DRÁČEK
  
Ocáskem z letních dnů
třepotám k podzimu
peřeje modřínů
roklinám do klínů
vidím
A zřím mřenky rybářů
jak do obřích kapsářů
města... je po ránu
sítěma z betonu
chytí

Jsem silný, jak silný je vítr a tvé
klubíčko nití

Vytřásám z podzimu
léta - byť by jen vteřinu
a zdá se mi ve zmatku
že jde to jak na drátku
že tečka tvá pode mnou
i z celou krajinou
pozpátku letí
A já ti záplatu
na nebi dělám tu
ale k čemu vést debatu
je-li to k šití

Jsem silný, jak silný je vítr a papír a špejle a tvé
klubíčko nití

Zaváháš? Na chvilku?
Pustíš mě? Ulítnu?
Přistanu? Možná...
v komínu na zimu
není-li zbytí

Jsem silný, jak silný je vítr a papír a špejle a lepidlo a uzle a zmrzlé... tvé ruce a konkurence a větve a sloupy a dráty a ptáci a plazi a skřeti a ultralajty majetnějších dětí... a parašutisti, ufóni, Klingoni a špióni skrytí... a tvé veliké srdce
a malinké
klubíčko nití

Pustíš-li, přistanu
s modřinou v modřínu
v peřinách z vavřínů
Neboj se! Nedřímnu
Věřím Mu
a...
a stoupám!

Ano, jsme silní
jak nebe co k zemi nás
poutáááááááááá.....


LETNÍ
  
Dlouhé rozčesané mraky
na modré obloze
s ptáky
mi připomínají tvoje vlasy
tvůj smutek ve schoulené poloze
když se nevidíme... dlouho
A taky
tvůj stud cítím
z ranní rosy
jak se vším tím polním kvítím
rvou ho
a spásají
představy
mé ovečky z mýtin
Jsem letním pastýřem
se srdcem bosým
nakročen srpnovým vikýřem
kdesi
mezi nebem a zemí
jen s beránkem němým
stojím a letím
















MÁJ

Když se řekne: Jaro
představím si - 1.máj!
Jak mi stromy
- minimálně na každém kroku
šepotaj
že v příjemném klimu
přečkaly zimu
a po zbytek roku
mi tu budou dělat čaro-
krásný... na pohled zemský ráj

Je jaro! Cítíte to? 1.máj!
A víte že nejen stromy
ale i my
máme v tuhle roční dobu
ve svých nepopsaných lístcích
jistý jinotaj?
Tak třeba moje noty tají
že každou lichou dobu
dvě tenké stružky veršů
stékají se a...
odtékaj

Zdá se to banální
ale všimněte si... žáci
- na rozdíl od stromů
když nám se láska vrací
tak se kvůli tomu...
(jak kulantně to říci?)
...zkrátka milenci
to tak prostě maj'!
Přijde jejich čas
a bác ho! Už se červenaj!
Ale já ne, prosím vás...
ne ne ne!
Mé srdce je jak z křemene
a Jarmilu... vem' ďas!
A vůbec nejsem rudý!
U všech všudy
to ty červánky... ten průmyslový kraj...

Tak dost! Je jaro - 1.máj
Ano, už zas!
A buďte laskavě tiše!
Vesmír hraje na šalmaj!
Žádné to vaše duc duc klišé
tklivě... až mraky usedaj...
U sta hromů!
Ne! Nemůžeš domů!
Že ti dám pětku!
(Ty zmetku!)
Ehm... jaké krásné kytičky...
vůkol... a na nebi... hvězdičky...
padaj...
Jauvaj!

(dvouhodinovka zdravotnické výchovy uběhla jako voda
a máme tu znovu...
výchovu ke krásnému slovu)

Takže kde jsme to...
aha...
to jaro - 1.máj...
neb jak básnici
přivoníc říkaj':
Lásky čaj...
Ale tohleto!...
tomu se zase říká - marná snaha!
Fakt už to začíná být na palici!
Já chápu že se těšíte na léto
však jaro!... zurčící potůček...
Ne, tos' uhod' - nemám chuť na bůček!
...když kukačky zve ku lásce hlas...
jak je to možný, že někteří - ano z vás!
- to stejně vždycky odzívaj!
Ouááááááááááááá...* (* - citoslovce pro hromadné zívání)
A támhle Vilém s Jarmilou dokonce... aj!!!
To snad ne... oni spolu... dřímaj?
Ouááááááááááááá...* (* - zde citoslovce osamělého zoufalství)
Dream On... Eye eye!
(těžko přeložitelná slovní hříčka
- hlavně pro ty, co angličtinu ovládaj)

A dál?
Dál... už... vlastně nic
dochoval se jen takový blaf
- nestojí za zmínku!
A proč ho tedy básník psal?
Kvůli vám, vy... ehm...
...inu, těžko říct

Mistrův epitaf:

Je bláto - 1.máj
a já se vám taky na to
- Hynku
good bye!


  
..stékají se a odtékaj

PAS DE DEUX AVEC LE PAS DE DIEU
  
Tančím
mezi kapkami deště
a exkrementy psíků
já - dobře situovaný občan
na chodníku

Tančím tu a křičím
Ještě, ještě!
slovy co nejsou na jazyku
ba ani ve slovníku
hluchoněmých
Tančím tu totiž
a v tom je ta potíž
tiše a nehybně... jak Ještěd
v krajině lidí
jen pootáčím hlavu
prostě se stydím
takhle v davu
na hudbu němou každému sluchu
tančit tu s Tebou
jinak než v Duchu

Mezi vločkami deště
a kapkami smíchu...
Smím prosit?
Jé, to mám ale kliku
já tančím!
A s Tebou!
a jazzem na jazyku
úplně sám

Plný díků






JE KRÁSNÉ BÝT

Je krásné být
filmovým hrdinou
byť
jako svit
jsi stále slepený tou tmou
Ale miluješ-li toho
pro koho touhou
stokrát umíral jsi
s hlavou nazad a prostovlasý
je krásné být

Je krásné být
posledním pěšákem filmu
byť
na plátně za první vsí
jsi jen posledním trylkem v rytmu
Smíš-li milovat toho
pro koho mnoho
už ušel jsi...
i světa kraj a bosý
je krásné být

Je krásné být
třeba jen divákem
byť
se nic neděje
děj nekončí dojákem
Miluješ-li toho
kdo už svou pouhou
rolí je
tím kdo tě vtáhl do děje ...
Miluješ-li toho
kdo už tak dlouho
i tebe miluje







JEZERO LABUTÍ

Za devatero horami
a řekou tónů
křídou a vlnami
píšu ti
domů
další labutí...
vzpomínáš?
to jezero
a za každou pomlkou pláž
a dirigent
se srdcem tonoucím
tak těžkým jako cent
když pohne stupnicí
a rozmáchle... křídlo za křídlem
smyčci a žesti
chytá se stébel na bójkách not
a za každou pomlkou zatíná pěsti
vyhlíží na nebi svou pevnou zem
svůj pevný...
...alespoň brod!

Píšu ti
další... jezero labutí
a tím křídlem při sólech
rovníkem po pólech
hladím tě
za každou pomlkou
nosím tě
na rukou
do ráje...

Do háje - to ne... už zase jdou!

Rychle křídlo... já vím... pozor na lak...
...opatrně... tak...
ne, ještě koště... tam v rohu...
uff, díky Bohu
a teď vypadnout!
Budou pouštět lidi - Koncert A moll
slyšíš?... gongujou...
a já tu po špičkách... baletím tmou

Kdyby aspoň Ámor...

Píšu ti
další sloku... další kamínek
po cestě domů
sázím hvězdy do linek
vzpomínáš... to jezero labutí?
Promiň, jestli tě třeba už... nenutím
víš... nemám komu

Křídlo tam zůstalo
se mnou už nepoletí
chápu ho, nezná tě... říkalo
co je mu po kráse
po múzách... vizích
odejdou do světa za prací
některá provdá se
prodá či zcizí
a básníci
jeden po druhém
(v oblecích)
ze světa pomalu mizí

Tak taky loudám se

(v teplácích)
zatímco za rohem
zuřivé A moll už
hrozí a burácí
orchestr hraje tuš
tóny rvou sedadla
divadla
z plyše a sametu
tóny "jak lvové v kleci jatí!"
a diváci
zalící...
a plesk!... plác!...už moly mlátí

Zítra to zametu

Tak pánové... znovu!
Bez lásky je to jen plech!
řinčení zvonů
bezmasých srdcí v masivních okovech
jak tlučou do těl zvadlých
těch
z dávno už ukojených kovů
i do našich padlých
při klekání

Domů... domů... domů...

A co vážná hudba... má?
Koho raní?
Zhojí? Zvedne?
Skloní ku pokání?
K popukání?
Koho vážně!... zajímá
nejen noty
a nebo jak vypadáš právě... no, ty!
...a zda náhodou nejsi tam
kde i mezi linkami
musí věrně zůstat každý manžel sám

Chceš?

To tam zaznělo jako hlas
Jako můj hlas!... ale já přece mlčím!
A teď zas!
Chceš?
...víš co - tak Já ti je půjčím!...
...a ty mi složíš další... takové labutí...
...a nebo klidně co chceš... co ti je po chuti...
...a třeba na každý z těch zvonů...
...podél cest - domů... domů... domů...
...můj...
...básnílku... neboj se
...Já Jsem!

Dirigent
se srdcem tonoucím
a těžkým jako cent
za devatero horami
a řekou tónů
kdoví s Kým
a kdoví komu
jezerem labutím
neutonul



STVOŘILA'S TICHO...
  
Proč ruším tvé kruhy ticha?
Neboj... rušil bych je stejně
už jen tím, že dýchám
jedním (D)uchem...
zřejmě

Stvořila's ticho
a prošla tmou
hudbu ze souznění
Nashledanou!



























BÁSNIČKA O HOLÉ VĚTĚ V JEDNOM VIRTUÁLNÍM SVĚTĚ

Mám trochu výčitky za jednu holou větu
co jsem ti včera stáhnul z kůže... vyřkl z netu
takovou tu
blbost
dost...
ne nepodobnou blátu
co si člověk přečte letmo... v letu
a řekne - to snad ne!
a spadne
a je mu jakoby vyšláp... cizí klišé

A nejspíš rovnou odepíše
jenže ne mně
ale mě
jako ztrátu

Mám výčitky za jednu holou větu
co jsem ti jak psu hodil včera z netu
takovou tu
ku aportu
co chodí za každým
slovem... souslovím
a přece za nikým
takovou tu co i kdyby byla in
po celém internetu
přece nebude nikdy... (ó kéž se pletu!)
k světu

A to jsem ti tu chtěl být právě za poetu

Teď!...
přišla mi odpověď!!!

Ahoj, vzala jsem tu holou větu
ten tvůj stonek v arboretu
tak jak byla
a zasadila
ne naoko
ale hluboko
jako dech... do korzetu
a víš co?... mám pocit... že ti kvetu!



VRABČÁCKÁ

Když slůvka do veršů ti skládám
poskakuju křídly mávám
tolik múzou se ti stávám
kolik můžou vrabci k vranám
přidat se svým... čimčaráram

Čím prospěji... čímpak milým?
či čirým snem či ránem čilým
nočním čarem... vůní čili
čili poezií jakou by tě ani v Číně neučili?
Večeří?... či něčím lehčím?
Kdečím?...
očima... náručím...
povídej... čím?
Načechraným pírkem v dlani?
a čekáním až sny se slaní
čůrkem potu ke svítání?
čímkoli...
čím smím
ale zač neručím

Když slůvka do veršů ti skládám
poskakuju křídly mávám
a tolik múzou se ti stávám
kolik jen můžou vrabci k vranám
přidat se svým... čimčaráram



MALÁ BÁSNIČKA O VELKÉM UMĚNÍ... NEMINOUT

Co je malé
to je hezké
i s malinkatým steskem
nepatrným žalem
špetkou pokoření
je sladké krasosnění

O tom jak si třeba z malíčku
vycucat docela...
docela hezkou malou básničku
malou... aby nade mnou moc nečněla
ale hezkou! - aby se už vést uměla
za ručičku

Víte... takovou co přednáší se jenom potichu
a nebo lehounce... znakovou řečí
pokud se ovšem básník vůbec zbaví ostychu
nebo samou touhou nerozbrečí

Ale nejhorší je jakmile
- a nebo spíš jak nemile
když pro samé své mluvení
básník připraví vás o snění
a vy pak samým steskem
a s kufrem plným umění
minete to malé hezké
- a tím nemyslím jen ji!
Kdo se totiž v malém míjí
i ve velkém - za to ručím!

Tak dobrá... dyť už mlčím


V NOCI PO AUKCI

Až svlékneš okvětní lístky
a vyprášíš pel z řas
Stivína... vína... chlebíčky... řízky...
až večer do noci vyženeš čas
snesu se z výšek
přivoním tiše
kořeny... peřiny...
minuty... vteřiny...
u...tikám k nejhezčí z váz ;-)
co tak v noci
po a(u)kci
zbývá

Vrůstám a splývám


KŘÍŽEK NA LOUCE
  
Za opaskem mraků
na holém nebi
se mu zatřpytila zbraň!
nebo to bylo jen slunce?
jak zavadilo o hřeby?
o nápis ukrytý zrakům
v každé naší buňce:
TAK UŽ OBEJMI!
NEBO ZRAŇ...



























NÁVŠTĚVNÍCI Z MLUVÍCÍ PLANETY

Ptáčkové kreslí po nebi kruhy
další křížovou cestu
a dole pod hladinou... duhy
my... co jsme neunikli trestu

Ale tys přece vždycky rozuměla řeči ryb
proč si najednou myslíš že mlčí?
Snad že se nedají ochočit?
Že studí?
Že leknou?
...se po každém suchém: Miluju Tě! Nech mě být!
Ne! Ryby se nedají utopit!
Veř mi
ani v moři všech tvých chyb!

Ale i kdyby už nebyli by
žádní... co rozumí Ti a slyší
to ne ony – to tvůj zpěv
tvé švitoření
ptáčku
přece lidská srdce budí
A i kdyby ryby mluvily by
třeba ve verších
bude to stejně zas
jen Tvůj hlas
ten... každodenní
kdo lidská srdce tiší

...Slyšíš?


BOŽÍ RUKOPIS

Umíš číst?
Myslím... Boží rukopis
Ne! Nedá se to jíst!
jenom olíznout... je to jako známka na dopis
záruka... možná naděje...
taková výstupenka z filmu rovnou do děje
- Klapka -
Malá ledová vločka
ti třeba... roztaje na dlani!
- tedy pokud nejsi zrovna vleže
a zarytý pohled do země jí v tom moc nebrání
...sklouzne ti po nose - a zavře očka
ledová kapka
jenže...
ona hřeje!
A nebo malá ohnivá hvězdička
vyskočí z nebe... po špičkách
podobna panně
úplně jako ty
(tedy alespoň ty - Hvězdičko - při troše dojetí
- a víš dobře že nebe nelže!)
...horká a sladká přiletí
skutálí se na mé rty
jenže...
otevřu očka - a chutná slaně!

Těch příběhů by bylo tisíckrát víc... nepočítaně!
Každý den o tom vlastně píše nový spis
jak zvláštní
plný barev, tvarů a vášní
je tenhle rukopis
a ze všech krajů - ze všech míst
jenže... jak se to děje?
Je nějaký návod jak ho číst?

Jéje!
Není!
A to je právě první krok skutečného čtení
- uvěřit že je!
...čitelný, víš
druhý je pak těžší
- otevřít očka
třetí - přijít blíž!
...a nebo chvíli počkat
- jsou totiž vločky lítací a jsou i pěší...
čtvrtý - doufat v co si přeješ
pátý - kdo spí a nebo se moc uklání
...pořád do země
ať to zkusí vzhůru!
- tam přízemní myšlenky výhledu tak nebrání
no... a za šesté - prosím tě... jemně!
Každému přece v Boží knize
malá zmrzlá vločka netouží zmizet
ale roztát na dlani!
Jenže...
Cože? Jak se to vůbec může podařit?
Víš dobře...
jenom tím že ona (a ani On!) z tebe nemá noční můru!
- a nejde se raději... někam vypařit

A konečně
za sedme...ro horami
pamatuj: Z rozpuštěných vloček bezvděčně
vzniká vlna... čitelná každému - a jednou skutečně!
Tsunami



KDE SE RODÍ PÍSNĚ?

Na zelené louce vytryskl pramen
Nad pramenem vztyčili chrám
Chrám obrostlo starobylé město
Na starobylé město padal po staletí prach
V prachu staletí se jednoho dne zatřpytila malá kytička

Procházel jsem tudy a napil se z pramene
Ticho... čiré a čisté až umlkalo všechno vůkol... i uvnitř
Sklonil jsem se před majestátem chrámu
Ticho... že nutilo nejen sklonit hlavu... ale i zaklonit
Snažil jsem se vyťukat rytmus svých stop do prachu staletí
Ticho... mé kroky pohltilo a sám tanec obrátilo v prach! Nezbylo po mně vůbec nic!
Konečně jsem se zastavil a přivoněl ke květině
Ozvala se...
píseň

Nemohu na ni zapomenout
Ani nechci!



NOVOROČNÍ

Na kopci za městem
sněhem
a rozpuštěným nebem
kde pohledy dolů i vzhůru
jsou jenom jeden
jako dva chleby
připláclé na sebe
co s sebou berem
na tůru
cestou skrz leden

Na kopec za městem
táhneme co dal den
jak v nějakém hororu
dva jezdci z Mordoru
hladovou potvoru
uvízlou v síti
Ze slizu pod náma
bílýma zubama
zebe...
a drze se ksichtí

Na kopci za městem
radši se přitisknem
na sebe...
jako ty chleby
Kdo ví kde končí zem
a jestli se rozmáznem
tak aspoň stylově v nebi!
Ve filmu groteska
- tady se netleská
asi že šlehačka
pokaždé v zatáčkách
chutná... dost jako sníh

Až na poli pod kopcem
za městem
zahřmí to... vypísknem
a v sáňkách zasténá klíh
Neboj se
zdraví a živí jsme
jen dole v trní
sklízíme první
svůj letošní smích



CHVÁLA ZNAMENITÉ ŽENY
(volně podle Bible, knihy Přísloví 18,22 a 31,10-31)


Cennější než všechno co má cenu
je pro muže najít tak znamenitou ženu...

takovou...
které by mohl svěřit srdce
a přitom ho mít stále k ruce
(nejlépe na dlani!)
ženu milou a ne zlou
dokud tady ještě jsou...
- a jednou... navždy - Bohem sezdáni

takovou...
co sama ví
kam až může
kolik růže
na lůžko ustlat - kolik bavlní
takovou...
vesmírné lodi podobnou
co zdaleka přiváží světlo - zpustlou tmou

takovou...
co ráno vstane z postele
ještě před svým manželem
nakrmí hvězdy a slunce pošle hřát
závěsy sepne - vynese spaní
z lesů a polí...
k té staré paní
co život bolí
a nemůže spát

takovou...
co do vůle Boží poručí
i ticho - vlastní náručí
a z vykřičených domů nemá strach
ani z cizích ohňů po setmění
z lampy, která není její...
stejně setře prach
i přes den - kdy je všude samý třpyt
svého muže může - a má čím potěšit!

takovou...
má malou dlaň
a přitom velkým domovem
je i těm... bez domova - všem...
kdo mají duši plachou jako laň
a kapsy ztěžklé olovem
- i sněhuláci... když taje sníh
tam u ní
na výsluní
- mají po dvou nočnících!

takovou...
že nevíš, co tě vlastně hřeje
víc
jestli její peřina... výraz obličeje
čistý rub a nebo krásná líc?
- ať pod mostem trůn muži drží
a nebo v paláci - kdejaký pozlacený strýc
ji svádí, žebrá o ni - lákajíc
na sbírky svých motýlů... či kulovnic

takovou...
co obléká se ve vší kráse - mramorem
a zdobí bezelstným, rošťáckým úsměvem
když splétá nitky příběhu
jaký nehraje se na trhu
a přece každý každou rolí v něm
každým pomíjivým dnem
stává se nějak věčnější
a hlavnější... ve své roli vedlejší

takovou...
co noty spadlé shůry
z nebeské partitury
sbírá jako manu
a manuálně tiskne na piánu
všední... každodenní
klaviatury - zemského pinožení

takovou...
že publikum ji tleská vestoje
ať hraje po boku strašáka či playboye
a její vyvolený beznadějně do plátna zahleděn
je i na večírku... svůdně obnažených žen

takovou...
jejíž půvab nesetřou
ředidla času
modly módy... legie chemie
v pastilkách slávy líčidla poločasu
nesežerou ji kobylky idylky ani vrásek sépie...
prostě byla a bude tu... a je
jakou ji skutečný Mistr maluje
Tvůrce té nejkrásnější polní lilie
...ji miluje!

Pánové
- právě takové...mu Mistru teď projevme své uznání!
tedy - pokud nám v tom vlastní znamenitost nebrání!

Vždyť cennější než všechno, co má cenu
je pro muže najít tak znamenitou ženu...
že vysněnou vždy zůstat může
i vedle... řekněme... dočasně reálného muže ;-)





L'UNA

Dnes večer je měsíc
jako zvědavá holka
co právě prostrčila hlavu tmou
dělá že nic
a přitom vykuleně kouká
dolů... na obzor
jak si tam v dálce tančí
valčík?
...s ozvěnou
a jak jí pak tahá za vlásky
a celý se červená - pff - prý od lásky!
Červánky!... Nic víc!

Dnes večer je půlměsíc
jako malá velká holka
co právě prostrčila hlavu tmou
dělá že nic
že jako náhodou... jde kolem
a je jí vlastně šumafuk
každý kluk
a jestli je to valčík nebo polka
tam dole
na Zemi - na plese cizího světa!
Spadané hvězdičky si do krajek vplétá
co uzrály v oponách
teplého babího léta...
zato v kráterech srdce jí roste vzdor
a touha
a zvláštní strach
couvá... a stejně si pořád připadá nemožně kulatá
sní o podpatcích z mrakodrapů a o tom jak je nahatá
a dlouhá
a třpytivá
a dychtivá
a smělá...
osamělá Luna... myslí na obzor

Dnes večer je měsíc jako bílá paní
právě minula
svou lásku z minula
tu od severských hor
dívá se za ní
pláče mléčnou dráhu a nevidí
že kdejaký... pouhý lidský tvor
by tak rád jenom s ní
(a maximálně ještě s jednou
- ale obyčejnou...
od lidí)
za jasných lehkonohých dní
nebo nocí (to spíš!)
vyšel na moře
- hořel...
jako ten první kdo vůbec kdy koho miloval
- Ježíš
anebo jako ten ze všech poslední
statečný a věrný plavčík
v malém člunu za bouře
rád by zmítán vlnami zatančil valčík
jenom s ní
držel ji v bocích... když loďka netěsní
pevně v ní... vedle ní... stál!
Jenže ono se tak zoufale nic neděje!
Kdyby aspoň... polka!...

Dnes večer je
měsíc už
zadaná žádaná holka
s příslibem naděje
dorůstá a vzkvétá
obzoru stírá ze rtů růž
až sem k nám - do jiného světa
mlčí
a já cítím blízkost jakou znám... vlastně jen od Tebe
takovou co nikdy nepřekřičím
ani verši... ani písní... vůbec ničím!
Taky mlčím
- a korkové vztahy tuhnou na eben!
Přitom jediná její věta...
by kdekoho vzala rovnou do nebe!
Ale co pak? Až se za úsvitu zeptá - kdo jsi?
Co odpovíš? (třeba ty)
Kdosi?
Zdaleka ne Ježíš
a plavčík tak sotva na souši?
Možná lovec perel co z písku tahá pštrosy
rybář lidí sukní opředen?
Jsem jen sen
(aspoň tím jak neskutečně se ti lepím na paty!)

Promiň... krásná Luno... tam za útesy
ano - i já volám do nebe své: Dovolíte a Smím prosit?
Odpusť! Víš... to není na tebe



JÁ VÍM KDE TY KYTKY JSOU

Jedna malá holčička
chová po kapsách
- teď už nejen hvězdný prach
ale... i do páru dvě čerstvě žhavá sluníčka
A právě možná proto snad
pšt! - aniž to kdo tuší
je u ní tak blízko každý rád
- a pochopitelně... hlavně v zimě! ;-)
Avšak ona (nevím proč?) oblíbila si mě!
Asi že jsem správně zimomřivý typ
ač věřím tomu že jednou bude líp
a tepleji... už napořád! :-)
Jdeme spolu třeba letní tmou
a najednou
po zádech mi začne běhat mráz!
A ji samotnou
klidně v tentýž letní čas
prý začnou studit uši!
Ale jak v atmosféře hoří hvězdný prach
jiskřičky jí škrtnou po řasách
a za chvíli už celá hřeje... jako kamínka!
Až její doběla rozžhavená ramínka
se náhle rozepnou
- jako křídla která... teď i mou
těžkou hlavu s lehkostí a noblesou
unesou!
Kam?
Ach...
kdo ví kde ty kytky jsou ;-)



JEŠTĚ

Ještě slyším velké lesní myšlenky
jedné malé luční S.něžněnky
ještě cítím lehké doteky
vůni a pramínek vtékající do řeky
navěky... navěky...

Ještě vidím rošťácké úsměvy
kdykoli kdekoli
pihovaté holky spěchající do školy
Tatínkovy lásky
co nepomíjí za obrázky
míjející krajiny

Ještě cítím stříbrné nitky kolejí
v měsíčním světle
konečky prstů a nadějí
do sebe vpletlé
a v jediném objetí
jediné oběti
Betlém



KOLEJE

Zblízka se koleje
vždycky tak rozdvojí...
bojím se... jak tohle ustojím
až se vlak rozjede
jak zvládnu obojí?

A přitom tak zvláštní je
potom už z dálky ne
tam se to neděje!
Tam se ty koleje
snad dokonce spojují!

Výhybka pomine
i ti co mávají
dálka však nikdy ne!
Proto ji hledají?
Proto se cestuje?

Blízkost že rozdvojí
a dálka spojuje?
Ve snu i ve stoje
dál kola bez duší
buší o koleje...

...co v nitru tryskají
z jednoho pramene
odkud je Pán Bůh sám
stavěl až přímo k nám
na pražcích naděje



OTČE NÁŠ...

OTČE NÁŠ, KTERÝ JSI - za oponou nebe
a přece jiná blízkost než skrze Tebe... není
PROSVIŤ SE JMÉNO TVÉ - až k nám... do bezejmení
PŘIJĎ KRÁLOVSTVÍ TVÉ - ať daleko či blízko jsme
BUĎ VŮLE TVÁ - už ji nedusme
ani přízemním - ani vzletnějším
CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ - daruj nám i dnes
a chuť mocnější než nechuť včerejší - ale aby znala mez!
A ODPUSŤ NÁM NAŠE VINY - i ty skryté za klíny zdánlivé neviny
a špíny co na jiné víme - dluhy a bludné kruhy
AŤ I MY ODPOUŠTÍME - podle Tvé pokory
svým druhým - nelásku láskou navzdory
A NEVYDEJ NÁS V POKUŠENÍCH - lepkavé síle zla
aby nám za prsty uvízla

(NEBOŤ TVÉ JE... všechno! A nejen pro tuhle chvíli
Ty jediný můžeš stejně jako chceš
jít s námi každou... i planou míli
a přitom říkat: Neboj se... a těš!)


***************************


...a ještě malá ilustrace k této modlitbě, jak by ji asi ztvárnili tradiční...

...evangelíci:



...katolíci:



...pravoslavní:



...letniční:



...zimniční:



...a Mi:

DVA BUBENÍCI S DOPROVODNÝM ZPĚVEM

Dva bubeníci s doprovodným zpěvem
letí prvním modrým jarním nebem
Co na tom že trochu při zemi
a kodrcá to...
triangl kolejí zvoní básněmi
a bezzubá krajina...
koukej, táto - vona snad začíná...
hele - a teď se fakt usmívá... těma pražcema!

Tak zpívající bubeníci, jo?
Hmmm - a copak nám zapějí?
Bude to stát za to?
No, to záleží na tom
jakého skladatele... a tóninu máte raději
Tihle hrají hlavně Od..ce!
- tedy od Otce
A jinak od Cé-Mi!



NAPŮL DVOJNÁSOB

Dojídám ty báječné hroznové kuličky
od Tebe a upřímně... škoda jich pro skleničky!...
živé je kutálím tvářemi - jak vítr kapičky
deště tam venku... za oknem vlaku
rovnou do tlamičky dávno už zkrocených draků
tak napůl...

Jsem jako na cestě ale možná už uvězněn
ve vyjetých železných kolejích
malý ptáček
v kleci která se co chvíli noří
v moři a zmítá v peřejích
krajiny... napůl pláče
a napůl koulí slzy jako velký drak
smutnící po nějakém tom... zákusku
nejlépe princezně
znáte to - napřed na hrášku... potom na lusku...
a pak?...

I křídla mám tak... nějak napůl
když jimi procházíš... mávají sice
- ale jen v rámci svých veřejí
a díky neskutečné klice

Jsem jako zlatokop co našel mapu
- jenže kdo ví?... věřte jí!...
tak vyznačená místa v ní
míjí... a sní

Mezitím dvě kapičky za oknem vlaku
stékají vzhůru a drží se přitom odvážné za ruku
navzdory konvencím... gravitaci... tlaku...
- a v tom mají milenci opravdu záruku
dobrá... tak naději
že jestli spojí se úplně... nakonec proniknou sklem
navzájem
a hlouběji
než kde teď vidí mě (a to ještě odrazem!)
před touhle podivnou
plyšovou krajinou
před vším tím vším
a bleším
co tady řeším
před pouhým peřím
- v dobrém i zlém

Až proniknou sklem
bude to... aspoň jak věřím
nad rámec fantazie!
a pak...

Víš... zase tak dvojnásob... napůl mi je



ONA CHVÍLE-MI PŘIPOMÍNÁ CELOU VĚČNOST

Na lavičce v parku voní
staromódní
vlhký letní den

a když ho dýchám
čichám čichám...
člověčinu činů v něm

než barevné podzimní listí
prošustí
šanon vzpomínek

na kamenných deskách - co včera
z desatera
Božích zaslíbení dělá dnes

než klubíčka cest v parku zplaní
chvilkobraním
a podél nohou odvinou se k máji

zimomřivě přisedávám
usrkávám
tak horkou... jak objímám ji



PIPI LOTA A KOPILOT

Malá Pi..pilotka
na ranveji z gauče
sní že s pilotem se potká
a teď tam oba tančej'

Vzduch se víří - Lota letí
náhle vzhůru v balónu
odvážně mu do objetí
a vstříc bílým mračounům

Léto voní letem
a Pipi i tím kopilotem
až se z toho hlava motá
jak na ranveji hvězdných lodí
už takhle malá Lota
o velikánských výškách sní
o chůzi v lodičkách...
ze vzducholodí
o modrém z nebe - zda k nim se hodí...
ach!
Než hlava klesne do básní



PIPI A PIPIHY

Malá Pipi Lota
ve vesmírných botách
vyběhla po noční obloze
až tam... za velkým povozem

V něm totiž moc ráda sluní se
když hvězdy bzučí
a kolem ní honí se...
to hnedka chytá je na nosík a potom učí
jak usínat v peřinkách
jak změnit se v písmenka... knih
(to aby přes den kde spinkat měly!)

Jediná dívenka - tak malá Pipi
a po ránu najednou má právě z nich
ve tváři celý...
vesmír Pipi pih



PODOBENSTVÍ O ROZSÉVAČI... SLOVA

I vyšel rozsévač, aby rozséval... písmenka
veliká, některá... a jiná malinká
s krotkou čárkou i tajemným háčkem
jako mezi mlýnskými kameny
drobky a sazemi... slov, tady na Zemi
pod obláčkem

Důrazná - v úvodu - ta vzešla hned
a jiná u nohou skončila... až na konci vět
jenže sucho v ústech toho roku
málo je zalilo
málo vstřícných kroků
do myslí
- vyschlých
sotva se jediné vkořenit stačilo
natož nasadit v květ

A přitom každé... i to nejmenší písmenko
právě svou myšlenkou
má schopnost - aspoň na malou chviličku
vyrůst... byť by jen v kratičkou milostnou básničku
a nebát se jestli ji vzápětí
nevezme za slovo nějaká vyspělá... reálná próza
a vynese se smetím
jakože: "Fuj! To je tak trapná a bigotní póza!
Ba, ba..sněním do světa teda díru fakt nesvedem'!
A ještě s tak podivným arytmickým... slovosledem...

Na trhu nadnárodních souvětí z Číny
frčí dobře vepřové... verše a skopové splíny
záruční doba
sice kratší než zloba
a šach-pat za pouhé... bratru... tři koňské rýmy!
(2+1 - a do hlavy klíny)
ale pár tahů ropnou věží
to spraví... a jen a jen pro vás
přátelé drazí - provaz!
Král je mrtev? Král nikdy nežil!

Bylo nebylo
nebo nebylo bylo?
Co je nám do toho jestli ten rozsévač tudy fakt chodil
s písmenky stejně... kdo by ho nevyhodil!
Prý potom... praví se v ohlasech
vydal se
nabízet ty svoje veršíky dokonce tobě?
Písmenkááá!
velikááá... malinkááá...
pro každého... zdarmááá... docela hodně!
Nebuď nána, na, naber si... klidně i obě
Hej! Ale zalévej!
Modlitbou... víš, jako pan Metoděj
a taky slzami radosti, smutku...
no a teď - podívej!
Co je z nich na tom tvém úhoru skutků!
Jako nějaký kouzelný salát!
Těch lístečků... kvítečků... nálad...

Poslyš, ale s takovou úrodou
až pustíš se do díla
nějaká pomoc možná... by se ti hodila... ne?
Jen sklidit ji do sýpek, kde fráze nekradou
ani tu větu
bez podmětu
- úplně jalovou
do větru hozenou
tam... kde sedláci vsedě jen eseje nesejou
s koukolem
mezi řádky všelijakých svých řepkových šou
kde u Poslední večeře v nebeské stodole
i ty nejopuštěnější samohlásky
ožijou
a běhají po stole
žádné vrásky... z toho
a mnoho...
lidí má s nimi společné tak živé tělo
jaké už s Adamem... Bohu se vyslovit chtělo!

Tajemně jemně
v ústech i někde hlouběji po chodbách ve mně
jako smích, jako ta nejsladší ozvěna v břiše
promluví... ačkoli navenek spočinem' úplně tiše
semínka písmenek budou z nás padat
a ty... má malá v Ježíši nejbližší
budeš už navždycky na světě ráda!





Zpět