|
11.2.2024 - Plug'n'pray fest
Praha
O VĚČNÉM HLADU
(Caine-Mi)
Doktor věd a všech nápověd
pozval mě včera na oběd
a já sněd celej svět
Vtipnou kaši napřed, pak těsto snů
od snůšky dat je kousek k nesmyslům
a teď už snad zaženu hlad
Ale má chuť s jídlem rostla víc a víc
táhlo mě to dál, dál do ulic
ohlodat rub, vykostit líc
Sám jak na schůzi
vycpanejch - vycpanejch stěn
Sám jak v den hrůzy
když utečeš - utečeš ven
Návnady erární zábavy
záplaty a klíny do hlavy
já se cpal pořád dál
Toužení na dně kostelů
svědomí holek v bordelu
všechen med, všechen jed
Moudrosti, makety věčnosti
slova, slova, slova o štěstí
až jsem sněd i smysl vět
Sám jak v neznámu
když není co - není co dál
Sám jak na dně džbánu
když utichá - utichá kal
Zábradlí na konci jistoty
život, smrt, všechny hodnoty
tak jsem zblajz nebeskej špajz
Přírodu co byla od věků
budoucnost včetně STAR TREKu
celej svět - a co teď?
Pár vesmírnejch siločar
už ani světlo, ani ze tmy cár
vůbec nic by bylo víc
Mám svět ve chřtánu
a jsem trochu - tak trochu plonk
Sám ve vzduchoprázdnu
a kde se vzal - tu se vzal On!
"Čau!" - povídá:
"Tak jakpak ti oběd chutnal?"
"Fajn, tak zase zejtra!"
- a pak mi prst do krku dal
NA DÁLKU
(Caine-Mi)
Bez Tebe mám jenom kapsy naplněný
spoustou slupek z vyprázdněnejch dní
úředníků zakletých do čtyřech stěn
lodička úsměvu houpá se a je vzhůru dnem
Zkus trošku, trošku sám
a zbytek už ti dám - s sebou
Malé ráno na loužích
každou vlnkou zkouší dělat smích
a nápěvy zout do bosého módu
Bůh sám nejlíp ví jak proplout
mělčinou not až na hlubší ódu
Zkus trošku, trošku sám
a zbytek už ti dám - s sebou
Když kostelník Slunce Tě právě vítá
vlažnou Snídaní Páně ve dvou
kousek blíž obzor už po nebi stéká
klenbou a do sepjatých dlaní zve zkratkou
Zkus trošku, trošku sám
a zbytek už ti dám - s sebou
Nabírám den v bezedném
Tvém náručí
otevřeném až za studánky očí
Bůh sám nejlíp ví čím začít
když tajemství na dálku už stačí
Zkus trošku, trošku sám
a zbytek už ti dám
s sebou
SKLEPNÍ
(Ondr.A.Pellar a Caine-Mi)
Ve sklepě naší fary, tam pod kostelní věží
zazděný ve výklenku padesát let už leží
Pečlivě zabalený, natřený vazelínou
přikrytý starou plachtou, zaházený hlínou
Tak dlouho zahrabaný, samotný ve tmě tmoucí
bez očí slepě hledí, na lidi kolem jdoucí
na lidi kolem jdoucí!
Ukrytý před slídily, tak jako naše víra
dobře ho uklidili, ať tiše do tmy zírá
Pro pravdu kdysi hořel, teď jenom ve tmě leží
pod haldou popela a pevnou zděnou věží
Ukrytý před slídily, před hroznou smečkou vlčí
zavřená ústa smělá nemluví, trpce mlčí
nemluví trpce mlčí!
Teď mistře Jene z Husi
kdo zkusí pro pravdu třeba...
nebát se dýmu lží, když hoří čela
a do torza mrzačí celá těla
Jiskra slov do tmy už vyletěla
ta vlaštovka jediná, co jaro dělá
i kdyby nám srdce všem dohořela
vzkřísí je!... i z pod popela
PODOBENSTVÍ O ROZSÉVAČI
(Caine-Mi)
(Každé semínko je jako trosečník
v moři země...
Ve svůj čas zachráněné
k nesrovnatelně poetičtějšímu životu
než jaký do té doby vedlo)
Sbalil si z krásy tvý kousek velkýho nic
Nevnímal ty kecy, věci který takhle v noci
prostě nejde říct
vlci a půlměsíc o tom asi vědí víc
Tatínku! Semínkům taky se stává
malá jsou, odvanou, ptáci se vkrádaj‘
Vstávej! Vstávej! Vstávej!
Po krk měl závorek, zmínek a znamínek
slovíčka stlačená ve sprejích do křivek
čmárá vztek
co nejvýš a do dálek... a pak si na zem klek
Horký a studený, hlavně ne znuděný
i má-li namále, jako dům na skále
zůstat stát
raději bez výhrad zmlknout... a nebo řvát!
Tatínku! Semínkům taky se stává
dopadnou na holou, vezmou to zkrátka
nebo vyrostou za hradbou, trní je zmáhá
Vstávej! Vstávej! Vstávej!
Na břehu příběhů možná je trosečník
semínka padají na zeď a na chodník
na prázdný sál
a přece hází dál a pokaždé volá: Dík!
Tatínku! Semínkům taky se stává
vykvetou, dozrajou, úrodu dávaj‘
Vstávej! Vstávej! Vstávej!
Vstávej! Vstávej! Vstávej!
Vstávej!
TĚŽKÁ CHVÍLE LEHKÉHO DĚVČETE
(Caine-Mi)
Vlak z mého zápraží
od břehů odráží
co na tom záleží
ty zůstáváš stát
Snažím se nesnažím
naposled rozpažím
beránku z nádraží
už půjdu spát
Zabalím do plenek
klíčky všech myšlenek
těžké je navenek
mít tolik rád
mít tolikrát
tolik rád
mít tolikrát
tolik rád...
mít rád
tolikrát
ZTRACENÁ ZEM
(Déma/G’Olda)
Sen se mi zdál
život byl oceán
a každý z lidí
lodí se stal
Vítr osud vál
hnal je dál a dál
každý pod svou plachtou
svým směrem se dal
Plout - neustále plout
pro zem ztracenou
pro krásnou zem z dávných bájí
Plout - ohněm ledem plout
dnem i nocí plout
hledat zem bez nenávisti
Z plachtoví jen cár
a každý se bál
ale rukou pevnou
držel tu loď svou
Přístav i oceán
málo i víc
jako jedné mince
jsou rub a líc
Plout - neustále plout...
TAK PŘECE
(Caine-Mi)
Asi jsem měl blbý kecy
a takticky tak mlčel k věci
přišel strýc a řek' mi: Přeci...
tím kým se stáváš budeš dál a víc
tím kým se stáváš budeš dál a víc!
Tím kým se stáváš budeš dál…
řek' mi: Bacha!
Asi jsem zas hltal věci
no ty co dělá zvěř i v kleci
přišel strýc a řek' mi: Přeci...
tím kým se stáváš budeš dál a víc
tím kým se stáváš budeš dál a víc!
Tím kým se stáváš budeš dál…
řek' mi: Bacha!!
Asi jsem včas neřek': Nechci!
- chtěj' to takhle všeci přeci
a zas už mi dal strýček lekci:
Tím kým se stáváš budeš dál a víc
tím kým se stáváš budeš dál a víc!
A tím čím vším hlavu plníš
bude plná čím dál víc!
No tě pic!
Vážně-vtipné má Bůh srdce
Jeho Syn mě vytáh' z klece
každý omyl omyl v řece
a zatímco strýc ani necek'
pokřtil mě a řek': Tak přece!
Tím kým se stáváš budeš dál a víc
tím kým se stáváš budeš dál a víc!
Tím kým se stáváš budeš dál…
řek' mi: Brácha!