Caine:
Až o nás jednou budou vymýšlet paměti, se mnou to budou mít snadné:
"Jeho umělecké začátky byly, přiznejme si, lehké. Vyrůstal v nuzných muzikantských podmínkách a v bídě na talent, takže nemusel vystudovat ani zbla hudební teorie, učit se pravidlům kompozice, harmonie, zpěvu, či dokonce hry na jakýkoli nástroj... a tudíž měl v muzice naprostou volnost! Krom vlastní omezenosti, samozřejmě.
Dochoval se i památný výrok soudružky učitelky ze základní lidové školy umění k rodičům malého mistra:
'Exemplárně beznadějný případ! Váš chlapec nemá z trusu elementárního rytmu ani páry stín, natož hudební sluch! Prosím, dejte ho raději na rybáře. Tam bude veden k tichosti a jeho blízkostí nebude... snad... nikdo zbytečně trpět!'"

Žel... člověk míní, Pán Bůh mění. Mimo elementární muzikálnosti mi scházela i elementární soudnost! Od vysněné hudební dráhy jsem se odradit nenechal, katastrofické scénáře odmítal! Ostatně až na pár nešťastných případů s rodiči, děvčaty, spolužáky, sousedy... žádné větší problémy nebyly. Pravdou je, že zprvu se mé umělecké sebevyjádření omezovalo jen na psaní básniček a jejich hlasité ne tuc..tuc..tové (záměrně nerytmické!) "rapování". Teprve s boomem punkové hudby, jsem zatoužil i zpívat a hrát! To když mi svitla naděje, že síla sdělení vůbec nemusí být odvislá od "počtu akordů"! Na inzerát jsem zakoupil hudební nástroj... za všechny prachy - bicí soupravu - a začal komponovat. A pochopitelně také... jako mor zakládat kapely. Nebývala v nich sice převaha muzikantů, spíš samé "exempláře", ale časem se skóre buď vyrovnalo, nebo se to rozpadlo... nebo obojí.
Každopádně navzdory výše uvedeným záporům a setrvalému hudebnímu analfabetismu (číst a psát... noty... jsem se nikdy nenaučil), "hudbou" se už přece jen pár desítek let živím. Tedy pochopitelně jenom díky talentovanějším spoluhráčům, které se mi kdysi zadařilo získat (pod velmi průhlednou záminkou slávy, bohatství, žen a snadného života... pro kapelu Znouzectnost).

Jenže ať soudný či nesoudný, každý člověk se někdy ocitne na životní křižovatce, a pak se musí rozhodnout, zda jít jedním nebo... oběma směry. Což byl můj případ. Když mi do "punkového" světa vtrhla akustická hudba a poezie... byl to šok! Určitou průpravu jsem měl sice už od rodičů z dřívějška... kolikrát mi do nastevřených dveřmi dětského pokoje (i nepokoje) strčila nohu jejich gramofonová přenoska a s ní Zelenáči, Mirek Černý, Semafor a na tajňačku i Karel Kryl... a všichni voněli jinak, než "bábovky" z běžného kuchyňského rádia... takovým zvláštním neředěným kouzlem slova, tajemstvím i poselstvím, co probublává z hladiny příběhu (nebo humoru) někam do hlubin, ale... ale teprve až síla slábnoucího hlasu o život bojujícího Járy Ježka (a jeho skupiny Čp.8), ta urputnost i křehkost textů... to mě dostalo a nasměrovalo k vlastnímu psaní mnohem tišších a osobnějších věcí.

A konečně setkání, které se na mně podepsalo... alespoň doufám... snad nejzásadněji. Bylo s Kristem. Vyprávěl mi svůj příběh a já v něm zaslechl "hudbu". Dynamičtější, než o jakou jsem se sám snažil. Nejen chvíli smířlivou a pak zase vzbouřenou. Nejen akusticky tichou a pak hned punkově dusající!... Byla vtipnější i tesknější, byla... osobní. Byla o mně! Oproti ní každá jiná zněla "z dálky". Přál jsem si, aby uvnitř nikdy nedohrála, a On mi tehdy řekl, že můžeme přece "jamovat" spolu. A neskončí!
Dlouhá léta si to ověřuju, vypadá to, že fakt nekecal! ;-)

V každé životní etapě jsem pak nacházel "poklady" a nové písničkářské vzory, co se nějak nesmazatelně obtiskly do té mé mozaiky muzikantského cítění.
Rošťáckou náladou třeba Jonathan Richman a jeho "koupelnová" kapela Modern Lovers, strhující opravdovostí Jacques Brel, poetikou Francis Cabrel... ne, takový výčet by byl na dlouho, snad aspoň pár jmen těch pro mne nejinspirativnějších českých bardů a básníků, které je stále ještě možné tady naživo neminout: Jiří Smrž, Petr Linhart, Karel Diepold... a nebo Jan Burian, mezi jehož svěřence, tzv. "Osamělé písničkáře", se hrdě hlásím, ačkoli jím vlastně nejsem! Už léta sdílím i to, o co žádné publikum nestojí - věčné pochyby a nekonečné předělávání, noční bdění a pinožení za ztracenými veršíky, trapné skřehotání nepovedených verzí písní v zoufalé naději, že teď už se konečně vylíhnou... to hořké i sladké, ohavné i povzbuzující už léta sdílím (i na pódiu) se Sasankou ;-)

Skládáme, píšeme a poslední dobou ještě víc než kdykoli předtím předěláváme písničky tak, aby byly pořád - slovy klasika - jako ze života. Kdo se mnou někdy něco tvořil, ví, že taková spolupráce rozhodně není "za odměnu". Rubrika "Müzeum" jistě hovoří výmluvně a rovněž kolegové ze Znouze by mohli s pláčem vyznat (či zakrýt?) nejeden šedivý vlas :-)
Jak je tedy možné že S'As(l)anka se dosud "drží"? Že její chuť mě poslouchat (klid dámy, myšleno akusticky ;-)) má dokonce zvolna vzestupnou tendenci? (Z hlubokého přízemní, z kanceláře naší pomyslné umělecké agentury... až do reflektorem nebeského jeviště osvětleného života? :-)) Inu... jak prosté! Zázrak!
Ale to už (S)asi dopoví nejlíp sama ;-)


Sasanka:
Jsem zpívající nezpěvačka, hrající nehudebník, velmi prozaický básník a skladatel "druhých houslí". Resp. hlasů. A vtipálek jen ve vykázaných mezích.
S Cainem už nějakou dobu vystupuji živě, ale ještě delší dobu mu do tvorby živě kecám. Také mu nosím všelijaké veršíky, nápady, útržky myšlenek a pohledů na svět, zbytky významů... co kde posbírám. A tak už spolu vlastně léta budujeme takovou černou... vlastně zelenou... skládku. (Bez obav, jen virtuální :-)) A také, jak to jde, mu i vařím v zelené kuchyni s počítačem.

Od mala jsem slýchávala, že hudbu mohou dělat jen k tomu obdarovaní jedinci. Jenže mě nespravedlnost a kastovnictví vždycky iritovalo, a tak osudové setkání s kolegou diletantem Cainem, pozdvihlo malé "m" mého sebevědomí na velké: SebevědoMi. (Snažím se ho držet zkrátka, proto to krátké "i" :-D ).
Caine přišel s revoluční myšlenkou, že muzikantem může být každý, kdo chce! A ani nemusí být Čech! Klidně mimozemšťan, občan Nebeského království, hudební bezdomovec a nebo třeba "osamělý písničkář! Tímhle Mi otevřel netušené možnosti! Pracovala jsem u něj nejprve jako uklízečka, telefonistka, sekretářka, webmasterka, manažerka, assistentka, pódiová dekorace, až nakonec... jsem se vypracovala až na jeho ženu :-)
A najednou jsme v tom byli tři! Já předtím dlouhou dobu ani netušila, že Ježíš Kristus je živý! Nebo že je Boží Syn a tak. Celá léta jsem si myslela, že se to jenom říká malým dětem, co už nevěří na Ježíška, ale ještě ne na pohádky o vývoji člověka z opice. (Nebo teď vlastně frčí, že geneticky jsme nejblíž k praseti, že jo?)
Trochu mě mrzí ta Jeho neviditelnost, ale... někdy si zase říkám... hlavně že k nám mluví! Já totiž poslouchám ráda.

A jak se bude společné vystupování dvou "omylem punkových bubeníků s doprovodným folkovým zpěvem" vyvíjet dál? V Bibli je psáno, že z toho, co se "soběstačnému" světu zdálo jako odpad, udělá Bůh vlastníma rukama něco krásného, aby zahanbil třeba i všechny moderní umělce naráz!
Nu, tak se na to zatím pořád těšíme. Každý den :-)
Jinak by mě ale docela zajímalo, co si o tom kdo myslí, že jsem nakonec na jeviště vedle Caina vylezla. I nepříznivých ohlasů si samozřejmě vážím :-) A vlastně s nimi souhlasím. Ať totiž Caine hrál předtím s kýmkoli - a že to byli kolikrát dobří muzikanti (byť s některými třeba ani nikdy nevystoupil veřejně, nebo zahrál jen jednou a pak to zase vyšumělo), vždycky mi připadalo, že když hraje sám, má to prostě vetší sílu sdělení. Má to "to něco", co se moc nedá popsat slovy, ale člověk nějak vnitřně cítí, jestli to tam je nebo není. Částečně i proto jsem se tolik let bránila byť jen myšlence, že bych s Cainem měla zpívat já. A tolikrát jsem mu to říkala (stejně důrazně jako zakladatel sdružení osamělých písničkářů - Jan Burian :-D).
Samozřejmě ještě větší důvod, proč jsem to odmítala bylo, že zpívat neumím ;-) Jenže jednou Caine napsal duet a... já se ho prostě chtěla naučit stůj co stůj!
A když jsem si našla učitelku zpěvu i pro nezpěváky a začala s ní zkoušet, bylo to... jako bych dostávala křídla! Co jsem celý život považovala za nemožné, až absurdní, se najednou dělo! Pomalu, po malých krůčkách, ale přece - šla jsem!

I u Caina se něco změnilo... něco prolomilo. Ano, díky Burianovýmu uskupení je sice občas nazýván Osamělým písničkářem, ale on ve skutečnosti moc osamělý být nedokáže... nebo nechce! Tedy v muzice :-) Stále experimentuje a jakmile se okolo něj nějaký muzikant začne motat, hned ho lanaří. Jenže s muzikanty je potíž. Málokterý ho vydýchá :-) Ale mě to zatím baví. Asi proto, že nejsem muzikant.

Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že jednou budu zpívat a hrát veřejně, nejen sousedům na vlnitý plech, tak bych si asi poklepala paličkou na čelo. Přesto se to teď děje a já mám pocit, že je to správně! Nějakým zvláštním a nelogickým způsobem je to správně. I když třeba ještě ne hudebně :-) A co já vím, třeba ani nikdy nebude, ale... pro tuhle chvíli zažíváme něco krásného... něco, co možná rozum nechápe, ale srdce to cítí! A já se spoléhám na to, že když Caine pozná, že to už správně není, že Mi to řekne. Taková je dohoda :-)

Vím, je to všechno let na dlouhý (Star) trek, jenomže jak jinak se dostat dál, než tím, že se budeme odvážně pouštět ještě blíž tam, kam jsme se dosud nikdy... (zpívat a hrát) nevydali?
Tak nám po všech těch životních, hudebních a textových peripetiích zůstává hvězdným Kapitánem (a Kapelníkem) někdo mnohem štědřejší, tvořivější a poetičtější... a s měkčím srdcem, než máme "Mü". Což, asi chápete, že se potom v písničkách, básničkách i úvahách vezdejších nedá dost dobře tajit.
Ačkoli taky víme... že někdy "tajemství na dálku stačí..." ;-)





Zpět