ještě větší vervou! A ne vždycky jen proti zdi! :-)
Tráva byla mokrá ranní rosou, zul jsem si i pantofle a běžel... a tlačil... seč mi síly stačily. Muž a stroj, sám proti celému světu! Proti celému zelenému moři! Rosa stříkala všemi směry a kapičky dopadající na kůži příjemně osvěžovaly.
Dolů to půjde... pfff pfff... ještě... pfff... líp! - motivoval jsem se. Ale, po pravdě... byla to spíš taková politická kampaň. Tráva totiž u nás... stejně jako slimáci a šneci, roste jako z vody. Možná je to tou studnou uprostřed zahrady...
Sekačka se zacpávala, kola podkluzovala... já přesto po závodnicku mhouřil slepené oči a frčel ze všech... posledních sil! Vrrrrrrrrrrrr!
Jsou-li zrak a sluch otupeny, posilují se prý ostatní smysly. Tak to bylo i u mě. Silný puch mě na to upozornil. A nebo že by... Buď se mi tak enormně posílil čich, nebo... nebo se mi právě podařilo vyšlápnout jeden z kočičích průjmů. (Hmmm... ten trik s octem podél zatravněné pěšinky evidentně nezabral...)
Nu což, příroda!... řekl jsem si odevzdaně a chtěje si inkriminované nebo přesněji... exkrementované místo očistit o trávu, smekl jsem pohled z modravých nebeských výšin dolů, k přízemním nohám... a ejhle! Nebyly tam! Vůkol jen samá tráva. Kam oko dohlédne. Kde... mám nohy?!
Teprve při podrobnějším průzkumu (a poskočení si) jsem zjistil, že naštěstí jsou v pořádku a na svém obvyklém místě, jen dokonale maskované! Nánosem rozšmelcované zelené drti :-)
A nejenom ony. Takže... to osvěžující... to tedy nebyla rosa! Pohled do zahradního sudu mou obavu jen potvrdil. I když zprvu jsem ani uvěřit nemohl a mimoděk se ohlédl! Na mysli mi vytanul biblický verš apoštola Pavla: "...co jsme nyní vidíme jen neurčitě... jako v náznacích... v zrcadle (vodní hladiny)..."
...a co teprve až přijdeme domů! - doplnil jsem si už sám.
Nezbývalo, než vodní hladinu rozčeřit pořádným plácnutím konve... a přitom zapudit všechny negativní myšlenky... třeba na rozmrzelou královnu ze Sněhurky a sedmi trpaslíků... s jakým gustem do toho zrcadla asi tenkrát praštila!
První polití byl trochu šok... zaťal jsem však zuby a dosprchoval se. Konečně se pod nánosem trávy objevily trenky... a mně došlo... že nemám ručník!
Hmmm... takto crčící, si pro něj sotva můžu doběhnout dovnitř. Svlékl jsem se tedy celý a jen doufal, že děti od sousedů jsou poctivě ve škole.
Uff! Žádný smích se neozval.
Ovšem sotva jsem překročil práh domu, cvakl zámek u venkovní brány. Ha!... to bude nejspíš... tchyně! Ta má od nás klíče... Co teď? Rychle si omotat ručník kolem pomyslných boků a... no tak, kde jsou ty sluneční brýle... (To aby iluze plážového chlapce byla věrohodnější). Žel našel jsem jen lyžařské, co používám při řezání dřeva...
Naštěstí je to "jen" moje máma. Ahoj! Vezu ti... houby!
Byly to nějaké obalené hlívy "ústřičné" nebo co... a říkala, že když mám rád ty ryby... ;-)
Ležérně jsem poděkoval a v tom mi spadl ručník...
Ještě potom, když odcházela, ve dveřích se na mě tak otočila a povzdychla si: Chlapče... nejsi ty v životě nešťastný? Připadáš mi pořád takový zelený...

Caine-Mi 15.6.2016


Ježíš kontra superhero
(pohádka na dobrou noc... nebo ráno... nebo prostě na dobrý den)


Zatímco mnohá vyprávění z Ježíšova (pozemského) života na vás, děti, možná působí jen jako selanka, s tímhle, co vám povíme dnes, to tak zaručeně nebude! Tam totiž vystupuje skutečný superhrdina! A navíc je to příběh plný nadpřirozených bytostí a tajemného záhrobí... Odehraje se v něm i jedna velkolepá akční davová scéna, kdy vás kolem dokola obstoupí smrt... v dolby 7.1 surround provedení, která se ovšem nikoho z vás osobně nijak nedotkne! Nebojte! A nakonec... i to dobro, když zvítězí, se zlou se potáže! Takže... ideální námět na X-té pokračování nějakého oblíbeného velkofilmu.
A když už jsme u toho, děti, začneme třeba tím... vzpomínáte... jak jste si ještě sami hrávali venku?... na různé superhrdiny? Třeba ze Star wars? A zkusili jste si někdy opravdu v l a s t n í silou zpřetrhat pouta? Stačila by ta ze slabých zahradních provázků, co měla maminka na vyvazování rajčat. Jestli ano, pak víte, jak obtížné to je. Takřka nemožné! A co teprve skutečná pouta z provazů nebo dokonce řetězů! Na to aby měl člověk sílu jako traktor.
Nebo autobot, jistě.
Nebo jako... super hrdina!
Přáli byste si mít takovou sílu, děti? Případně ještě nějaké jiné podobné mega schopnosti?
Nevíme, zda-li si je hlavní postava našeho dnešního příběhu také tak přála, jisto je, že je nějakým záhadným způsobem získala. O žádných radioaktivních mutacích se tu v Bibli sice nepíše, ale zato je tam zmínka, jakou že až abnormální silou tahle postava vládla. Takovou, že normální... dneska by se asi řeklo... mudlové... se jí mooooc báli, a proto ji připoutali řetězem ke skále. Ona však řetězy vždycky zpřetrhala a utekla. Do pustiny. Mezi hroby... tam, kam slušný, civilizovaný člověk chodí na pikniky jen svátečně :-)
Naše superpostava však byla výjimečná nejen svou nadpřirozenou silou, ale i tím, jak si nedělala trapně hlavu se superkostýmem. Nenosila ani přiléhavý trikot, ani vlečku, ani plášť... běhala prostě jen tak. Nahá! (A navíc to byl chlap).
V hodinách dějepisu jste se, děti, už jistě učily o mnoha lidech obdařených nějakou tou abnormální schopností. Většinou šlo o sílu... fyzickou, ale třeba i zbrojní či ideovou... A ty pozornější z vás si také jistě všimly, jak to jen zřídkakdy vedlo k něčemu dobrému... Jak pro takového "vůdce" samého, tak pro jeho nohsledy. O odpůrcích ani nemluvě. Zvláštní, že? Jeden by řekl, že každý velký krok pro člověka bude i velký pro lidstvo, ale ono to, žel, příliš často bývá spíš tak, že je-li člověku někde hodně naděleno, jinde mu je zase ubráno. To my ovšem ke své škodě obvykle nevidíme, a tak si připadáme, jak jsme "super..." ve všem.
A nebo... v horším případě, raději (na to) kolikrát už ani nemyslíme.
Děti, znáte to přísloví: Pýcha předchází pád? A přemýšleli jste někdy nad tím, že ten pád... ten přijde většinou až na konci. Co ale tedy pýcha předchází... ještě předtím, před tím pádem? Víte?
Ano, to, že člověk není na světě rád.
Tak ani tenhle náš "superman" nebyl šťastný. Měl sice obrovskou sílu, nesrovnatelně větší, než všichni kolem, ale kupodivu nejezdil s cirkusem předvádět ji za tučný honorář po římských arénách. Báli se ho všichni! Ani nemusel frajeřit, chlubit se, dokonce ani naznačovat svaly. Stačilo, aby ho lidé jen z dálky zahlédli a měli už tak v kalhotách, že mazali pryč. Ten silný muž zůstal sám. Tak dlouho sám s nikým nepromluvil, až nakonec docela ztratil řeč.
A přece jednou promluvil!
To bylo onehdy, když za ním mezi hrobky přišel... zčistajasna Ježíš! No, ne tak úplně zčistajasna jako že by... "kde se vzal tu se vzal", to ne, ale připlul tam na lodi. S odstupem času to může vypadat, že i Kolumbus se v Americe objevil "zčistajasna" :-) Každopádně šok to byl veliký, protože i tomu nadlidskému silákovi se vydral z léty nekultivovaného hrdla... lidský hlas! Ne žádný vítězný hlahol, či superhrdinský pokřik, jak bychom čekali. Spíš jen takové škemrání to bylo:
Hele, Ježíši, co je ti vlastně po nás? Ty máš své globální starosti s lidstvem, se vší tou spásou, zakládáním církve a tak... my zase máme své plány tady s Hulkem. Co je Tobě po jednom jediném... svalovci a ještě bez kostýmu? Nech ho být! Je to vlastně chudák! Pravda, občas někomu ublíží... ale to jen někomu z lidí, víš, jinak by neublížil ani mouše!
Jak se jmenuješ?! - přerušil ten proslov Ježíš.
Tady je třeba malé technické vsuvky, pro ty, kdo nevědí souvislosti. V oněch dobách znamenalo jméno něco jiného, něco víc, než dnes. Jméno bylo... trochu "magické slovo". Zfalšovat ho znamenalo zfalšovat svůj vlastní život. Totožnost nebyla pouhým evidenčním číslem, ale bylo to zároveň vždy sdílení a sdělení... "jak rychle dokážete tasit" - řeklo by se hantýrkou divokého západu. A zmocnit se vašeho jména, to bylo jako získat heslo k osobním dokumentům, mít přístup k vašemu postavení... poslání... Naopak jít přes vaše jméno, nebo ho ignorovat, zase znamenalo jít takzvaně přes závit, přes zámek. Ostatně dodnes platí, že víte-li přesně odkud a kam kdo jde, pak nad ním získáváte určitou - minimálně mentální - převahu. Můžete se mu vlomit do životních plánů...
A také dodnes používáme frázi: "mít dobré nebo špatné jméno". I něco málo možná už víme o tom, jak snadno se dá takové dobré jméno ztratit a špatné naopak získat natotata. Prosím pěkně i v době, kdy si lze novou totožnost koupit či padělat. Nejspíš proto se poslední dobou raději místo osobního "jména" vžívá neosobnější výraz: "firma". Třeba... známá firma :-)
Ale Ježíš se tu ptá na jméno! S autoritou vyšetřujícího... zatím ještě ne lékaře, spíš komisaře. Vyslýchaný, či vyzvaný na souboj, však mlží:
Jaké jméno bys chtěl slyšet? A k čemu ti vlastně bude, když nás... (démonů), jsou tady v tomhle těle celé masy! Všechny nás přece nemůžeš jen tak sbalit a strčit do basy. Nebo do kapsy. A co když ti jediný z nás proklouzne? To abys pak chodil... jako v pohádkách... tady s Petrem po širém světě a u každého člověka dělal domovní prohlídky, abys našel tu pověstnou jehlu v kupce sena! Víš co? Neposílej nás úplně mimo hru. Podívej, jak to tu stejně v tomhle státě vypadá! Například to obrovské stádo prasat, co tu Tvůj vyvolený národ pase - i přes striktní zákaz v Mojžíšově zákoníku!! Dovol nám vlézt do nich. Člověk bude osvobozen a nečistá zvířata zmizí z očí. Tak "zabiješ" hned dvě mouchy jednou ranou!
Asi to řekli jen jako obecně užívanou frázi, ale Ježíš je vzal za slovo a svolil. Zato ta zvířata zřejmě věděla víc, a proto se vzápětí vrhla ze skály do moře, než aby žila v područí démonů, jako... ten člověk.
Nebo si to jen namlouváme a šlo tu o obyčejný stádní fanatismus, právě podobný tomu člověčímu?
Nevíme.
V Evangeliu to napsané není. Jen jsme jako děti slýchali, že Aslan v Narnii také nevyprávěl cizí příběhy. Každému jen ten jeho. Přemýšlet... o tom však můžeme :-)
Co bylo pak?
Tak předně: Náš superhrdina ztratil své zázračné super schopnosti!
:-( ?
Vám je to líto, děti? Říkáte si... hmm... takovýho PánaBoha bych asi nechtěl za Tátu, když bere člověku jeho supermanství? Ale zkuste se na to přece podívat z pohledu toho člověka! Vždyť on byl teď rád! A ani tak úplně zkrátka nepřišel, nebojte! Dostal zpátky svou řeč a navrch ještě soudnost! Zase mohl sám o sobě rozhodovat! A na to mu předtím nestačila ani největší síla světa!
Klidně se teď mohl vrátit domů a nebo jít a založit si nové "doma", někde jinde...
Pro počestné pocestné a vůbec občany města to musela být také nemalá úleva. Konečně!... si mohou zajít v neděli v klidu poklábosit se svými příbuznými na hřbitov :-) či kamkoli jinam...
Čekáte-li nyní velikánskou oslavu s královskou hostinou napočest neznámého prince osvoboditele... tisíce děkovných dopisů... (aha, vy nevíte, co to je... tak lajků!)... asi budete překvapeni, že nic z toho se nekonalo! Lidé z města se sice seběhli, to zajisté, ale nahlas pak už uvažovali úplně stejně, jako předtím démoni:
Co je ti po nás, Ježíši! Hleď si svého, jó! My si své starosti taky řešíme sami. Dnes jsi nás připravil o prasata, ale kdo nám zaručí, že příště... až už ta hranice mezi dobytkem a člověkem nebude tak patrná... nebudou padat hlavy nám!
(Vidíte, děti! Už tehdy se lidé báli, že jednou přijde doba, kdy člověka zařadí k opici a nejbližší DNA bude mít v praseti...)
A tak jediný, kdo Ježíše nakonec prosil, aby tu zůstal, nebo aby alespoň on směl odejít s Ním, byl právě ten "polidštěný" superman - a nyní... zřejmě moudrý pozemšťan. Proč moudrý? Protože poslechl Ježíšova slova:
Ty se mnou nepůjdeš. Vrátíš se zpátky do města a budeš tam o mně a o tom všem... svědčit! Kdybys odešel se mnou do dalekých krajů, budou tam tvůj příběh považovat za pohádku. Za náboženskou propagandu. Sotvakdo ti uvěří. Ale tady, kde tě každý zná... tady to nepůjde jen tak smést ze stolu. Ututlat, okecat... Výmluvu nebude mít nakonec nikdo. Ani jediný. Super hrdinou jsi byl! Teď tě učiním ještě někým víc: Budeš můj první misionář!

Caine-Mi 27.6.2016


Hodinka obrany proti "černé magii"


V Písmu se často mluví o "modlářství".
Éééé???
Je vidět, že vás dnešní téma zaujalo a ptáte se asi, co to je a co si pod tím konkrétně představit, že? Ne, s modl..itbou to opravdu nemá mnoho společného. Raději si nejprve probereme, co jsou to... modly!
"Módly"? Tak se v žargonu říká modelkám, ne? :-)
Těsně vedle, ale zkuste znovu.
Tak napovězte... Vyskytuje se to ještě vůbec dneska? Protože jestli ne, zbytečně tu ztrácíme čas...
Vyskytuje. A je to dokonce... nebezpečné.
Jako že je to nakažlivé? Myslíte... něco jako lidská blbost? Taková ta různá mediální telátka... nebo pozlacení pánové a dámy na piedestalech, co se jim v médiích kdekdo klaní a...
Přihořívá...
Teď nás napadlo něco hrozného! Nemyslíte snad ty staré trapné sošky, co se o nich píše v Bibli, a někdo naivní je považuje za nadpřirozené bytosti a všelijak se před nimi ponižuje a klaní...?
Hoří!
Hmmm, tak to bude velmi "zábavná" hodinka! Teď nám asi začnete vštěpovat, že něco takového by se ještě i dneska mohlo docela dobře stát, a že jsou dokonce lidé, co navzdory vědeckému poznání a stánkům s "kolalokou" i na Sahaře stejně jako uprostřed amazonských pralesů... něco takového berou vážně?... Ha ha! To je jako kdyby třeba ještě dneska někdo chtěl protančit celou noc v transu před repro... ehm... před zlatým teletem! Nebo si stavět doma do vitrínky talismany pro štěstí a myslet si, že ho zbaví nočních můr a všední den vyplní motýlí lehkosti! Směšné! Okultismus starých bab... a mladých žen, že? Ať si klidně zase hýbe světem, ale bez nás! Je tisíc nebezpečnějších věcí a jevů ve společnosti, o kterých byste tu měli psát: Války, terorismus, nemoci, globální to a subjektivní ono... a "Vi" tu řešíte... Václavky? (Tedy houby, kdybyste nepochopili!).
Samá voda! Houby ne, modly! I když rozumíme... může se to plést... modly taky rostou "jako houby po dešti" :-) Akorát že hub si Bible, hlavně Starý zákon, moc nevšímá, zatímco model od začátku do konce! A dokonce... modlářství považuje za nebezpečí číslo jedna pro celé lidstvo!!!... Troubí před nimi na poplach mnohem víc, než před jinými věcmi, co člověk páchá...
A je to tu zas! Bible, Bible, Bible!... Přitom hned tady názorně vidíte její zaostalost a zoufalou nenadčasovost, když se v ní - prý "učebnici lidstva" - "autor" zabývá jen čímsi, co za pár stovek let - tedy dneska - už vůbec nebude aktuální!? Copak jste si nevšimli, že lidstvo od dob biblického barbarství vytvořilo podstatnější věci, divy a umělecká díla... než jen nějaké sedící tlusté... případně visící hubené... zlaté sošky?!
Výborně! Správně dáváte důraz na slovo "vytvořilo"! Modly jsou totiž opravdu výtvory lidských rukou. (Abychom neodbíhali od tématu ;-) ). Ale nejenom rukou! Mohou být i objektem člověčího důvtipu, vynalézavosti, tvořivosti...
Počkat počkat! Chcete snad říct... domyšleno do důsledků... že když lidské tvořivosti přibývá... že i model?!... Jo ták! O tohle vám jde! Tohle po nás (S)tvořitel chce? Abychom přestali tvořit? Proč nás tedy potom dělal k obrazu svému, co? Máme přestat tvořit? Máme snad... ne tvořit? Ha ha, vždyť je to směšné, to zní skoro jako bychom měli netvořit - tvořit netvory! :-)
Vida, jak vám to pálí, když chcete! Ano a kultura a umění, coby lidský předvoj, už jdou drahnou dobu příkladem. Úspěšně se o ty ne..tvory pokouší :-) Jenže otázka je... zachrání nás tím opravdu před modlářstvím? Nic proti superhrdinům a díky za lidskou fantazii i tvůrčí potenciál, ale... modly nejsou jen obyčejný výtvor lidských "rukou"! Dokonce jedna a tatáž věc... objev, princip, zákon, možná i zážitek... mohou - a stejně tak nemusí - být konkrétnímu člověku... modlou. Jednomu ano, druhému ne!
Pěkná spravedlnost! A jak se to tedy stane, že jsou? Kde je předěl mezi běžným zacházením a používáním "věcí" a tím, že... bác ho! - "modlářství"?!
Každá obyčejná věc... princip... zákon... se mění v modlu tím, že jí přisoudíme "Boží rozměr". Pouhému "výtvoru lidských rukou" přiřkneme schopnost jednat samovolně, nezávisle na nás a na ostatním stvoření.
V Žalmu 115 se zpívá:

...jejich MODLY mohou být dokonce z toho nejdražšího, co sami vlastní a znají
a přece zůstanou jen pouhými... věcmi
možná s funkčními ústy, ale podstatného neřeknou nic
s očima sebedokonalejšíma, ale vnitřní souvislosti nerozpoznají
s ušima schopnýma slyšet trávu růst, a přece nevyslyší
nosy kosmeticky dokonalé, jenže vcítit se jimi nedokáží
rukama nedohmátnou k jádru věci, nohy je neposunou ke skutečnému cíli
i kdyby z plna hrdla řvali, přece jejich hlas pomine...
právě tak, jako ti, kdo je přivádějí na svět
i ti, kdo do nich vkládají své životní jistoty

Proto ty, který jsi z lidu, co poznal živého Boha
vkládej svoje naděje do "Toho, který Je a veškerou ostatní existenci tvoří, a v konkrétním, osobním jednání se projevuje"
Ten je tvou silou i obranou...
(Ž.115,4-9 v překladu 10pé)

Mají funkční ústa, ale... bla bla bla?... Tím chcete říct, že výtvory lidských "rukou", o kterých se člověk domnívá, že jednají, "fungují" sami od sebe, sami od sebe nefungují? A my že jim přesto poklonkujeme?! Tak pardon! Někdy je možná nekriticky respektujeme... budiž... ale nepodsouvejte nám, že jsme včerejší! My věříme dnešním, vědeckým! biblím a rituály dodržujeme jen ty současné, "ověřené"! Daně platíme a oběti přinášíme zákonem předepsané (zákonem s malým z! - abyste to náhodou nepřekroutili). My žádným výtvorům, jevům, situacím, principům, vztahům... ani nehmotným projevům síly nepřisuzujeme autonomní "magickou" moc! V žádném divokém spřežení s modlama s vámi nejedeme! Rozumíte? Nejsme dokonalí, to nikdo neříká, vyvíjíme se! Ale co se model týče, jsme z obliga! Nebo snad chcete tvrdit opak?
Obecně se doporučuje, na řečnické otázky neodpovídat. Ale je-li celá doba "řečnická" (úplně stejně jako kdysi byla ta "náboženská"), pak je možná čas i na "trapné" odpovědi.

V dávných "barbarských" dobách Bible, se "čarovalo", dnes v postmoderní mediální době se "jen" psychologicky ovlivňuje. Podstata... stejná:
Vymanit člověka ze závislosti na skutečném Bohu!
(...Otci, milujícím (dí)tě bez ohledu na to, jak se vzpouzíš, vztekáš, trucuješ nebo Ho dokonce ignoruješ...)
Vymanit lidstvo ze závislosti na skutečném Bohu!
(...Příteli takovém, že dává ruku do ohně i za zrádce, svůj život za můj, a nevzdá to ani přes pokřikování z davu: Jediná spravedlnost je smrt! Ukřižovat! Není čas!)
Vymanit lidstvo ze závislosti na skutečném Bohu!
(..."Blízkosti" ve vz..Duchu pro každého až tak osobní, jak jen je to vůbec možné)
Vymanit lidstvo ze závislosti na skutečném Bohu!
... a vytvořit závislost na zbožštěném, a třeba i jen zbožňovaném... výtvoru. Výmyslu. Modle.
To je modlářství!

Pro toho z vás, komu dnešní povídání nepřipadlo jen jako hodinka "jasnovidectví" v bradavické škole čar a kouzel, či užívání si slovní převahy na domácí famfrpálové... pardon... zelené půdě ;-) zbývá ještě odpovědět na otázku, co je také skoro jak vypůjčená z knižní hodiny obrany proti "černé magii":
Jakou mocí, jakou silou se máme bránit modlářství?
Vykouzlit patrona? Jako ten Hrnčířovic kluk?
Kdo se o to kdy pokoušel, určitě narazil na jeden problém: Pochyby! Co když sám jsem "moták"? Nebo dokonce "mudla"? Ale i kdyby ne, i kdybych byl nadaný čarovnými schopnostmi... tedy pardon, ať tu nejsme za včerejší... i kdybych dokázal bravurně psychologicky ovlivňovat, kdo mi zaručí, že neskončím stejně nakonec v ekonomicky výnosnějším či alespoň praktičtějším odvětví kouzelnictví... v politice, reklamním marketingu, talkshow... a že nějaký problém s modlami nakonec nepustím z hlavy?

(Mimochodem... už jsme to tu sice v jiné úvaze zmiňovali, ale tuhle myšlenku si neškodí zopakovat právě u příležitosti exkurze mezi kulisy bestseleru o Harry Potterovi:
Všímáte si, jak člověka stejně nakonec nejvíc fascinují příběhy, co jsou nejpodobnější tomu jednomu... základnímu? Samozřejmě, kostra musí být obrostlá svaly... nejlépe velkými, fantazií... nejlépe akční, případně aspoň šik kostýmem, a to tak dobře, aby nebyla rozpoznatelná před zaplacením vstupného. A hlavně kulisy musí být dostatečně kontroverzní, aby provokovaly a lákaly! Ale nakonec... je to právě ta "stará známá kostra" Syna-člověka, která vše nese. A táhne k sobě.
Ostatně podívejte se třeba na tenhle dokument.
Tam je krásně vidět, jak se na jednu a tutéž prehistorickou lebku opice dá v ateliéru namodelovat hned několik zcela odlišných variant lidské tváře ;-) )

Ale zpátky z hodiny dějin čar a kouzel, případně péče o bájné tvory, do naší pro...modlené učebny obrany proti černé magii:
"Oblíbená" a hojně propracovaná (a hlavně dobře placená!) je metoda vyrážení klínu... větším klínem. Probírat ji zde nebudeme. Ani s velkým, krvavě červeným diplomem v kapse na nejvyšších školách obřích zaklínění (či zaklínání) bychom se konce nedobrali. A navíc, v tomhle případě jsou prý konce horší začátků... varuje Písmo.
Vyloučili jsme tedy patrona (potažmo patronku :-), řekli jsme jasné ne pouhým nástrojům... tesařským klínům... Co nám zbývá? Jsme blízko!
Hlavně nám tu teď trapně necitujte Ježíše, že přeci On je ta jediná cesta, pravda a život!... Na tom fakt není vůbec nic provokujícího, natož lákavého!
Vida, jak dobře ty veršíky znáte... informace vám evidentně nechybí! Ano, chceme tu trapně citovat, že jedinou možností je ona úzkoprsá... úzká cesta a úzká brána Kristova! Což prakticky znamená předat... a dál pak až do smrti těla neustále předávat "modlovládu" jedinému nevýtvoru lidského... všeho možného... umu, dů..vtipu, tvořivosti... zkrátka jedinému Bohu. Jak se to učí už v "nedělní školce". Doufáme ;-)
Víte o jiné obraně?
Co takhle: Pomocnou ruku hledej na konci svého ramene! Znáte to přísloví, ne?!
A opravdu ji tam nacházíte? I když vás někdo sváže a hodí do bláta? Dokud člověk není v takovém průšvihu, že si sám neumí pomoct a jen se při samoočišťování víc špiní, obvykle se ohlíží jen po někom, kdo aspoň nesoudí. Teprve když všechno a všichni (z)klamou, vzpomene si i na "starý", "trapný", úzkoprsý... hebrejský tetragrammaton Božího jména, dochovaný v dávných svitcích jako písmena JHVH a znamenající v podstatě:
Jsem Ten Který Jsem Sám o Sobě, Ten, který tvoří veškerou existenci a projevuje se v konkrétním, osobním jednání!
Tak se Bůh představil Mojžíšovi, když po Něm loudil jméno. Ale ne proto, aby měl čím šermovat v synagoze, hřmít v kostelích, špitat v čajovnách... či psychologicky ovlivňovat podprahově před nebo i za každým prahem. Bylo to proto, že věděl, kolik je všude "zBoží", zbožštěných věcí, model a modelek (bez ohledu na pohlaví)... a že každá má své jméno! A nejspíš tušil, že propříště až se kdokoli z nás bude vracet z pouště, či poustevny domů naplněn Duchem (nebo aspoň zodpovědností) a cestou zazvoní u sousedů s tím, že ho posílá živý Bůh, bude umět odpovědět přinejmenším na jejich první otázku:
A jak víš, že tenhle je pravý? Znáš vůbec jeho Jméno a co opravdu dělá?

Díky, Mojžíši, že ti to nebylo trapný se... kvůli nám... zeptat! :-)


Moment moment! Žádný dojemný konec! To nejdůležitější jste neřekli: Jak poznáme, jestli právě tohle není jen další matrix, šifra mistra... kouzel a čar a nebo zkrátka další, dokonalejší... supermodla?
Máte pravdu, na to ani podpis se jménem nestačí. Na to musí přijít - a přichází! - "Patron" (s velkým Pé, abyste to náhodou nepřekroutili) osobně! Mluví, rozpoznává, vyslýchá, vciťuje se, dokáže se přiblížit i vyhmátnout podstatu...
Ale hlavně - na rozdíl od model - nepomíjí!
Ne, jediná spravedlnost není smrt! A čas zatím stále ještě je! I když... nebo právě proto, že k ukřižování už došlo.


Caine-Mi 21.9.2016


Smíme se, jako posádka kapitána Krista, odvážně vydávat i tam, kam se dosud vydala jen temnota?
(Uvažování nad dopisem nesmělého barda a smělého hudebního recenzenta Víti Libošky)


Možná se budeš divit, ale líbí se nám nejen styl, jakým píšeš, ale i cos napsal. Jsi jeden z nejcitlivějších lidí, co známe (osobně i zprostředkovaně z tvých písní a myšlenek) a možná máš i obdarování dávných proroků a vizionářů, vidět a pojmenovávat věci dřív, než "vidět" jsou. A proto by asi byla hloupost tu tvoji "jemnou provokaci", že se to Nebeskému Tatínkovi líbí, odvážně se s tebou pouštět i tam, kam se přece řádný "křesťan" nepouští, přejít jen shovívavým zamáváním.
Proč provokaci? Protože mnohde v církvi se dává větší důraz na každodenní praktické Pavlovské: Nedejte se mýlit, špatná společnost kazí dobré mravy... nebo... všechno smíte, ano, ale ne všechno prospěje... nebo... raději se vyvarujte... toho a onoho... ďábel obchází kolem jako hladový lev a hledá si kořist, ne že ne... Bohu se nebude nikdo posmívat beztrestně... a podobně.
Jenže Ježíšův "Star Trek" je ještě nějak jiný. Úplně neuchopitelný, nenaprogramovatelný, pořád překvapivý a pořád přemáhající pouhá naše dobrá předsevzetí a i třeba už zvládnutá klišé. Vždyť On dokonce sestoupil i do pekel! Proč? Aby se tam vysmál těm, co se smaží ve "vlastní šťávě"? Aby dohlédl na to, že si opravdu vyzobeme, co jsme si nadrobili?
Zvláštní, jak On se v Evangeliu VŮBEC nestaví proti "padlým", ale proti samospravedlivým, proti těm, co život zvládají, v rámci dobových parametrů a tudíž si mohou dovolit na ty nemravnější kolegy ukázat prstem, případně uštědřit někomu políček Biblí, tvrdíce, že takhle hluboko by oni na jejich místě rozhodně neklesli! Ježíš se staví proti těm, co i sami sebe přesvědčují, že nepotřebují žádnou amnestii, žádné Boží milosrdenství... maximálně tak ještě požehnání, aby jim vyšlo to či ono, aby se jejich dílo dařilo, to snad...

Teď jsme si zrovínka četli z Lukáše, začátek patnácté kapitoly, a tam je napsaná skoro šokující věc:
1VŠICHNI ti právem zavržení od společnosti (ti "zrádci národa" zde jinak kulantně nazývaní "výběrčí daní pro okupanty") a také ti všelijak padlí a vyhoštění z řad zbožných lidí, neboť prokazatelně nedodrželi Boží desatero (zde souhrnně nazývaní "hříšníci"), JEŽÍŠI CHODILI NASLOUCHAT.
2Což příkladně slušné věřící ("stranu farizeů") a pragmaticky uvažující duchovní představitele ("stranu zákoníků") ovšem pěkně dopalovalo, vždyť takhle - Jeho prostřednictvím - mohou za Bohem dolézat právě ti, co toho ale vůbec nejsou hodni (ani nedělají kroky k nápravě!) a teď tu s Ním dokonce i jí (což bylo v tehdejší kultuře chápáno jako vytváření společenství nebo ještě radikálněji řečeno: spiklenectví)!

Jak můžou tyhle "dvě strany mince" platit současně? Na jedné apoštolská obezřetnost, až přísnost v dodržování určitých pravidel a na druhé straně zvláštní "benevolence" toho, kdo je za apoštoly povolal? A teď bum! prásk!... věřící se můžou vesele mezi sebou obviňovat, co je správně a kdo má víc pravdu. Nebo ne?
Víťo, "Mi" tomu rozumíme tak, že nikdy... NIKDY!... přiblížit se Bohu, naslouchat Kristu, neznamená pro člověka skutečné omezení! To právě bez Něj sami sebe zavíráme do všelijakých škatulek a návodů a stáváme se omezenci, protože křivíme svět podle omezených představ vlastního zorného úhlu pohledu. V posledním dílu Letopisů Narnie to C.S.Lewis úžasně vykreslil: Ti, co naslouchali Aslanovi, byli radostí puzeni stále "dál a výš!" Ti, co razili heslo: Žádný Aslan není, proto "Skřítci za skřítky!", uvěznili sami sebe vlastním viděním světa... a nebylo jim jiné pomoci, než hlubokého spánku.
Jasně, teď se dá namítnout: A co církevní procesy? Upalování pokrokových lidí... vědců? Co třeba za všechny takový: Giordano Bruno! Básník, myslitel, hluboce věřící člověk a znalec Bible... a také samozřejmě astronom, který se odvážil přijít s "rouhačskou" myšlenkou, že Země, ba dokonce ani Slunce není středem vesmíru! Tvrdě narazil na "stranu zákoníků" a byl nakonec po udání a zatčení upálen. Proč? Protože se stavěl proti Bohu? Proti Kristu? Proti Bibli? Vůbec ne! Kristu "chodil naslouchat" víc, než lidským autoritám a Bibli dobře znal! Jak se tedy mohl dostat do rozporu s "církevními autoritami"?
Snadno! Stejně snadno jako Ježíš sám. Už jsme tady o tom někde v úvahách psali... Ty autority právě proto, aby se vyhnuli osočování ze zpátečnictví, nemodernosti a nevědeckosti, se uvolily, že přijmou za své "současné" vědecké poznání... s patřičným vysvětlujícím komentářem samozřejmě. Lehké to jistě nebylo. Tehdy frčela aristotelovská filosofie a pádné "výpočty", že Země je středem vesmíru. V Bibli se toho na její podporu moc najít nedalo... no, nakonec se ale podařilo všechny přesvědčit a teď do toho najednou vpadne nějaký básník a biblický šťoura a už je zase osočuje ze zpátečnictví? Tolik práce na dobrém image a všechno v čudu? To by naštvalo každého, ne? "Dosť bolo... básnikov!"
Víš, Víťo... tohle je v každém z nás. Naše poznání je hoooodně dočasné... a čím rychleji čas kolem nás běží, tím je nějak dočasnější. Role na divadle se podivně rychle střídají, kostýmy se zmateně mění... jak zpívá Jiří Smrž... jsme trochu zaskočeni tím, že tu paruku, co včera jeden měl, má dneska jiný zas...
Další námitka: A co ti věznění a zabíjení pro víru. I těm, myslíte, naslouchání Kristu rozšířilo obzor?
Asi je to od nás, sytých, v relativním bezpečí si žijících kristovců drzost - a proto to vyslovujeme jen tiše, v důvěře a s bázní: Kdosi moudrý řekl: Boží vůle je to, co bychom si všichni vybrali, kdybychom znali všechny souvislosti a důsledky, jako je zná Bůh.
Člověk vždycky nakonec někomu důvěřuje. Otázka je komu.

Četli jsme si z Písma, že už za doby, kdy tu Ježíš chodil v lidském těle, se v roli "věřících"... nebo alespoň těch naslouchajících Mu, paradoxně ocitli ti, kdo byli institucializovanými věřícími označeni za padlé a exkomunikováni. Dneska se dost lidí považuje za... v rámci možností... spravedlivé, za ty, co žádné "kecy" a "milodary" od Ježíše nepotřebují. A ti, kteří Mu chodí naslouchat, jsou potom v roli padlých, "hříšných", protože tak veřejně přiznávají, že to... nějak nezvládají. Hledají u Krista odpuštění, které jim nemůže dát žádný člověk. Dokonce kolikrát i my sami sobě nedokážeme odpustit. Jako Petr, co při Ježíšově zatčení a soudu dokonce třikrát zapřel! Sesypal se z toho, zhrozil se sám ze sebe! Ale přitom... divná věc - Ježíše nezklamal! Ten to věděl a už dopředu, Sám mu prozradil, že se tak stane a vůbec přitom nedodal jízlivě: Víš co, a když seš takovej, tak se seber rovnou a už vypadni!
Domníváme se, že stejně tak ani my nemůžeme Krista zklamat tím, jak to poděláme... ale jen tím, že nepřijdeme.

Ve vzduchu pořád ještě visí otázka... proč tam za Ním vlastně chodili? On nezvonil u jejich dveří a nabízel jim konec světa se slevou - to oni sami za ním chodili, je psáno! A dokonce VŠICHNI!!!! Všichni ti problémoví! Dobrá, u těch ubožáků, co nic neměli, to se dá ještě pochopit, ale proč i ti "mafiáni"? Co jim tak úžasného mohl povídat - jim, kteří měli dost peněz na to, aby si zašli kamkoli jinam... třeba do nejvyhlášenějšího podniku ve městě, koupit si tam to nejlepší pití a tu nejsvůdnější ženu, co by jim říkala ta nejsladší slova...
Ježíš jim musel vyprávět něco, co nemohl nikdo jiný. Musel jim vyprávět jejich vlastní příběh, a to tak, jak ho neznal nikdo z lidí a jak ho možná neznali ani oni sami.
Opět... v Letopisech Narnie se píše, že Aslan nikomu nevypráví cizí příběh, vždy jen ten... "můj"! A to je možná ono. Milióny lidí s Ním dnes a denně mluví a On každému vypráví jen jeho konkrétní příběh. Desítky, možná stovky útržků příběhů slyšíme každý den odevšad, jsou možná napínavé, možná vtipné, možná poučné... ale vždycky jsou to nějak více či méně příběhy cizí. Naproti tomu, čím víc chodíme naslouchat Jemu, tím víc se pak i naše vlastní vyprávění stávají druhým jejich osobním příběhem. Zní to jako hloupost, ale tak se to děje. Nevíme, jak to Pán Bůh dělá, ale dělá to. A naopak, čím víc jen papouškujeme cizí příběhy, tím méně se stávají příběhem... kohokoli.

Víťo, půjdeš-li opravdu s Ním, budeš-li Jemu naslouchat, můžeš jít třeba i temnotou a přitom v temnotě nebudeš. Temnota neexistuje, není to žádná fyzikální veličina, jak prokázal Einstein. Existuje jen nepřítomnost světla! :-)
Bůh nestvořil tygra požírajícího antilopy. Bůh stvořil tygra, co žere trávu. A nám ho dal hned na počátku do moci. Stejně jako celé stvoření. A pak jsme uvěřili našeptávání, že bez Něj by to šlo ještě nějak líp a... Odpojili jsme se. Duchovní část naší bytosti, styčná půda s Bohem, propadla smrti, umřela. Pokazili jsme se my a tím se zvrhlo celé stvoření - i tygr. Ano, cesta dočasné nápravy je v ostražitosti před tygry. A taky v naší síle a moudrosti.
Cesta trvalé nápravy je v něčem... v Někom jiném... mimo naší sílu a moudrost.
Jsme-li momentálně v roli těch exkomunikovaných, asi by bylo dobré dát si bacha, a ten čas vyvržení nepromarnit marným bouřením se a prosazováním zákonů, které by naše zrady uzákonily jako normální. Místo toho bychom Mu spíš "VŠICHNI" měli chodit naslouchat.
A jsme-li momentálně v roli těch spravedlivých, co Ho poslouchat "nepotřebují", protože to docela zvládají, pak zase pozor na to, abychom se nepohoršili a nezačali pomlouvat a házet klacky pod nohy těm, kdo s Ním chodí na svačinu... nebo dokonce na Večeři... :-)

Ať už budeš psát o čemkoli, kam tě teď táhne srdce, budeš-li s tím chodit za Ním, všechno Mu to číst a povídat si o tom... ano, přesně jak jsi říkal - klidně se Ho i zvědavě ptát... bude to tvoje psaní, byť by bylo i o temných věcech, pořád víc o světle. A taky o dálce a výšce.
Budeš-li psát bez Něj, i kdyby ti celý svět ležel u nohou... zvolna to skončí v kůlně mezi ostatními trpaslíky :-)


Zbývá jenom dodat... Víťo, to co ti tady tak dlouze píšeme, jsme nevyčetli z náboženských příruček. Je to náš příběh. Tak, jak jsme ho prožili "Mi" a jak nás také přivedl dohromady. A taky psaný z bodu, kde právě jsme. Tvůj může být jiný. Ostatně na našem příběhu nezáleží. Ten je tu akorát proto, aby dodal chuť a povzbudil k naslouchání Jeho příběhu!
Taky dík za inspiraci ;-)


Caine-Mi 31.10.2016

* * *
A ještě dovětek, který už není pro tebe, ale pro kohokoli, kdo by si třeba tenhle otevřený dopis přečetl ze zvědavosti a začal se ptát: A jak si s Ním teda můžu povídat, když už tu nechodí v těle? Uslyší mě vůbec, když budu mluvit jen v duchu? A jak Ho uslyším já? Taky jenom v duchu?
On nás slyší kdykoli kdekoli. To je věc důvěry. Spolehnutí se. A co se odpovídání týče... připadá nám, že jsou tři hlavní způsoby (pokud jde o verbální komunikaci), jak Mu lze naslouchat:
1. Osobně při ztišení (tomu se říká modlitba)
2. Osobně při čtení Písma nebo hlavně Evangelia
3. Zprostředkovaně srze někoho ze společenství podobně "postižených" naslouchačů. (Těžko říct proč, ale Nebeskému Tatínkovi se to tak zalíbilo, přivádět si nás k sobě navzájem a dávat se nám poznávat právě přes poznání dané druhému člověku pro nás! A skrze poznání dané zase nám pro druhého člověka. No, asi jako se lidskému tátovi líbí, když se jeho děcka nehádají, ale pomáhají si při domácích úkolech. I při hře :-) ).
Všechny tyhle tři hlavní komunikační kanály jsou... nebezpečné. Může nás to semlít a otlouct o dno nebo o koryto. Ale to můžou jakékoli komunikační kanály a vztahy. Tyhle tři ovšem dlouhodobě fungují a opravdu s Ním spojují!


O absurdní víře i absurdním odpuštění


Právě ti, kteří Boha "znali nejvíc", čteme si v Evangeliu, ti, co se nejvíc zabývali tím, jaký je On a co naopak žádá od nás, právě ti, co se snažili kvůli Němu žít a jednat co nejsprávněji, ti pak nejvíc tlačili na Ježíše, aby se už konečně vyjádřil jasně! Aby teď! - v odpověď na jejich otázku - udělal nějaký nepopiratelný a totožnost či pověření prokazující zázrak! A nebo se alespoň konečně vyslovil srozumitelně a bez těch svých věčných jinotajů! Aby zkrátka už VĚDĚLI a nemuseli pořád jen důvěřovat. Nebo nedůvěřovat - to podle racionality svého uvažování či vrtkavosti srdce.
Jenže Ježíš jakoby si postavil hlavu a začal trucovat, že na just ne! (Mimochodem, když nakonec odpověděl přímo, víme, co následovalo, že? Šutry a... pak konečná). Ač to tedy bylo evidentní a vícekrát prokázané, že je zázraků schopen, dokonce takových, jaké svět do té doby neviděl... třeba chodit po vodě, na lusknutí prstů měnit počasí... slepé, hluché, chromé, dokonce i ty od narození, uzdravit pouhým slovíčkařením... teď najednou na požádání, na přímou výzvu zbožných, morálních a vzdělaných lidí... nedělá nic! A jako obžalovaný už vůbec ne! U žádného ze soudních stání, dokonce ani před posledním soudem (pro Něj), nedělá všeobjímající jasno. Nebo aspoň většinově všeobjímající! PROČ?????
A proč naopak při každé možné i nemožné příležitosti tak vehementně oceňuje projevy... dokonce i zoufalé a kolikrát opravdu hodně absurdní víry?! Ano, ještě mnohem nepodloženější a nesmyslnější, než je ta naše antievoluční!
Tak například zviditelňoval třeba úplně naivní a zcestnou víru v to, že fyzická smrt člověka není zas až takový problém! Vždyť stačí zavolat hej nebo počkej - a i chlapík, co už smrdí, je v rozkladu a žerou ho červi, vyjde pěkně na sluníčko a posadí se mezi nás ke stolu, pohoda, klídek.
Nebo to jak oceňoval už ale fakt nebezpečnou víru, totiž, že na pouhé dobré slovo se můžeme sebrat a odjet na vzdálenost jednoho dne cesty od lékaře, i když máme smrt na jazyku. A takové ty komentáře, že teprve až úplně ztratíš naději v lidskou pomoc, pak budeš uzdraven... aspoň to si mohl odpustit.
Ježíš drze loboval za nezodpovědnou víru pohanského velitele vojska, zvyklého vydávat rozkazy jak na běžícím pásu (stejně jako srážet podpatky a panáčkovat při telefonátu z vládních kruhů)... co si budeme zastírat o armádě a politice, že? - bývají to kolikrát všelijak absurdní rozkazy! A přece mu Ježíš udělil deset bodů právě za jeho až trestuhodné zanedbání povinnosti a spolehnutí se na chiméru, totiž na rozkaz vydaný jen tak "do vzduchu" na dálku...
Proč? Zase ta neodbytná otázka: Copak byl Ježíš cvok? Copak po nás chce Bůh, abychom si nechali "vymejt mozek"?
Proč?
Vymejt mozek rozhodně ne! To by se s ním přece skoro celý šestý den stvoření tak nepiplal... A tady nám dokonce bratři evolucionisté příkladně vycházejí vstříc s ještě silnějším argumentem: To by se s ním přece skoro milióny let nepiplal... kdyby ho chtěl pak vymýt, ne? :-)
Je-li člověk opravdu stvořen k obrazu Božímu, tedy trojjedině, jak jsme teď poslouchali v pořadu Lukáše Targosze o společenství církve, jestli jsme opravdu stvořeni i pro propojení s Bohem a bez toho nemůžeme fungovat v plné verzi, pak je Víra, na rozdíl od jistoty, nezbytná!
Bum prásk!
Když víme, když máme jistotu, co je správné, tak už Boha přece vlastně nepotřebujeme! Když máme "poznání dobrého a zlého", případně vizi černého a bílého, potom k tomu, abychom vyrazili do akce, nám stačí odvaha, případně síla nebo strategie... a samozřejmě nějaké ty technické propriety. A jsme-li navíc vybaveni řádným seznamem toho, co je Bohu libé, pak jaképak cavyky! Věc je jasná jako facka a pokud to není moc namáhavé a jedná se spíš o boření než stavění, jde se na to! To, že bychom náhodou mohli vědět sotva půlku faktů o nosnících nebo si jen domýšlet sílu zdí a jejich vzájemné propojení, to ať řeší "ti nahoře", to by člověk neudělal nikdy nic, kdyby o všem takhle moc přemýšlel. Ostatně poptávka po dozorcích, kteří neřvou a nestrkají do lidí, není moc velká - jak praví klasik ve Stopařově průvodci galaxií.
Je tedy celé to Startrekovské motto, že se máme odvážně pouštět tam, kam se dosud nikdo nevydal, nesmysl? Máme raději vyčkat na zadku a jako všichni slušní, spořádaní průměrní občané ho příliš nevystrkovat? A prdět si jen tak pro sebe a hlavně do svého?
Tak tohle ale Ježíš neříká! (To jen my, digitální děti si hned všechno převádíme na jedničky a nuly).
A už vůbec něco takového sám nedělá!
Možná je to podobné jako s odpuštěním. Každý "kristovec" se nějak vyrovnává s tím, že aby mohl mít rád, musí odpustit. Akorát že my si hned představíme odpuštění toho, co bychom případně sami byli schopni... někdy spáchat. Ale Ježíš po nás žádá mnohem víc! Víc, než jsme si až do téhle chvíle dokázali představit: Totiž... odpustit nejen to, co bych sám mohl někomu udělat, ale i to, co mi přijde tak odporné, že si namlouvám, že něčeho takového bych schopen nebyl!
A stejné je to i s Božím oceněním. Čeho si u nás Bůh nejvíc považuje?
Dálky a výšky, kam až, případně k čemu dokážeme dojít nebo vylézt? Jde Mu o součet našich zásluh a malých plus? Velkou veřejně prospěšnou nebo osobně angažovanou činnost?
Když Boží Syn-člověk dělí lidi na "ovce a kozly" (v Evangeliu podle Matouše 25,33 a dál), tak ano, tohle všechno viditelné a prokazatelné "správno" dává za příklad! A přece ještě nad těmi našimi "dobrými drobnými skutky" zdůrazňuje něco mnohem většího! Něco, o čem je obecně v Evangeliu řeč nejčastěji! Ne kolik sklenic studené vody jsme komu (bez)významnému podali, kolikrát navštívili své blízké ve vězení... jakou pravdu jsme ustáli obhájit, ale že Jemu!!! - ukrytému v něčí deprimované, žíznivé, hladové, uvězněné, malé dušičce - jsme to udělali! Z lásky. "Nepodložené", nezálohované, nevratné lásky, pramenící z pouhé důvěry Jemu samotnému!
Na běžné "správno" už totiž Boha nepotřebujeme! On sám nám ho pár století před naším letopočtem "vepsal do nitra", jak stojí v Bibli. Každému člověku "vyryl" do kamene jeho srdce svůj "zákon", takže od té chvíle i ten poslední křovák kdesi v pralese ví, co je poctivé a co sviňárna.
Přemýšleli jste někdy o tom, jak je to možné? Kde se tyhle... ehm... tzv. "křesťanské" morální hodnoty vzaly i v těch nejzapadlejších národech, co o Bohu zatím neslyšeli ani "ň", natož "B"?
Nemusíte souhlasit, a pokud jste dobří, poctiví "křesťané", co nikoho neokrádají, nevraždí, nerozvádí se... nebo alespoň pokud jste morálně slušní lidé, co prostě dělají, co můžou, tak asi ani souhlasit nebudete. Ale co když je to s "pácháním" našich dobrých skutků opravdu tak, že ve chvíli, kdy víme, co je správné, Boha přestáváme potřebovat?! Zatímco teprve ve chvíli, kdy naše rozhodnutí stojí na oněch tekutých píscích Ježíšem oceňované víry, na předání velitelského můstku Jemu samotnému, a to někdy až tak, že i mnozí "věřící" kolegové pak s nepředstíraným zájmem projeví soucit... s naším "vymytým mozkem", víry notabene tak labilní, že je jako Petrova chůze "na vodě"... ano, co když právě teprve v takové chvíli (TEDY POCHOPITELNĚ POKUD TAK JEDNÁME OPRAVDU SAMI ZA SEBE A NE STÁDNĚ!!!) - býváme znejistění a opuštěni všemi natolik, že Boha bytostně potřebujeme?!
Minimálně celá přežraná a "bezpečnou" sociální sítí protkaná "křesťanská" západní civilizace, by si tohle měla připomínat. Po státech, po krajinách, po rodinách, po dvojicích i osobně. Dřív, než nám to osobně připomene někdo, od koho bychom to ale fakt vůbec nečekali a možná i způsobem, jakým bychom to nečekali.


Caine-Mi 29.11.2016


Vlakem do Emauz


13-14Ještě ten den se dva z Ježíšových následovníků vydali zmizet do vesnice jménem Emauzy, vzdálené od centra dění ani ne na sto honů, ale cestou nedokázali mlčet o tom všem, co se stalo.
15 jak to tak propírali ze všech stran, přiblížil se k nim Ježíš a šel jejich cestou úplně blízko.
16Ale cosi neviditelného jakoby bránilo jejich očím Ho poznat a srdcím se z toho radovat.
17Až se jich nakonec sám zeptal: "O čem se to tu pořád dohadujete, že jste z toho takoví celí smutní?"
18Jeden z nich, ten co mu říkali Kleofáš, nahlas odpověděl: "Ty jsi snad jediný člověk na světě, co se nezajímá o politiku a neví o lumpárnách, co se tu teď dějí!"
19"A měl bych vědět?", zeptal se jich.
"Měl! Hlavně o Ježíši Nazaretském," vylétlo z nich. "Byl to prorok, mocný tím, co říkal i tím, co dělal před Bohem i před prostými lidmi.
20Ale vláda, přední duchovní a kněží... naši vůdcové ho udali a vydali do rukou okupantů, aby byl odsouzen k smrti a pak.... pak Ho nechali popravit tím nejpotupnějším pohanským způsobem - ukřižováním!
21A my jsme všichni doufali, že právě On už je konečně tím, kdo dá věci do pořádku, kdo vykoupí lidi důvěřující živému Bohu. Jenže teď už je to třetí den, co je po všem!
22-23Sice dneska přiběhlo od hrobky pár hysterických žen, že tam ráno šly a vůbec nenašly Jeho tělo! Nakonec ještě k dovršení všeho začaly tvrdit, že měly vidění a andělé jim prozradili, že žije!.
24Pravda, pár z našich se tam raději doběhlo mrknout... V hrobce bylo opravdu všechno tak, jak ženské popisovaly, ale žádní andělé pochopitelně a ani Jeho nikde neviděli."
25Tehdy k nim Ježíš znovu promluvil: "Proč jste tak zabednění?! To je vám fakt zatěžko důvěřovat tomu, co je v Písmu napsáno a předpovězeno?
26Cožpak všechno to, co se stalo, je pro vás novinka? Cožpak to neměl Bohem poslaný Mesiáš vytrpět v lidském těle, než vejde zpátky do své velikosti?"
27A pak začal od Mojžíše, pokračoval přes svědectví dalších velkých Božích mužů a vykládal jim, kolik toho je ve svatých svitcích zaznamenáno právě o Něm.
28Konečně došli k vesnici, kam měli namířeno se ukrýt, ale On naznačil, že půjde dál.
29Přemlouvali ho: "Nechoď! "Buď tu s námi, doba není bezpečná a nade vším se tak rychle smráká..." Neodporoval a vešel s nimi do domu, že tedy zůstane.
30Když si sedli za stůl, aby pojedli, vzal chléb, poděkoval za něj a pronesl požehnání. Pak ho lámal a rozdával.
31A teď se jim konečně otevřely oči a poznali, kým je. Najednou ho totiž viděli... ještě jinak, osobněji a opravdověji, ačkoli se jim přitom ztratil z očí.
32A tehdy si také vzájemně jeden druhému řekli: "Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písmo?"
33A hned vstali a vrátili se tam, odkud se utekli schovat.
(Lk.kap.24)

Každý den se člověk vydává někam pryč, zmizet do nějaké té své "vesnice" Emauzy. I "Mi". Pryč od epicentra divných řečí a pohledů, někam daleko, aspoň na sto honů! Nadechnout se. A přece jsme cestou nedokázali nedusit se tím, co se kde šustlo.
Propírali jsme všechno možné a ze všech stran... a hlavně to, co jsme nemohli vyřešit. A tu se k nám do kupé vecpal Ježíš, že prý jestli nemáme kousek volného místa. Sedačky byly plné zavazadel a nástrojů, tak jsme se docela těsnali. Akorát, že cosi neviditelného, jakoby nám bránilo Ho těsněji poznat a srdce byla příliš zatuchlá klimatizací a neochotná k radostnému čtení Bible.
Až se nás nakonec sám zeptal: "O čem se to tu pořád dohadujete, že jste z toho takoví celí smutní?"
Jeden z nich, ten co mu říkali Caine, polohlasem odpověděl: "Ty jsi snad jediný člověk na světě, co se nezajímá o naše internetové stránky a neví, co se tam děje!"
"Nějaké lumpárny? Chcete mi je pošeptat?" zeptal se spiklenecky.
"Ále! Přeci ten náš vzkazník!" vylétlo ven takřka společně. "Pořád tam něco vzletného vyprávíme o Kristu... jak je mocný ve slovech i v činech a tak... ale nikdo nic. Ani slovo. Přitom kdejaká přízemní poznámka sklízí bouřlivé komentáře. Jeden bráška se tam dokonce v čisté, ale úsměvné snaze pořád pokouší chránit svět před zlem tím, že na něj znovu a znovu zavádí řeč a běda, když mu zazpíváme ...čím srdce přetéká tím ústa mluví. Druhý, raněný štvanec zoufale touží po amnestii, ale při jejím obdržení si pak sám obléká talár ze světských paragrafů... A třetí? Ten, co se nikdy nerozčílí? Už se rozčílil.
A přitom je přece psáno, že kde se sejdou dva nebo tři v Božím pověření, tam Syn-člověk je mezi nimi v Těle! Teď už je to třetí den, co je po všem a to slíbené Tělo nikde... Pár konejšivých slov dolétlo od hrobky, zjevily se nám dokonce andělské opice, aby nám zvěstovaly, že se máme víc snažit!. Pravda, na jejich apel se každý o něco málo pokusil, v hrobce se trochu poklidilo, ale Tělo... pořád nikde."
A tehdy k nám Ježíš promluvil znovu: "Proč jste tak zabednění ve svých hrobkách?! To je vám fakt zatěžko důvěřovat všemu, co si o mně čtete v Evangeliu? Copak se takové věci nedějí od začátku? A "Vi", copak nemáte spíš jít a spolehnout se? Zpívat, básnit, věrozvěstovat a... vybubnovávat to" :-)
A pak to vzal od Mojžíše, a pokračoval přes knihu přísloví...
(26.kap.)
4Neodpovídej tupci na jeho tupost,
aby ses mu sám nezačal podobat.
5Odpověz tupci na jeho tupost,
aby si přestal moudrý připadat.

Konečně jsme dojeli k místu, kde bylo třeba vystoupit a jít po svých. Mával nám z okýnka... prý Ho čeká ještě nějaký další koncert. "Nejezdi! přemlouvali jsme Ho. "Buď tu s námi, doba je plná komerce a přetvářky..." Kupodivu nic nenamítal, vystoupil a šel.
Když jsme si pak společně rozesedli (po dvou) do trávy zahrádky, vzal chléb, poděkoval za něj a pronesl požehnání. Pak ho lámal a rozdával.
A teď se nám konečně otevřely oči! Teprve teď, když jsme s Ním děkovali a ne záviděli, když jsme s Ním pronášeli požehnání a ne proklínání, teprve teď, když jsme jedli svýma špinavýma rukama, co jsme si nadrobili... najednou nám došlo, kým opravdu je. I pro nás utečence.
Najednou jsme ho totiž viděli ještě jinak, osobněji a opravdověji, ačkoli se nám přitom ztratil z očí.
A tehdy jsme si také vzájemně jeden druhému vyznali: "Copak nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písmo?" Copak není tohle skutečný smysl všech vztahů?
A raději jsme hned vstali a... přestali se schovávat.


Caine-Mi 27.3.2017


Malá úvaha o velké dokonalosti
aneb další z odpovědí na zdejším vzkazníku, které poněkud přerostly svou původní ryze technickou otázku ;-)

Fazy2: No právě!!! Právě že tam v těch bubnech žádné chyby neslyšíš! "Mi" taky ne! A v tom je ta chyba! Ty "bubny" - zvlášť jsou-li v první zvukové linii!... jsou strašně "dokonalé", jakoby rovnou sjely ve fabrice z pásu. Jeden úder pěkně jako druhý. Jeden klon za všechny a všichni za jednoho! Jenže tohle mušketýrské heslo najednou ztrácí smysl, vždyť jsou všechny stejně dokonalé a jednomyslně říkají: D-o-b-r-y d-e-n p-a-n-e F-a-z-y! V-e-s-k-e-r-y o-d-p-o-r j-e z-b-y-t-e-c-n-y-!
Ne, po formální, technické... "notové" stránce na nich opravdu neshledáváme nic špatně! I těch přechodů by tam klidně mohlo být víc, to je bezva, akorát... akorát že to vlastně nejsou přechody v pravém slova smyslu. Tedy místo, kde člověk přechází... třeba ulici plné valících se aut(omatických not) z jednoho svého azylu (nebo azyláku) do druhého...
Představ si třeba, kdyby všechny auta na křižovatkách, ale i lidi na chodnících bylY robotY! TakovÝ tY... na dálkové ovládání. Jak by hned doprava pěkně plynule proudila, bez zbytečného zdržování, troubení, nadávek... rovnou přímočaře k cíli. K cíli, který by nikomu nevoněl ani nesmrděl, nebolel ani nelákal... Který by prostě jen byl v bodě A nebo B. Tečka. Od věků po věky. A teď... nedej Bože, že bys do toho dokonale sesynchronizovaného světa vstoupil ty! Živý... normální člověk! A najednou by bylo jedno, kde je přechod a kde není. Pro tebe by stejně žádný nebyl! Nikde. I kdyby ses sebevíc snažil chovat ukázněně, v tak dokonale seřízeném mechanismu bys, coby nedokonalý člověk, vždycky jednal chaoticky! Vždycky by ses někde plet(l)!
Z pohledu počítačového dirigenta bys byl vadná jednotka, vadný takt... (ve tvém případě dokonce možná vadný dvoutakt... Fazy2) :-D
A z tvého pohledu by to všechno vůkol zase byl hrozně studený a divně zbytečný svět. Dokonalý, ale zbytečný.
Nebo ještě jinak:
Zkoušel jsi někdy zahrát kytarové sólo na klávesy? Řečnická otázka, ale snad ti přitom došlo, že i kdybys měl ty nejdražší klávesy na světě, přece z nich nikdy nedostaneš akustickou kytaru! A pokud navíc sólo "ala něco" vypíchneš hodně dopředu, cvičené ucho na jeho "umělohmotnost" ještě o to víc upozorníš. Nebo možná ne ucho, možná srdce! Vždyť už Malý princ, blahé paměti našeho dětsví, tvrdil, že... "správně vidíme jen srdcem a co je podstatné, je očím neviditelné"... A v dospívání nám pak upřesnil nebeský Tatínek skrze Písmo: "Nejzrádnější ze všeho je lidské srdce... správně vidíme jen Kristem"... tak i hudba se neposlouchá toliko ušima, očima nebo dokonce tím mezi nohama. Hudba jde nějak přes nebe. Proto to pořád - i navzdory stále rychleji se valícím rytmickým vlnám doby - funguje. Pořád ještě hudba vyvolává pocity, o kterých někdy ani netušíme, že jsme jich schopni... nebo že jsou adekvátní naší životní situaci :-) Pláč, smích, smutek, radost, vztek, smíření...
A co teprve když se hudba, jako vyňaté žebro z těla nebeské poezie zase vrátí tam, odkud byla vzata! Aby toužila po spojení se slovem, jako i žena vyňatá kdysi na počátku Stvořitelem z těla muže, nepochopitelně pořád touží... navzdory vší emancipaci a mužské zastupitelnosti v tomhle instantním světě... touží po spojení a společném návratu.
Ale to už se dostáváme od opery, potažmo rock'n'rolu trochu daleko. Filosofování nikoho moc nebere. Dnešní doba tlačí na výkon a hlavně na dokonalost. Strojovou, až chemickou. Kdyby dneska nějaká kapela začínala s tak nedokonalým know how jako kdysi Plastici nebo třeba Znouze, neměla by vůbec žádnou!!!!! šanci se prosadit.
A tak se dá buď dál cvičit a překonávat lidskou omezenost směrem k technické dokonalosti, virtuozitě... a nebo naopak jít zdánlivě lehčí cestou virtualizace - pracovat s počítačem a "ubírat", maskovat jeho anonymní sériovou strojovost.
Jsou skladatelé a hráči, co už jaksi dopředu kalkulují s tím, že kytara vyťukaná na klapky nebude nikdy kytarou a proto píší už hned klávesově. I kytarové sólo vymyslí... neutrálně... a nebo ne a pak si holt musí dát práci s jeho "oddokonalováním". Tu slide čudlíkem tón nepatrně rozladí, tu ho malinko protáhnou... zrychlí... Možností je nespočet. Hodně pracují třeba s dynamikou každé klapky a pokouší se vžívat do myšlení a prstokladů skutečného kytaristy. (Volně podle poznámek z hodin studiového mága Přémy Haase ;-) )
Fazy! (Lidé!) Tím rozhodně nehlásáme, že máš (máte) ve svých klávesových bubnech (životech) záměrně nasekat co nejvíc chyb, nebo dokonce výpadávat z rytmu, aby to působilo přirozeně, aby se (nám) to líbilo!
Tohle o čem tu mluvíme je opravdové kouzlení, jaké se učí celý život na škole hudebních čar a kouzel v Bradavicích, či Berklee... Jazz College. Zřejmě. "Mi müdlové" o tom totiž jenom čteme :-)
Je to záhada... ten život! Po formální stránce musí být všechno správně, ale přitom se nesmí vytratit pocit "lidskosti" nebo chceš-li dětské, "nedokonalé" hravosti. A pokud možno z každého "nástroje". Tedy i z toho, který obvykle šéfmuzikanti za hudební nástroj vůbec nepovažují - z bubnu ;-)
Minule jsme ti tvrdili, že veškerý bigbít stojí právě na živosti bicích! Jakmile jsou tuhé, "rovné" a dokonalé jako z počítače, byť by to i sebezapřechodovanější bylo, pak celý výsledek má vždycky mnohem blíž k popu nebo dokonce technu, než k rock'n'rollu.
Nebo ještě jinak... a tomu bys měl, coby gurmán, snad rozumět :-D
Samozřejmě, že lze jídlo pouze vyndat z mrazáku, plácnout ho na talíř a pak už jen tančit nějaký ten breakdance... s příborem. Na kalorické, vitamínové... a kdoví jaké ještě výživné hodnotě nic neztratí... Ale málo platné, pro náročnějšího mlsouna je to... prostě studené! A tak jídlo obvykle (nebo aspoň v mekáčích to prý tak dělají :-D) ...před požitím na mrknutí oka vkládáme do "mrkvovlnky" a tím dotyčný "kuchař" nemusí vařením trávit celé dopoledne.
Ledové jídlo se dá v troubě zvroucnit, ale co ledová hudba?
Tam je tou (nebo tím?) troubou... sám muzikant! :-) Jeho cítění... nitro... "srdce". Živé, nedokonalé a svým způsobem zrádné...
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak obrovský tvůrčí potenciál musí mít v sobě Ten, k Jehož obrazu jsme stvoření? Víte... že nás vymyslel tak, že i kdybychom se mu "nepokazili", byl by každý z nás pořád úplný originál?! Na rozdíl od vší té dokonalosti počítačové, která sama o sobě produkuje jen "anonymní sériovost". Kopie z kopie.
Ale co víc! On to má domyšlené ještě dál! My smíme zůstávat každý originálem, i když už nejsme (nebo zatím nejsme - záleží na úhlu pohledu)... dokonalí!!! Jasně, že platí i to, že čím víc se pokazíme, tím víc tu originalitu ztrácíme a tím víc se pak podobáme jen miliónům aktérů jakési... počítačové hry na rozličných levlech, ale stejně... I takhle jak jsme, s naším porušeným srdcem, v podstatě nenajdeš na celém světě druhého stejného muzikanta!
Ba dokonce ani člověka ne! Každý je stvořen, "složen"... napsán... jako originál!

Díky, nebeský Tatínku, že i když tady za noci v ope..retě hrajeme každý svoje sólo tak chaoticky a přitom rádoby dokonale... a nebo zase studeně, protože se stydíme hrát ho sami za sebe... Tatínku... i když to často mastíme jeden přes druhého a ještě častěji dokonce jen jeden druhého kopčíme... děkujeme, že Ty neváháš brát dirigentskou taktovku dál do ruky a chodit znovu a znovu a znovu trapně dokola na naše zkoušky... aby třeba jednou zazněl aspoň kousek symfonie. A i kdyby ne... děkujeme, že i kdyby nikdo jiný, tak Ty jsi ochoten poslouchat nás i tak. A nejen první, ale i druhé... co druhé, i každé poslední housle!
Amen


Caine-Mi 29.8.2017


Zpět