Caine
Jsem diletant. Vyrůstal jsem v nuzných muzikantských podmínkách a v bídě na talent. Nikdy jsem se nenaučil číst a psát... noty... ba ani nepochopil hudební teorii, takže zpočátku mi opravdu k holému uměleckému sebevyjádření nezbývalo nic jiného, než psát básničky a nerytmicky je "rapovat". (Je to smutný příběh, neboť kromě elementární teorie a talentu mi chyběl i smysl pro rytmus!). Díky Bohu, po setkání s punkovou muzikou mi záhy svitlo poznání, že síla sdělení není vůbec odvislá od počtu exotických akordů a latinskoamerických brejků, takže jsem i já odvážně vzal do ruky první hudební nástroj... buben... a začal skládat písničky. To bylo... no, už více než před třiceti lety, což zmiňuji hlavně jako varování pro hipíky, že už nejsem důvěryhodný! Tehdy jsme s podobnými diletanty ihned založili kapelu. A po ní jinou a pak další a další... Ta, ve které třískám dodnes se jmenuje Znouzectnost.
Naproti tomu setkání s písničkářským světem, a nejvíc snad s Járou Ježkem a jeho skupinou Čp.8, mě nasměrovalo i k psaní mnohem tišších, osobnějších věcí. A těch také pochopitelně s postupným... dozráváním... přibývá. (Muži nestárnou, jen dozrávají. Pozor, nezaměňovat s tloustnutím!).
Další setkání, které se na mně, doufám, zásadně podepsalo, byla návštěva... nečekaná a zprvu i nevítaná, Ježíše Krista. Vyprávěl mi o své šokující nabídce nepodmíněné, nezasloužené milostí. Vešel... a už zůstal. Uznejte sami, to pak člověku nedá, nepokusit se něco z těch každodenních společných setkání skrze zkušenost víry i... vyzpívat.
Mám-li se ještě nějak víc hudebně představit, těžko to půjde bez odvolání se a vyslovení obdivu k slavnějším písničkářským "kolegům", kteří se mi jako střípky mozaiky otiskli do muzikantského cítění. Rošťáckou náladou Jonathan Richman (a jeho "koupelnová" kapela Modern Lovers), strhující opravdovostí Jacques Brel, poetikou Francis Cabrel... Ne, to by asi bylo na dlouho, tak alespoň pár jmen těch pro mne nejinspirativnějších českých bardů a básníků, které je stále ještě možné naživo neminout: Jiří Smrž, Petr Linhart, Karel Diepold... a také třeba Jan Burian, mezi jehož svěřence, tzv. Osamělé písničkáře, se hrdě hlásím. Ačkoli jím vlastně nejsem! Už léta totiž sdílím svoji tvorbu, ale i to, o co nestojí žádné publikum - věčné pochyby a nekonečné předělávání, noční bdění a pinožení za ztracenými veršíky, trapné skřehotání nepovedených verzí písní v zoufalé naději, že teď už se konečně vylíhnou... To hořké i sladké, ohavné i povzbuzující už léta sdílím, krom Ducha svatého i se spřízněnou lidskou duší, která se ale teprve "nedávno" rozhodla divákům zviditelnit... a naše písničky začít prezentovat se mnou i na "pódiu":

Assa-Mi
Jsem zpívající nezpěvačka, hrající nehudebník, velmi prozaický básník a skladatel druhých houslí. Resp. hlasů.
Vtipálek jen ve vykázaných mezích.
S Cainem vystupuji živě poměrně krátkou dobu, ale poměrně dlouhou dobu už mu do tvorby živě kecám. Také mu nosím, co kde posbírám. Všelijaké veršíky a nápady, útržky myšlenek a pohledů na svět, zbytky významů... a tak už spolu vlastně léta budujeme takovou černou... vlastně zelenou... skládku. (Klid, jen virtuální :-) ) A jak to jde mu i vařím v zelené kuchyni s počítačem.
Od mala jsem slýchávala, že hudbu mohou dělat jen k tomu obdarovaní jedinci. Jenže mě nespravedlnost a kastovnictví vždycky iritovalo, a tak jsem v patnácti letech raději odešla z domova a stala se načas... sice bezdomovcem, ale hudebním! Později se mi multiinstrumentalista Fífa pokusil pomoci a nabídl volné místo bubeníka v jeho... zkušebně.
Ovšem teprve až osudové setkání s kolegou diletantem Cainem, pozdvihlo malé "m" mého sebevědomí na velké: SebevědoMí. (Pochopitelně se ho zatím snažím držet zkrátka, proto: Sebevědo-Mi :-D ).
Caine přišel s revoluční myšlenkou, že muzikantem může být každý, kdo chce! A ani nemusí být Čech! Navíc on že třeba vůbec není hudebním bezdomovcem, nýbrž... nazývá to mnohem vzletněji: Osamělým písničkářem! Tímhle Mi tedy konečně v muzice otevřel netušené možnosti. Pracovala jsem u něj nejprve jako uklízečka, telefonistka, sekretářka, webmasterka, manažerka, assistentka, až nakonec... jsem se vypracovala na již zmíněnou zpívající nezpěvačku, předtextařku, skladatelku druhých hlasů a také omylem punkovou bubenici.
Osudovým setkáním "třetího druhu", které obohatilo nejen můj výrazový rejstřík, ale celý život... (a žel také ochudilo o pár konzervativnějších přátel, trpících utkvělou myšlenkou, že jsou free)... bylo... setkání s Ježíšem Kristem. Vůbec jsem do té doby netušila, že je živý! Že opravdu vstal z hrobu nebo dokonce, že je Boží Syn! Myslela jsem si celá léta... že se to jen tak říká... malým dětem, co už nevěří na Ježíška, ale ještě ne té pohádce o vývoji člověka z opice. Nebo teď vlastně frčí... tuším z prasete, že?
Pravda, trochu mě mrzí Boží neviditelnost, ale... hlavně že k nám mluví! Já totiž poslouchám ráda.
A jak se bude společné vystupování dvou omylem punkových bubeníků s doprovodným folkovým zpěvem vyvíjet dál?
Na to se sami těšíme každý den. V Bibli je psáno, že co se světu zdá bláznovstvím, vyvolil Bůh, aby zahanbil všechny chytráky světa - i kdyby se třeba spojili!
Tak jsem ráda, že se na tom můžeme s Cainem... společně... podílet :-)